Operní panorama Heleny Havlíkové (385) – Krotký plzeňský Dalibor a Lužickosrbský Wodźan
Krotký plzeňský Dalibor
S českou klasikou, tím spíše u oper zasazených do konkrétních historických souvislostí a po mnoho století zakódovanou idealizací obrazu českých dějin, je to u nás stále těžké. Asi značnou vlnu nevole by u českého publika vzbudila například nedávná inscenace ve Frankfurtu nad Mohanem (s vynikajícím Alešem Brisceinem v titulní roli) pojatá jako současná televizní reality show (220. Operní panorama zde).
Zdejší snahy o soudobé výklady Dalibora zatím budily emoce spíše negativní – vzpomeňme na snahu Miloše Formana o razantní adaptaci v Národním divadle, která ztroskotala ještě dřív, než začala. Do značné míry ji rehabilitovali před třemi lety v Budějovicích v atypickém prostoru dřevěné boudy. „Povyk“ vyvolala olomoucká inscenace s moderním přebásněním německého libreta Josefa Wenziga Pavlem Drábkem. Režii Jana Antonína Pitínského přenesenou do současnosti s explicitně homosexuálními motivy v Národním provázelo bučení a Eva Urbanová, tehdejší Milada, odmítla po premiéře v této inscenaci vystupovat. Poslední Dalibor v pražském Národním divadle, pro kterého Daniel Dvořák také vytvořil scénu, pohoršoval mnohé diváky tím, že slavnou árii Vladislava, v níž přemítá nad údělem panovníka, režisér Jiří Nekvasil umístil do královské lázně, kterou Vladislavovi pouze v bederní roušce zpříjemňovala suita lazebnic.
V tomto kontextu byla scéna Daniela Dvořáka pro plzeňské nastudování jednoduchá – asymetricky na točně stály svítící sloupy z matného skla sestavené do hran krychle jako královský baldachýn, brána nebo jakási jasně svítící aura kolem vězněného Dalibora. V kombinaci se standartami s dvojocasým lvem a písmenem W ji bylo možné ji chápat i jako jakýsi „základní kámen“ nebo „kvádr“ státnosti. S touto neónovou kostkou sice stylově korespondovala štokrlata s podobně podsvíceným sedákem, ale už méně se k ní hodila velká realistická plastika sedícího lva. Rušilo její hlučné přemisťování – podobně jako přesouvání modulů schodů kulisáky převlečenými za zbrojnoše. Scénu ještě doplňovaly vysoké šedé tubusy. Za onu krotkou provokaci lze považovat použití svítilny, jejímž ostrým světlem proráží tmu Milada ve středověkém kostýmu, když vstupuje do Daliborova vězení, poněkud triviálně ohraničeného soustavou tyčí, které sjedou z provaziště. A ještě jakýsi svítící bodec, kterým se Dalibor snažil tyče prorazit způsobem rytířů Jedi.
Dvořákova scéna tak konkrétní atributy Pražského hradu, kde se opera dle libreta odehrává, citovala jen vzdáleně. Nicméně kostýmy Dany Haklové se docela věrně držely ukotvení ve středověku. Tomuto výtvarnému řešení inscenace ovšem neodpovídá propagační vizuál k inscenaci: na fotce sedí na skále představitel Dalibora Richard Samek s housličkami v kožené bundě a texaskách jako hipík, který do inscenace zabloudil rovnou z marketingového oddělení. Plzeňské divadlo ovšem není jediné, kdo používá tuto módní praxi reklamy, která neodpovídá „produktu“ a má tak atributy klamavého obchodního sdělení.
Režisér Martin Otava s citem pro celkovou architekturu jeviště, pro hudbu a se světelným designem Antonína Pflegera a střídáním nasvícení jeviště červenou, zelenou, fialovou barvou příběh rytíře Dalibora rozehrál srozumitelně: Milada ho nejdřív před králem Vladislavem obžaluje za to, že jí zabil bratra, ale pak se zamiluje do jeho mužného zjevu a snaží se na doživotí odsouzeného Dalibora zachránit tak, že se v přestrojení za jinocha vloudí do přízně žalářníka. Zrada je však odhalena a Dalibor má jít ihned na popraviště. Z různě inscenovaných konců opery v Plzni Dalibor položí mrtvou Miladu na zem, vytrhne sice ještě meč Vítkovi, ale bez Milady žít nechce, smrti se už nebrání a vlastně se po krátkém asaltu „nechá“ Budivojem probodnout a z posledních sil se doplazí k Miladě.
Hudební nastudování v Plzni svěřili Jiřímu Štruncovi. Je to dirigent dostatečně zkušený, aby postihl základní charakter partitury Dalibora. A orchestr plzeňské opery při premiéře soustředně dirigentovy požadavky respektoval. Jenže to na interpretaci Smetanovy hudby nestačí. Zejména když srovnáme – i při vědomí rozdílů scénického provedení a studiové nahrávky – hudební nastudování Jaroslava Krombholce na stále ještě referenční nahrávce z roku 1950 s Beno Blachutem a Marií Podvalovou, ale i nahrávku Zdeňka Košlera s Leo Marianem Vodičkou a Evou Urbanovou z roku 1995. Jiří Štrunc volil uměřeně „spolehlivý“ střízlivý přístup. Ochudil tak provedení o měkkou vroucnost a tempovou rozvlněnost lyrických scén aby vyzněl kontrast k těm odbojným nebo majestátním, v nichž odměřeně pravidelná „pochodová“ tempa stačila. V případě Dalibora s hojným využíváním žesťové sekce, když fanfáry trubek zněly i z lóží, je důležitým aspektem vyvážení hlasitosti orchestru vůči sólistům i sboru. To se při premiéře podařilo, zpěv nijak nezanikal – a všem bylo velmi dobře rozumět, jakkoli Špindlerův český překlad libreta Josefa Wenziga z dnešního hlediska patří k archaickým a vyumělkovaným.
Říká se, že Dalibor potřebuje wagnerovské hrdinské hlasy, ostatně právě z wagneriánství byl Smetana v případě Dalibora osočován. Nejen nařčení Smetany z wagneriánství je z dnešního hlediska pasé, ale i představa wagnerovských hlasů, jak je do interpretační tradice vnesli zejména Marie Podvalová nebo Karel Burian, není jediná možná. Ivana Veberová, která nedávno na vysoké úrovní zvládla titulní roli Emilie Marty v Janáčkově Věci Makropulos, jako Smetanova Milada ještě povýšila svůj výkon, když se s pevným ve všech rejstřících vyrovnaným sopránem nenechala strhnout k jednostrannému pojetí Milady jako heroiny, ale vyjádřila ji jako citlivou ženu, která lituje obžaloby Dalibora a vzplane k němu horoucí láskou. A skvěle předstírala chlapecký elán, se kterým oklamala žalářníka. Výborně se tak doplňovala s Richardem Samkem, který pojal Dalibora nikoli jako hřímajícího odbojného hrdinu, ale s kantilénou svého barevného tenoru jako rytíře odhodlaného i milujícího – ať už přítele Zdeňka nebo Miladu.
Jiří Sulženko zúročil své zkušenosti s postavou žalářníka Beneše z inscenace pražského Národního divadla – stařecké kulhání sice až přehrával, nicméně hluboké basové polohy této role zvládl výborně. A sopranistka Lucie Silkenová s tenoristou Tomášem Kořínkem vytvořili mladistvou zamilovanou dvojici odhodlanou osvobodit Dalibora. Výrazně se uplatnil také Jakub Hliněnský jako arogantní velitel hradní stráže Budivoj. Vedle všech těchto sólistů Martin Bárta, čerstvý držitel operní Thálie v mužské kategorii, zanikal – z jeho pojetí krále Vladislava nevyzařovalo potřebné charisma, kterým naopak, když ještě zůstaneme u letošních Thálií, tak výrazně obohatil svůj výkon další nominovaný sólista v této kategorii – Joachim Bäckström jako Peter Grimes v brněnském nastudování této Brittenovy opery, v našich podmínkách mimořádném.
V novém Daliborovi mají v Plzni poctivou inscenaci a bude určitě zajímavé se zajet podívat na druhé obsazení s Jakubem Pustinou jako Daliborem, Kateřinou Hebelkovou v roli Milady a Jiřím Hnykem coby Benešem. A za dva roky uvidíme, jak se tato inscenace, která je nastudována v koprodukci s Národním divadlem moravskoslezským, stane s ostravským obsazením součástí kompletního cyklu smetanových oper. V Ostravě ho připravují na jubilejní rok 2024.
Bedřich Smetana: Dalibor
Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Dana Haklová, choreografie soubojů Karel Basák, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Jakub Zicha.
Osoby a obsazení: Vladislav, král český – Jiří Kubík / Martin Bárta, Dalibor, rytíř – Richard Samek / Jakub Pustina, Budivoj, velitel hradní stráže – Jakub Hliněnský / Daniel Kfelíř, Beneš, žalářník – Jan Hnyk / Jiří Sulženko / Jevhen Šokalo, Vítek – Michal Bragagnolo / Tomáš Kořínek, Milada, sestra purkrabí ploskovického – Ivana Veberová / Kateřina Hebelková, Jitka, selské děvče na statcích Daliborových – Radka Sehnoutková / Lucie Silkenová, Soudce – Miro Bartoš / Dalibor Tolaš.
Sbor opery Divadla J. K. Tyla, Orchestr opery Divadla. J. K. Tyla
Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, premiéra 22. října 2022.
Obsazení 1. premiéry vyznačeno tučně.
Lužickosrbský Wodźan
Ve Velkém sále pražského Hlaholu 21. října 2022 pokračoval projekt směřující díky jeho iniciátorovi Ondřejovi Šrámkovi ke kompletnímu uvedení opery Wodźan / Vodník lužickosrbského skladatele Korly Awgusta Kocora na libreto Handrije Dučmana. Koncertní průřez operou v hornolužickosrbském originálu navazoval na vůbec první uvedení vybraných částí tohoto díla v roce 2019, tehdy v Lužickém semináři, výstavné budovy nedaleko Karlova mostu postavené v roce 1728 z prostředků lužickosrbských duchovních pro účely vzdělávání a ubytování lužickosrbských studentů. Úryvky pak zazněly také 22. června 2022 v koncertním sále Konzervatoře Jana Deyla. Tentokrát Společnost přátel Lužice navázala spolupráci s Unií českých pěveckých sborů a v rámci projektu Kulturní most mezi Prahou a srbskou Lužicí zazněl koncertní průřez Vodníkem ve Velkém sále pražského Hlaholu i se sborovými částmi.
Hudební skladatel, varhaník, dirigent a učitel období romantismu Korla Awgust Kocor (1822-1904) byl především zaníceným lužickosrbským vlastencem a národním buditelem, organizátorem národního kulturního dění. Je autorem hudby lužickosrbské hymny Rjana Łužica. Kromě řady oratorií (post varhaníka v Kittlitz/Ketlicu zastával přes třicet let) a instrumentálních skladeb je autorem dvou oper Jakub a Kata (1871) a Wodźan (1896). Napsal je pouze s klavírním doprovodem, protože orchestr k dispozici neměl. Od té doby se Vodník hrál jen několikrát Lužici.
Vodník je jednou ze základních mytologických bytostí Lužice. Libretista, katolický kněz Handrij Dučman (1836-1909) děj rozdělil do čtyř obrazů: Maruška (soprán) žije smutně jen s otcem, Mlynářem (baryton), a zlou Macechou (mezzosoprán) – bratra má na vojně a sestra je v cizích službách. Útěchu hledá u jezera. Tam k této mladé hezké dívce vzplane láskou Vodník (tenor). Když Mlynářovi shoří mlýn, využije příležitosti, nabídne mu zlato na stavbu nového a za odměnu žádá ruku Marušky. Ta se brání, ale hlavně její Macecha a nakonec i otec podlehnou Vodníkovu naléhání a vyhrůžkám a Vodník si Marušku odvádí jako nevěstu do svého vodního zámku. Pod hladinou jezera plného zlata a jasnu se Maruška se stane Vodníkovou královnou jako obnovitelka vodnického rodu, protože ten bez člověčí panny vymírá. Za sedm let Maruška Vodníkovi porodila sedm dětí, ale i když si užívá bohatství a Vodník potlačil vzpouru, vyvolanou ve vodní říši Maruščinou modlitbou k Panně Marii, touží aspoň navštívit bratra a sestru. Jenže nedodrží podmínku, že nevstoupí do kostela a rozlícený Vodník v poryvech bouře utrhuje dětem hlavičky. Blesk z nebe zahubí Vodníka stejně jako Mlynáře a Macechu. Maruška běsnění sice přežije, ale bude až do konce svého života bědovat nad smrtí svých nepokřtěných dětí, které se k jezeru vracejí v podobě labutí.
Kocor délkou svého více než osmdesátiletého života překrývá Smetanu i Dvořáka. Hudba jeho Vodníka ale svými jednoduchými singspielovými písničkami odpovídá spíše předsmetanovskému biedermeirovskému domácímu amatérskému muzicírování s adaptací zbožných písniček na formu opery. Kocorův záměr vytvořit dílo v tomto žánru, pro jehož provozování neměl bez orchestru plnohodnotné podmínky, byl více než uměleckými ambicemi motivován obrozeneckou službou lužickosrbské hudbě a kultuře.
O lužickosrbské hudbě většinou nevíme skoro nic, takže příležitost seznámit se znovu a ve větším rozsahu s Kocorovým Vodníkem alespoň v průřezu prostřednictvím několika hudebních čísel a celého libreta v překladu Ondřeje Šrámka byla opět raritní. Všichni mladí sólisté věnovali nastudování plnou péči. Marušku zpívala jasným zvonivě průrazným sopránem Marie Šimůnková, roli Vodníka, kterého Kocor svěřil tenoru, vystihl Jan Hájek. Basbarytonista Adam Born se kromě Mlynáře zhostil i epizodních basových sól. A mezzosopránovou roli Macechy obsáhla Marie Svobodová. Sbor má v Kocorově opeře významnou roli i tím, že je vypravěčem děje a navozuje tak atmosféru jednotlivých částí dramatického tragického příběhu. Smíšený komorní sbor Laetitia, ač amatérský, pod vedením Terezy Bystřické podal obdivuhodný výkon svou sezpívaností a vyrovnaností hlasů i přesvědčivým zprostředkováním výrazu s vrcholem v chrámové scéně, při níž se sbor věřících modlí ke Spasiteli. Klavírního partu se spolehlivě ujal student dirigování na HAMU Jan Míchal. Celým večerem zasvěceně provázel Ondřej Šrámek.
I když je i z tohoto koncertního provedení průřezu Kocorova Vodníka zřejmé, že nejde o operu, která se zásadním způsobem vepíše do historie tohoto žánru, objevování takto opomíjených děl je záslužné a má svůj význam.
Korla Awgust Kocor: Wodźan.
Sólisté: Marie Šimůnková – soprán, Marie Svobodová – mezzosoprán, Jan Hájek – tenor, Adam Born – bas.
komorní sbor Laetitia, sbormistryně Tereza Bystřická
Jan Míchal – klavír.
Velký sál pražského Hlaholu, 21. října 2022.
