Operní panorama Heleny Havlíkové (307) – Dvakrát televizní Tosca z Ostravy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Režisér Jiří Nekvasil se spolehl na dramatickou sílu příběhu, zdrženlivě zůstal v pozadí a soustředil se na vztahy a charakteristiky jednajících postav s vymýšlením detailů hereckého ozvláštnění rolí. Tak Kostelník šňupe tabák, který si sype na hřbet dlaně (ovšem v té době to byl aristokratický luxus), a dělá si udavačské poznámky o bezbožných odpůrcích monarchie do svého notýsku. Volterián Angelotti si vskutku v chrámu svěcenou vodou z kropenky opláchne obličej. Tosca v záchvatu žárlivosti sama popadne štětec, aby přemalovala modré oči na černo. Scarpia si při představě popravy Angelottiho i Cavaradossiho během večeře pohrává s ubrouskem a uváže na něm uzel, který připomíná viselce, aby pak stejným ubrouskem otřel pohár pro Toscu. A když mu soudce po mučení Cavaradossiho přinese zápis z „výslechu“, zběžně ho přečte a podepíše. Také zrcadlo na stole se uplatní: prohlíží se v něm zálibně Scapria, když se připravuje na příchod Tosky – a také Tosca po vraždě Scarpii.

Národní divadlo moravskoslezské, Tosca 2021: Martin Bárta a Maida Hundeling (zdroj FB)

Všechny tyto režijní detaily většinou přispívaly k charakteristice postav a situací. Jenže ve třetím dějství jimi Nekvasil čitelněji nepodpořil scénografický a kostýmní záměr dodat příběhu obecnější platnost. A nepřispěl k demaskování v předchozích dějstvích budované iluze divadla, kdy se nabízela varianta, že jedině diva Tosca, která předvádí své divadelní zkušenosti s umíráním, věří Scarpiovu „divadlu“, zatímco všichni ostatní, včetně Cavaradossiho, vědí, že zastřelení malíře fiktivní nebude. Zvolená inscenační koncepce tak zůstala na půl cesty mezi tradičním pojetím, „odklízením“ iluzí divadla a nahlížením „za“ kulisy do reálného světa. Proč byla tomuto „očišťování“ podrobena právě Tosca, inscenátoři přesvědčivě neobjasnili.

Národní divadlo moravskoslezské, Tosca 2021: Maida Hundeling (foto Martin Popelář)

Dopad uzavření divadel na hudební nastudování

Třebaže se umělci mohou udržovat v kondici alespoň zkoušením bez diváků, bylo to nejspíš právě uzavření divadel pro publikum, které se v ostravské Tosce projevilo hlavně na výkonu orchestru. Už úvodní výhružně ďábelský Scarpiův souzvuk při první premiéře zněl spíš jako pazvuk než dramatický vstup do děje opery a orchestr se hlavně při první premiéře nevyvaroval značného množství chyb v intonaci a souhře. Přenos ve velmi dobré zvukové kvalitě je zamaskovat nemohl. Přitom se dirigent Marek Šedivý při svém prvním hostování v Ostravě v roce 2016 zaskvěl romanticky rozbouřeným nastudováním opery Bouře Zdeňka Fibicha. V případě Tosky, kterou podle rozhovoru o přestávce považuje za dokonale zkomponovanou operu s „až živelně spalujícími místy“, však intenzitu veristického střetu vášní příliš zklidnil bez až „křiklavého“ napětí, typického pro tento styl. Výkon orchestru se při druhé premiéře už více usadil a srovnal. Nicméně věřím, že otevření divadel a publikum v hledišti tyto důsledky koronavirového lockdownu rychle odstraní a orchestr se dostane do odpovídající formy.

Národní divadlo moravskoslezské, Tosca 2021: Martin Bárta a Maida Hundeling (foto Martin Popelář)

Vyrovnané obsazení

Hlavní roli obdivované zpěvačky Florii Tosky při první premiéře vytvořila Maida Hundeling. Je to zkušená sopranistka, která vystupuje především v mladodramatických rolích Wagnerových a Straussových oper v Rakousku a v Německu; na ostravské jeviště se vrací opakovaně jako Janáčkova Jenůfa, Wagnerova Elsa, Verdiho Desdemona nebo nedávno jako Abigail v Nabuccovi. Záznam premiérového výkonu sice kvality jejího na alikvóty bohatého hlasu potvrdil, slavné Vissi d’arte má nazpívané s přesvědčivou jímavostí, ale zároveň v závěru naznačil, že po dvaceti letech, co má Toscu na repertoáru, se do jejího hlasu vkrádá únava. S výjimkou černé večerní róby s obnaženými rameny v druhém dějství nepříliš lichotivě vyzněl zejména v prvním jednání její ostře růžový kostým a líčení, které z kombinace zbožné divy, žárlivé fúrie a vášnivé milenky udělaly spíš kolotočovou komediantku, ba povrchní hloupou kurtizánu. Navíc s Cavaradossim Paola Lardizzoneho netvořili věrohodný pár natolik, abychom uvěřili, že se tato hluboce věřící žena pro svoji lásku odhodlala k vraždě. Tento italský tenorista se v České republice, zejména v plzeňské opeře (Radames, Edgar, Pinkerton, Don José) také zabydlel. V roli malíře Cavaradossiho, zapáleného stoupence Římské republiky a milence Tosky, uplatnil svůj pevný spinto tenor italského školení. Kantiléna, výborná deklamace a výšky mu v hlase nechybí, ale jeho menší postava s větší partnerkou klade nároky na herecké ztvárnění, které už tak přesvědčivé nebylo.

Národní divadlo moravskoslezské, Tosca 2021: Paolo Lardizzone (foto Martin Popelář)

První premiéře tak dominoval Scarpia Martina Bárty. Nikoli tím, že by z něj udělal prvoplánově arogantního sadistického šéfa policie, ale jeho úlisná vemlouvavost manipulátora s měkčím barytonem vyzněla vlastně mnohem zákeřněji. Svůj chtíč po Tosce skrýval za maskou vtíravého loudila a prudkou sexuální vášeň nechal propuknout o to bouřlivěji jen na krátký okamžik. V sestavě první premiéry se dobře uplatnil i basista František Zahradníček, který svou roli zuboženého uprchlého vězně Angelottiho, sice malou rozsahem, ale důležitou pro další průběh dramatu, nenechal zapadnout, stejně i tenorista Václav Morys jako podlézavě ustrašený policejní agent Spoletta nebo Martin Gurbaľ s průrazným basem pro Kostelníka.

Národní divadlo moravskoslezské, Tosca 2021: Martin Bárta (foto Martin Popelář)

Velmi dobrá byla i sestava druhé premiéry. Doménou sopranistky Petry Alvarez Šimkové jsou sice méně dramatické, hlavně smetanovské a dvořákovské role, než jakou je veristická Tosca. Na rozdíl od Státní opery, kde tuto roli také zpívá, v menším prostoru Dvořákova divadla využila měkkou vroucnost svého oblého sametového barevného hlasu. Dokázala si rozvrhnout síly, aby vygradovala scénu vraždy svého tyrana tak, že zatrnulo, když triumfálně čeká, až vydechne naposledy. S malířem Cavaradossim v podání tenoristy Martina Šrejmy tvořili dvojici možná ne sice vášnivě mileneckou, spíše už „manželskou“, ale uvěřitelnou v síle vzájemné lásky. Tenorista Martin Šrejma po ostravském úspěchu v roli skladatele Živného v Janáčkově opeře Osud jako Cavaradossi předvedl, že může v italském repertoáru směřovat k dramatičtějším rolím. Barona Scarpiu ztvárnil při druhé premiéře slovenský basbarytonista Daniel Čapkovič tradičněji jako despotického krutovládce s ďábelsky temným hlasem. Také při druhé premiéře byly adekvátně obsazeny i rozsahem menší role – Angelotti Davidem Nyklem a policejní špicl Spoletta Václavem Čížkem. Kostelníka zpíval opět Martin Gurbaľ. Při obou premiérách pastorální kontrast úvodu ke třetímu dějství zvládla svým mladistvým sopránem Lucie Diehelová z Operního studia NDM.

Národní divadlo moravskoslezské, Tosca 2021 (zdroj FB)

I televize Noe umí udělat operní přenos

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


3.7 10 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments