Operní panorama Heleny Havlíkové (464) – Smetanovský operní komplet v Ostravě: večer pátý s Hubičkou

O ostravské Hubičce jsem podrobně psala nejen z předpremiéry 10. června 2021 (322. Operní panorama zde), ale pak ještě o živém přenosu představení 1. července 2021 v televizi TV Noe s dalším obsazením (325. Operní panorama zde). A ostravskou inscenaci jsem také dala do kontextu s dvěma nejnovějšími nastudováními Hubičky v Liberci a v Plzni (457. Operní panorama zde).

Protože představení v rámci cyklu 9. května 2024 si udrželo po inscenační stránce tvar předchozích provedení, nemám důvod na svém hodnocení režie nic měnit. Stále z ní vyzařovala nadsázka, s níž Jiří Nekvasil na scéně Jakuba Kopeckého „naservíroval“ namlouvání čerstvého vdovce Lukáše a jeho dávné lásky Vendulky a jejich hádku o hubičku okounějícím sousedům a sousedkám jako šťavnaté sousto u obrovského stolu přes celé jeviště. A pohrávání s poetikou Krkonošských pohádek (včetně verze z trautenberkovských Večerníčků) s celou tlupou Krakonošů v duchu lidových představ o moudrém strážci hor se siluetou pohoří a rotundovou kaplí sv. Vavřince na vrcholu Sněžky ctilo přesazení z původního Podještědí v povídce Karolíny Světlé do „hor krkonošských“. Díky neodolatelnému komediálnímu talentu Václava Moryse jsem tentokrát smířlivě zvládla pro mě nesourodý prvek předimenzované grotesknosti při napochodování Strážníka jako dřevěného husárka v lesklé modro červené uniformě.

Odkazuji proto na svá předchozí Operní panoramata a zaměřím se na aktuální hudební provedení a sólisty. Představení dirigoval opět Marek Šedivý, který jako hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského stojí za nastudováním poloviny ostravských inscenací Smetanových oper v rámci cyklu – kromě Hubičky také Prodané nevěsty, Dvou vdov a Čertovy stěny. A všechna představení v rámci květnového cyklu také dirigoval, respektive u Čertovy stěny 11. května je avizován.

I hudební nastudování Hubičky předpokládá empatii s příběhem a vhled do motivace a vztahů jednajících postav děje, prostoduchého jen zdánlivě. A důvěru v poetiku „prostonárodní opery“ s námětem „obrozeneckého“ sporu o políbení. Pokud tehdy při předpremiéře ona typická smetanovská vroucnost, právě pro Hubičku tolik podstatná, v hudebním provedení Marka Šedivého jen probleskovala, tentokrát vyzněla líbeznost a vřelost Smetanovy hudby intenzivně. Aniž provedení upadalo do starosvětské sentimentality. Šedivý vedl orchestr ve zkázněné intonaci k soustředěnému výkonu. Zachovával vyváženost zvuku orchestru vůči sólistům při mnohotvárné dynamice od jemných pianissim po plně rozehraná forte. A vedle stmeleného plně znějícího orchestru s jasnou artikulací smyčců z něj plasticky vystupovala nástrojová sóla (bez zaváhání žesťové sekce). Velmi citlivé bylo také frázování a v jeho rámci oblouky s přesně umístěnými akcenty – v přiměřených, celkově svižných tempech. Z tohoto základu vystavěl Marek Šedivý partituru na kontrastech dramaticky vyhrocených střetů tvrdohlavých milenců Vendulky a Lukáše a lyrických částí, ať už ve Vendulčiných ukolébavkách, v milostném duetu Vendulky a Lukáše Jsme svoji nebo Lukášově kajícné árii Kdybych věděl, jak svou vinu smýt. To vše okořenila rozjásaná Skřivánčí písnička Barči a decentně rozverné humorné scény.

Hlavní dvojici zarputilých a zároveň zamilovaných tvrdohlavců, Vendulku a Lukáše, vytvořili Lívia Obručník Vénosová a Luciano Mastro. Po pěvecké stránce jejich hlasy homogenně nezněly. Lívia Obručník Vénosová svůj soprán umí prodchnout srdečností a citem pro obsah zpívaného slova, zatímco Luciano Mastro, který přitom má s českými operami mnoho zkušeností a jeho čeština je výborná, hřímal Lukáše spíše jako veristického Cavaradossiho nebo dokonce Kalafa.

Nicméně představitelsky se mi z pojetí Lívie Obručník Vénosové jevilo, že se s postavou energické Vendulky, která lpí na úctě k zemřelé Lukášově první manželce a jejíž dítě převezme s láskyplností matky, neztotožnila tak hluboce jako s rolí Anežky ve Dvou vdovách. A jejímu výkonu neprospělo, že se na dramatičtějších místech svého partu uchylovala ke zbytečně vystupňované dynamice na úkor zaoblenosti svého hlasu. Lukáš by sice mohl být výbušně furiantským tvrdohlavým hromotlukem, ale Luciano Mastro z něj udělal až neomaleného grobiána, který si, nejen při namlouvání Vendulky, až nadrzle strká ruce do kapes. A charakteru postavy neprospěl ani zdánlivý detail – boty. Vypadaly, jako by si Lukáš vykračoval spíše někam na zámecký bál, než do sednice v Podkrkonoší, neřku-li do hor.

Basista Martin Gurbaľ charakterizoval Palouckého jako životem zkušeného muže s bystrými radami, a zároveň stárnoucího otce, který už chce mít od ubrečené dcery Vendulky (a pak dokonce vřeštícího mimina) konečně pokoj, aby se v klidu mohl věnovat své zálibě ve čtení. Rozvážnost a životní zkušenost vyzařovala z výkonu barytonisty Svatopluka Sema jako Tomeše, kterému se podaří svého horkokrevného švagra svým uvážlivým přístupem přesvědčit k tomu, aby Vendulku za své dryáčnictví odprosil. Rozšafnost a srdnatost Martinky jako zkušené pašeračky i vřelý vztah staré tety k Vendulce vystihla mezzosopranistka Lucie Hilscherová (ovšem v náušnicích, které s takto koncipovanou postavou vůbec nekorespondovaly). Barčinu Skřivánčí píseň rozjásala Marta Chila Reichelová a Josef Kovačič byl sympaticky potměšilým Krakonošem – Matoušem holí mocně velící nejen svým horám, ale i lidem v nich.

Závěrečné povzbuzování na jevišti, aby konečně padl vytoužený polibek (o kterém ostatní výmluvně s úlevou zpraví Martinka, protože nakukuje za Lukášem a Vendulkou, kteří odběhnou si dát vytouženou pusu mimo drobnohled slídivých sousedů) jako by předznamenal mistrovství světa hokeji, na které se do Ostravy sjíždějí tisíce příznivců. Přívržence cyklu však hokej neodlákal a nepřestávají fandit Smetanovi – na Tajemství je vyprodáno a na Čertovu stěnu a Libuši zbývá jen několik málo posledních vstupenek.

Bedřich Smetana: Hubička
Hudební nastudování a dirigent Marek Šedivý, režie Jiří Nekvasil, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jana Tomsová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Juraj Bajús.

Osoby obsazení: Otec Paloucký – Martin Gurbaľ, Vendulka, jeho dcera – Lívia Obručník Vénosová, Lukáš, mladý vdovec – Luciano Mastro, Tomeš, jeho švagr – Svatopluk Sem, Martinka, stará teta Vendulčina – Lucie Hilscherová, Barče, služka u Palouckých – Marta Chila Reichelová, Matouš, starý pašíř – Josef Kovačič, Jitřenky – Stela Machová a Zuzana Smrčková.

Orchestr a sbor NDM.

Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka, představení v rámci smetanovského operního cyklu 9. května 2024.