Operní panorama Heleny Havlíkové (345) – Černo/bílý Mefistofeles

  1. 1
  2. 2
Mefistofeles Arriga Boita podle Goethova Fausta – to je v Jihočeském divadle po nedávném Evženu Oněginovi a Così fan tutte další nová inscenace premiérami nabitého operního podzimu. V hudebním nastudování Maria De Rose Mefistofela režíroval Tomáš Ondřej Pilař. V hlavních rolích Mefistofela a Fausta se v budějovické inscenaci alternují Jan Hnyk s Františkem Zahradníčkem a Philippe Castagner s Paolem Lardizzonem.

Arrigo Boito: Mefistofeles – Soňa Godarská, Jihočeské divadlo (foto Martina Root)
Arrigo Boito: Mefistofeles – Soňa Godarská, Jihočeské divadlo (foto Martina Root)

Arriga Boita (1813–1918) má operní publikum spojeného spíše s Verdim jako vynikajícího libretistu jeho vrcholných oper Otello a Falstaff, přepracovaného Simona Boccanegry nebo jako autora textu Ponchielliho Giocondy. V mládí byl Boito bohémský rebel, čelný představitel italské scapigliatury, s velkými skladatelskými plány, jak obrodit italskou operu. A vymezoval se tak i vůči Verdimu. Vstupoval ovšem do silné konkurence nejen vůči Verdimu a jeho neotřesitelnému postavení upevňovanému v té době Donem Carlosem (1867) a Aidou (1871) i revizemi starších oper (Síla osudu, Simon Boccanegra), ale i Richardu Wagnerovi, který pokračoval s koncepcí opery jako prokomponovaného hudebního dramatu Tristanem a Isoldou (1865), Mistry pěvci norimberskými (1868) a pracoval na svém monumentálním Prstenu Nibelungově. A byl to Boito (pod anagramatickým pseudonymem Tobia Gorrio), kdo dopomohl k úspěchu Ponchielliho Giocondě ve Scale (1876). Ve Francii se Faustem a Romeem a Julií prosadil Charles Gounod a o pozornost se hlásil Georges Bizet. (Pro český kontext přidejme, že Bedřich Smetana měl za sebou premiéry Braniborů v Čechách (1866), první verze Prodané nevěsty (1866) a chystalo se uvedení Dalibora (1868)).

Boito s Mefistofelem ovšem nejdřív utrpěl ve Scale v roce 1868 skandální fiasko, které si do určité míry zavinil i tím, že uvedení sám dirigoval, ačkoli v tomto oboru, na rozdíl od svých literárních schopností, neměl dostatek zkušeností. Stal se dalším z plejády skladatelů odsuzovaných kvůli napodobování Wagnera (ačkoli Boito sám například Valkýru přirovnal k lokálce, která potřebuje nekonečně dlouhou dobu, než se dokodrcá do cílové zastávky). A Verdi na margo operního buřiče poznamenal, že touží po originalitě, ale daří se mu jen být zvláštní. Až o sedm let později se Boito dočkal v Boloni kýženého bouřlivého úspěchu se zásadně přepracovaným a razantně zkráceným zněním (Fausta změnil z barytonu na tenor), takže po mnoha zahraničních uvedeních byl návrat do Scaly s definitivní verzí Mefistofela v roce 1881 již vítězný.

Boito se musel vyrovnat s tím, že faustovské téma, respektive zhudebnění veršovaného dramatu Johanna Wolfganga Goetha Faust, už bylo „obsazeno“ hlavně Berliozovou dramatickou legendou Faustovo prokletí (1846) a Gounodovou operou Faust (1859) – k té se Boito vyjadřoval velmi kriticky. Boito se ale odlišoval tím, že do své monumentální opery zahrnul i Mefistovu sázku s Bohem o duši Fausta a druhý díl Goethova románu, kdy po Markétce ani nejkrásnější žena na zemi, Helena Trójská, nedokáže přimět Fausta k oné fatální větě, aby se zastavil okamžik nejvyššího štěstí. Tím je v epilogu opery dělná práce lidí a splynutí s Bohem. Další vývoj opery ukázal, že se Boito vedle tak mocné konkurence, jakou byli v jeho době o generaci starší Verdi a Wagner, neprosadil. A nepomohlo mu ani literární nadání, se kterým psal libreta sobě i ostatním, ani tak silné téma, jakým je Goethův Faust. Z jeho Mefista jsou dnes koncertně uváděny pouze árie (velká Markétčina árie s koloraturami, když ve vězení blouzní o smrti dítěte i matky L’altra notte in fondo al mare nebo Mefistovo vzývání zla a zmaru Son lo Spirito), dueta (Fausta a Markétky Lontano, lontano, lontano s vidinou života na kouzelném ostrově) nebo sbory (velebný oslavný hymnus Ave, Signor degli angeli e dei santi s kontrastem výsměšného vstupu Mefistofela nebo do nebeských výšin stoupající Salve Regina!). Jinou operu ambiciózní a vznětlivý rebel nedokončil – z Nerona o pronásledování křesťanů, na kterém pracoval víc než padesát let, zůstalo torzo bez posledního, pátého dějství. (Nerone byl u nás uveden v české premiéře v roce 1998 ve Státní opeře Praha v období, kdy byl jejím uměleckým šéfem a dramaturgem Jiří Nekvasil).

Nicméně připomínat si tu a tam Boitova Mefistofela smysl má. Při jeho plzeňském uvedení v roce 1999 režisérka Nina Vangeli překlenula tezovitost Boitovy opery vtipnou nadsázkou a ironií. Doménou inscenace ve Státní opeře v roce 2015 bylo obsazení Mefista basistou Štefanem Kocánem a Markétky sopranistkou Christinou Vasilevou. A Slovenské národní divadlo přivezlo v roce 1999 do Prahy inscenaci, v níž režisér Miroslav Fischer operu o hledání smyslu života umístil do obřího glóbu, který předepsal Mefistofelovi Boito v Baladě o světě.

Arrigo Boito: Mefistofeles – Jan Hnyk, Jihočeské divadlo (foto Martina Root)
Arrigo Boito: Mefistofeles – Jan Hnyk, Jihočeské divadlo (foto Martina Root)

Výběr Boitova Mefistofela byl pro budějovickou operu pod novým vedením režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře ambiciózní záměr – v našich podmínkách patří k těm menším souborům. Zvolené, byť kompromisní, řešení vyšlo.

Boito instrumentoval Mefista nejen pro velký orchestr, ale ještě předepsal žesťovou scénickou hudbu a požaduje velké dělené sbory, včetně dětského. A třebaže Boito původních pět a půl hodiny opery zredukoval ani ne na polovinu, je to rozsáhlé dílo o prologu, čtyřech dějstvích a epilogu. Boito v podrobném scénickém rozpisu předepsal nebesa, která celou operu rámují, Frankfurt o Velikonoční neděli, Faustovu pracovnu, zahradu Markétčina domu, čarodějnický sabat na vrcholu hory, Markétčino vězení a antický chrám se sfingami a perleťovou a stříbrnou lodí obklopenou Sirénami.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2.4 5 votes
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments