Operní panorama Heleny Havlíkové (290)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Antonín Dvořák: Jakobín
Hudební nastudování Martin Doubravský, režie Kateřina Dušková, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Roman Šolc, sbormistryně Anna Novotná-Pešková, pohybová spolupráce Šárka Brodaczová, dramaturgie Linda Keprtová
Osoby a obsazení: Hrabě Vilém z Harasova – Pavel Vančura, Bohuš z Harasova – Jiří Rajniš ml., Julie – Lívia Obručník Vénosová / Věra Poláchová, Filip – Zdeně Plech / Andrij Shkurhan, Jiří – Sergey Kostov, Terinka – Veronika Kaiserová / Lenka Pavlovič, Benda – Jaroslav Březina / Jan Ježek, Adolf z Harasova – Jiří Rajniš st. / Jiří Brückler, Lotinka – Blanka Černá, děti Bohuše a Julie – Sofie Mičjarová a Klaudie Olekšáková / Michaela a Sára Obručníkové
Sbor a Orchestr Divadla F. X. Šaldy, Dětský pěvecký sbor Severáček, sbormistryně Silvie Langrová
Divadlo F. X. Šaldy, první premiéra 25. září 2020 (obsazení v případě alternací vyznačeno kurzívou), druhá premiéra 27. září 2020.

C. Monteverdi: Korunovace Poppey – Divadlo J. K. Tyla Plzeň 2020 (foto Martina Root)

Plzeňská Korunovace Poppey v koronavirové proluce
Kvůli první vlně koronavirové pandemie plzeňské Divadlo J. K. Tyla z dubna na srpen odložilo premiéru Korunovace Poppey Claudia Monteverdiho s dirigentem Vojtěchem Spurným a režisérem Tomášem Ondřejem Pilařem. Repríza 23. září se sice termínově vešla do oné proluky mezi jarním a podzimním zavřením divadel, nicméně byla ochromena indispozicemi na poslední chvíli způsobem, který kladl otázku, zda za takových okolností, a to i v souvislosti se snahou o dohánění jarních koronavirových restrikcí, představení vůbec mělo smysl hrát.

Uvádění barokních oper dnes bývá doménou spíše souborů, které se specializují na takzvaně historicky poučenou interpretaci. K těm plzeňská opera s obvyklým repertoárem stálých divadel nepatří. Přesto zařadila do dramaturgického plánu operu z počátků vzniku tohoto žánru. A není to poprvé. Bylo to právě plzeňské divadlo, které se u nás v roce 1998 stalo průkopníkem trendu znovuobjevování barokních oper, jak se v evropských divadlech začal objevovat od 60. let minulého století. Tehdy dirigent Vojtěch Spurný s režisérem Janem Antonínem Pitínským uvedli operu Dido a Aeneas Henryho Purcella a inscenace u nás vyvolala – po právu – mimořádnou pozornost. A před dvěma lety, opět Vojtěch Spurný, opět v Plzni nastudoval s režisérem Tomášem Ondřejem Pilařem Monteverdiho první ranou operu Orfeus. Tuto báji v hudbě – favola in musica – inscenátoři vystihli jako vizuální hudební báseň.

Zopakovat ono překvapení s Didonou a sladění hudby, námětu a jeho scénického pojetí v Orfeovi se však tentokrát nepodařilo. Což hodnotím nikoli ze srpnové premiéry, ale z reprízy, která byla postižená onemocněním sólistů natolik, že některé části inscenace s vystoupením Arnalty (v této roli alternují Jaroslav Březina a Tomáš Kořínek) byly zcela vypuštěny a některé upraveny tak, že z orchestru part Pážete zpívala sólistka role Štěstěny Minyoung Park, zatímco na jevišti Páže hrál asistent režiséra Jakub Hliněnský. Představení tím přišlo o většinu komických scén, které dodává – pro styl takzvané benátské opery typický – kontrast mezi mytologickými hrdiny a plebejskými postavami. A bylo zřejmé a pochopitelné, že se sólisté ve škrtech dělaných na poslední chvíli, jen obtížně orientovali.

C. Monteverdi: Korunovace Poppey – Divadlo J. K. Tyla Plzeň 2020 (foto Martina Root)

Ale to nebyl jediný důvod, proč se tentokrát nepodařilo najít inscenační podobu odpovídající stáří a kompoziční zralosti Monteverdiho dramma musicale, ve kterém tento zakladatel operního žánru nad historicky podloženým příběhem římského císaře Nerona, jeho zapuzované manželky Octavie a milenky Poppey rozvinul hudební drama plné intrik, nenávisti, žárlivosti, mocichtivosti, erotické touhy a vášně, ale i dojemného milostného souznění ústřední dvojice vypočítavé intrikánky a krutého tyrana, který se neštítí vražd svých blízkých.

Další důvody spočívaly už v hudebním nastudování. Tentokrát i přes to, že Vojtěch Spurný patří u nás k muzikantům, kteří se mohou opřít o důkladnou znalost dobové interpretační praxe, nejen hudby barokní, ale i romantické, jak s objevitelským zápalem předvedl nedávno v Opavě při nastudování Smetanovy Prodané nevěsty nebo Weberova Čarostřelce. A dokáže v relativně krátké době získat pro toto svoje „staro-novátorské“ pojetí i hráče orchestru, kteří jsou léta zabydlení v rutině dnešní interpretační praxe.

Své poznatky ze studia dobových pramenů ovšem Spurný neuplatňuje dogmaticky. Hledá způsob, jak zprostředkovat v případě Monteverdiho Korunovace Poppey s benátskou premiérou v roce 1643, téměř čtyři stovky let starou hudbu dnešku. Korunovace mu k tomu skýtá široké možnosti, protože dochované partitury se dle tehdejší praxe omezují na základní pěveckou linku a basso continuo, které sólisté i hráči orchestru různě dotvářeli. Spurný se rozhodl pro velmi komorní obsazení pouze pro smyčcové kvarteto, teorbu a dvě cembala (na jedno hrál on). Zcela vypustil dechové nástroje, zobcové flétny, hoboje, ale i trubky, které bývají i při historicky poučeném uvádění Poppey užívány. Skrovné obsazení je ovšem velmi háklivé na souhru, k níž nepřispělo ani to, že mezi rozdělnými sekcemi miniorchestru, smyčcovou sekcí na straně jedné a teorbou s continuem na druhé, bylo nad orchestřištěm vysunuté jeviště. Místo energie hudebního výrazu se při představení 23. září nešlo tak úplně zbavit dojmu, že důležité bylo spíše zahrát ty správné noty, než jak je zahrát.

C. Monteverdi: Korunovace Poppey – Divadlo J. K. Tyla Plzeň 2020 (foto Martina Root)

Příběh římského císaře Nerona režisér Tomáš Ondřej Pilař se svým týmem scénografa Petra Vítka, kostýmního výtvarníka Aleše Valáška a světelného designera Daniela Tesaře pojal jako nakupení postupů, které samy o sobě na první pohled vypadají efektně. Jenže se nepropojují do sourodého celku a použité symboly a znaky působí nahodile bez rozvíjení jejich významů. Wilsonovsky pomalou chůzi střídá cupitání dvou baletních párů jako onoho pověstného „křoví“, tu a tam se objeví barokní gesta, jindy realistické herectví. Jistěže Monteverdiho opera, natož inscenace, není učebnicí dějepisu a režisérovi nelze upřít právo nakládat volně s historickými fakty, ale prudký zlom scény po Senecově vynucené sebevraždě a tedy před Neronovým rozvodem s Octavií na požárem zdevastované spáleniště je významově i časově matoucí. Pro inscenátory bylo nejspíš důležitější, že to dobře vypadá (i na fotografiích). Podobně jako obdarování Poppey obrazem Smrt Seneky španělského malíře Manuela Domíngueze Sáncheze z roku 1871. Inscenátorům se ovšem podařilo najít relativizaci Monteverdiho smířlivého závěru, když se jímavý milostný duet Nerona a Poppey odehrává u hořícího skeletu zmenšené scény.

2 3 votes
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments