Operní panorama Heleny Havlíkové (265)

Hra o Malinu je součástí „operní trilogie pro město“, míněno Brno a jeho tři objekty, které spojuje architektonický směr dvacátých a třicátých let minulého století – vedle Lázní Rašínova a Knihkupectví Michala Ženíška v Pasáži Alfa to bude ještě Zemanova cukrárna na Josefské ulici. S první operou Vodní pólo ji spojuje téma vztahu dvou lidí ve chvíli, kdy se uvolní špatné svědomí a na povrch vystoupí zapuzovaná dávná nepěkná vzpomínka: Ve Vodním pólu při rozhovoru dvou přátel, postarších šťastně ženatých bodrých Moraváků, v bazénu při hře s míčem a obhlížení ladných akvabel i jejich půvabné trenérky „vyplave“ někdejší milostný příběh, který jejich životy navždy poznamenal. Z útržků jejich konverzace lze vytušit, že se ještě jako mladí zamilovali do stejné dívky, která ale během jednoho léta opětovala vzplanutí jen jednoho z nich. Pak bez vysvětlení zmizela a Jožan se celý život trápí, proč. Také Fandu mučí celoživotní trauma a teprve nyní se v bazénu přizná, že dívčin dopis adresovaný Jožanovi ze žárlivosti zadržel, přečetl a spálil, a prozradí jeho obsah – dívka byla už nemocná a chtěla to poslední léto prožít s Jožanem. Dopis psala ze špitálu, umírala – a další už nepřišel… Třetí opera s názvem Věčná slečna bledá aneb Operní nejistoty pro široké masy autorské dvojice skladatelů Ivo Medka a Markéty Dvořákové a opět Josefa Škarky coby libretisty má být surrealistickou momentkou jednoho dne v ikonické brněnské Zemanově cukrárně na Josefské ulici. Nechme se na podzim 2020 opět překvapit.

Hodnocení autorkou recenze 80 %

Josef Škarka, Lukáš Sommer: Hra o Malinu
Režie Jiří Nekvasil, scénografie Tomáš Rusín, light-design Pavla Beranová, kostýmy Zuzana Rusínová, zvuk Jana Jelínková.
Osoby a obsazení: Manžel – Josef Škarka, Manželka – Andrea Široká, Dealer – Marek Olbrzymek, Dívky – Sabina Langerová, Pavla Fendrichová.
Hausopera, Festival Opera 2020, Knihkupectví, kavárna a galerie Řehoř Samsa (Vodičkova 30, Praha 1), 16. února 2020.

Vzorně vzorový Porgy z MET
Newyorská Metropolitní opera zprostředkovala v únoru do kin nové nastudování opery George Gershwina Porgy a Bess, v hudebním nastudování Davida Robertsona a v režii Jamese Robinsona. V Praze se do zprostředkování záznamů přímých přenosů zapojilo i kino MAT, které svou komorní atmosférou a velmi dobře nastaveným zvukem skýtá především zvukově komfortnější zážitek, než často přezvučené žižkovské kino Aero.

Opera Porgy a Bess (1935, Boston) George Gershwina (1898–1937) podle románu DuBose Heywarda na libreto jeho ženy Dorothy a Gershwinova bratra Iry, který napsal texty písní, dnes patří mezi základní milníky vývoje americké opery. Populární hity jako Summertime, Bess You Is My Woman Now nebo I Got Plenty O’Nuttin ovšem skrývají drsný „veristický“ příběh obyvatel chudé černošské rybářské vesnice na jihu Spojených států ve dvacátých letech minulého století – tělesně postiženého žebráka Porgyho, prodavače drog Sporting Lifea, drsného hromotluka a vraha Crowna a jeho milenky Bess i celé plejády dalších rázovitých postav. Ač dílo autoři v podtitulu charakterizovali jako „americkou lidovou operu“, dostala přízvisko „černošská opera“. To je zjednodušující, protože v hudbě svébytně propojuje černošskou lidovou hudbu, magická zaklínání, žalozpěvy, spirituály, blues, gospel s jazzem a muzikálem, ale i evropskou operní tradicí. Podstatnou roli má požadavek autentické „černošské“ interpretace – dědicové (ze strany Iry Gershwina) si vymínili, že opera může být prováděna výhradně černošskými interprety (s výjimkou mluvených rolí Detektiva, Koronera a Policejního úředníka) – což je přece jen neobvyklý požadavek u opery, kterou složil běloch na libreto bělošského spisovatele. Budapešťská Státní opera loni vyvolala skandál, když zařadila operu Porgy a Bess na repertoár s tím, že kvůli dodržení podmínky „all black cast“ účinkující podepisovali prohlášení, že afroamerický původ je nedělitelnou součástí jejich identity. A připomeňme uvedení úpravy původní opery Františků (otce a syna) Preislerových tak, aby se vyhovělo striktním požadavkům dědiců: české koncertní uvedení průřezu operou v roce 2007 ve zdařilém českém překladu Rudolfa Vonáska bylo v hudebním nastudování Františka Preislera ml. strhujícím poselstvím síly naděje.

Porgy a Bess se do Metropolitní opery vrátila po třiceti letech a může požadavku na obsazení dostát, jakkoli ve sboru zpívali i ne-černošské děti a orchestr, dirigent David Robertson, ba dokonce i režisér James Robinson byli tohoto rasového diktátu ušetřeni. To by stálo za hlubší úvahu za situace, kdy například v evropských romantických operách podle historických událostí ve sboru běžně vystupují afroameričtí nebo asijští zpěváci, kteří se při nich rozhodně vyskytovat nemohli.

Protože živé scénické provedení opery Porgy a Bess je kvůli provozovacím podmínkám u nás prakticky nereálné, byla příležitost vidět nastudování alespoň prostřednictvím přenosu z MET do kin vítaná. MET převzala nastudování z Anglické národní opery, kde inscenace měla premiéru v roce 2018; dalším koprodukčním partnerem je Nizozemská národní opera v Amsterdamu.

Hudební nastudování amerického dirigenta Davida Robertsona (nar. 1956) osvědčilo stylovou flexibilitu a ty nejvyšší profesionální standardy orchestru MET. Ostatně Robertson spolupracuje s MET už od roku 1996, kdy zde debutoval Janáčkovou Věcí Makropulos a svou všestrannost osvědčil také v Jenůfě, v operách Mozartových, v Carmen, Traviatě, Turandot, Brittenově Billy Buddovi nebo Adamsově Smrti Klinghoffera. (A shodou okolností právě počátkem února byl v Praze, kde dirigoval Českou filharmonii s programem složeným z Reicha, Bartóka a Beethovena.)

Americký režisér James Robinson velmi drsný příběh z autentického prostředí černošského slumu spíše jen „naleštil“ realisticky kašírovaným přístupem. Nové nastudování tak stojí hlavně na pěveckých a hereckých výkonech amerického basbarytonisty Erica Owense v roli Porgyho a sopranistky Angel Blue jako (nejen) jeho milenky Bess. Oba jsou už v MET zabydleni a oba se pro role Porgyho a Bess typově skvěle hodí. Hlavně Owens využil kontrast habitu mohutného muže se srdcem i hlubokým hlasem dobráka a dokonalý portrét Porgyho podpořil i naivní, ale upřímnou vírou v naději na „dobrý konec“. V celkově velmi vyrovnaném obsazení role zloduchů s mefistofelskou důkladností zdůrazňovali Frederick Ballentine jako drogový dealer Sporting Life a Alfred Walker v roli násilnického Crowna v kontrastu například s Goldou Schulz jako Clarou, něžně milující svého manžela i jejich malé děťátko.

Tato inscenace se udrží jako referenční Porgy a Bess na repertoáru MET jistě dlouho a úspěšně. Její vzorovost je však vzorná až tak, že se z ní „autenticita“, k níž nejspíš směřuje onen požadavek „all black cast“, vlastně vytrácí.

Hodnocení autorkou recenze 70%

George Gershwin: Porgy a Bess
Dirigent David Robertson, režie James Robinson, scéna Michael Yeargan, kostýmy Catherine Zuber, světla Donald Holder, choreografie Camille A. Brown, chorografie soubojů David Leong.