Operní panorama Heleny Havlíkové (367) – Jak se (ne)dělá opera aneb jak Prodanka uhynula v pošmourném nebi Zlaté kapličky

Národní divadlo na piazzettu vedle historické budovy nainstalovalo výstavu Jak se dělá Prodanka. Výsledek na jevišti „Zlaté kapličky“ je však spíše ukázkou toho, jak by se v pražském Národním divadle tato Smetanova opera inscenovat neměla.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Pokud vedení Národního divadla „perem“ svého šéfdramaturga Ondřeje Hučína v programové brožuře k inscenaci pohrdá tradicí jako něčím mrtvolně zpátečnickým, pak to je klamavá reklama. To, co z nové inscenace Prodané nevěsty zbylo, svou statičností vrátilo nastudování do operního dávnověku s posedáváním u stolů nebo pivních přepravek, postáváním uprostřed forbíny a aranžováním postav v úhledně spořádaných půlkruzích. A pokud v Národním divadle považují Prodanou nevěstu za mrtvé dílo, které patří do „operního nebe“ a je nutno ho „vylepšovat“ přidáváním dalších příběhů, lze jen doporučit, aby své chiméry šli dělat jinam a sehnali si na ně publikum a peníze z grantů místo pohodlné více než štědré dotace ministerstva kultury, kterou velkoryse dostává pražské Národní jako jediné divadlo u nás.

Výstava hned z prvního panelu hlásá, že nám „chce ukázat hlavně něco jiného: totiž jak vzniká operní inscenace v Národním divadle“. Přesně tak vystihuje základní problém nového nastudování – na Prodanou nevěstu naroubované rádoby veselé historky z přípravy inscenace odsunuly Smetanu kamsi do pozadí a po pokusu o přesunutí Prodanky mezi normalizační paneláky ji umrtvily v pošmourném nebi.

Ano, bylo už vskutku na čase vyměnit v Národním divadle po čtrnácti letech předešlou inscenaci Prodané nevěsty v nepříliš povedené režii Magdaleny Švecové s šesticí panelů, které vypadaly jako obří matrace potažené chlupatými dekami, a nesourodou směsicí nápadů od škubání kašírovaných slepic po scény jako z bulvárního televarieté. Způsob, jakým se tak stalo, ale Smetanovu operu spíše umrtvil, než aby ukázal její stálou životnost i ve dvacátém prvním století, jak ji předvádějí jiná, a to i zahraniční divadla.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Novým nastudováním Prodané nevěsty pověřilo Národní divadlo zkušenou a oceňovanou divadelní a filmovou režisérku Alici Nellis (*1971), která se v opeře skvěle uvedla nápaditou inscenací Les Enfents terribles Philipa Glasse, situovanou do opuštěné vývařovny psychiatrické léčebny v Bohnicích (2011). O méně tradiční přístup k opernímu žánru se pak pokusila i v Krakatitu Václava Kašlíka (2017) a v inscenaci Mozart a ti druzí (2019). V duchu tradice, že nových nastudování Prodané nevěsty se ujímá šéf souboru, ji dirigoval (stále ještě stávající) hudební ředitel Opery ND Jaroslav Kyzlink (*1973).

Prodaná nevěsta stále zůstává významným vkladem do české národní kulturní historie s dopady daleko přesahující hájemství opery. Jeníka a Mařenku v zamilované póze nadepsané Věrné milování měly prababičky vyšité na utěrkách pověšených v kuchyni a dečkách ve svátečním pokoji, vymalované na hrníčkách vystavených v kredenci nebo na dojemných obrázcích v Kalendářích paní a dívek českých. Spontánní obliba Prodanky trvá dodnes a třeba dvojzpěv Věrné milování, sextet Rozmysli si Mařenko, Kecalovo Každý jen tu svou nebo duet Znám jednu dívku podobně jako sbor To pivečko nebo Proč bychom se netěšili jsou schopni identifikovat i ti, kteří na opeře v životě nebyli. Je jako školní „povinná četba“. Hodnotu těchto děl zpravidla nejsme schopni ocenit jako „náctiletí“ a objevujeme ji, často překvapeně, s postupujícím zráním a nabýváním životních zkušeností. Pak se ukáže, že zařazení těchto pokladů na „povinný“ seznam naší kultury má hlubší smysl než jen šprtání k maturitě.

Především s Národním divadlem není žádná jiná opera spojená tak intenzivně jako právě Prodaná nevěsta. Žádná jiná není na repertoáru této scény nepřetržitě od svého vzniku dodnes. Na její inscenační praxi, v níž se vystřídaly celé generace sólistů, dirigentů, režisérů a výtvarníků, můžeme vysledovat proměny umělecké, kulturní, společenské i politické – podobně jako na letokruzích stromu. V tomto případě jde o strom vskutku mohutný, od premiéry roku 1866 se na scénách Prozatímního a Národního divadla odehrálo přes tři a půl tisíce jejích představení.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Když se 5. května 1882 konalo v Novém českém divadle jubilejní sté představení Prodané nevěsty, zájem byl tak enormní, že ředitel Jan Nepomuk Maýr udělal s šikovností obchodníka marketingový tah a vyhlásil na 7. května „druhou stou reprízu“. Je dobře, že každé nové nastudování Prodané nevěsty právě ve „Zlaté kapličce“ je stále očekáváno s napětím. Hlavně se hodnotí, nakolik se tvůrci inscenace přiblíží, nebo naopak odkloní od předchozího nastudování nebo od inscenací, záznamů či nahrávek, které všechna ta pokolení diváků ve své paměti považují za referenční.

Stávající vedení Opery Národního divadla se i přes opakované neúspěchy premiér obou souborů v letošní sezoně (Don Giovanni, Lazebník sevillský, Così fan tutte, Káťa Kabanová, Carmen, Rigoletto, Sedm smrtelných hříchů, Bludný Holanďan, Vzdálený zvuk) rozhodlo i v případě Prodané nevěsty setrvat v nastoleném módním inscenačním trendu aktualizací děl klasického repertoáru. Prý je nutné přiblížit „stará“ díla současnému publiku. Že to byli mistři svých oborů, režiséry moc nezajímá. Předhánějí se v úsilí převyprávět klasická díla implementacemi změn a zásahů do děje a struktury díla, případně i připisováním dalších postav a příběhů.

Alice Nellis si pro svou „modernizaci“ Prodanky zvolila možnosti, které skýtá princip divadla na divadle. Základem své režijní koncepce učinila proces přípravy inscenace od castingu sólistů a prvních zkoušek na zkušebně až po generálku. K tomu navíc na původní Prodanou nevěstu „navěsila“ aktualizaci jejího příběhu do současnosti, aby ji nakonec poslala jako mrtvou do nebe – navzdory ujišťování, že „Prodanka není jenom náš národní kulturní poklad, ale naštěstí také nesmírně živá komedie plná překrásné Smetanovy hudby, radostné energie, úsměvných situací, ale také dosti pichlavé ironie i docela vážných momentů“ (citace z textu Ondřeje Hučína na prvním panelu výstavy).

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Alice Nellis přidala do svého divadla na divadle nemluvící postavy Režiséra, Kostýmní výtvarnice, Choreografky, Krejčových, Bedňáků, Reportérů, ba i Psa. Během prvního dějství se místo příslibu lásky mezi Jeníkem a Mařenkou a Kecalova domlouvání sňatku Mařenky a Vaška díváme, jak se Režisérovi pro postavu Jeníka podařilo získat pěveckou hvězdu, obletovanou televizním štábem. Ale jinak toto „divadlo“ nejspíš financemi neoplývá, protože tatáž mezzosopranistka má zpívat postavu Ludmila a Esmeraldy a stejný barytonista Krušinu i Indiána. Při předzpívání na roli Mařenky se vystřídá ctižádostivá členka sboru (patrně milenka oné tenorové hvězdy, obdařená jeho vehementními přímluvami) a emeritní sólistka, nakonec obsazená „jen“ do role Ludmily a Esmeraldy. Vítězně z castingu vyjde sopranistka – Mařenka 1, patrně tenorova dřívější milenka, která si však (během druhého dějství opery, v inscenaci během zkoušky) při balancování na pivních přepravkách zlomí nohu a vystresovaný Režisér volá záchranku. Sopranistka ze sboru se ihned chopí příležitosti, jenže při třetím dějství ztratí hlas, takže roli s nohou v sádře nakonec dozpívá u portálu Mařenka 1, zatímco Mařenka 2 „premiéru“ jen dohraje. Mařenky jsou tedy dvě – vždyť dublování hlavních rolí (většinou ovšem tanečně) je dnes tolik „in“. A na scéně nechybí roztomilý pejsek.

