Otevřeme se a pozorně naslouchejme svému tělu i duchu a mějme empatii k druhým

O tom, že balet je těžká řehole a je k němu nutné zdravé tělo, snad nikdo nepochybuje. Za kým se odeberou sólisté či členové souboru Baletu Národního divadla, když s jejich tělem není něco v pořádku? Přímo ve zkušebnách Baletu Národního divadla na Anenském náměstí mají k dispozici odborníka na slovo vzatého, Jiřího Čumpelíka.

Pan doktor Jiří Čumpelík ale nepomáhá jen tanečníkům první české scény. Jeho vědomosti a zkušenosti mohou do sebe vstřebávat například studenti na 2. lékařské fakultě a na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Překvapením je, že na HAMU nejde pouze o budoucí taneční pedagogy v rámci předmětu kineziologie, ale též o studenty oboru zpěv, které Jiří Čumpelík učí správnému držení těla a správně dýchat s využitím prvků jógy. A nějaká speciální rada pro čtenáře Opery Plus, aby jim tělo dobře sloužilo po dlouhá léta? „Radit druhému je sice možné, ale pokud rada nepadne na úrodnou půdu, je k ničemu.“

Proč jste si po ukončení taneční kariéry vybral práci fyzioterapeuta? Bylo to jasné okamžité rozhodnutí, nebo jste se k němu propracoval postupně?

Během aktivní činnosti tanečníka jsem samozřejmě měl určité problémy s tělem a někdy jsem nedokázal nalézt jejich řešení ani s pomocí druhých. Začal jsem se proto zajímat o to, jak pracují s tělem tanečníci v jiných kulturách, konkrétně v indickém tanci. Získal jsem stipendium zaměřené na studium klasického indického tance. Ten se rozděluje na klasický, abstraktní tanec, vyjadřující některou klasickou hudební formu, a výrazový tanec, vyjadřující známé děje ze slavných eposů.  Součástí výuky bývá využívání jógových principů, které slouží ke zvládání techniky tance. Ta zahrnuje práci jak s tělem, tak s duchovní úrovní.

Vy jste také jogín. Co to vlastně znamená a obnáší?

Nevím, jestli jsem jogín, ale principů jógy využívám při terapii. Dnes se ve fyzioterapii klade velký důraz na správné držení těla, ale názory na to, jak takové držení má vypadat, se liší. Mnohé objasnila Vojtova vývojová kineziologie, která je založena na reflexním otáčení a plazení dítěte. Vojtův přínos spočíval hlavně v tom, že už v prvních měsících dítěte dokáže touto metodou rozpoznat případnou patologii a zahájit okamžitě terapii reflexním otáčením a plazením. Používal při tom k vyvolání změn stimulaci. Tu zdravě se vyvíjející dítě nepotřebuje, protože se pohybuje a vyvíjí na základě podnětů, nutkavé touhy po poznání.

Proto i když někdo využívá vývojovou kineziologii pro cvičení držení těla a pohybu, musí brát tento rozdíl v úvahu.  To znamená, že vrozený vzpřimovací program je nutné vyvolávat i jinak než reflexně, stimulací, a to obdobně jako u dítěte – vyvolávat tento program nutkavou touhou něco vidět, uchopit nebo se přemístit. Důležitá je tedy úloha mysli.

A jak s tím souvisí jóga?

V józe je tělo s myslí propojeno a bez představy tudíž k pohybu nedojde. Na základě informace ze smyslových orgánů se v mysli vytváří vnitřní představa našeho těla a vztah k okolí. A to je základní princip jógy – uvědomit si polohu těla, zažít její stabilitu. Ta se projevuje jistotou – jistotou nejen v poloze, ale právě i v mysli. Roztěkaná a zmatená mysl ovlivňuje dech, držení těla i pohyb. Proto je i v terapii nutné mysl zklidnit a soustředit na daný problém.

Jak jste se dostal k práci fyzioterapeuta v Národním divadle?

Když jsem se vrátil ze své stipendijní cesty, oslovil mě František Véle a začali jsme spolupracovat na prověřování účinnosti terapeutických cvičení, která jsou dodnes známá pod názvem spinální cvičení.  František Véle mě natolik inspiroval a probudil můj zájem o rehabilitaci, že jsem na jeho doporučení absolvoval v kombinovaném studiu tento obor na střední zdravotní škole a potom jsem své zkušenosti začal uplatňovat i u Baletu Národního divadla. Napsali jsme společně studii Hygiena pohybu. Hygiena zde neznamená pouze očistu vodou, ale každodenní péči o správné držení těla. Pozornost se přitom musí věnovat určitým detailům, které, pokud se jimi nezabýváme, mizí, obdobně jako třeba u hry na hudební nástroj nebo u domu, který se začne rozpadat ve chvíli, kdy ho přestáváme obývat a udržovat. Takže v přeneseném slova smyslu musíme dobře obývat svoje tělo.

Které nejčastější problémy řešíte v Baletu Národního divadla?

V baletu se vyskytují poruchy jak lokální, tak funkční. Musí se k nim přistupovat jinak. Různá lokální zranění se řeší lokálním způsobem, přičemž můžeme diskutovat o tom, jak je řešit – zda fixací, mobilizací, obstřikem a tak dále. Přitom se však nesmí zapomínat na to, že v důsledku zranění a bolesti se mění držení těla a také jeho nastavení v centrální nervové soustavě. Proto je při terapii nutné myslet i na návrat ke správnému prosturálnímu nastavení v centrální nervové soustavě. Podobně se řeší funkční poruchy, k nimž často dojde i nevědomě a které musíme rovněž řešit změnou vzpřimovacího programu.

Učíte na několika školách – a to i studenty tak rozdílných oborů, jako jsou medicína a zpěv. Co mají společného jóga a zpěv? Kde všude předáváte studentům své znalosti a zkušenosti?

Své zkušenosti s pohybem a dýcháním uplatňuji jako pedagog na 2. lékařské fakultě a rovněž na HAMU, kde učím budoucí taneční pedagogy kineziologii a studenty zpěvu. Pokud jde o kineziologii, zaměřuji se především právě na diagnostiku funkce držení těla a její nápravu při funkčních poruchách. Zvláštní pozornost věnuji postavení nohou, pánve, ramen. Jsem totiž přesvědčen, že postavení těla nezáleží tolik v prvé řadě na svalové síle. Ta je samozřejmě důležitá, ale je řízena nervovou soustavou.

Receptory na těle vysílají signály, kterým mozek rozumí a řídí se jimi. Pohyb závisí na aferentní, dostředné signalizaci, která vytváří naši vnitřní i prostorovou představu. Tu mozek zpracuje a odpoví na ni svými eferentními, odstřednými signály do svalů, které pak pohyb realizují. Jestliže například je špatně nastavená noha, aferentní signály se změní, a tím se změní i odpověď, to znamená, že pohyb nemůže být uskutečněn správným způsobem. Tyto obecné principy řízení pohybu a formy držení těla by měl budoucí pedagog znát a nespoléhat se pouze na své subjektivní zkušenosti.

Při výuce studentů zpěvu využívám obdobné principy držení těla, v tomto případě zaměřené ve větší míře na dechovou aktivitu. O tom, jak se má dýchat při zpěvu, nepanuje shoda. U dechových cvičení je dobré se soustředit na synergii mezi držením těla a dechovými pohyby a zajistit, aby proud vzduchu, který prochází hlasovou štěrbinou, byl stálý. Rozechvění hlasivek se musí dít s co nejmenší zásobou dechu.

Jaké zásady péče o tělo a ducha byste doporučil běžnému čtenáři Opery Plus?

Běžný čtenář Opery Plus je dostatečně moudrý, aby pochopil, že žádný jednoduchý “návod”, jak žít, pečovat o tělo a ducha, nepotřebuje! Radit druhému je sice možné, ale pokud rada nepadne na úrodnou půdu, je k ničemu. Co tedy říci? Otevřeme se a pozorně naslouchejme potřebám svého těla i ducha a mějme empatii k druhým.

Děkuji vám za rozhovor.

 

VIZITKA

Jiří Čumpelík (1944, Praha) se již v sedmdesátých letech seznámil s jógou na své stipendijní cestě po Indii. Později vystudoval fyzioterapii na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a získal tituly PhD. a PhDr. v tomto oboru. Jeho zájem se zaměřuje na držení těla, dýchání a jejich spojení s myslí. Kromě toho, že se zabývá terapií založenou na těchto principech v rámci své taneční činnosti a činnosti fyzioterapeuta v Národním divadle, snaží se tyto poznatky a principy objektivizovat. Vznikly práce věnované posturální stabilitě, posturogrammetrii a funkci bránice. Učí na 2. lékařské fakultě, HAMU, Fakultě tělesné výchovy a sportu. Vede semináře a cvičení doma a v zahraničí. Ve studiu Yoga Prague pravidelně vyučuje jógu.