Operní panorama Heleny Havlíkové (79)

Bilance stálých operních divadel v sezóně 2011/12 – vrcholy a propady 
Inspirace na dny příští 
***

Navzdory finančním nejistotám a světové konkurenci

Operní sezóna 2011/12 se opět odehrávala v ovzduší finanční nejistoty, kdy zřizovatelé kamenných divadel dále utahovali pod heslem „globální finanční krize“ kohoutky peněžních zdrojů, v první řadě kultuře. Aniž si uvědomují všechny konsekvence tak důležitého odvětví, jaké dnes kulturní průmysly reprezentují. I tak vznikaly pamětihodné inscenace, hlavně na „oblastech“, neboť Zlatá pražská kaplička s výrazně nejvyššími dotacemi mezi našimi vícesouborovými divadly bohužel ztratila svou pozici nejprestižnější „národní“ operní scény. Našeptavači nejnovější ministryně kultury nejen posedle navzdory protiargumentům ze všech stran prosazují neuvážený projekt „transformace“ pražské opery, započatém minulým ministrem, ale připravili kuriózní statut, kde mezi hlavní činnosti Národního divadla, sloučeného se Státní operou, se dostaly i takové věci jako provozování ubytovacího zařízení a závodní stravování. Scházejí snad už jen „služby v realitách“, za ministra Jiřího Bessera jednoznačně hlavní činnost ND. Vše se už tradičně děje bez diskuse s veřejností. Nebo magistrát v Ústí nad Labem navrhl přeměnit svou příspěvkovou organizaci Severočeské divadlo opery a baletu na společnost s ručením omezeným. Taková a podobná úřednická „pábení“ zatím sice vyvolávají tlaky, které jistě umělcům nepřidají klidu v již tak nejisté existenci, ale po předcích zděděná divadelní síť (po sloučení Státní opery s Národním divadlem nyní již jen devíti) stálých operních divadel u nás stále ještě funguje – a v sezóně 2011/12 přinesla umělecké výsledky, které obstojí i v mezinárodní konkurenci.

Tu domácím divákům přinášejí přenosy opery do kin, kdy k původnímu průkopnickému projektu Metropolitní opery po jeho úspěchu u diváků sice zatím nikdo neobnovil jeho evropský pandán Opera in Cinema,  pouze Bio Oko přidalo sérii z londýnské Královské opery . A dočkali jsme se i prvního přenosu české opery  – Janáčkových Příhod lišky Bystroušky z tak prestižního festivalu, jakým je Glyndebourne. Dnes jsou tyto přenosy skvělou příležitostí porovnávat naši domácí operní scénu s tou světovou – a jakkoliv si nemůžeme dovolit obsazovat do našich inscenací světové stars, naše scénografie a režie je často i v tomto nelítostném srovnání (překvapivě) konkurenceschopná. A světové operní hvězdy si divák, který na to má, může poslechnout na recitálech, které jsou v Praze dostupné ve stále se zvyšující frekvenci.

Třebaže naši operní krajině dodávají na pestrosti ještě alternativní operní uskupení typu Opera Diversa, Ensemble Damian, Dětská opera Praha, produkce škol vysokých i středních, ale i původní operní produkce, kterými obohacují svůj program festivaly (Hudební festival Znojmo, Smetanova Litomyšl, Přírodní divadlo v Šárce), v této bilanci se budeme věnovat výhradně inscenacím stálých operních souborů.. Oproti zahraničním operním domům, kde hlavně v zájmu udržení kvality převažuje způsob uvádění titulů v blocích, u nás se tradičně drží repertoárový systém průběžného střídání mnoha titulů – hlavně z důvodu systému předplatného, daného menšími skupinami potenciálních diváků.

Našich deset, resp. po transformaci pražské opery od 1. ledna 2012 už jen devět divadel s operním provozem uvedlo v sezóně 2011/12 celkem 33 premiér 34 titulů, což odpovídá počtu, který se ustálil v posledních letech. „Nejpilnější“ jsou pochopitelně soubory čistě operní v Ostravě, Plzni (po pěti premiérách), v Brně a pražské Národní divadlo (po čtyřech inscenacích). Ostatní, které mají „v úvazku“ i operetu nebo muzikál,  zařazují operní tituly dva až tři. Výjimkou je v tomto ohledu Státní opera Praha, která v nejistotě, do které ji uvrhly chaotické zásahy ministerstva kultury, uvedla pouhé dvě scénické premiéry. To je pro rozvoj souboru málo. 
Italská dominance
Dramaturgická bilance zachovává dominantní postavení italské opery  – 11 premiér. Verdimu holdujeme i u nás – dvě Traviaty v Liberci a v Opavě, Simone Boccanegra v Olomouci. Standardní pucciniovskou prioritu v této sezóně vystřídal nebývalý zájem o Leoncavallovy Komedianty, které nastudovaly dokonce hned tři soubory – budějovický na Otáčivém hledišti českokrumlovského zámku s José Curou v roli Cania, ústecký tradičně a Státní opera, jejíž inscenace – již plně v zodpovědnosti nového operního vedení Rocca  – se zasula nejhlouběji mezi propadáky sezóny. Až nebývalý zájem byl o Donizettiho – jeho Nápoj lásky inscenovali v Plzni a v Olomouci, kde ho zachraňovala alespoň nápaditá režie Oldřicha Kříže, vtipně inspirovaná filmem Vesničko má středisková. Budějovická opera přidala Dona Pasquala. Vrcholné belcanto je ovšem zejména pro naše dirigenty a orchestry nad jejich síly. Je příznačné, že žádnou z  inscenací osvědčených italských titulů nezařazuji do první desítky operních událostí sezóny 2011/12, třebaže se v nich ojediněle zaskvěli talentovaní sólisté, především Jana Šrejma Kačírková jako Nedda nebo Marie Fajtová coby zatraceně podnikavá vdovička Norina.

České skomírání
Zatímco světový trend uvádění českých oper sezónu od sezóny stoupá hlavně díky Janáčkovi, ale i Dvořákově Rusalce, péče domácích souborů o českou operu dále skomírá – počet scénických premiér se v porovnání se sezónou předchozí ještě snížil ze sedmi na šest. Z české klasiky nebyla scénicky uvedena ani jedna opera Smetanova ani jedna Janáčkova, žádná Bohuslava Martinů.  Dramaturgie se tentokrát soustředila výhradně na Antonína Dvořáka. Rusalka se objevila hned dvakrát –  v kontextu magistrátního hledání úspor za každou cenu chudobná ústecká, postižená i nesourodým hudebním nastudováním Milana Kaňáka. Temperamentní výkon Anny Klamo jako Kuchtíka to mohl sotva zachránit. V Brně podlehl vlastní samolibosti režisér Vladimír Morávek natolik, že semlel geniální dílo české romantismu do globalizovaného mixu, který ještě dorazil dirigent Jaroslav Kyzlink necitlivým hudebním nastudováním natolik, že u mě aspiruje tato Rusalka na další propadák sezóny.Na rozdíl od ostravské Armidy a Jakobín pražského Národního divadla, jejichž inscenace řadím do první desítky. Českou bilanci operní sezóny ve znamení Dvořáka ještě s olomouckým Čertem a Káčou pak doplňuje už jen novinka Marka Ivanoviče Čarokraj v pražském Národním divadle. Formanovská výprava do světa fantazie ovšem vyústí do budovatelského nadšení, kdy za veršovánek typu „Kde vládne mír / a dobrá zvěst, / zvítězí čest“ ti „správní“ polidšťují bazilišky v kvetoucí zemi míru pod praporem jediného správného přepisování knih.

Vítězné dramaturgické objevy
Jakkoli oporu operního repertoáru stálých divadel nadále divácky i ekonomicky zdůvodnitelně drží osvědčené tituly, sezóna 2011/12  – podobně jako ta předchozí  – přinesla tituly, které lze označit v našich podmínkách za dramaturgické zajímavosti, ba objevy – Stravinského Život prostopášníka (Národní divadlo moravskoslezské), Brittenova Gloriana (Národní divadlo Praha), Glassova opera V kárném táboře, Borodinův Kníže Igor a Poncchielliho La Gioconda (Divadlo J. K. Tyla v Plzni), Bizetovi Lovci perel (Slezské divadlo Opava), Offenbachova Perikola (Národní divadlo Brno). A opět to byly právě takové „lahůdky“, které vyústí v ty nejúspěšnější inscenace. Na dramaturgickou neotřelost podpořenou i skvělým nastudováním a výborným obsazením vsadila hlavně ostravská opera pod vedením Jiřího Nekvasila a Roberta Jindry. Národní divadlo moravskoslezské tak znovu úspěšně potvrzuje svou prioritní pozici u nás.
TOP 3 + 6
Operní sezóna není fotbalové mistrovství, které je měřitelné na góly (pokud se brankový rozhodčí zrovna nepřehlédne). Vyhodnocení tří a šesti inscenací, které považuji za vrcholy sezóny nebo alespoň její pozoruhodnosti, je nutně subjektivní, podložené ovšem znalostí většiny nastudování alespoň s jedním obsazením.

Mezi nejvýznamnější operní události sezóny 2011/12 řadím tři inscenace – Stravinského Život prostopášníka a Dvořákovu Armidu, obě v nastudování  Národního divadla moravskoslezského, a Brittenovu Glorianu pražského Národního divadla.

V ostravské inscenaci Život prostopášníka, teprve čtvrté u nás,  se dirigentovi Jakubovi Kleckerovi a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi podařilo tlumočit Stravinského morální poselství o tom, jak jsou naivní lenoši snadnou hříčkou v rukou ďábla, moderním, sdělným a sugestivním hudebním i divadelním jazykem. Herecky náročné role v rafinované partituře s finesami a pointami v kombinaci starých skladebných postupů a hudby 20. století se navíc podařilo špičkově obsadit Jorgem Garzou, jehož odlehčený spieltenor přesně odpovídal titulní roli prosťáčka Toma, a Ulfem Plausenem, který svým barytonem dokázal vystihnout mefistofelskou úlisnost i drsnost „dábla“ Nicka Shadowa. Pro velice obtížný koloraturní part Anne mají v Ostravě dokonce dvě sopranistky –  rovnocenné a vynikající! Nicolu Proksch a Janu Šrejmu Kačírkovou. Ta po sérii úspěšných rolí z poslední doby potvrdila i na opeře 20. století, že v ní roste naše přední koloraturní sopranistka, s uměním dramatického výrazu, i herečka, která je obdařena nejen půvabem, ale dokáže vyjádřit nejrůznější odstíny citových strádání i radostí rolí mladých hrdinek – Aminy v Belliniho Náměsíčné v libereckém nastudování, Neddy v Leoncavallových Komediantech na Otáčivém hledišti po boku Josého Cury nebo Julie v Gounodově opeře o veronských milencích v Ostravě a nejnověji nyní Violetty v liberecké Traviatě. V roli Stravinského Anne si suverénně poradila nejen s technickými nároky partu, ale vytvořila plastický portrét dívky, která od rokokové milostné selanky vrství charakteristiku obětavé ženy, ochotné bojovat proti mefistofelským úkladům o duši svého milého. Navíc zařazení ostravské inscenace Života prostopášníka na program letošního Pražského jara byl obohacením tohoto renomovaného hudebního festivalu.Brittenovu Glorianu uvedlo pražské Národní divadlo v české premiéře. Pod hudebním vedením Zbyňka Müllera vyzněla Brittenova nápaditá a barvitě instrumentovaná partitura neobvyklých nástrojový kombinací a reminiscencí či přímo hudebních citací plasticky s výrazovými kontrasty a zřetelně formulovanými parafrázemi renesančních hudebních žánrů. Režisér Jiřího Heřman v této výlučné „korunovační“ opeře zasadil portrét britské královny Alžběty I. jako hrdé panovnice, ale i zklamané a opuštěné ženy do působivých vizuálních obrazů. Základním výtvarným prvkem scény byla obrovská replika královské koruny jako znak královského majestátu, ale i klece, která panovnici izolovala od osobního štěstí. Gun-Brit Barkmin se podařilo především herecky vyjádřit mnohovrstevnatost vznešenosti i přísnosti vládkyně, zbožnost kajícnice, mladistvou roztouženost i deziluzi stáří.

V Ostravě osvobodili Armidu ze zlého kouzla, které jakoby s touto mámivou orientální kouzelnicí poslední Dvořákovu operu očarovalo. Třebaže hudební plnost Armidy, která zrcadlí uměleckou atmosféru přelomu století s doznívajícím pozdním romantismem, symbolismem a dekadencí vedle nástupu impresionismu, zůstala zatím jen naznačena, nastudování tvarované Jiřím Nekvasilem jako drama střetu a smíření odlišných světů zazářilo díky výkonům Tomáše Černého a Evy Dřízgové-Jirušové v hlavních rolích Rinalda a Armidy.Klíčem k Dvořákovu Jakobínu v pražském Národním divadle byl laskavý humor, prosvětlený nadhled, hravost a důvěra ve Dvořákovu srdečnou hudbu. Dirigentu Tomáši Netopilovi a režisérovi Jiřímu Heřmanovi se společně podařilo vzdát bez patosu hold nejen české hudebnosti, ale i českým kantorům. Inscenace plná židlí od maličkatých dětských po čtyřmetrovou panskou nahlíží příběh otcovského odpuštění, panské nadutosti a mladé upřímné lásky z perspektivy maloměstského učitele Bendy (Jan Ježek) – vlídného, hrdého na českou hudbu, ale i trochu ješitného na své skladatelské umění, do kterého je zabrán natolik, že rozpustilé rošťárny svých svěřenců přívětivě přehlíží. A svůj jiskřivý soprán uplatnila Alžběta Poláčková v roli Terinky.

Ostravský Romeo v texaskách a Julie v kolekci elegantních šatů až po odvážně průsvitnou košilku měli mladistvý švih: Dirigent Tomáš Brauner vystihl francouzskou lehkost, eleganci a citovost této Gounodovy opery. Režisér Peter Gábor francouzskou sentimentální ambaláž tragického příběhu veronských milenců přebalil do vyjadřování současných mladých lidí – rozverných, něžně stydlivých, prudce vášnivých. Takové pojetí výborně sedlo Aleši Brisceinovi, pro jehož lyrický tenor je právě Romeo optimální rolí. A kromě Jany Šrejmy Kačírkové si v Ostravě s Julií velmi dobře poradila také Kateřina Kněžíková. Převedení Pucciniho Bohémy do života party mladíků, kteří se s notebooky, mobily snaží proniknout do světa umění i srdcí žen se v Ostravě podařilo také režisérovi Tomáši Studenému – a měl k tomu skvělou partu sólistů s Peterem Bergerem jako Rudolfem a Marií Fajtovou v roli Musetty v čele.

Zajímavý inscenační posun vyšel také v Liberci Martinu Otavovi s Gluckovým Orfeem a Eurydikou. Mytologický příběh o bájném pěvci, který se vypravil pro svou zemřelou manželku do podsvětí, je v jeho čisté stylizaci předsmrtnou halucinací, přeludem, snem zoufalého mladíka současné high society, který se nedokáže vyrovnat se smrtí své milované ani s cynismem okolí a v depresi beznaděje a prázdnoty spáchá sebevraždu. Opera má šanci oslovit dnešní publikum i díky výkonu Václavy Krejčí Houskové v roli Orfea. Oproti všem „papírovým“ předpokladům se hvězdou plzeňského nastudování Ponchielliho La Giocondy nestala Eva Urbanová, která zpívala premiéru v indispozici, ale představitelka titulní role v druhé premiéře Ivana Veberová. Rozvrhla si dobře síly svého hutného sopránu až po závěrečný výstup a postupně rozkrývala duši i motivace nešťastné dívky, která se obětuje pro druhé. Režisér Oldřich Kříž posílil tento romantický operní thriller ještě větší dramatickou sevřeností a ostřejší motivací jednání antagonisticky vyhrocených postav.

Vítězný návrat do Plzně se podařil Petru Kofroňovi v hudebním nastudování Borodinova Knížete Igora. Monumentální operní fresku podle hrdinského eposu Slovo o pluku Igorově vystavěl na účinných kontrastech v souladu s režií Michaela Taranta, který mohl na výborně vymyšlené scéně Tomáše Moravce rozvinout svůj osvědčený rukopis srozumitelných vizuálně působivých obrazů s bohatým domýšlením situací. Třebaže sólistické obsazení nebylo zcela vyrovnané, prosadili se mezzosopraniska Kateřina Jalovcová (Končakovna) a David Szendiuch (Končak).

Co se nepovedlo
Jistěže měla sezóna 2011/12 i své omyly a propady. O režijních svévolnostech a  nezvládnutém hudebním nastudováním už zmínky padly, takže shrnuji:  Mezi propadáky řadím Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallovy Komedianty v SOP, které režisérka Inga Levant násilně a bezradně napasovala do italských filmových ateliérů Cinecittà a dirigent Hillary Griffith doslova odbyl; Donizettiho Nápoj lásky v Plzni, v němž se z koketní Adiny v režii Blaženy Hončarivové stala usedlá přísná obrýlená paní učitelka, zkušený dirigent Ivan Pařík ho hutně odehrál jako Pucciniho, a Dvořákova Rusalka v Brně.

Klíčem jsou osobnosti
Je skvělé, že díky „opeře do kin“ máme možnost porovnávat s těmi nejlepšími inscenátory, orchestry, sólisty a sbory planety. Když se za dirigentský pult postaví John Fiore, Jiří Kout nebo Jan Latham-Koenig  a mají šanci se souborem skutečně pracovat, pak je výsledek srovnatelný. Bláhová představa ministra kultury o samospásných rekonkurzech, díky kterým získáme skvělejší hráče a zpěváky, takto jednoduše nefunguje. A jak je nejen z bilance této sezóny zřejmé, neplatí ani přímá úměra: čím více peněz tím větší umění. Čím ale rozhodně nemá být řečeno, že si divadelníci nezaslouží důstojné a odpovídající finanční ohodnocení. Klíčem k úspěchu jsou osobnosti s jasnou vizí a schopnosti ji naplňovat v čele divadel, v inscenačních týmech, mezi sólisty. Máme je – na ředitelských postech Jiřího Nekvasila, toho času v Ostravě,  Martina Otavu, tč. v Liberci. K oběma jako režisérům s vyhraněným rukopisem, jímž dokážou tlumočit operu jako hudební divadlo, přiřazuji i Michaela Taranta, Jiřího Heřmana, Oldřicha Kříže, Zbyňka Brabce s hlubokým respektem k partituře, z mladší generace Tomáše Studeného.

Jakkoli jsou soubory pod finančním tlakem, je potěšitelné, že některé z inscenací sezóny 2010/11 by v mezinárodní konkurenci obstály. Až to připomíná moudrost Talmudu, že „jen když jsme drceni jako olivy, vydáváme ze sebe to nejvzácnější“. Zřizovatelé by na to ale neměli hřešit, protože i tato moudrost má své hranice, které jsou v mnoha případech již překračovány. Tvůrčí potenciál našim operním umělcům určitě nechybí – jen by potřebovali zřizovatele, kteří si toho jsou vědomi.  I opera je součástí kulturního průmyslu, jak si to dobře vědí například ve Vídni, což ale ministerským úředníkům zřejmě uniklo, když výlet do rakouské operní Mekky vydávají za odborný podklad pro svou umanutou slučovací transformaci.  Až se nabízí závratná představa, co by se stalo, kdyby naše divadla měla k dispozici finanční prostředky těch zahraničních.***

Inspirace na dny příští

1. ročník bienale festivalu NODO /New Opera Days Ostrava / Dny nové opery Ostrava:
František Chaloupka: Eva a Lilith  (objednávka Ostravského centra nové hudby). Scénická realizace Jiří Nekvasil, David Bazika. Lucie Vítková, Lucie Páchová – zpěv. Dunami Ensemble (Brno)

Salvatore Sciarrino:  Infinito Nero. Libreto podle zápisu sv. Marie Maddaleny de’ Pazzi (1566 – 1607). Dirigent Petr Kotík, scénická realizace Jiří Nekvasil, David Bazika. Katalin Károlyi, mezzosoprán. Ostravská banda. Divadlo Jiřího Myrona, pondělí 25. června 2012 19:30 hod.

Televizní opery – Odysseův návrat (režie F. Kaucký), Odysseův návrat (režie J. Nekvasil), Připálený toast (režie L. Weinstein). Divadlo Jiřího Myrona, úterý 26. června 2012 16:30 hod.

Salvatore Sciarrino: La porta della legge -česká premiéra. Libreto podle části románu Proces Franze Kafky. Nastudováno v italštině s českými titulky ve spolupráci s Wuppertaler Bühnen. Dirigent Petr Kotík, režie Johannes Weigand, scéna a kostýmy Jürgen Lier, video design Jakob Creutzburg. Gerson Sales, kontratenor, John Janssen, baryton, Martin Js. Ohu, bas. Ostravská banda. Divadlo Antonín Dvořáka, úterý 26. června 2012 19:30 hod.

Bohuslav Martinů: Divadlo za bránou. Hudební nastudování Valentina Shuklina, režie Radim Vizváry, scéna Jozef Hugo Čačko. Studenti a absolventi HAMU. Premiéra na Nové scéně Národního divadla 26. června 2012 20:00 h., další reprízy nádvoří Lichtenštejnského paláce na Malostranském námětí 27. a 28. června 2012 20:30 hod.

Gaetano Rossini: Příležitost dělá zloděje. Hudební nastudování (s klavírem) Ema Mikešková, překlad, úprava, režie, scéna a kostýmy Tomáš Studený. Výzkumné centrum hudebního/operního divadla (VCHOD) při Hudební fakultě JAMU. Atrium Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity (Joštova 10), premiéra 26. června 2012 20:00 hod.

Smetanova Litomyšl:  Otomar Kvěch: Bouře a klid, melodram na verše Emy Destinnové – premiéra orchestrální verze, Jiří Pauer: Labutí píseň, pro baryton a komorní orchestr na slova A. P. Čechova, Sylvie Bodorová: Kafkovy sny, melodram na české a německé texty Franze Kafky, Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 35 D dur, KV 385 „Haffnerova”. Soňa Červená  – umělecký přednes, Ivan Kusnjer – baryton. Ladislav Horák – akordeon. Pražská komorní filharmonie  dirigent Marek Štilec. Smetanův dům, čtvrtek 28. června 2012 19:30 hod.

Philip Glass: V kárném táboře. Hudební nastudování a Petr Kofroň, režie Viktorie Čermáková, scéna a kostýmy Jana Preková, animace, video František Pecháček. Důstojník – Jiří Hájek, Návštěvník – Miroslav Kopp, Voják – Dominik Peřina, Odsouzenec – David Steigerwald.  Smyčcové kvinteto DJKT. Premiéra v Divadle J. K. Tyla v sobotu 30. června 2012 19:00 hod.

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde