Operní panorama Heleny Havlíkové (320) – Různé světy hudební renesance na Pražském jaru
Vlámský vokální soubor Huelgas Ensemble vzdal hold 500. výročí úmrtí vrcholného představitele franko-vlámské polyfonie Josquina Desprez (1450–1521) a český vokální soubor Cappella Mariana připomněl 400. výročí popravy mečem českého šlechtice Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564–1621) odsouzeného za účast při povstání českých stavů po prohrané bitvě na Bílé hoře společně s 26 pány, rytíři a měšťany na Staroměstském náměstí. Oba koncerty se příhodně konaly na Pražské křižovatce a kostel sv. Anny svým citlivým nasvícením prohloubil jejich atmosféru.
Polyfonní závěť Josquina Desprez
Huelgas Ensemble patří k těm souborům, které už v 70. letech minulého století začaly prosazovat koncept historicky poučené interpretace staré hudby. V roce 1971 ho založil během svého studia na Schole Cantorum ve švýcarské Basileji Paul Van Nevel a jeho název odvodil od středověkého liturgického kodexu ze španělského cisterciáckého kláštera Las Huelgas. Mnoha prestižními oceněními ověnčená diskografie souboru zahrnuje na základě podrobného studia tehdejší interpretační praxe a dalších dobových kontextů osmdesát nahrávek převážně renesanční polyfonie (včetně skladatelů s vazbami na Čechy), a to i kompozice pro 24, 35 nebo dokonce 40 hlasů. Soubor nahrávek obsahuje i kuriozitu, kterou vzdal umělecký vedoucí Van Nevel hold své zálibě v doutnících – CD The Art of Cigar s kompozicemi na toto téma od 16. po 20. století.
Za padesát let své existence, kterou Huelgas Ensemble letos slaví, dosáhl dokonalosti, která mu umožňuje koncipovat i tak výlučné programy, s jakým soubor přijel na letošní Pražské jaro. Koncert sestavený podle slov dramaturga festivalu Josefa Třeštíka speciálně pro toto vystoupení se koncentroval na tvorbu vrcholného mistra franko-vlámské vokální polyfonie Josquina Desprez se zaměřením na jeho poslední tvůrčí období, kdy se po působení v Itálii vrátil do svého rodného regionu, aby se stal proboštem kostela ve městě Condé-sur-l’Escaut na pomezí dnešní Francie a Belgie.
Z Josquinových mší L’homme armé a Malheur me bat zazněly části Agnus Dei, dále tři moteta na latinské mariánské texty (Inviolata, integra et casta es Maria, Ut Phoebi radiis a Praeter rerum seriem), tři chansony s milostnou tematikou na francouzské texty (Comment peult avoir joye, Et trop penser a La plus des plus) a moteto na text z Vergiliovy Aeneidy Dulces exuviae, v němž se kartaginská královna Dídona smiřuje se svým osudem. Jedinou výjimkou z josquinovské monotematičnosti bylo Sanctus ze mše Praeter rerum seriem, v níž německy renesanční skladatel Ludwig Daser použil jako cantus firmus stejnojmenné Josquinovo moteto s vyústěním do jásavého Hosana.
Jak v rozhovoru před koncertem připomněl Paul Van Nevel, Josquin Desprez natolik ovládal tehdejší skladebné techniky kontrapunktu, že si mohl dovolit posouvat jejich hranice a experimentovat s jejich porušováním. A zdůraznil, že poslech vokální polyfonie není jen relaxace, ale mentální cvičení, které bystří a rozjasňuje mysl. A skutečně trojice sopranistek, pět tenoristů a dva basisté v různých kombinacích pro tříhlasé až šestihlasé kompozice rozezněly kostel sv. Anny svými intonačně vyladěnými, oblými, barevně bohatými hlasy ve vytříbených dlouhých frázích renesanční polyfonie. Do kontemplativní melancholické nálady vstoupil svižnějším tempem chanson Et trop penser na odlehčené milostné téma dívčiny, která se jen v košilce dávala své milému celou noc.
Třebaže se navzdory covidové pandemii podařilo vystoupení Huelgas Ensemblu uskutečnit, do plného soustředění umělců epidemická opatření přece jen zasáhla. Místo sevřeného kruhu, v němž jsme zažili pro tento soubor typické rozestavění při jejich vystoupení v rámci cyklu staré hudby FOK v roce 2017, ponechávali zpěváci mezi sebou „bezpečnostní“ rozestupy a při každém přemisťování si nasazovali a sundávali roušky. Koncentrace při téměř 80minutém koncertu se změnami rozestavění zpěváků mezi jednotlivými dvou až devíti minutovými skladbami a s jízdami kamer malinko intonačně polevila pouze v chansonu La Plus des plus.
Tvorbu Josquina Desprez známe z interpretace řady dalších souborů včetně Cappelly Mariany, ostatně jeho umělecký vedoucí Vojtěch Semerád byl členem Nevelova Hueglas Ensemblu. S vokálními uskupeními zaměřenými na starou, ale i soudobou hudbu máme u nás navíc v posledních letech řadu zkušeností nejen díky našim dalším souborům, jakými jsou například Collegium Vocale 1704, Ensemble Inégal nebo Tiburtina, ale i zahraničním, když u nás hostoval Hilliard Ensemble, The King’s Singers, Cantus Cöln, Stimmwerck, ale například i Neue Vocalsolisten (Stuttgart) nebo Chanticleer. V této „konkurenci“ interpretace Huelgas Ensemblu v prázdném prostoru kostela sv. Anny pouze za přítomnosti kamer působila jako až příliš akademická legenda. Nicméně podle informací Pražského jara patřil přímý přenos koncertu Huelgas Ensemble k nejlépe sledovaným v zahraničí.
Putování s Kryštofem Harantem do Svaté země
Zatímco Paul Van Nevel zvolil formát koncertu monotematicky zaměřeného (s jedinou výjimkou) pouze na díla Josquina Desprez, Vojtěch Semerád soustředění na renesanční osobnost Kryštofa Haranta rozvinul do komponovaného, jeden a půl hodinového programu. V něm tohoto široce vzdělaného humanistu, který ovládal sedm jazyků, válečníka (za svou udatnost si ve třetí turecké válce proti Osmanské říši v roce 1597 vysloužil císařskou roční rentu ze zemských důchodů), diplomata, a nakonec i šlechtice prezentoval jako skladatele, spisovatele a cestovatele. Do programu zahrnul nejen to málo, co se z Harantovy skladatelské tvorby dochovalo, ale i úryvky z jeho cestopisu Putování aneb Cesta z Království českého do Benátek a odtud do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící. A to celé ozvláštnil arabskou a perskou hudbou, kterou, možná, mohl Harant na své cestě slyšet.
Osou pásma vykreslujícího osobnost Kryštofa Haranta a jeho dobrodružnou cestu byly jeho skladby, které se po konfiskaci jeho majetku dosud podařilo objevit: pětihlasá parodická mše Missa quinis vocibus super Dolorosi martir, jejíž základ tvoří v té době oblíbený pětihlasý madrigal Lucy Marenzia Dolorosi martyr, Fieri tormenti. Části mešního ordinaria však v takto koncipovaném programu nezazněly dle ustáleného pořadí, ale večer zahájilo Credo, které připomnělo pro Kryštofa Haranta osudovou konverzi z katolíka na protestanta. Teprve později následovaly Kyrie a Gloria a přes Sanctus a Benedictus do závěru směřovalo Agnus Dei.
Samozřejmě nechyběla obě dochovaná Harantova moteta: pětihlasé Maria kron, die Engel schon / Ó Maria, hlas andělů tě chválí na německý text s holdem Panně Marii jako „květu lilie“ a „královny přečisté“, která „září jako slunce“, a šestihlasé moteto Qui confidunt in Domino / Ti, kteříž doufají v Pána na latinský text 125. žalmu, jednoho z podobenství proroka Davida, které Harant složil během své cesty v Jeruzalémě 3. září 1598 a připojil jako přílohu k prvnímu dílu svého cestopisu. Hudební část programu doplnily fragmenty dochovaných altových hlasů Harantovy gratulační, nejspíše svatební písně nebo madrigalu Dejž tobě Pán Bůh štěstí, jeho zhudebnění 33. žalmu Psallite Domino in cythara / Oslavte Hospodina na harfě a latinské koledy Dies est laetitiae / Nastal nám den veselý doplněných skladatelem a flétnistou Jaroslavem Pelikánem ve stylu renesanční vokální polyfonie.
Český vokální soubor Cappella Mariana pod vedením Vojtěcha Semeráda pro tento program vystupoval v mnohokrát osvědčeném složení tří tenoristů: Vojtěcha Semeráda, Tomáše Lajtkepa a Ondřeje Holuba s basistou Jaromírem Noskem, které místo tehdejších dětských diskantistů nebo sopranistů zastoupily sopranistky Hana Blažíková a Barbora Kabátková. Třebaže je stylový záběr tohoto českého vokálního souboru širší a sahá až ke gregoriánskému chorálu i do hudby barokní, plně si osvojil i styl franko-vlámské polyfonie (například CD Praga Rosa Bohemiae nebo Praga magna s hudbou rudolfínské Prahy s recepcí franko-vlámské polyfonie v českých zemích). Právě s tímto hudebním stylem se Kryštof Harant seznámil během svého působení na dvoře Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku v letech 1576–1584, následně pak coby dvorní rada a komorník na dvoře Rudolfa II. i coby provozovatel své kapely na svém hradu Pecka. A Kryštof Harant pak i ve své vlastní tvorbě úspěšně navázal na své předchůdce. Soubor Cappella Mariana vyhlášený svou zvukovou spřízněností dodal melodickým liniím imitační techniky rovnoprávných hlasů patřičnou plasticitu při celkové vyrovnanosti a barevném stmelení. Vychází z naprosté intonační přesnosti ve tříhlasé až šestihlasé kontrapunktické sazbě, ve které se hlasy proplétají, prolínají i dramaticky střetávají.
Harantovy kompozice byly prokládány skladbami v provedení souboru Constantinople. V Montrealu ho v roce 1988 založil a stále vede skladatel, zpěvák a hráč na setar, čtyřstrunnou loutnu s malým korpusem a dlouhým krkem s pražci, Kiya Tabassian, který do Kanady emigroval počátkem 90. let z rodného Teheránu. Soubor, který propojuje interpretaci historických pramenů perské a osmanské hudby se současnou tradicí Blízkého a Středního východu, nahrál na patnáct CD a na řadě festivalů (Festival d’Aix-en-Provence, Festival Internacional Cervantino) prezentoval originální dramaturgie. Při pražském vystoupení uskupení spoluvytvářela Didem Başar, hráčka na kanonaki, složitě laděnou tureckou mnohostrunnou citeru se ztrojenými strunami, na kterou se drnká kovovými plektry na ukazováčcích, Sokratis Sinopoulos, hráč na kemenče, malé třístrunné housle, které se drží na klíně ve svislé poloze, a crossžánrový multiperkusionista Patrick Graham na sadu bicích s bubny a bubínky, tamburínou, zvonky a na noze s rolničkami. Jak se dalo usuzovat z titulků na začátku skladeb, vybrána byla instrumentální a vokální díla arabských a perských skladatelů 16. století a 17. století s pro tuto hudbu typickými melismaty, orientálními mody, mikrointervaly, glissandy, lichým metrem a eskalujícím zrychlováním. K nim připojil několik vlastních skladeb v perském tradičním stylu i Kiya Tabassian.
S postupujícím večerem se oba hudební světy přibližovaly, ať už bordunovým brumendem Cappelly Mariany pod melismatickými pěveckými vlnami Kiyi Tabassiana nebo propojením žalmu francouzského renesančního skladatele Paschala de l’Estocarta s mezmury polského konvertity k islámu jménem Ali Ufqi, či slok veselé koledy Dies est laetitiae a skladby krymského chána Ğazı II Giraye. Koncert uzavřela evropská a orientální „freska“ s pětihlasým anonymním motetem Otce Buoha nebeského provázaná s Tabassianovou kompozicí.
Kryštof Harant nastoupil v roce 1598 se svým švagrem, Heřmanem Černínem z Chudenic, dvouletou pouť do Jeruzaléma ke svatému hrobu s pasováním na rytíře ochránce Božího hrobu. Z jeho česky psaného cestopisu, který vyšel poprvé v roce 1608, poznáváme Kryštofa Haranta jako sebevědomého všestranně vzdělaného člověka s obsáhlými znalostmi historickými, zeměpisnými, přírodovědeckými, politickými, mořeplaveckými, teologickými, jazykovými, ale i jako zručného kreslíře, básníka, spisovatele, hudebníka, ale také vojáka obratného ve zbrani, muže zdatného ve hře s míčem, ve skoku, v běhu i jako zdatného plavce.
K zármutku muzikologů jsou oba díly cestopisu na hudební poznámky skoupé. Kryštof Harant popsal, jak jsou Benátčané navyklí, „že na náměstích, kdo co chce odbyti a prodati, šetří, aby muziku libou a nějaké comoedianty, jež oni harlecíni, zani, pantaloni etc. jmenují, v tom svůj obchod vedoucí, za peníze zjednal; ti jak dobře hrají, tak mnoho divákův, posluchačův a kupcův mají, jest-li že nic, tedy málo odbývají. A trefí se, že takových her množství na jednom placu v jedné hodině bude, a jeden druhého všelijak předčiti a diváky odluzovati hledí.“ Při popisu kostela sv. Marka si poznamenal postřeh, dokládající charakteristický styl tehdejší benátské vícesborové školy: „Proti oltáři jsou dvě pavlače, na jedné zpěváci, na druhé diakon evangelium v jistý čas zpívají. Jsou také v témže kostele dvoje varhany proti sobě, tu obyčejně na oboje hrávají, že jedny po druhých alternatim jdou.“ Na Krétě se všiml funkce hudby při výchově mládeže, podivoval se zdejším plačkám a připojil se ke zpěvu nešpor ve zdejším františkánském klášteře. Na obřadních tureckých zpěvech ho zaujal zvláštní způsobu tvoření tónu, zatímco „originální“ tureckou hudbu komentoval sarkasticky: „Když pak slunce zapadlo, tu teprva jsme projíždějící se Turky na lodech spatřovali, pěkně připravené a křížem nohami složenými v kole sedící, mezi nimiž hromady rozličného a povětří svou libou vůní naplňujícího kvítí bylo, a pohlédajíce nahoru do oken, muzikou, kterou s sebou vezli, sebe obveselovali s velikým svým zalibováním a naším tejným smíchem: jakoby svině pískala a osel bubnoval.“
Už z jiných dnešních programů, které propojovaly hudbu s recitací (madrigalová komedie La Barca di Venezia per Padova Adriana Banchieriho v provedení Ensemblu Inégal nebo hudebně-dramatická kompozice Il fato tiranno souboru Musica cum gaudio) bylo zřejmé, jak obtížná taková integrace je. Herci mají tendenci se uchylovat k přepjaté afektovanosti – a té se nevyhnul ani Saša Rašilov. Jeho četba stručných úryvků z Harantova cestopisu v chronologii od benátské přípravy s nákupem co nejprostších šatů, truhlice a jídla po návrat s jediným tolarem v zuboženém oblečení po přestálých nebezpečenstvích hrdla i bídy, nouze, hladu, horka a zimy vyzněla nikoli jako napínavé vyprávění odvážného dobrodruha, ale jako majestátní paján vznešeného aristokrata (kterým v době cesty Harant ještě nebyl).
Úžas a úctu budící potenciál osobnosti Kryštofa Haranta pochopitelně nelze vtěsnat do jednoho koncertu, ale máme přímo povinnost jeho odkaz rozkrývat a připomínat. Škoda, že Pražské jaro koncert s u nás prakticky neznámou hudbou Blízkého východu nedoplnilo podrobnějšími informacemi o uváděných skladbách a překlady zpívaných textů. Lze tak mít pochybnosti o dobové autenticitě té hudební části, která se vztahuje k hudbě konce 16. století v zemích, jimiž Kryštof Harant putoval. Nicméně renesanční polyfonie v interpretaci Cappelly Mariany, orientální hudba v podání souboru Constantinople v kombinaci s úryvky z Harantova cestopisu v atmosféře kostela sv. Anny propojily cesty přesahující renesanční osobnost Kryštofa Haranta.
Vojtěch Semerád, všestranný muzikant, muzikolog i manažer Putováním s Kryštofem Harantem pokračuje ve svém inspirativním objevování a nalézání nových kontextů staré hudby, jak ji prokázal třeba na nahrávce s výběrem z Kodexu Speciálník, na kompaktním disku Sacrum et Profanum vystavěném na antitezi lásky duchovní a pozemské v dílech Palestrinových a Monteverdiho, na Písni písní s motety skladatelů renesanční polyfonie na tento slavný starozákonní text nebo na CD Praga Magna a Praga Rosa Bohemiae, které prezentují hudbu rudolfínské Prahy.
Přenosy obou koncertů ve spolupráci s Pražským jarem zprostředkovala společnost Mimesis Film s hlavním kameramanem a režisérem Janem Střítežským. Čtveřice kamer nabídly jak celkové záběry, které postihly i postupné stmívání za okny kostela i detaily zpěváků a hráčů. I po hudební stránce se podařilo přenést interpretační kvality všech souborů. Nicméně při srovnání zážitku přímo z koncertu, který mi byl při dodržení všech protiepidemických opatření dopřán, je zřejmé, že nuance barev a dynamiky vokální polyfonie a orientální mikrointervalové hudby, jak je spoluvytvářejí chvějivé alikvóty, záznamová technika v celé jejich plasticitě zatím předat nedokáže.
Pražské jaro – Polyfonní závěť Josquina Desprez
Huelgas Ensemble – umělecký vedoucí a dirigent Paul Van Nevel, Cantus – Maria Valdmaa, Sabine Lutzenberger, Helen Cassano, Tenor – Olivier Coiffet, Achim Schulz, Paul Bentley-Agnell, Loïc Paulin, Matthew Vine, Bas – Tim Scott Whiteley, Guillaume Olry.
Program: Josquin Desprez: Inviolata, integra et casta es Maria; Comment peult avoir joye; Missa “L’homme armé”: Agnus Dei; Ut Phoebi radiis; Et trop penser; Praeter rerum seriem
Ludwig Daser: Missa “Praeter rerum seriem”: Sanctus
Josquin Desprez: La plus des plus; Dulces exuviae; Missa “Maheur me bat”: Agnus Dei
Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, 15. května 2021.
Pražské jaro – Kryštof Harant aneb Putování do Svaté země
Capella Mariana – umělecký vedoucí a tenor Vojtěch Semerád, soprány – Hana Blažíková, Barbora Kabátková, tenory – Tomáš Lajtkep, Ondřej Holub, bas – Jaromír Nosek.
Constantinople – umělecký vedoucí, sater a zpěv – Kiya Tabassian, kanun – Didem Başar, kemence – Sokratis Sinopoulos, bicí – Patrick Graham. Recitace Saša Rašilov.
Program: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Missa quinis vocibus super Dolorosi martir; Qui confidunt in Domino; Maria kron, die Engel schon; v úpravě Jaroslava Pelikána: Dejž tobě Pán Bůh štěstí; Psallite Domino in cythara; Dies est laetitiae; Paschal de l’Estocart: Žalm 4, anonym: Otce Buoha nebeského a další.
Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, nahrávka z 24. května zařazena na program Pražského jara 1. června 2021.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
