Operní panorama Heleny Havlíkové (265)
Hra o Malinu je součástí „operní trilogie pro město“, míněno Brno a jeho tři objekty, které spojuje architektonický směr dvacátých a třicátých let minulého století – vedle Lázní Rašínova a Knihkupectví Michala Ženíška v Pasáži Alfa to bude ještě Zemanova cukrárna na Josefské ulici. S první operou Vodní pólo ji spojuje téma vztahu dvou lidí ve chvíli, kdy se uvolní špatné svědomí a na povrch vystoupí zapuzovaná dávná nepěkná vzpomínka: Ve Vodním pólu při rozhovoru dvou přátel, postarších šťastně ženatých bodrých Moraváků, v bazénu při hře s míčem a obhlížení ladných akvabel i jejich půvabné trenérky „vyplave“ někdejší milostný příběh, který jejich životy navždy poznamenal. Z útržků jejich konverzace lze vytušit, že se ještě jako mladí zamilovali do stejné dívky, která ale během jednoho léta opětovala vzplanutí jen jednoho z nich. Pak bez vysvětlení zmizela a Jožan se celý život trápí, proč. Také Fandu mučí celoživotní trauma a teprve nyní se v bazénu přizná, že dívčin dopis adresovaný Jožanovi ze žárlivosti zadržel, přečetl a spálil, a prozradí jeho obsah – dívka byla už nemocná a chtěla to poslední léto prožít s Jožanem. Dopis psala ze špitálu, umírala – a další už nepřišel… Třetí opera s názvem Věčná slečna bledá aneb Operní nejistoty pro široké masy autorské dvojice skladatelů Ivo Medka a Markéty Dvořákové a opět Josefa Škarky coby libretisty má být surrealistickou momentkou jednoho dne v ikonické brněnské Zemanově cukrárně na Josefské ulici. Nechme se na podzim 2020 opět překvapit.
Hodnocení autorkou recenze 80 %
Josef Škarka, Lukáš Sommer: Hra o Malinu
Režie Jiří Nekvasil, scénografie Tomáš Rusín, light-design Pavla Beranová, kostýmy Zuzana Rusínová, zvuk Jana Jelínková.
Osoby a obsazení: Manžel – Josef Škarka, Manželka – Andrea Široká, Dealer – Marek Olbrzymek, Dívky – Sabina Langerová, Pavla Fendrichová.
Hausopera, Festival Opera 2020, Knihkupectví, kavárna a galerie Řehoř Samsa (Vodičkova 30, Praha 1), 16. února 2020.

Vzorně vzorový Porgy z MET
Newyorská Metropolitní opera zprostředkovala v únoru do kin nové nastudování opery George Gershwina Porgy a Bess, v hudebním nastudování Davida Robertsona a v režii Jamese Robinsona. V Praze se do zprostředkování záznamů přímých přenosů zapojilo i kino MAT, které svou komorní atmosférou a velmi dobře nastaveným zvukem skýtá především zvukově komfortnější zážitek, než často přezvučené žižkovské kino Aero.
Opera Porgy a Bess (1935, Boston) George Gershwina (1898–1937) podle románu DuBose Heywarda na libreto jeho ženy Dorothy a Gershwinova bratra Iry, který napsal texty písní, dnes patří mezi základní milníky vývoje americké opery. Populární hity jako Summertime, Bess You Is My Woman Now nebo I Got Plenty O’Nuttin ovšem skrývají drsný „veristický“ příběh obyvatel chudé černošské rybářské vesnice na jihu Spojených států ve dvacátých letech minulého století – tělesně postiženého žebráka Porgyho, prodavače drog Sporting Lifea, drsného hromotluka a vraha Crowna a jeho milenky Bess i celé plejády dalších rázovitých postav. Ač dílo autoři v podtitulu charakterizovali jako „americkou lidovou operu“, dostala přízvisko „černošská opera“. To je zjednodušující, protože v hudbě svébytně propojuje černošskou lidovou hudbu, magická zaklínání, žalozpěvy, spirituály, blues, gospel s jazzem a muzikálem, ale i evropskou operní tradicí. Podstatnou roli má požadavek autentické „černošské“ interpretace – dědicové (ze strany Iry Gershwina) si vymínili, že opera může být prováděna výhradně černošskými interprety (s výjimkou mluvených rolí Detektiva, Koronera a Policejního úředníka) – což je přece jen neobvyklý požadavek u opery, kterou složil běloch na libreto bělošského spisovatele. Budapešťská Státní opera loni vyvolala skandál, když zařadila operu Porgy a Bess na repertoár s tím, že kvůli dodržení podmínky „all black cast“ účinkující podepisovali prohlášení, že afroamerický původ je nedělitelnou součástí jejich identity. A připomeňme uvedení úpravy původní opery Františků (otce a syna) Preislerových tak, aby se vyhovělo striktním požadavkům dědiců: české koncertní uvedení průřezu operou v roce 2007 ve zdařilém českém překladu Rudolfa Vonáska bylo v hudebním nastudování Františka Preislera ml. strhujícím poselstvím síly naděje.

Porgy a Bess se do Metropolitní opery vrátila po třiceti letech a může požadavku na obsazení dostát, jakkoli ve sboru zpívali i ne-černošské děti a orchestr, dirigent David Robertson, ba dokonce i režisér James Robinson byli tohoto rasového diktátu ušetřeni. To by stálo za hlubší úvahu za situace, kdy například v evropských romantických operách podle historických událostí ve sboru běžně vystupují afroameričtí nebo asijští zpěváci, kteří se při nich rozhodně vyskytovat nemohli.
Protože živé scénické provedení opery Porgy a Bess je kvůli provozovacím podmínkám u nás prakticky nereálné, byla příležitost vidět nastudování alespoň prostřednictvím přenosu z MET do kin vítaná. MET převzala nastudování z Anglické národní opery, kde inscenace měla premiéru v roce 2018; dalším koprodukčním partnerem je Nizozemská národní opera v Amsterdamu.
Hudební nastudování amerického dirigenta Davida Robertsona (nar. 1956) osvědčilo stylovou flexibilitu a ty nejvyšší profesionální standardy orchestru MET. Ostatně Robertson spolupracuje s MET už od roku 1996, kdy zde debutoval Janáčkovou Věcí Makropulos a svou všestrannost osvědčil také v Jenůfě, v operách Mozartových, v Carmen, Traviatě, Turandot, Brittenově Billy Buddovi nebo Adamsově Smrti Klinghoffera. (A shodou okolností právě počátkem února byl v Praze, kde dirigoval Českou filharmonii s programem složeným z Reicha, Bartóka a Beethovena.)

Americký režisér James Robinson velmi drsný příběh z autentického prostředí černošského slumu spíše jen „naleštil“ realisticky kašírovaným přístupem. Nové nastudování tak stojí hlavně na pěveckých a hereckých výkonech amerického basbarytonisty Erica Owense v roli Porgyho a sopranistky Angel Blue jako (nejen) jeho milenky Bess. Oba jsou už v MET zabydleni a oba se pro role Porgyho a Bess typově skvěle hodí. Hlavně Owens využil kontrast habitu mohutného muže se srdcem i hlubokým hlasem dobráka a dokonalý portrét Porgyho podpořil i naivní, ale upřímnou vírou v naději na „dobrý konec“. V celkově velmi vyrovnaném obsazení role zloduchů s mefistofelskou důkladností zdůrazňovali Frederick Ballentine jako drogový dealer Sporting Life a Alfred Walker v roli násilnického Crowna v kontrastu například s Goldou Schulz jako Clarou, něžně milující svého manžela i jejich malé děťátko.
Tato inscenace se udrží jako referenční Porgy a Bess na repertoáru MET jistě dlouho a úspěšně. Její vzorovost je však vzorná až tak, že se z ní „autenticita“, k níž nejspíš směřuje onen požadavek „all black cast“, vlastně vytrácí.
Hodnocení autorkou recenze 70%
George Gershwin: Porgy a Bess
Dirigent David Robertson, režie James Robinson, scéna Michael Yeargan, kostýmy Catherine Zuber, světla Donald Holder, choreografie Camille A. Brown, chorografie soubojů David Leong.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]