Operní panorama Heleny Havlíkové (320) – Různé světy hudební renesance na Pražském jaru

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Putování s Kryštofem Harantem do Svaté země
Zatímco Paul Van Nevel zvolil formát koncertu monotematicky zaměřeného (s jedinou výjimkou) pouze na díla Josquina Desprez, Vojtěch Semerád soustředění na renesanční osobnost Kryštofa Haranta rozvinul do komponovaného, jeden a půl hodinového programu. V něm tohoto široce vzdělaného humanistu, který ovládal sedm jazyků, válečníka (za svou udatnost si ve třetí turecké válce proti Osmanské říši v roce 1597 vysloužil císařskou roční rentu ze zemských důchodů), diplomata, a nakonec i šlechtice prezentoval jako skladatele, spisovatele a cestovatele. Do programu zahrnul nejen to málo, co se z Harantovy skladatelské tvorby dochovalo, ale i úryvky z jeho cestopisu Putování aneb Cesta z Království českého do Benátek a odtud do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící. A to celé ozvláštnil arabskou a perskou hudbou, kterou, možná, mohl Harant na své cestě slyšet.

Osou pásma vykreslujícího osobnost Kryštofa Haranta a jeho dobrodružnou cestu byly jeho skladby, které se po konfiskaci jeho majetku dosud podařilo objevit: pětihlasá parodická mše Missa quinis vocibus super Dolorosi martir, jejíž základ tvoří v té době oblíbený pětihlasý madrigal Lucy Marenzia Dolorosi martyr, Fieri tormenti. Části mešního ordinaria však v takto koncipovaném programu nezazněly dle ustáleného pořadí, ale večer zahájilo Credo, které připomnělo pro Kryštofa Haranta osudovou konverzi z katolíka na protestanta. Teprve později následovaly Kyrie a Gloria a přes Sanctus a Benedictus do závěru směřovalo Agnus Dei.

Ondřej Holub, Vojtěch Semerád, Hana Blažíková - Capella Mariana - Pražské jaro 2021 (foto Pražské jaro)
Ondřej Holub, Vojtěch Semerád, Hana Blažíková – Capella Mariana – Pražské jaro 2021 (foto Pražské jaro)

Samozřejmě nechyběla obě dochovaná Harantova moteta: pětihlasé Maria kron, die Engel schon / Ó Maria, hlas andělů tě chválí na německý text s holdem Panně Marii jako „květu lilie“ a „královny přečisté“, která „září jako slunce“, a šestihlasé moteto Qui confidunt in Domino / Ti, kteříž doufají v Pána na latinský text 125. žalmu, jednoho z podobenství proroka Davida, které Harant složil během své cesty v Jeruzalémě 3. září 1598 a připojil jako přílohu k prvnímu dílu svého cestopisu. Hudební část programu doplnily fragmenty dochovaných altových hlasů Harantovy gratulační, nejspíše svatební písně nebo madrigalu Dejž tobě Pán Bůh štěstí, jeho zhudebnění 33. žalmu Psallite Domino in cythara / Oslavte Hospodina na harfě a latinské koledy Dies est laetitiae / Nastal nám den veselý doplněných skladatelem a flétnistou Jaroslavem Pelikánem ve stylu renesanční vokální polyfonie.   

Český vokální soubor Cappella Mariana pod vedením Vojtěcha Semeráda pro tento program vystupoval v mnohokrát osvědčeném složení tří tenoristů: Vojtěcha Semeráda, Tomáše Lajtkepa a Ondřeje Holuba s basistou Jaromírem Noskem, které místo tehdejších dětských diskantistů nebo sopranistů zastoupily sopranistky Hana Blažíková a Barbora Kabátková. Třebaže je stylový záběr tohoto českého vokálního souboru širší a sahá až ke gregoriánskému chorálu i do hudby barokní, plně si osvojil i styl franko-vlámské polyfonie (například CD Praga Rosa Bohemiae nebo Praga magna s hudbou rudolfínské Prahy s recepcí franko-vlámské polyfonie v českých zemích). Právě s tímto hudebním stylem se Kryštof Harant seznámil během svého působení na dvoře Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku v letech 1576–1584, následně pak coby dvorní rada a komorník na dvoře Rudolfa II. i coby provozovatel své kapely na svém hradu Pecka. A Kryštof Harant pak i ve své vlastní tvorbě úspěšně navázal na své předchůdce. Soubor Cappella Mariana vyhlášený svou zvukovou spřízněností dodal melodickým liniím imitační techniky rovnoprávných hlasů patřičnou plasticitu při celkové vyrovnanosti a barevném stmelení. Vychází z naprosté intonační přesnosti ve tříhlasé až šestihlasé kontrapunktické sazbě, ve které se hlasy proplétají, prolínají i dramaticky střetávají.

Kiya Tabassian - Constantinople - Pražské jaro 2021 (foto Pražské jaro)
Kiya Tabassian – Constantinople – Pražské jaro 2021 (foto Pražské jaro)

Harantovy kompozice byly prokládány skladbami v provedení souboru Constantinople. V Montrealu ho v roce 1988 založil a stále vede skladatel, zpěvák a hráč na setar, čtyřstrunnou loutnu s malým korpusem a dlouhým krkem s pražci, Kiya Tabassian, který do Kanady emigroval počátkem 90. let z rodného Teheránu. Soubor, který propojuje interpretaci historických pramenů perské a osmanské hudby se současnou tradicí Blízkého a Středního východu, nahrál na patnáct CD a na řadě festivalů (Festival d’Aix-en-Provence, Festival Internacional Cervantino) prezentoval originální dramaturgie. Při pražském vystoupení uskupení spoluvytvářela Didem Başar, hráčka na kanonaki, složitě laděnou tureckou mnohostrunnou citeru se ztrojenými strunami, na kterou se drnká kovovými plektry na ukazováčcích, Sokratis Sinopoulos, hráč na kemenče, malé třístrunné housle, které se drží na klíně ve svislé poloze, a crossžánrový multiperkusionista Patrick Graham na sadu bicích s bubny a bubínky, tamburínou, zvonky a na noze s rolničkami. Jak se dalo usuzovat z titulků na začátku skladeb, vybrána byla instrumentální a vokální díla arabských a perských skladatelů 16. století a 17. století s pro tuto hudbu typickými melismaty, orientálními mody, mikrointervaly, glissandy, lichým metrem a eskalujícím zrychlováním. K nim připojil několik vlastních skladeb v perském tradičním stylu i Kiya Tabassian.

S postupujícím večerem se oba hudební světy přibližovaly, ať už bordunovým brumendem Cappelly Mariany pod melismatickými pěveckými vlnami Kiyi Tabassiana nebo propojením žalmu francouzského renesančního skladatele Paschala de l’Estocarta s mezmury polského konvertity k islámu jménem Ali Ufqi, či slok veselé koledy Dies est laetitiae a skladby krymského chána Ğazı II Giraye. Koncert uzavřela evropská a orientální „freska“ s pětihlasým anonymním motetem Otce Buoha nebeského provázaná s Tabassianovou kompozicí.

Kryštof Harant nastoupil v roce 1598 se svým švagrem, Heřmanem Černínem z Chudenic, dvouletou pouť do Jeruzaléma ke svatému hrobu s pasováním na rytíře ochránce Božího hrobu. Z jeho česky psaného cestopisu, který vyšel poprvé v roce 1608, poznáváme Kryštofa Haranta jako sebevědomého všestranně vzdělaného člověka s obsáhlými znalostmi historickými, zeměpisnými, přírodovědeckými, politickými, mořeplaveckými, teologickými, jazykovými, ale i jako zručného kreslíře, básníka, spisovatele, hudebníka, ale také vojáka obratného ve zbrani, muže zdatného ve hře s míčem, ve skoku, v běhu i jako zdatného plavce.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments