Operní panorama Heleny Havlíkové (290)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Znovu zopakujme, že operní rozjezd po jarním vynuceném koronavirovém půstu startoval už od poloviny srpna a naplno se eskaloval v září v prudkém tempu, jakkoli s diváky v rouškách a po sektorech maximálně po pěti stovkách. Ta erupce aktivit byla mohutná: NODO (286. Operní panorama zde), Perníková chaloupka, provokativní Klystýr no. 5 uskupení Run OpeRun, narozeninová Noc operních hvězd a hvězdy, ale nakonec i měsíc v písních a áriích pod noční oblohou na střeše Lucerny (287. Operní panorama zde), obnovená premiéra Pucciniho Tosky ve Státní opeře, ostravská premiéra Verdiho Nabucca, Beethovenova Missa solemnis na Dvořákově Praze v provedení Collegia 1704 a tento soubor předznamenal svou sezonu ve Dvořákově síni Rudolfina Händelovým Mesiášem (289. Operní panorama zde). Teď se ještě vrátíme ke koncertnímu provedení Špalíčku Bohuslava Martinů v Národním divadle, k repríze Monteverdiho Korunovace Poppey v Plzni a oběma premiérám Dvořákova Jakobína v Liberci. K tomu všemu ještě festival Janáček Brno stihl z vokálních koncertů ještě uvést Janáčkův Zápisník zmizeléhoPavolem Breslikem, vystoupil rakouský Sbor Arnolda Schoenberga a alespoň jednou ze dvou plánovaných představení v Její pastorkyni hostovala v roli Kostelničky finská sopranistka Karita Mattila.

B. Martinů: Špalíček – Opera Národního divadla, Kühnův dětský sbor (zdroj musicanongrata.cz)

Špalíček alespoň koncertně
Opera Národního divadla uvedla alespoň koncertně Špalíček Bohuslava Martinů, když se původně plánovaná inscenace, která měla uzavírat sezonu 2019/20, nemohla kvůli koronavirovým zákazům uskutečnit.

Zpívaný balet není právě obvyklý žánr. Špalíček spadá do období, kdy Bohuslav Martinů žil v Paříži a horečně reagoval třeba persifláží Voják a tanečnice, jazzovým baletem Kuchyňská revue, filmovou operou Tři přání nebo surrealistickou operou Slzy nože na tehdejší moderní hudební trendy. Pak se ale obrátil k neofolklorismu a svůj intenzivní vztah k domovu vyjádřil mimo jiné cyklem ženských sborů Česká říkadla, právě baletem Špalíček a po něm Hrami o Marii nebo Hlasem lesa, nebo cyklem Kytice.

Pro zpívaný balet Špalíček, který vznikal postupně na počátku 30. let a Martinů ho pak ještě upravil v roce 1940, našel inspirace v hrách svého dětství, ve sbírce Karla Jaromíra Erbena, ale i v pohádkách Boženy Němcové. Uplatnil v něm formou pásma hry, pohádky a lidové zvyky – hru na hastrmana, na vlčka, na zlatou bránu, velikonoční vynášení smrti, hru o kohoutkovi a slepičce, legendu o sv. Dorotě, pohádku o ševci a smrti, o Popelce. Sám Martinů popsal svůj záměr: „Co jsem hlavně sledoval, je vytvoření hry lidové a scénické, tedy lidové divadlo.“ Dal mu podobu nesentimentálního muzikantství, řečeno jeho slovy, „zachoval prostý lidový tón, který nekomplikoval žádnými novostmi nebo originalitami, jak byly v módě.“ Poprvé Špalíček uvedlo pražské Národní divadlo v roce 1933 v choreografii Joe Jenčíka.

V porovnání s operami Bohuslava Martinů – zejména s Veselohrou na mostě, jeho nejčastěji uváděnou operou, ale i Hrami o Marii, Ariadnou nebo Řeckými pašijemi – se Špalíček hraje až překvapivě málo. Nejspíš i kvůli tomu, že se běžnému repertoáru třísouborových divadel vymyká angažováním dětského sboru i propojením souboru baletu s operními sólisty. Naposledy Špalíček u nás uvedlo opavské divadlo v roce 1998, dva roky předtím jihočeské. V 90. letech Špalíček nastudovali ještě v Ústí, Plzni a Liberci. Zajímavá ovšem byla iniciativa Evy Blažíčkové a jejího Duncan Centra, která do provedení v pražském Kongresovém centru v roce 2009 zapojila na devadesát žáků pražských základních škol a Pražskou komorní filharmonii, kterou tehdy řídil Jakub Hrůša.

B. Martinů: Špalíček – Opera Národního divadla, Kühnův dětský sbor (zdroj musicanongrata.cz)

V pražském Národním divadle byl Špalíček naposledy uveden na scéně Smetanova divadla před více než 30 lety, v roce 1983 v choreografii Miroslava Kůry a s dirigentem Josefem Kuchinkou. Zde měl do roku 1989 na 40 repríz. O to větší škoda, že se nepodařilo uskutečnit inscenaci naplánovanou na červen v choreografii Petra Zusky. A ani ji přesunout na náhradní pozdější termín, jak to s nerealizovanými premiérami z druhé poloviny minulé sezony dělají ostatní divadla. Přitom zůstává Bizetova Carmen, jejíž nové nastudování bezprostředně po té, kdy se ještě letos v březnu hrála předchozí Bednárikova inscenace, chystalo Národní divadlo na říjen. Oprávněnost Carmen v současném repertoáru Národního divadla je třeba dát do souvislosti se zcela nedostatečným zastoupením české tvorby.

Koncertní provedení v upravené verzi z roku 1940 bylo jen velmi náhradním řešením, i když aspoň že tak. Ovšem zařazením Špalíčku do čtyřletého projektu Musica non grata, který má připomínat hudbu, která měla být umlčena a zapomenuta, Národní divadlo spíše přiznává, že je to naše první scéna, která z odkazu české hudby dělá v posledním desetiletí nežádoucí díla.

Za koronavirové nejistoty byl koncert se Špalíčkem ovšem risk, když účinkovaly desítky dětí Kühnova dětského sboru, které zpívaly rozsáhlý part zpaměti (na rozdíl od vypomáhající ženské části Sboru Národního divadla), takže ho musely také intenzivně zkoušet. Děti zaslouží za svůj excelentní výkon pod vedením Petra Louženského velikou pochvalu a provedení podpořil i soustředně hrající Orchestr Národního divadla řízený Jaroslavem Kyzlinkem.

Vedle sboru Martinů svěřil party Špalíčku i třem sólistům. Ačkoli jeho stylizace lidových písniček se může zdát pro profesionální operní sólisty snadná, jsou obtížné právě svou jednoduchostí, které se příčí velkooperní styl zpívání. Nejen sopranistka Marie Fajtová, ale i tenorista Josef Moravec, ač večer předtím zpíval v Ostravě Ismaela při premiéře Verdiho Nabucca, dokázali zkoncentrovat svůj projev do rovného, útlejšího tónu se skvěle srozumitelnou deklamací a prostotou. Basista Josef Švingr se od standardního operního zpěvu už tolik oprostit nedokázal. Nicméně hodnotit balet bez baletu příliš nelze – a zbývá doufat, že se jednou inscenace uskuteční tak, jak byla zamýšlena, protože hudební nastudování bylo celkově výborné. Ovšem přítomnost „bílé smrti“ měla za této situace obzvláštní naléhavost.

Bohuslav Martinů: Špalíček
Dirigent Jaroslav Kyzlink
Osoby a obsazení: soprán – Marie Fajtová, tenor – Josef Moravec, bas – Pavel Švingr
Dámy Sboru Národního divadla, sbormistr Pavel Vaněk
Kühnův dětský sbor, sbormistr Petr Louženský
Orchestr Národního divadla
Národní divadlo, koncertní provedení 13. září 2020

A. Dvořák: Jakobín – Šárka Venclová – Divadlo F. X. Šaldy 2020 (foto Karel Kašák)

Starodávné přivítání Jakobína v Liberci
Jakobína Antonína Dvořáka (první verze scénáře nesla název Přivítání) se u nás stala v poslední době téměř rarita. O to větší očekávání bylo spojené s inscenací libereckého Divadla F. X. Šaldy v hudebním nastudování Martina Doubravského a v režii Kateřiny Duškové. Vždyť to bylo právě liberecké divadlo, které dokázalo pod vedením Martina Doubravského přinést neotřelé, byť někdy i kontroverzní, pohledy na českou operní klasiku. Připomeňme nedávné Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky nebo Její pastorkyni a zejména Evu Josefa Bohuslava Foerstera, kterou Doubravský zpracoval vtandemu s režisérkou Lindou Keprtovou.

2 3 votes
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments