Ostravská banda only

Společenský sál Domu kultury města Ostravy teď budeme navštěvovat poměrně často. Každý z uvedených večerů stojí samozřejmě každý na pevných svébytných nohách, leč dramaturgická pojítka a vůbec celkově promyšlená pojetí vytvářejí zajímavě strukturovanou malbu v rámci celého festivalu. Úvodní část pondělního večera představovala čtveřici mladých autorů a jejich čtyř českých, evropských či světových premiérových děl.
Ostravská banda kolem sebe vždy vytváří auru očekávání velkého hudebního zážitku a nutno říci, že hned po první skladbě – Crumb Child  izraelské skladatelky Sivan Eldar – bylo všem slovům učiněno zadost. Melancholický experimentální koncert prokázal orchestru možnost předvést své umění v krajních dynamických polohách. Sveřepě táhlé tiché krajiny střídající se s vynořujícími fortissimovými klastry byly zkouškou, v níž Ostravská banda prošla na výbornou. Středové vyústění v basklarinetové sólo znamenalo neklišovité znovunalezení tonálního obrazu a jeho následného finálního rozpadu a tvořilo velmi přesvědčivý počátek pondělního večera.Čistá exprese nekončícího žalu. Dokonalá ilustrace starého nemocného hada, jenž se zakousl do vlastního ocasu. Opakující se sílící pokusy o to, dostat se ven. S vidinou světla v podobě jasně barevné plochy následně bortící se zpátky, tentokrát pod dravým pohybem klavíru. Cinkavá pohřební hostina za jemného lkaní dechů. Všechno zní nádherně táhle a tak daleko, jak jen to je ve skutečnosti blízko. Jako prosba. A konec imitující svůj začátek. Zde je na místě omluva za příliš subjektivní pojetí, ovšem husí kůži z perfektně a procítěně zahrané skladby YMORH zvukového architekta PRASQUALA, mám ještě teď. Ondřej Vrabec působil uvolněně a jistě a rozhodně lví podíl zde patří i jemu. Škoda jen, že skladba zazněla tak brzy v úvodu. Takto naladěné ucho se jen těžko navracelo k původní „neposkvrněné“ činnosti.

Abychom nebyli zbytečně monotónní, je trošku škoda, kolik času zabírají technické pauzy mezi jednotlivými kusy. Nálada plynoucí z první skladby by jistě výborně korespondovala se skladbou nyní popsanou. Rozdávání not na počátku skladby zde hraje opravdu zbytečně velkou roli.

Carl Bettendorf sa nepredstavil iba ako dirigentská osobnosť, ale taktiež aj ako autor kompozície zahrnutej v programe. Svetová premiéra kompozície Horizont sa myslím podarila slušne. Nieto divu ak si skladbu diriguje autor sám a má k dispozícii ansámbel takýchto kvalít. Po kompozičnej stránke skladba predstavuje dnes už stály zvukový smer, ktorý bol ale uchopený na dnešné pomery tradične. Tremolá už začínajú byť otravné, kontrast ticho x hlasno sa tiež stáva klišé, glissandá majú potenciál, ale tu nebol naplnený. Škoda je, že skladba bola dramaturgicky vsadená po tej predošlej, ktorá pracovala s podobným prístupom avšak uchopeným oveľa interesantnejšie.

Bridges českého skladatele Jiřího Kadeřábka uvedla do sólové role cimbál a za ním neskutečně soustředěného Daniela Skálu. Časté střídání či přemosťování z hlukových částí do částí klidnější, kde se ozývalo jen cimbálové drnkání, bylo ovšem poněkud monotónní. Orchestr opět perfektně barvil a vyznění zvukové stopy vytvářelo vítanou změnu náladového momentu, kde došlo v přímé konfrontaci starého a nového nástroje. V osobním očekávání maličko škoda, že před barevnými možnostmi cimbálu bylo upřednostňováno technické využití spočívající zejména v rychlostní hře paličkami, ve které ovšem Daniel Skála exceloval.
Aj napriek druhej prestávke sa ponúka rozdelenie večera nie na tri, ale na dva bloky. Druhý blok nám ponúkol mnohostranné prístupy zrelých autorov, tak ako to poznáme z celého nedávneho hudobného obdobia. Tak napríklad formou klasický koncert Franca Donatoniho Lem II (1996) nám bol ponúknutý pred druhou oficiálnou prestávkou. Nie práve najtypickejším sólovým nástrojom je kontrabas, ktorého sa chopil František Výrostko. Skladba je dosť expresionistická s početnými behmi. Zaujímavosťou je, že náročný part z rôznymi extended technikami nemá len sólový nástroj, ale taktiež komorný doprovod. Sólista ten svoj zvládol naprosto vynikajúco a precízne a Ostravská banda pod taktovkou Rolanda Kluttiga, rozhodne nezaostávala.