Postupně se ukáže, že si Režisér umanul udělat Prodanku moderně, v soudobých kulisách mezi posprejovanými paneláky (scéna Matěj Cibulka), kde Husákovská mládež namísto polky „brejkuje“ mezi přepravkami s pivem, než ji pohoršení rodiče „umravní“ (choreografie Klára Lidová). Proti této koncepci Režiséra se ale v souboru vzedme odpor, který vyvrcholí tím, že se účinkující vzepřou a odmítnou se „hastrošit“ do ošklivých socialistických kostýmů. Nešťastný Režisér tak s Kostýmní výtvarnicí vymyslí řešení: pro třetí jednání zvolí novou „čistou a neposkvrněnou“ koncepci se samými bílými kroji, snad přímo v operním nebi (kostýmy Kateřina Štefková). Oživením měli být bílí opičáci na trampolínách a v bílé kožešině lední medvěd. Ale nebyli to Komedianti z Prodanky, jen „parádní číslo“ z jiné show. Že nakonec měly největší aplaus tyto „opičky“ a pes, který svým přeběhnutím jeviště vyvolal v podstatě jako jediný během celého představení smích v hledišti, dokládá, jak tento koncept Alice Nellis při prvních dvou premiérách „fungoval“.

Ironií je, že podle zpráv, které prosákly ze souboru, se vzpoura proti koncepci této nové Prodané nevěsty neodehrávala jen v nově přidaném ději Prodanky v inscenaci, ale i skutečně, když účinkující, včetně orchestru, režijní koncepci Alce Nellis odmítali.

Propojení děje opery se soukromými životy zpěváků v civilu a při zkouškách je princip, který není nijak originální. Asi nejvíc ho proslavil Carlos Saura svou Carmen. Před pěti lety ho v Brně použila režisérka Magdalena Švecová, když Nápoj lásky s humorem inscenovala jako natáčení této Donizettiho opery ve filmovém ateliéru a do vztahů mezi nafoukanou filmovou hvězdou jako Adinou, všemi obletovaným seladonem jako Belcorem a autoritativním režisérem, který ve filmu přiletí na aeroplánu jako Dulcamarou, se připlete rekvizitář Nemorino. Základní řešení sice od Švecové tak úplně originální nebylo, protože tyto dvě vrstvy při inscenování Nápoje lásky nedlouho předtím použil v Baden-Badenu Rolando Villazón, ovšem především díky Kateřině Kněžíkové v roli Adiny mělo brněnské nastudování švih a spoustu nápadů, které všichni sólisté i sbor okořenili hereckým vtipem. A takovou koncepci známe i přímo z Prodané nevěsty, když byl i u nás dostupný záznam z garsingtonského festivalu, na němž skotský režisér Paul Curran přenesl děj z české vesnice devatenáctého století do komunity anglického městečka roku 1957, která v „kulturáku“ nacvičuje pro místní slavnost právě tuto Smetanovu operu, pro kterou pastor přesvědčil i zaryté fanoušky Elvise Presleyho, a představitel Jeníka dostane za svou zradu v typickém anglickém pubu od štamgastů co proto. Typově tak výstižně obsazenou inscenaci jsem do té doby neviděla (viz 268. Operní panorama zde).

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Sám nápad udělat Prodanku jako zkoušku na ni je dozajista použitelný. Tím spíš, že nahlížení do zákulisí bylo pro diváky vždy atraktivní. Dnes se bez traileru nebo aspoň teaseru k inscenaci a rozhovorů s umělci o její přípravě díky internetu a nahrávací technice neobejdou produkce i v našich nejmenších divadlech. Jenže Alice Nellis zbavila protagonisty jejich tradičních identit, aniž jim dodala jinou – prakticky je z příběhu vymazala. Příběh lásky Mařenky a Jeníka, ohrožené záměry rodičů, kteří si na zprostředkování Mařenčina sňatku s nekňubou Vaškem najmou protřelého Kecala, a hlavně mezilidské vztahy, peripetie boje „mladých“ o osobní štěstí, vtip a ironii, lyriku i smutek – to všechno ze Smetanovy partitury režie odsunula na vedlejší kolej.

Navíc Nellis nezvládla výrazněji odlišit „zkoušení“ od jeho výsledku. I když v rámci osvěty Ondřej Hučín v programu k inscenaci poněkud polopaticky (textem patrně určeným i dětem) objasňuje proces přípravy inscenace od zkoušek po generálky před premiérou, kdy už má inscenace mít výsledný tvar, na němž se nedá mnoho měnit a nezbývá než věřit, že to „nějak dopadne“. Tato víra však selhala a převládl pocit, že tohle ještě nebyla premiéra, ale jen jedna ze zkoušek.

Přitom první takty předehry zněly slibně. Orchestr s energií, dokonce bez „rozmazaných“ běhů smyčců a dvojitých staccat dechů zvládal i zběsilá tempa dirigenta Jaroslava Kyzlinka. Promítání zažloutlých fotografií od nejstarších historických interpretů Prodané nevěsty mohlo dokonce navozovat příklon k inscenační tradici této opery v Národním divadle. Jenže když se se závěrečnou částí předehry opona zvedla, bylo vše docela jinak. Hudba ustoupila zrakovému vjemu z jeviště – objevil se pohled do zkušeny baletu, osvícené třemi industriálními pracovními lampami. Jejich „trénink“ učinil z finále předehry jen hudební podkres zkoušky baletu. Toto narušování hudebního vjemu přidanými hereckými akcemi (docela přiléhavě v programu označenými jako „opičky“, jimiž režisér odsouvá na vedlejší kolej dirigenta a jeho hudební představu) bohužel provázel celou inscenaci. Navíc se obě premiéry začaly hned po předehře v Kyzlinkových až umanutě prosazovaných rychlých tempech bez vypracované dynamiky (a nejen u této Smetanovy opery podstatné agogiky) rozpadat – včetně sextetu, na jehož sezpívanosti si dřívější generace dirigentů tolik zakládali. První premiéra s Marií Kobielskou jako Ludmilou, Romanem Janálem v roli Krušiny, Yvonou Škvárovou coby Hátou a Františkem Zahradníčkem jako Míchou měla k vyrovnanosti tohoto ansámblu daleko. Při druhém obsazení: Maria Kobielska, Jiří Hájek, Jana Sýkorová a Roman Vocel zněli o trochu vyváženěji.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Při premiérách nevyšlo ani obsazení větších rolí – přitom mnozí sólisté se už osvědčili v jiných nastudováních Prodané nevěsty. Alžběta Poláčková jako Mařenka druhé premiéry neprozpívala žádoucí kantilénu a vroucnost, navíc jí chyběla zřetelnější výslovnost. Forsírování Jeníkova partu působilo od Richarda Samka i Petera Bergera nepříhodně silácky. Jiří Sulženko, který jde v této sezoně nejen v pražském Národním divadle jako Mozartův Don Alfonso, Janáčkův Dikoj z role do role a s osvědčenou typologií buffo basu „držel“ jako Bartolo inscenaci Rossiniho Lazebníka sevillského (v brněnské Kouzelné flétně vytvořil Sarastra), zůstal jako Kecal málo výrazný a nezabíral ani „fór“, když se chce při domlouvání svatby Mařenky s Vaškem svou árií Mladík slušný blýsknout s patetickými „operáckými“ gesty na forbíně a nedbá pokynů Režiséra, aby dodržoval stanovenou interakci s Krušinovými. S ním alternující Zdeněk Plech sice burácel zvučným basem, ale povšechnou intonací a hlavně rytmem rozbíjel ansámbly. Vedle Josefa Moravce, který se v partu Vaška příliš netrápil dodržováním Smetanou předepsaného koktání, se nově v této roli sympaticky představil Ondřej Koplík. Nikoli jako směšně ukoktaný trouba, ale svým světlým pohyblivým tenorem i herecky naplnil zadání zůstat u spořádaného „mamánka“ v brýlích, kalhotách s nažehlenými puky, kostkované košili a usedlé vestě.

Ve správný čas se ovšem s rolí Mařenky, v Národním divadle poprvé, setkala Kateřina Kněžíková. Překonala „nelítostná“ tempa a dynamiku Jaroslava Kyzlinka a zůstala u lahodné, až Beňačkovské oblosti. Musela ovšem unést bezprostřední konkurenci svěžího mladistvého sopránu Markéty Klaudové jako druhé Mařenky, zatímco i z těch několika výstupů, které byly Mařence 2 svěřeny, bylo zřejmé, že by alternující Doubravka Součková měla ještě zůstat u koloraturních a lyrických rolí.

Jako podstatná obtíž koncepce Alice Nellis se ukázalo herecké přecházení z postav ve Smetanově Prodané nevěstě do „civilních rolí“ sólistů, jemuž chyběla lehkost nadsázky. Své přidané postavy ovšem nezvládali ani činoherci – Martin Kubačák jako Režisér a Gabriela Pyšná coby Kostýmní výtvarnice své etudy, čím dál stereotypnější, jen trapně přehrávali.

Ve výsledku to bylo pošetilé „hraní si“ na Prodanou nevěstu, kdy režijní rádoby vtipné „opičky“ z divadelního zákulisí zadusily hudbu, která se navíc začala rozpadat už po předehře.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo, premiéra roku 1992 (foto Oldřich Pernica)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo, premiéra roku 1992 (foto Oldřich Pernica)

Současné vedení Opery Národního divadla a Alice Nellis nejsou samozřejmě jediní, kdo hledal nový „klíč“ ke Smetanově „národnímu klenotu“. A mnohdy velmi zajímavě. V posledním dvacetiletí se o jiný inscenační výklad mimo letitou „plzeňskou“ krojovanou tradici s holubičkami před malebnými průčelími vesnických stavení (kdy – s nadsázkou řečeno – se inovace omezovaly na to, zda má Kecal deštník červené či jiné barvy a zda přijdou Krušinovic zprava nebo zleva) pokusili v pražském Národním divadle čtyři režiséři: Pavel Šmok (1992) ji hravě roztančil s milostným dováděním ve stohu slámy, Josef Průdek (1999) na scéně Borise F. Kudličky s rozkládacím šedivým nečesky působícím patrovým domem na točně přesadil děj do počátku dvacátého století a uplatnil svou typickou hereckou drobnokresbu. „Sokolská“ verze Jiřího Nekvasila (2004) na scéně Daniela Dvořáka pracovala s vyostřenými charakteristikami postav i americkou vlajkou nad Vaškovým snem o komediantech. Šéf hradeckého Draka Josef Krofta se scénografem Petre Matáskem se nakonec k Prodané nevěstě v Národním divadle v roce 2008 nedostali – Bohumil Gregor se v době, kdy dirigent měl ještě rozhodující autoritu, vzepřel pětinásobné multiplikaci Mařenek mezi křivými zrcadly bludiště na Petříně, kde se zjevuje zmatenému Vaškovi, protože inscenace se měla odehrávat během pražské Národopisné výstavy roku 1892, kdy bylo bludiště postavené, a aviatik Jeník na ni měl přiletět balonem.

Mimo „Zlatou kapličku“ se dařilo staletou inscenační tradici oživovat nápaditěji. Prodanou nevěstou začal v roce 2005 nápad Jany Divišové a Renée Nachtigallové oživit přírodní divadlo v Šáreckém údolí, které bylo zbudováno ve svažitém pozemku v Liboci pro téměř deset tisíc diváků k sezení a údajně až osm tisíc k stání. Na představení Prodané nevěsty se tu v roce 1916 podíleli sólisté Národního divadla a nejrůznější spolky v krojích, takže počet účinkujících měl dosáhnout šesti stovek. Novodobá operní tradice se sice odehrává na palouku před strání zarostlou lesem a diváci poposedávají na pařezech a kořenech, ale i tak každou první zářijovou sobotu putuje do Šárky nejen na Prodanku vždy přes deset tisíc lidí – což je více než deset krát vyprodané Národní divadlo.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo, premiéra roku 1999 (foto Oldřich Pernica)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo, premiéra roku 1999 (foto Oldřich Pernica)

V olomoucké inscenaci (2001) Václava Málka na pouť v současné vesnici přišli nejen lidé z nedalekého velkoměsta, ale i amerikanizovaný emigrant Kecal ve stetsonu. O devět let později zde Michael Tarant rozehrál další vrstvy frašky s desítkami „připsaných“ postav během pouti s církevním procesím na návsi kolem rybníčku, do kterého kromě místního opilce spadne i skrblík Kecal. Do masopustního „maškaření“ zasadil Prodanku Ondřej Havelka v Brně (2006) s gejzírem přesně zacílených a vypointovaných nápadů.

V Ústí (2009) Karla Štaubertová původní verzi anekdoty s mluvenými dialogy během jedné vesnické pouti rozvinula jako „rok na vsi“ a umístila ji do hospody U Kecalů s hostinskou paní Kecalovou (v podání mima Jaroslava Čejky). Tuto dvouaktovou verzi příhodně zvolila i Jiřina Marková-Krystlíková pro svou Dětskou operu a tuto (Vy)Prodanou nevěstu kolem zaplachtovaného vozu komediantů sleduje nejen publikum, ale lajsko dětí, které se zapojují do děje. Z této první verze vyšla také inscenace studentů JAMU v režii Davida Kříže (2013), kteří ji pojali jako komiks ve stylu Foglarovek s mluvenými dialogy upravenými do současné mluvené češtiny: během rande s Maruškou Jenda bedlivě prověřuje krejčovské zdatnosti své nastávající, sňatkový kšeft se dohaduje v Krušinovic koloniálu, Vašek na hrázi rybníka rozhodně nelelkuje, ale docela prakticky vybaven dekou má i on rande s pohlednou holkou, která se naštve, když z Vaška vyleze, že tahle sice koktající, nicméně zajímavá partie z bohaté rodiny není určena pro ni. Esmeralda se pak ukáže v tomto směru jako mnohem protřelejší. Kecal si to jde s Jendou vyříkat do jeho stroze zařízeného podnájmu, který Jenda sdílí se spolubydlícím a oba si z obstarožního nafoukaného páprdy nejdřív utahují, než jedna z Kecalových nabídek zaujme právě Jendova spolubydlícího. A na konci Kecal rychle ví, jak z trapasu ven – „překabátěný“ v saku naruby se vrátí jakoby nic.

V Plzni, která se hrdě hlásí ke smetanovské tradici, mělo v roce 2014 premiéru nové nastudování Smetanovy Prodané nevěsty výlučné tím, že právě tato inscenace 2. září slavnostně zahajovala provoz Nového divadla. Tým režisérky Jany Kališové udělal z Prodanky kalup scének, minipříběhů, špílců a gagů, které se ovšem ne vždy dařilo vypointovat: když Jeník světácky nakráčí s dřevěným kufrem, hned zkraje padne na rozcuchanou obtloustlou holku s halabala upleteným copem, která se láduje tlustě namazaným chlebem a dobře ví, že už má nejvyšší čas na vdávání. Když kolem Jeníka krouží pohlednější místní šťabajzny, Mařenka si žárlivě svého fešáka střeží, pragmaticky chápe, že láska prochází žaludkem a Jeníkovi tajně z domova vynáší jídlo v objemné tašce. Stárnoucí hochštapler Kecal sjede na náves na nablýskané „Čézetě“ a ve své namyšlené sebestřednosti odhání houf kluků, které motorka zlákala k rošťárnám. Vašek tu byl za nešťastného rozmazleného troubu, který pokazí, na co sáhne. V Plzni si diváci dozajista oddychli, že se inscenace vyhnula výstřelkům à la silnice E 55 (Lipsko 1999) nebo formanovské předvolební tělocvičně s Mařenkou coby učitelkou tělocviku (vídeňská Volksoper 2004), případně dělnické kolonii s lunaparkem (Paříž 2008). Plzeň, v roce 2015 Evropské hlavní město kultury, tak svou Prodanou nevěstou mosty nebořila, ale splnila účel vlídné spojnice mezi tradičním Tylovým a moderním Novým divadlem.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo, premiéra roku 2004 (foto František Ortmann)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo, premiéra roku 2004 (foto František Ortmann)

Geniální česká národní opera ovšem láká k adaptacím, parafrázím, parodiím, ale i hledání nových souvislostí – takové zacházení nejen vydrží, ale suverénně při něm vítězí. Například obecná znalost Prodanky vedla redakci Humoristických listů v roce 1924 k vydání jakéhosi „komiksu“, kde jednotlivé kreslené obrázky jsou nazvány Proč bychom se netěšili nebo Milostné zvířátko uděláme z vás a tak dále. Patrně tehdy těmto karikaturám rozuměl každý čtenář.

Pouhých sedm let po Smetanově smrti středoškolský profesor Jindřich Souček vytvořil Provdanou nevěstu, vtipné pokračování, ve kterém elegantní dámě Marii Míchové „nevoní“ zemědělské práce a vydá se za novým dobrodružstvím s Vaškem, nyní pokladníkem spolku bicyklistů, který ale zpronevěří svěřené finance. Jeník z nadité tobolky novému páru věnuje peníze rád, že se Mařky zbavil.

Inscenace Divadla na provázku Prodaný a prodaná se soustředila na osud libretisty Karla Sabiny: nad jeho konfidentstvím dva roky před revolucí rozvinuli téma kolaborace s režimem, vztahu jednotlivce, společnosti a politické moci. S loutkohereckou hravostí odlehčil Prodanku Josef Krofta v hradeckém divadle Drak (1986). Puzzle seskládali z Prodané nevěsty v dalším studiovém divadle s vyhraněnou poetikou – v Ypsilonce. V ABC uvedli muzikál The Greatest Hits, který ve vtipných hudební aranžích převádí dvacítku slavných „kousků“ ze Smetanových oper do různých stylů popmusic v rámci poněkud krkolomného příběhu, v němž divadelní soubor zkoušející Hamleta začne horečně plnit požadavek štědrého japonského donátora na vytvoření inscenace seskládané ze všech Smetanových oper. Putování po novodobých adaptacích nezničitelné Prodané nevěsty prozařuje životodárný štědrý gejzír radosti a energie, která tryskala z jiskřivé verze sokolských ochotnických souborů.

Vedle těchto, ale i mnoha dalších inspirativních přístupů ke Smetanově Prodané nevěstě současná inscenace naší první scény neobstojí.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo, premiéra roku 2008 (foto Hana Smejkalová)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo, premiéra roku 2008 (foto Hana Smejkalová)

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Alice Nellis, scéna a světelný design Matěj Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková, choreografie Klára Lidová, videoart Michal Mocňák, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Ondřej Hučín

Osoby a osazení: Mařenka – Alžběta Poláčková / Kateřina Kněžíková / Jana Sibera, Mařenka 2 – Markéta Klaudová / Doubravka Součková, Jeník – Peter Berger / Richard Samek, Kecal – Zdeněk Plech / Jiří Sulženko, Vašek – Ondřej Koplík / Josef Moravec, Krušina a Indián – Jiří Hájek / Roman Janál, Ludmila a Esmeralda – Lucie Hájová / Maria Kobielska, Mícha – Roman Vocel / František Zahradníček, Háta – Jana Sýkorová / Yvona Škvárová, Principál – Jaroslav Březina / Tomáš Kořínek.
Němé role: Režisér – Martin Kubačák, Kostýmní výtvarnice – Gabriela Pyšná, Choreografka – Klára Lidová, Pes – Toník.
Obsazení 1. premiéry vyznačeno, tučně, obsazení 2. premiéry podtrženě
Sbor a Orchestr Národního divadla, Balet Opery Národního divadla
Národní divadlo, premiéry 26. a 28. května 2022

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments