Operní panorama Heleny Havlíkové (307) – Dvakrát televizní Tosca z Ostravy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Tvůrčí duo režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka, často ve spolupráci s kostýmní výtvarnicí Marií Roszkopfovou, formuje domácí operní krajinu už desítky let – často s provokativně odbojným buřičstvím, někdy s nalézáním nových kót současných operních postupů, jak předvedli nedávno například v ostravské inscenaci Janáčkovy opery Osud. V případě ostravské Tosky se nejdřív, překvapivě, zdá, že tito „rebelové“ zvolili velmi tradiční řešení.

Scénu prvního dějství (dle libreta se odehrává v bazilice Sant’Andrea della Valle) tvoří plochá malovaná kulisa do šera zahaleného barokního interiéru kostela, kterou doplňují jen základní dekorace – mříž vstupu do kostela, socha madony, kropenka, podstavce s desítkami hořících svíček a lešení před téměř dokončeným řemeslně dokonalým nástěnným obrazem Maří Magdalény, extaticky vzhlížející vzhůru k nebi. K tomuto základu inscenátoři nápaditě využili aktuální situaci prázdného hlediště a sbor při Te Deum umístili pod strop divadla na balkóny. Zlatorudá nádhera hlediště divadla a křišťálový lustr se prolnula v televizních záběrech s interiérem chrámu na jevišti, kde zůstává se svou žádostivostí po kořisti v oprátce i v náručí Scarpia, a spolu s akustikou prostoru bez diváků navodily dokonale velebnou atmosféru slavnostní mše kontrastující se Scarpiovým rouhačským vzýváním zákeřnosti.

Národní divadlo moravskoslezské, Tosca 2021: Te Deum (foto Martin Popelář)

Druhé jednání v paláci Farnese zpočátku navazuje na scénografii prvního dějství. Interiér sálu tvoří malovaná stěna, do níž jsou uprostřed vloženy velké dvoukřídlé masívní vstupní dveře, nad nimiž „bdí“ vitráž „Božího oka“. Po stranách jsou umístěné dvoje menší dveře – po otevření jedněch do sálu proznívá hudba ze slavnosti, druhé jsou polstrované a, jak se ukáže, vedou do vykachlíkované chodby k mučírně se stopami rozmazané krve na zdi. Tuto kulisu velkolepé, avšak nasvícením pochmurné síně doplňuje pohovka, písařský stolek a Scarpia večeří u masivního stolu s výraznými velkými svícny, krucifixem a zrcadlem.

Dodejme, že kombinaci dekorací a zavěšených kulis, zachycujících ovšem prostor z různých úhlů perspektivy, použil v dnes ikonické inscenaci Tosky v tehdejší Velké opeře 5. května v roce 1947 scénograf Josef Svoboda a byl to právě Daniel Dvořák, jeho žák, který tuto inscenaci v roce 1999 obnovil (a další obnovení je nyní na repertoáru Státní opery).

Národní divadlo moravskoslezské, Tosca 2021: Martin Bárta – Baron Scarpia (zdroj NDM)

Jenže nebyli by to Nekvasil a Dvořák, kdyby zůstali u takto tradičního scénografického řešení. Už průběh druhého jednání začne naznačovat, že realita může být jiná, než kulisy divadla. Tato „dekonstrukce“ světa iluze začne probleskovat v okamžiku, kdy Scarpia vehnal Toscu do neřešitelné situace: je sice volná, Scarpia jí dokonce galantně otevře dveře – ale Tosca ví, že když odejde, ponechá svého milovaného malíře smrti napospas. Rozhodne se Cavaradossiho život vykoupit svým tělem, po němž Scarpia tolik baží – na jeho obchod přistoupí, a dveře zavře. V ten okamžik světelná změna namalované „pevné“ stěny jakoby „zprůsvitní“ do podoby rýsovaných plánů nebo výkresů, podle nichž vznikly. Další výrazná světelná změna následuje poté, co Tosca Scarpiu zavraždí – náhle se tato hluboce věřící žena ocitne doslova v „jiném světle“ smrtelného hříchu a dveře, ještě před chvílí nezamčené, najednou nejdou otevřít. Konec dějství předvede divu, jak je zvyklá po strhujícím výkonu, před oponu, kde se klaní za bouřlivého potlesku. Byť aplaus skutečně zní (z nahrávky), Tosca si zděšeně uvědomí, že vražda Scarpii, kterou spáchala, není divadelní scéna, kterou efektně sehrála na jevišti.

Když se zvedne opona k třetímu jednání, namísto divadelní iluze Andělského hradu se ocitáme na přiznaném divadelním jevišti, z něhož kulisáci jakoby ještě nestihli po představení odklidit dekorace. Zůstaly tu zavěšené kulisy z předchozích dějství, polospuštěná osvětlovací rampa, v podlaze zabodnutá dýka, kterou Tosca zabila Scarpiu, převrácená kropenka. Přibyla k nim však nejen kašírovaná maketa zmenšeného Andělského hradu, ale i novodobý plechový kontejner s travnatou střechou, na níž jsou umístěné dvě ovečky. Slouží jako „místnost“ žalářníka ale snad i jako ilustrace ke zpěvu pastýře, jehož pastorální idylou začíná třetí dějství.

Národní divadlo moravskoslezské, Tosca 2021: Daniel Čapkovič a Petra Alvarez Šimková (foto Martin Popelář)

Ostatně už kostýmy signalizovaly, že inscenátoři zamýšlejí demaskovat iluzi budovanou prvními dvěma dějstvími a aktualizovat děj do více historických období. Scarpiův černý kožený kabát naznačuje souvztažnost s nacismem, jiný režim s tajnými konfidenty připomíná buřinka Spoletty, žalářník má leninskou kšiltovku. Kufříky biřiců, kteří odvedou Cavaradossiho do mučírny, se podobaly těm, jimiž si dodávali na důležitosti socialističtí papaláši, a bílé zkrvavené zástěry evokovaly „řezníky“ komunistických procesů. Samotný závěr, ve kterém Tosca tradičně skáče z hradeb Andělského hradu, připoutá pozornost ke kovové šroubovici vzhůru stoupajícího schodiště, tyčícího se vzhůru jako Tatlinova konstruktivistická věž internacionály. Tosca po něm vyběhne a shůry padá už jen její červená šála. Ano, všechny tyto a podobné asociace nás mohou při Tosce napadnout – ale tato „hluboká práce“ by se měla odehrávat v myslích diváků. Tosca, jak ji Puccini vytvořil, je k tomu dostatečnou inspirací.

Když do scenérie třetího dějství nastoupí Tosca v cestovním kostýmku a apartním kloboučku jak z doby lautrecovských kabaretů, sbalená na cestu s kufry (které jí nese jeden z biřiců), lze dovodit, že proměny scénografie a kostýmy (nikoli však herectví a vztah sólistů k postavám, které představují) mají na přiznaném jevišti „odkrýt“, že všechno je „jinak“, než se jeví. Ale jakkoli Tosca podlehla klamu, že zachrání svého milence, Pucciniho opera není o zpochybňování divadelní iluze a hraní přetvářky (snad kromě kratičkého, jakkoli klíčového momentu, kdy Scarpia předstírá, že rozkazem pouze k fiktivnímu zastřelení omilostnil Cavaradossiho, a Tosca tajně sebere dýku a schová ji, než Scarpiu probodne). Je naopak o skutečných lidských emocích a spalujících vášních „tady a teď“.

Národní divadlo moravskoslezské, Tosca 2021: Paolo Lardizzone a Maida Hundeling (foto Martin Popelář)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


3.7 10 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments