Operní panorama Heleny Havlíkové (359) – Vzdálený zvuk ve Státní opeře jen odezněl

V centru pozornosti toho projektu, jak se lze dočíst v programové brožuře, „stojí především tvorba českých skladatelů a skladatelů vázaných na německy mluvící prostředí, kteří měli význam pro pražský hudební život“, přičemžtento projekt chce oživit„umělecký odkaz skladatelů významných pro hudební život meziválečného Československa, kteří byli pronásledováni nacionálním socialismem či jiným způsobem perzekvováni z důvodů z náboženských, rasových, politických nebo genderových“. Vloni tak bylo v jednom večeru uvedeno Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla a Očekávání Arnolda Schönberga. Na červen jsou ve Státní opeře plánovány Plameny Erwina Schulhoffa a na příští sezonu Švanda dudák Jaromíra Weinbergera.

Pražské Národní divadlo ovšem rozhodně zaslouží ocenění, že do projektu zapojilo i Národní divadlo moravskoslezské, když podpořilo ostravskou operu tím, že s inscenací Zásnub ve snu bude moci v listopadu přijet do Prahy a předvést své typově skvělé obsazení této opery Hanse Krásy se zvládnutím pestrosti stylů jeho hudby v hudebním nastudování Adama Sedlického a Marka Šedivého. Režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák v inscenaci velmi vtipně, ústrojně a nápaditě zužitkovali umělecký kvas meziválečné moderny – na rozdíl od ignorování významu dobového kontextu a pochybování o inscenovaném díle Timofejem Kuljabinem. A k Zásnubám ve snu můžeme přiřadit i ostravský dramaturgický objev jiného díla z meziválečného období – operu Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší s celou plejádou excelentních výkonů a vtipnou režií Ondřeje Havelky.

Nové nastudování Vzdáleného zvuku ve Státní opeře je z pohledu přínosu Schrekerova díla pro operní tvorbu počátků dvacátého století jedním z dílků skládačky mapující historii evropské opery. Do pražského meziválečného kulturního života však Schreker inscenacemi pouhých dvou oper v Novém německém divadle (kromě Vzdáleného zvuku ještě v roce 1924 Hledač pokladů) významněji nezasáhl. O to naléhavěji je třeba si položit otázku, kdy se naše první scéna s podobným rozmachem bude věnovat „zapomenutým“ českým operním skladatelům, jak má uloženo ve své zřizovací listině jako reprezentativní scéna České republiky, jako jeden ze symbolů národní identity a součást evropského kulturního prostoru a jako nositelka národního kulturního dědictví.

Zda se u nás stále „vzdálený zvuk“ oper Franze Schrekera podaří přiblížit, zůstává po inscenaci ve Státní opeře nezodpovězenou otázkou. Premiéra měla jen vlažný ohlas a ani představení na festivalu OPERA 2022 se sotva zaplněným parterem nevyvolalo u diváků větší odezvu.

Nicméně projekt Musica non grata dostává dnes novou, původně dozajista zcela netušenou dimenzi, když znovu začínají vznikat seznamy umělců a oper, kteří jsou „non grātī“.

Franz Schrecker: Vzdálený zvuk
Státní opera, premiéra 20. března 2022 v rámci projektu Musica non grata, představení v rámci festivalu OPERA 2022 29, března 2022

Textové změny libreta: Timofej Kuljabin a Ilja Kucharenko, hudební nastudování Karl-Heinz Steffens, režie Timofej Kuljabin, scéna Oleg Golovko, kostýmy Vláda Pomirkovanaja, světelný design Taras Mihalevskij, video design Anastasia Žuravleva a Lukáš Panoch, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Ilja Kucharenko.

Osoby a obsazení:
Starý Graumann / Hrabě – Daniel Scofield, Stará Graumannová/ Číšnice – Veronika Hajnová, Stará žena / Španělka – Daria Rositskaja, Grete – Světlana Aksenova, Grete (double) – Kristýna Štarhová, Fritz – Aleš Briscein, Hostinský / Baron – Ivo Hrachovec, Herec od šmíry – Jiří Rajniš, dr. Vigelius – Miloš Horák, Mizi – Zuzana Ballánová, Mary – Tereza Štěpánková, Milli – Lenka Pavlovič, Rudolf – Jiří Hájek, Rytíř / 1. sborista – Václav Sibera, 2. sborista – Alexander Laptěv, Podezřelé individuum – Jan M. Hájek
Orchestr a Sbor Státní opery, spoluúčinkuje Balet Opery Národního divadla pod vedením Jiřího Hejny

---

K inscenaci opery Vzdálený zvuk na prknech pražské Státní opery se také vyjádřil Helmut Mauró v Südddeutsche Zeitung: “Tím více mrzí, že se tato díla při jejich aktuálním znovuobjevování prodávají poněkud pod cenou. Pražský operní orchestr je sice dobře připraven, ale pod vedením svého šéfa Karla-Heinze Steffense často působí příliš potlačeně. Pěvecké obsazení je velmi dobré, ale ne tak velkolepé, aby se kvůli němu muselo do Prahy jezdit, především však režie – Timofeje Kuljabina a jeho týmu – je velmi staromódní a (to je třeba říci) dusí dílo zatuchlým naturalismem.

Pro pořádek uveďme: Relativně mladý, za slibného považovaný ruský režisér Kuljabin se náležitě politicky vymezil slovy: ‚V žádném případě nepodporujeme rozhodnutí naší vlády a jsme proti válce ve všech jejích podobách.‘ Pro jiná divadla by to zřejmě bylo příliš málo, jak jsme viděli například v případě Anny Netrebko, zvláště když se ve vztahu k Ukrajině nehovoří o válce, ale o vojenské operaci, čímž se přejímá ruská terminologie. A to se momentálně velmi přesně rozlišuje. Kuljabin se očividně snaží na všechny strany chovat co nejkorektněji. Co má také dělat? Stojí na začátku kariéry a je velmi ctižádostivý.

Kde v Schrekerově opeře možná scházely kreativní časové souvislosti, vzrušivá kompozice obrazu, překvapivé vztahy postav, tam spolu s dramaturgem Iljou Kucharenkem upravil hudební koncepci. Tu vyškrtli sborové melodrama, tam orchestrální mezihru umístili jinam, a vložili nově hudbu Antona Weberna. A co se podle režisérova přiznání zpočátku jevilo jen jako příliš velká myšlenka, totiž poskytout obraz tehdejšího hudebního vývoje, se pak jeví jako vyslovení nedůvěry ke Schrekerově hudbě. Jako by nestačila. Nebo jako by skladatel postrádal smysl pro dramatickou formu.”