Operní panorama Heleny Havlíkové (265)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Osoby a obsazení: Porgy – Eric Owens, Bess – Angel Blue, Sporting Life – Frederick Ballentine, Crown – Alfred Walker, Clara – Golda Schultz, Jake – Donovan Singletary, Serena – Latonia Moore, Robbins – Chauncey Packer, Mingo. – Errin Duane Brooks, Jim –Norman Garrett, Peter – Jamez McCorkle, Lily –Tichina Vaughn, Maria– Denyce Graves ad.

Metropolitní opera v New Yorku, přenos do kin 1. února 2020, recenzován záznam v kině MAT 13. února 2020.

G. Verdi: Aida – Státní opera 2020 (zdroj ND)

Další návraty do Státní opery

Provozní Aida
Dalšími operami, které se vrátily do nově zrekonstruované Státní opery v Praze po Beethovenově Fideliovi (259. OPHH zde), Pucciniho Madam Butterfly a Verdiho La traviatě (263. OPHH zde), byly další z nejosvědčenějších operních „hitů“ – Verdiho Aida a Pucciniho Bohéma.

Aidou Giuseppe Verdiho uzavřela v roce 1994 Státní opera Praha svou třetí, tehdy ještě samostatnou sezonu. Naplnila jí tu část svého dramaturgického směřování, v němž se držela divácky nejoblíbenějších a nejpřitažlivějších titulů. A budiž vzápětí řečeno Státní opeře Praha ke cti, že tím se její profil v té době (na rozdíl od té současné pod hlavičkou Národního divadla) zdaleka nevyčerpával, jak ukázalo uvedení první verze Beethovenovy Leonory či znovuobjevených Zásnub v klášteře pražského německého skladatele Hanse Krásy.

Po více než dvaceti letech se ukazuje, že inscenace je stále použitelná, jakkoli ve vypracování vztahů režisérem Petarem Selemem statická a bez dodržení logiky společenské hierarchie postav. Aida je ovšem hlavně opera vypjatých vášní. Má-li mít její uvedení smysl, zdají se klíčové především dva předpoklady: velké hlasy a scénografie. Oba se naplnit podařilo jak při tehdejší premiéře, tak i při nynějším návratu na jeviště Státní opery, byť se inscenace odklání od hýřivé bohatosti tohoto opusu, která je předepsána nejen v hudbě, ale i ve scénickém řešení. (Vždyť Aida měla dodat kulturní lesk tehdejšímu technologickému „divu světa“ – Suezskému průplavu – a osmanský místokrál a egyptský chedív Ismáíl paša nebyli žádní troškaři, což pochopil i Verdi, když si řekl o královský honorář.)

Volba egyptského výtvarníka Abdela Hafize Farghaliho vnesla pocit autenticity, nikoli však ve smyslu vnější popisnosti. Farghali sám o sobě řekl, že má v sobě hrdost lidí hluboce spjatých s půdou, z níž vzešli, a nilské bahno vnímá jako pralátku dávných civilizací. A bahno ve spojení se slámou je pak i základním materiálem jeho reliéfů. Toto své východisko dokázal Farghali přetavit i do scénického tvaru, v němž navíc bohatě využil propojení zvířecích a lidských archetypů, typických pro starověký Egypt. Pro naše představy o prosluněném Egyptě až překvapivě nenechal zalít všechny scény jižním sluncem, ale s výjimkou okázalé slavnosti na počest vítězného vojevůdce zvolil tlumené barvy se ztichlou, tajuplnou či zlověstnou hrou světel a stínů.

G. Verdi: Aida – Státní opera 2020 (zdroj ND)

Při dodržení prostředí ovšem nelze zapomenout, že pro Aidu je typické napětí mezi honosnými a záměrně efektními davovými scénami, jak jim dostál sbor vedený Adolfem Melicharem, a přechody k niterným konfliktům jednajících osob. Žádnou z těchto „předepsaných“ poloh se bohužel nepodařilo zcela naplnit. Jakýmsi „lakmusovým papírkem“ je vždy triumfální pochod v závěru druhého aktu, kdy režiséři dle finančních možností objednatele volí mezi počtem slonů, koní, případně alespoň poníků v průvodu. Triumfální pochod v této inscenaci připomíná spíše rozcvičování několika málo tanečníků pod „balustrádou“ značně objemných konvexních částí mužských těl obnažených zpod kostýmů egyptských válečníků.

Farghali tak nechal zapomenout na velkooperní okázalost Aidy ve prospěch soustředění na hudební výkony protagonistů. Mezi nimi především americká sopranistka Adina Aaron a naše Eliška Weissová s plnou přesvědčivostí předvedly kontrast dvou sokyň, Aidy a Amneris, v pěvecké diferencovanosti svých bohatých hlasů se sytou potemnělostí kovového lesku, k níž Adina Aaron přidala i odstíny úzkosti a něhy, Weissová dramatičnost a vášnivou žárlivost. Vedle jejich výkonů jihokorejský tenorista James Lee postavil svůj výkon hlavně na objemu svého tenoru a teprve v závěrečné scéně v hrobce poodhalil i niternější odstíny svého hlasu. Spolehlivé výkony odvedli Zdeněk Plech jako vznešený Ramfis a Miguelangelo Cavalcanti v roli vznětlivého Amonasra, zatímco ruský přízvuk Olega Korotkova handicapuje v roli egyptského krále způsobem za hranicí únosnosti. Orchestr pod vedením Andrease Sebastiana Weisera hrál spolehlivě, ve stávající akustice Státní opery z něj ale co chvíli trčely hlavně dřevěné dechové nástroje.

Aidě má Státní opera provozní titul, který mohou povznést sólové výkony.

Hodnocení autorkou recenze 70 %

Giuseppe Verdi: Aida
Dirigent Andreas Sebastian Weiser, režie Petar Selem, scéna Abdel Hafíz Farghali, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Otto Šanda, sbormistr Pavel Melichar.
Osoby a obsazení: Král egyptský – Oleg Korotkov, Amneris – Eliška Weissová, Aida – Adina Aaron, Radames – James Lee, Ramfis – Zdeněk Plech, Amonstro – Miguelangelo Cavalcanti, Kněžka – Hana Jonášová, Posel – Václav Sibera.
Orchestr a Sbor Státní opery, externí tanečníci.
Státní opera Praha, premiéra 2. června 1994, recenzováno 361. představení 14. února 2020.

G. Puccini: La bohéme – Státní opera 2020 (zdroj ND)

Bohéma v logice příběhu
Za doby samostatné existence se Státní opeře Praha podařil experiment, kdy stejný inscenační tým režiséra Romana Hovenbitzera a v podobných dekoracích výtvarníka scény i kostýmů Pavla Bílka provedl (s odlišnými dirigenty) krátce po sobě v březnu a v dubnu 2003 jak pozapomenutou Bohému Leoncavallovu, tak tu mnohem slavnější Pucciniho (která se pro mnohé stala synonymem opery vůbec). Z konfrontace tehdy překvapivě vyšla vítězně ta Leoncavallova. Státní opera Praha pak po pouhých pěti letech v roce 2008 nasadila novou inscenaci Pucciniho verze, která patří na špici těch nejhranějších operních titulů. Zdařilý výsledek včetně řady dobře vybraných sólistů tehdy takové nastudování zdůvodnil.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Vandal

Omlouvám se za předběhnutí. Byli jsme na přenosu Agrippiny z MET, ale po té, co jsem si přečetl na idnesu kritiku paní Drápelové, jsem málem chytl coronavirus. Ano, inscenace byla krásná. Hlavně díky režii a scéně Davida McVicara. Považuji za sprosté vyjádření paní Drápelové, že dnes již nepracuje tak, jako dříve. Podle jeho práce pro Vídeňskou Státní Operu (Ariodante, 2018) by se mohlo vyučovat. Dále nechápu, co je divného na tom, že císaře (Jupitera Říma, jak sám říká) v pozdějším středním věku, zpívá bas. Nevím, jak poznala, že Poppeu „stále více láká moc“, když ta celou dobu odmítá všechny mocné:… Číst vice »