Do istej miery postarší prístup ukázala ďalšia zo skladateliek s ázijským pôvodom, Rita Ueda. Táto japonská autorka si v skladbe Enthalpy of Vaporization vzala za inšpiráciu chemické procesy. V prvých dvoch častiach dokázala sviežo, pútavo, originálne postihnúť tieto procesy, pri inštrumentácii sa až rozum zastavoval (negatívne pri zbytočnej impresionistickej harfe). V ďalších dvoch však koncentráciu neudržala a skladba plynulo prešla do symfonického zvuku, útvaru tak ako ho poznáme v 20. st. Veľká škoda, takto nedotiahnuť ináč brilantný nápad.
Tretím odrazom niečoho starého bol opus Ueber das farbige Licht der Doppelsterne českého chemika, skladateľa a hráča na lesný roh Petra Cíglera. Autor obratne ukázal ako sa ešte stále dá využiť stará forma ak sa k nej pristúpi z inej perspektívy. Jeho vedecký duch sa odzrkadlil v námete kompozície a zaujala ma pútavá inštrumentácia. Skladba aj na krátkom časovom úseku dokázala zaujať hlavne jemnou zvukovou prácou, ničím sileným.

Nenahraditelná lidskost přístupu, laskavý hudební humor a uvolněná atmosféra z toho plynoucí. To všechno a samozřejmě mnohem víc tvořilo pojítka mezi díly Bernharda Langa, Christiana Wolffa a Petra Kotíka. Langova Monadologie XVII citující část She Was One z Many Many Women zazní jako první. Na Kotíkovo pozvání přistupují tenoristi S.E.M. Ensemble a citovanou část zazpívají. Nečekané a velmi osvěžující intermezzo. Následuje vybírání správného zvuku kláves. Jsme lidi.
Veškeré nejistoty ale zmizely s prvními minimalistickými záchvěvy orchestrální dekompozice. Rozvrstvení a eskalující plynutí „děje“ je po výrazové stránce výborné, dlouhé zvykání si na kontrastní zvuk elektronických kláves přináší své ovoce. A někde vzadu je pořád slyšet rozvrzaný kolotoč. Proměny náladových a barevných ploch berou dech. Za oběť padá stojan na noty u klavíru.

Trust Christiana Wolffa v tomto intimním obsazení působilo velmi jistě a celkové vyznění rázu skladby velmi slušelo. Oproti autorově včerejší individuals, collective práce s orchestrem byla znatelně jednodušší, a tím i účinnější. Přenášení těžiště skladby celým orchestrem bylo velmi přesné a plynulé a celek působil kompaktněji.

Ostravská banda s Petrem Kotíkem pokračovala i v závěrečné skladbě Nine+1, vše bez zbytečného otálení známého z první poloviny večera. Cílová rovinka pondělního večera opravdu vyznívá ve větší intimitě a velké pohodě. Melodické úvodní pasáže bere postupně se deroucí akordická voda. Dechy přenášejí napětí zakončené bicím sólem na melancholizující sólo klavírní. Přechody se i zde dějí krásně plynule a vše působí velmi vyrovnaně. Jak v nástrojových skupinách, tak v jednotlivých hlasech. Opakující se smyčcové téma s podporou jazzových bicích, které nekompromisně krájí vzduch kulturního domu a přivádí pondělní část do tichého a velmi úspěšného konce.
 Hodnocení autorů recenze: 85 %

Ostravské dny 2013
Ostravská banda only
Ostravská banda
ve spolupráci s Občanským sdružením cimbalistů
Daan Vandewalle, klavír (Gent)
Daniel Skála, cimbál (Ostrava)
František Výrostko, kontrabass (Martin)
Roland Kluttig, dirigent (Berlín)
Petr Kotík, dirigent (Ostrava / New York)
Ondřej Vrabec, dirigent (Praha)
Carl Bettendorf, dirigent (New York)
 26. srpna 2013 Dům kultury města Ostravy

program:
Franco Donatoni: Lem II (1996)
Rita Ueda: Enthalpy of Vaporization (2013)
Christian Wolff: Trust (2012)
Petr Kotík: Nine + 1 (2013)
Petr Bakla: Piano Concerto (2010-12)
PRASQUAL: YMORH (2010)
Jiří Kadeřábek: Bridges (2013)
Petr Cígler: Ueber das farbiche Licht der Doppelsterne (2012)
Carl Bettendorf: Horizont (2013)
Bernhard Lang: Monadologie XVII (SheWasOne … for Petr Kotik) (2011)
Sivan Eldar: Crumb Child (2009-11)

www.newmusicostrava.cz

Foto Ostravské dny 2013