Operní panorama Heleny Havlíkové (239)

Test Labské filharmonie Collegiem 1704 a Bachem. - Velkolepá Turandot před otáčivým hledištěm. - Inspirace na dny příští.

Test Labské filharmonie Collegiem a Bachem
Vzápětí po skvělém úspěchu na Salcburských slavnostech (viz Opera Plus zde) vyvolalo Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse další nadšené ovace, tentokrát se mší h moll Johanna Sebastiana Bacha na Šlesvicko-Holštýnském hudebním festivalu, tematicky zaměřeném letos právě na tohoto velikána barokní hudby. Koncert se konal 6. srpna 2019 v Hamburku ve velkém sále Labské filharmonie s kapacitou 2100 míst a byl zcela vyprodaný. Ceny vstupenek se pohybovaly od 89 € po 39 € a ještě večer před koncertem stála u pokladny fronta zájemců čekající na „zázrak“, jestli se nějaká vstupenka na poslední chvíli přece jen neobjeví. Collegium 1704 bylo po České filharmonii teprve druhým českým souborem, který v této nové chloubě Hamburku vystupoval.

Na Šlesvicko-Holštýnském hudebním festivalu Collegium 1704 vystupovalo už potřetí (v roce 2002 s donquijotským programem zaměřeným na španělskou hudbu a v roce 2004 zde prezentovalo „svého“ Zelenku). Festival od svého založení v roce 1986 patří v Německu k největším – veliká programová plachta na dva prázdninové měsíce shrnuje stovku koncertů rozmístěných po desítkách míst této spolkové země včetně příhraničních měst Dánska a Hamburku. Dřívější zaměření na různé kulturní regiony nahradilo tematické vymezení podle osobností. Koncepci jednotlivých ročníků také obohacuje umělec, který se stává tváří festivalu a má na starosti dvacítku koncertů a tvůrčí dílny. Velkou pozornost věnuje Šlesvicko-Holštýnský festival také mladým umělcům formou workshopů, mezinárodního orchestru mladých hudebníků, který založil Leonard Bernstein, a cen pro mladé interprety i skladatele.

Protože Bachova Mše h moll patří ke stěžejním repertoárovým dílům Collegia 1704 a Luksovu interpretaci známe nejen z různých chrámových prostor, ale i z pražského Rudolfina a z nahrávky na CD, pozornost hamburského uvedení se zaměřila na Labskou filharmonii a akustiku, vydávanou za chloubu, ba zázrak jejího velkého koncertního sálu. Bachova Mše h moll, rozměrné, více než stominutové dílo v bohatě rozvrstvené dynamice, kombinaci zvukových barev zpěváků i nástrojů a předivu hlasů je právě z akustického hlediska ideálním prubířským kamenem. A to i v souvislosti s diskuzemi o stavbě nového koncertního sálu v Praze.

„Elphi“, jak se budově Elbphilharmonie familiérně říká, se od svého otevření v lednu 2017 stala vyhledávanou turistickou atrakcí. Je ovšem nejen předmětem obdivu, ale i kritiky. O skandál se začátkem letošního roku postarala taková tenorová hvězda současnosti, jakou je Jonas Kaufmann (který odřekl svou účast na zahajovacím koncertu při otevření Elbphilharmonie). Když během jeho koncertu s Mahlerovými Písněmi o zemi s Basilejským symfonickým orchestrem začali reptat a pak i odcházet posluchači nespokojení s tím, že tak vyhlášeného tenoristu není pořádně slyšet, Kaufmann si dovolil otevřeně zkritizovat „chladnou“ akustiku sálu, kterou její tvůrce Yasuhisa Toyota považuje za své mistrovské dílo. Toyota kritiku odrazil s tím, že se na tomto koncertě smíchalo mnoho negativních okolností: málo zkušeností Kaufmanna a Basilejského orchestru s akustikou Elphi, první vystoupení s takovým typem repertoáru, špatně zvolená pozice a nedostatek času na zkoušku. Připustil ale, že při dnešní koncertní rutině na takové speciální přípravy není čas.

Peripetie stavby Labské filharmonie nedávno přiblížil britský dokument, který vysílala Česká televize. Stavbu, zahájenou v roce 2007, se po řadě přerušení, navyšování rozpočtu i soudních sporů podařilo dokončit až za deset let – za cenu čtyřnásobně překročeného rozpočtu z osmi na výsledných 23 miliard (v přepočtu na Kč). Největším problémem se ukázalo rozhodnutí umístit koncertní sál na molu rušného labského přístavu. Zvukové izolace koncertních sálů od hluku, hlavně pronikavých lodních sirén, se při navyšování dalších a dalších nákladů podařilo dosáhnout až tím, že uvnitř budovy byla vestavěná další budova spočívající na obrovitých pružinách, podobně jako v matrjošce.

Budova vysoká 108 metrů, která připomíná někomu obří loď, někomu ledovec nebo svou střechou vzedmuté vlny, je víceúčelová. V dolní části bývalého skladiště je velký prostor vyhrazený garážím, malý slouží vzdělávacímu programu Svět hudebních nástrojů se sbírkou pěti set nástrojů, které je možné si vyzkoušet. V prosklené nástavbě je 45 luxusních bytů, hotel s 250 lůžky a dva koncertní sály. Velký má kapacitu 2100, druhý 550 míst. Oba mají i velkorysé zázemí pro účinkující a dostatečné místo je vyhrazené i pro nahrávací studia. Na střeše spodní šestipatrové cihlové budovy bývalého přístavního skladiště s miniaturními okny, která tvoří základnu pro novou dostavbu obřího skleněného krystalu se střechou ve tvaru vln, je ve výšce 37 metrů vyhlídková terasa Plaza. Podle výroční zprávy Labské filharmonie v roce 2018 tento volně přístupný prostor navštívilo asi 4,5 mil. lidí; alespoň jeden z koncertů pak druhý rok po otevření 850 tis. posluchačů.

Na mě Elphi působila jako kolos, který zahlcuje svou mohutností. Přístup vede poněkud klaustrofobicky tubusem dlouhého eskalátoru, po kterém je nutné překonat celou délku a výšku šesti pater dřívějšího skladu, nyní garáží. Čekání ve frontě vedle kolon najíždějících aut není zrovna příjemné. Do koncertního sálu se stoupá po nekonečné sérii schodišť. Alternativa výtahů odrazovala jejich přeplněností. Ovšem samotný velký koncertní sál, uspořádaný jako obrovitá aréna s pódiem zapuštěným uprostřed, poskytuje dostatečný komfort prostorných sedadel. Vzhledem k členitosti hlediště však hrany „balkonů“ lemují dlouhé řady zábradlí, které z mnoha míst brání ve výhledu na pódium.

Japonský akustik Yasuhisa Toyota se zaručoval, že poslechový komfort byl na modelech nasimulován a propočítán tak, že každý posluchač bude mít srovnatelný zvukový zážitek. Zážitek, tím spíš akustický, je velmi subjektivní – a navíc se může velmi lišit při poslechu zvukově masivního díla třeba typu Mahlerovy Symfonie tisíců nebo sólového recitálu. Osobně dávám přednost plnému, na alikvóty bohatému zvuku se středním dozvukem někde mezi „suchým“ nahrávacím studiem a dlouhým dozníváním v prostorech kostelů.

Během tříhodinové generálky Collegia 1704 na večerní vystoupení jsem využila příležitosti volně chodit po celém prostoru sálu (bez lidí). Na koncertě s plně obsazeným auditoriem jsem seděla ve výšce zhruba druhého balkonu na boční straně pódia. Elphi mě svou akustikou neohromila a rozdíly v různých místech sálu obloženého speciálními sádrokartonovými deskami vyfrézovaných s tisícovkami prohlubní velikosti dlaně jsou značné. Při koncertě už z prvních tónů velebného zvolání „Kyrie eleison“ bylo zřejmé, že se zvuková i výrazová plasticita a opulence hudby této Bachovy (katolické) mše ocitá nikoli ve velebném prostoru duchovního rozjímání, ale v jakési analytické laboratoři s průhledným zvukem. Bohatství alikvótů se dostalo pod „mikroskopické sklíčko“ nesmlouvavě přísné „filigránské“ akustiky Elphi, která při zkoušce odhalovala jakoukoli nepřesnost souhry, sebemenší zvukovou nevyváženost. Na koncertě však byla koncentrace celého Collegia 1704 úžasná. Střídaly se bohatě rozvrstvené mnohohlasé i dvojsborové části se sólovými áriemi svítivého sopránu Céline Scheen, oblého mezzosopránu Luciany Mancini, průrazného kontratenoru Benna Schachtnera, transparentního tenoru Václava Čížka, měkkého pohyblivého basbarytonu Tomáše Krále i přívětivého basu Jaromíra Noska. To vše navíc v mnohotvárné kombinaci se sólovými nástroji hobojů, hlubšího hoboje d’amore, průrazných clarin, vláčných houslí se střevovými strunami nebo přirozeného lesního rohu.

I v Elphi se potvrdilo, že Václav Luks má s uváděním velkých barokních církevních kompozic velké zkušenosti a z interpretačních možností se místo pateticky vznešené a pompézní obřadnosti přiklání ke komornějšímu obsazení. Díky mimořádné muzikantské energii se mu daří propojovat aplikaci dobové praxe se zkušenostmi dnešních posluchačů. S oporou v historických pramenech se emancipuje od romantizujícího pojetí. Nejen tím, že soubor hraje na repliky historických hudebních nástrojů. Volí menší obsazení a celkově se přiklání ke svižnějším tempům. Tím ale není řečeno, že by snad bylo menší i rozpětí výrazu. Právě naopak – komornější zvuk báječně vyrovnaného orchestru i sboru otevírá Luksovi možnost pracovat s výrazem ve větším detailu a rozvrhnout strukturu celku tak, aby vyzněly zřetelněji kontrasty, včetně dynamických, napětí linií klidnějších frází pod legatem vedle brilantních staccat v prestu a virtuózních koloratur.

Svůj přístup k Bachově h moll mši má Luks zvládnutý nejen koncepčně bez romantizujících nánosů a v promyšleném obsazení: 24členný sbor, ze kterého vystupují jednotliví zpěváci do sól, a orchestr s pěti prvními a čtyřmi druhými houslisty, třemi violami, dvěma violoncelly, kontrabasem, dvěma fagoty, pozitivem a předepsanými třemi clarinami, třemi hoboji, dvěma flétnami a lesním rohem. Právě „křišťálově průhledná“ akustika Elphi odhalila, jak má Collegium propracované i detaily. Luksovi dovolila si „pohrát“ s dynamikou až do nejjemnějších ztišení a rozšířit paletu interpretace o tento aspekt. Ale okouzlující měkkost zvuku historických nástrojů a úžasnou sezpívanost sboru analytická akustika Elphi při strohém dozvuku limitovala. Collegium 1704 si muselo energii a výrazové bohatství své interpretace Bachovy mše na „suché“ akustice sálu doslova vybojovat.

Už jsem Bachovu mši h moll slyšela v mladistvém podání Collegia 1704 zvukově bohatší a působivější. S obdivem ovšem mohu konstatovat, že se Collegium s nástrahami a záludnostmi „zvukové laboratoře“ Elphi vyrovnalo a ohlas publika i v zemi s tak obrovskou tradicí právě této Bachovy mše byl mimořádný! Já se pokorně těším na jejich další sezónu do pražského Rudolfina.

Příležitost v takové konstelaci s Collegiem 1704 a Bachovou mší h moll zažít „na vlastní uši“ Labskou filharmonii tak hlavně rozšířila okruh otázek, jak dnes spíše nestavět koncertní sál v podobě arény, kterou ve srovnání s klasickými a generacemi vyzkoušenými „krabicemi“ považuji za módní výstřelek. A jak je důležitý už základní výběr jeho umístění ve městě, kdy nevhodná volba astronomicky navyšuje náklady a vynucuje si kompromisní řešení s nežádoucími dopady.

Akustika je tajemná alchymie – o zkušenostech s koncertem Collegia 1704 ve velkém sále Labské filharmonii jsem měla možnost pohovořit s jeho aktéry, dlouholetým členem Collegia Vocale 1704, tenoristou Čeňkem Svobodou, koncertní mistryní orchestru Collegia 1704 Helenou Zemanovou a také přímo s jeho vedoucím Václavem Luksem.

Čeněk Svoboda, tenorista, člen Collegia Vocale 1704

Jaké jsou vaše první dojmy ze zkoušky?
Je to trochu zklamání, nejspíš vyvolané i velkým očekáváním, protože sál Labské filharmonie patří teď mezi ty „nejprožívanější“ v celé Evropě. Aureola, která tento sál provází, se ukázala jako reklama, nejspíš aby se oprávnily ty vysoké náklady. Není to vyloženě průšvih, spousta věcí tady funguje, ale když to porovnám s jinými sály, s klasickými kostkami třeba ve Vídni, je to tady slabé. V sále jsou místa s propady ve slyšení. Sboru se sice zpívá dobře, ale sál nekomunikuje, jak by při dnešních možnostech akustiky mohl. Není suchý, prostor je celkem kompaktní, zvuk tady zůstává, nikam neutíká. Ale je velice proměnlivý v závislosti na tom, kde na pódiu stojíme.

Kdybyste akustiku Elphi srovnal s Rudolfinem?
To je těžká otázka. Rudolfinum má v sobě jistý duchovní étos, jeho sál se akusticky nachází někde mezi koncertním sálem a kostelem. Duchovní dílo zde vyzní lépe než v těch moderních a hodně zesvětštělých sálech. Má ovšem také problémy s konstantností slyšení. Najdete místa, kde to nezní. Největší problém Rudolfina je, že od určitého rozměru skladby a stylu sál není schopen pojmout zvuk. Jeho proporce je užší, komornější. Jak tam geniálně zní třeba cembalo, komorní barokní hudba, tak pro rozměrná díla má své limity.

Koncertní mistryně Collegia 1704 Helena Zemanová 

V čem bylo pro vás hraní v Elphi jiné než jinde?
Očekávala jsem, že se v sále Labské filharmonie zvuk zpřehlední, že půjde víc nahoru. Bylo potřeba řešit jasnost zvuku, aby bylo rozumět zpěvákům a neznělo to matně. U orchestru to znamená, že musíme dobře artikulovat, přidat do hraní konsonanty. Pomoci zpěvákům ve výslovnosti, jasnosti, zřetelnosti. V sále, který tohle všechno zpracuje sám, jako například v Rudolfinu, bychom to takhle přehánět nemuseli. Kapacity, které má sbor a orchestr, se zde nezúročí „samy“, tak samozřejmě jako v Rudolfinu.

Jaká je v tom role koncertní mistryně?

Zprostředkovat přání dirigenta, „přeložit“ ho do instrumentálního způsobu hraní. Za svou hlavní roli ovšem považuji spojování lidí. Aby všichni měli chuť hrát, aby ta chuť přišla od nich, aby to koncertní mistr nemusel nařizovat, ale pozval je k hraní, při kterém se cítí dobře. Jako koncertní jim ukážu, aby šli za mnou, každý nemůže hrát, jak chce, ale zároveň aby to bylo svobodné. Těžko se to vysvětluje.

Václav Luks, umělecký vedoucí a dirigent Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704

Jaké jsou vaše dojmy z prvního vystoupení ve velkém sále Elphi?
Předcházela ho rozporuplná pověst, že to je krásný sál se svými úskalími. Slyšel jsem reference, že zvuk je velmi analytický, že není úplně příjemné zde hrát. Na generálce jsme tomu věnovali větší péči než obvykle. Pak jsme si na to zvykli a obzvlášť s publikem byl pro nás na pódiu pocit dobrý. Zvuk je velmi transparentní, není tak inspirativní jako třeba vídeňský Musikverein. Úskalí jsou daná tím, že to je sál arénového typu. Publikum, které sedí za zády účinkujících, je znevýhodněné.

Co máte na mysli tou menší inspirativností zvuku?
Zpočátku jsme se museli vyrovnat v tom velkém prostoru s tím, že pocitově se zvuk rozpadá, obtížně spojuje. Když ale přišlo publikum, zdálo se mi, že zvuk jako by srostl, nabyl na homogenitě. Spojený zvuk vytváří další alikvóty, barevnější spektrum zvuku – to je inspirativní. I zpěváci se cítí lépe, protože mají pocit, že se jejich hlasy víc pojí k sobě a nesou. Zkušenost s velkým symfonickým orchestrem ale může být jiná. A dovedu si představit, že sólové recitály tu mohou být pěkné.

Co jste hlavně řešil na generálce?
V případě skladeb typu Bachovy h moll mše se sborem kolem 25 zpěváků jsme zvyklí stát spíše v jedné řadě, resp. v půlkruhu, abych měl stejný kontakt, stejnou vzdálenost ke všem. Tady se mi zdálo, že se zvuk při takovém uspořádání tříští, není kompaktní. Proto jsme sbor srazili a postavili do dvou řad, aby se i vzájemně lépe slyšeli. Mám také pocit, že v tomto sále zpěvák slyší hlavně sám sebe, ale už ne tolik své kolegy. Snažili jsme se všechno víc zkoncentrovat. Také jsme přesadili hobojisty doprostřed orchestru, aby měli lepší kontakt s houslemi. Snažili jsme se dosáhnout soudržnosti, i prostorově.

Při generálce jste zkoušeli různé postavení sólistů – před orchestrem, mezi orchestrem a sborem.
Byli jsme upozorňováni, že údajně je nejlepší postavit sólisty za orchestr. Nepřesvědčilo mě to. Nemám to rád už z toho důvodu, že chci mít sólisty blízko u sebe, abychom si viděli bezprostředně do tváří. Tak se hudba dělá lépe, snáz se něco vytváří. Obzvlášť u Bacha. Chtěl jsem vytvořit kompaktní jednotku, aby si instrumentální i vokální sólisté byli na blízku. Aby zpěvák akusticky, vizuálně i pocitově stál přímo před publikem a nebyl „schovaný“ za instrumentálním ansámblem. Když jsem byl poslouchat při generálce v sále, zdálo se mi to takto lepší. Ale ani v jiných sálech, třeba v Rudolfinu, mě postavení sólistů za orchestrem nikdy nepřesvědčilo. Jistě, na koncert se chodí hlavně poslouchat, ale myslím, že u zpěvu není důležitý jen volumen hlasu, ale i výraz v tváři a především srozumitelnost textu.

Bachova Mše h moll patří k repertoárovým dílům Collegia 1704. Jaký je aktuálně váš základní přístup?
I když hrajeme repertoárové dílo, vždycky se snažím zkoušet od základu, aby se odbouraly návyky. Uvádět Mši h moll v Hamburku, kde je možné ji slyšet v průběhu roku mnohokrát, je velká zodpovědnost. Samozřejmě i můj názor se vyvíjí, zraje, získává jasnější kontury. Snažím se toto dílo pojmout jako velké divadlo. To je můj cíl vzhledem ke spektakulárnosti této mše s původním určením Bachovy prezentace v katolických Drážďanech. Toto dílo se zaměřením na zvukovost, emocionalitu, výstavbu celků více útočí na lidské emoce. Je méně racionální než třeba jeho kantáty – v tom se vymyká z kontextu Bachovy tvorby. Má v sobě spoustu rysů, kterými se blíží Zelenkovi, například to obrovské dlouhé Kyrie na začátku nebo duet Christe eleision, který má skoro operní gestus. To jsou věci, které jinak u Bacha málokdy najdeme.

Mši h moll jste hráli mnohokrát v různých prostorách – kostelích i koncertních sálech. Změnil se váš interpretační koncept speciálně pro toto provedení? Upravoval jste něco s vědomím prostoru Labské filharmonie?
V rámci základního přístupu jsem pro hamburské provedení Mše h moll nepřišel s ničím novým. Také velikost obsazení jsem zachoval tak, jak obvykle h moll mši hrajeme. Ale z hlediska detailů jsem se snažil ukázat i nižší dynamiku, kterou tento sál unese. I šeptání na pódiu je tu dobře slyšet. To byla nejvýraznější změna s ohledem na Elbphilharmonie. Co by ve velkém kostele nevyznělo, protože by se ztratila srozumitelnost, jsme si tady mohli dovolit. Dbal jsem na to i při zkouškách, aby některá místa byla opravdu v minimální dynamice – jako třeba závěr Crucifixus nebo prostřední část Qui tollis.

Hodnocení autorky recenze: 95 %

Johann Sebastian Bach: Mše h moll (BWV 232)
Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Céline Scheen – soprán, Luciana Mancini – soprán, Benno Schachtner – alt, Václav Čížek – tenor, Tomáš Král – bas, Jaromír Nosek – bas. Dirigent a umělecký vedoucí: Václav Luks.
Šlesvicko-Holštýnský festival, Hamburk, Labská filharmonie 6. srpna 2019.

Velkolepá Turandot před otáčivým hledištěm
Před otáčivým hledištěm v parku českokrumlovského zámku měla premiéru Turandot. Tato poslední opera Giacoma Pucciniho byla do repertoáru tohoto specifického prostoru zvolena vůbec poprvé (v nejběžněji uváděné verzi dokončené Pucciniho žákem a přítelem Francem Alfanem).

Turandot je Pucciniho osudová opera: zemřel v roce 1924 před dokončením finále této podivuhodné pohádky z perské sbírky Tisíce a jedné noci a dílo dokončil jeho žák Franco Alfano. Premiéru měla v La Scale v roce 1926.

Otáčivé hlediště je letní scénou Jihočeského divadla v Českých Budějovicích nejen pro operu, ale i pro činohru a balet. Věřme, že i zůstane, protože operní inscenace, které zde soubor každoročně uvede, mají atmosféru opravdu úchvatnou a jedinečnou. A neplatí to jen pro Rusalku nebo Bystroušku, které jsou do přírodního prostředí přímo zasazeny, takže není třeba vytvářet kašírovaný les, ale, jak se ukázalo, i pro Turandot.

Inscenační tým Tomáše Ondřeje Pilaře pojal dávný příběh o kruté princezně Turandot, jejíž tři hádanky stály život mnoho luštitelů, velkolepě. Nejen počtem posíleného sboru JČD, statistů i dětí z dětského pěveckého sboru Jitřenka i z baletní školy Jihočeského divadla. Pilař se scénografem Janem Polívkou a světelnými designery Petrem Baštýřem a Janem Hořejším naplno a nápaditě využili dynamiku proměn, jak je skýtá otáčení hlediště do různých částí parku. Letohrádek Bellárie s efektním podsvícením terasy a využitím venkovního schodiště až do nejvyššího patra sloužil jako císařský palác, v dalších částech parku byl umístěný pavilón s obřím lampionem, nechyběly ohně, atraktivně působila louka s desítkami osvětlených balónků ve tvaru slzy, které se vznesou ve chvíli, kdy obětavá Liù spáchá sebevraždu. Výrazné a pro scenérii otáčivého hlediště vhodně pestré byly kostýmy Jana Valáška, které respektovaly čínský styl dlouhých šatů přepásaných šerpou hanfu i společenskou hierarchii postav opery.

Tentokrát se dařilo překlenout úskalí, které taková podívaná v rozlehlém parku nutně přináší, když sólisté bez pomoci zvukové techniky musí uzpívat dramatické party a ještě se k tomu po parku dost naběhají. V hlavních rolích obstáli všichni v čele s Anastasiyou Roytman jako Turandot. Její objemný dramatický soprán sice ve vyšší poloze jevil jisté známky opotřebení, ale vytvořila přesvědčivě hrdou, krutou, panovačnou princeznu s její záští vůči mužům, která v závěru nakonec podlehne milostnému citu, jak zdůraznil i převlek postupně se měnící z rudého a modrého kostýmu do bílého. Stejně tak Paolo Lardizzone má dostatečně objemný tenorový fond pro roli Kalafa, kterému i představitelsky dodal věrohodnost muže upnutého přes všechny nástrahy k jedinému cíli – získat Turandot. Obdivuhodně v podmínkách venkovního prostoru vytvořila pokornou Liù sopranistka Ilona Mataradze s její jímavou oddaností a současně beznadějí lásky ke Kalafovi. Humorné odlehčení do inscenace vnesla trojice ministrů v podání Jiřího Brücklera, Ondřeje Koplíka a Petera Račka. Třebaže všichni tři podali znamenité výkony, pro účely uvedení Turandot před otáčivým hledištěm bez přestávky a pro publikum, které nepatří k operním specialistům, by bylo možné zvažovat krácení některý jejich výstupů. Jihočeské divadlo ovšem vychází vstříc divákům méně obeznámeným s operou mobilní aplikací, ve které mohou v průběhu představení sledovat titulky v češtině, angličtině nebo němčině.

Největší slabinu operních produkcí Jihočeského divadla posledních let nejen na otáčivém hledišti – hudební nastudování − tentokrát Mario De Rose zvládl výborně s orchestrem umístěným uvnitř Bellarie, odkud se zvuk přenáší do reproduktorů u hlediště.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Giacomo Puccini: Turandot
Hudební nastudování: Mario De Rose, režie: Tomáš Ondřej Pilař, scéna: Jan Polívka, kostýmy: Aleš Valášek, choreografie: Sergej Škalikov, světelný design: Petr Baštýř a Jan Hořejší, dramaturg: František Řihout, sbormistr: Martin Veselý.

Osoby a obsazení: Turandot, čínská princezna – Anastasiya Roytman/Iveta Jiříková; Kalaf, neznámý princ – Paolo Lardizzone/Igor Stroin; Liu, otrokyně – Ivana Rusko/Ilona Mataradze; Ping, kancléř – Jiří Brückler/Aleš Janiga; Pang, maršál – Ondřej Koplík/Ján Rusko; Pong, mistr kuchař – Peter Malý/Peter Račko; Timur, otec Kalafa, svržený tatarský chán – Martin Gurbaľ/Apostol Milenkov; Mandarín – Alexandr Beň/František Brantalík; Altoum, čínský císař – Tomáš Studený; Perský princ – Jakub Jan Černý; Kat – Richard Beneš.

Sbor a orchestr opery Jihočeského divadla, žáci baletní školy, Dětský pěvecký sbor Jitřenka.
Český Krumlov, otáčivé hlediště, premiéra 2. srpna 2019, recenzováno představení 7. srpna 2019 (obsazení se žlutým zvýrazněním).

Inspirace na dny příští
Užívejte prázdnin!