Osterfestspiele Salzburg 2012: Nuda v Seville aneb Sasové před branami

  1. 1
  2. 2


„Se značným překvapením a zklamáním jsem se dozvěděla od vedení Berlínské filharmonie, že od roku 2013 chystá orchestr svůj vlastní velikonoční festival v Baden Badenu. Po známých událostech z loňského roku jsem byla přesvědčena, že se Salcburský Velikonoční festival s novým vedením, koncepcí a spolupracovníky stabilizuje a hledí do budoucnosti s důvěrou. Herberta von Karajana jsem při přípravách a provozování tohoto festivalu provázela celých dvacet dva let. Do budoucna chci napnout všechny síly, abych spolu s vedením Velikonočního festivalu v Salcburku pomáhala i nadále připravovat našim věrným divákům program na co nejvyšší možné úrovni.“

Eliette von Karajan, Anif, 14. 5. 2011 Téměř rok staré prohlášení paní Karajanové charakterizuje atmosféru letošního Velikonočního festivalu v Salcburku takřka dokonale…

Ale popořadě: Někdy v roce 1965 nabyl dirigent Herbert von Karajan dojmu, že jsou jeho Berlínští filharmonici až příliš schovaní za nevábnou betonovou zdí rozděleného města. Rozhodl se tedy vybudovat speciálně pro ně (a pro sebe, samozřejmě) ve svobodném kusu světa festival, který by se stal jakousi výkladní skříní orchestru. Volba padla celkem logicky na Karajanův rodný Salcburk, jehož představitelé další prestižní hudební akci, konanou v čase mimo slavný letní festival, vřele přivítali.

V březnu 1966 tedy byla zaregistrována společnost Osterfestspielges.m.b.H., která se jala připravovat hudební slavnost v parametrech, v podstatě platných dodnes: od předvečera Květné neděle do Velikonočního pondělí odehrají Berlínští filharmonici ve Velkém festivalovém domě ve dvou sériích operní představení, dva koncerty symfonické a jeden koncert tzv. sborový, tedy velké vokálně instrumentální dílo.

A 19. března 1967 to celé začalo… Ale mýlil by se ten, kdo by se domníval, že bude Maestro Karajan nějak přehnaně respektovat zákonitosti největších křesťanských svátků – tím začátkem totiž byla Wagnerova Valkýra, připravená v koprodukci s Metropolitní operou. Pokud totiž něco Karajan opravdu respektoval, tak svůj geniální obchodní instinkt. V dalších letech se stal Velikonoční festival nejen exklusivním místem pro budování kultu nejlepšího světového orchestru, řízeného nejlepším dirigentem světa, ale také místem, kde Karajan připravoval své koncertní, operní a nahrávací projekty. Mimochodem – s jídlem roste chuť, a tak v roce 1973 vybudoval Mistr v Salcburku další festival, a to červnový Svatodušní… Osterfestspiele však pokračoval dále ve svých zajetých kolejích. Zaznamenání hodným se stal 15. duben 1981, kdy Karajan spolu s prezidentem firmy Sony Akio Moritou představil světu nejnovější zázrak nahrávacího průmyslu – kompaktní disk. A v roce 1985 došlo kvůli Karajanově zdravotní indispozici k prvnímu průlomu v zavedeném festivalovém schematu: na několika koncertech nahradil Maestra Klaus Tennstedt, a tím začala tradice vždy alespoň jednoho programu, připraveného jiným dirigentem, než šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. V dalších letech se tak v Salcburku představili Chailly, Giulini, Masur a Solti. A to už bylo v roce 1989, kdy se stal Velikonoční festival svědkem jedněch z posledních Karajanových dirigentských kreací.

Po smrti svého zakladatele převzali festival v nezměněné podobě další šéfové Berlínské filharmonie, Claudio Abbado a po něm Sir Simon Rattle. Oba se netajili touhou snobskou a sebevzhlíživou přehlídku alespoň trochu zdemokratizovat – podařilo se jim však prosadit pouze vybudování série komorních (a co do ceny vstupenek levnějších) koncertů a projektů pro děti a mládež.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments