Padesátiny Janáčkova divadla v Brně (3)

Mojmír Weimann, 04.10.2015 21:18

V minulém díle jsme se zabývali osudy Janáčkova divadla v prvních pěti letech po jeho otevřen, závěrečný třetí díl teď věnujeme dvacetiletí 1970 až 1990.

Sedmdesátá léta
Období takzvané normalizace přineslo své plody i v tehdejším Státním divadle v Brně. Byl odvolán ředitel divadla doktor Miroslav Barvík, své funkce museli opustit šéf baletu Luboš Ogoun a v činohře bylo rozmetáno prakticky celé vedení v čele s vynikajícím šéfem Milošem Hynštem, který byl nucen odejít do „vyhnanství“ ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V opeře sice nedošlo k zásadním personálním zásahům, ale naprosto byl zmrazen vývoj k postupující emancipaci jednotlivých souborů, tak jak byl v souladu se středoevropskými tendencemi zahájen po otevření Janáčkova divadla. Opět zavládlo striktní centrální řízení.

Přesto se ale podařilo za cenu nejrůznějších ústupků a úliteb v podobě nasazování ideologicky poplatných titulů udržet nastoupenou repertoárovou a interpretační linií. I nadále nebylo, až na velmi skromné výjimky, možné uvádět tituly soudobé západní provenience. Hrály v tom ale nemenší úlohu vedle důvodů primárně ideologických i důvody ekonomické, jež samozřejmě často sloužily jako vhodná záminka. Neškodí si například připomenout, které tituly měly premiéru v sezoně 1976/1977. V opeře to byly Janáčkovy Výlety páně Broučkovy, Beethovenův Fidelio, Debussyho Pélleas a Mélisanda, Mozartova Kouzelná flétna a původní premiéra dětské opery Evžena Zámečníka Ferda Mravenec, v níž se poprvé představila v samostatné inscenaci dosavadní asistentka režie, absolventka brněnské JAMU Alena Vaňáková.Kromě toho se v rámci programu Miniopera, v němž díky Václavu Noskovi byla uváděna náročná díla staré či naopak moderní operní tvorby v divadle Reduta, uskutečnila ve Věžníkově režii premiéra opery Jana Franka Fischera Dekameron.

Baletní soubor realizoval v uvedené sezoně tři premiérové večery. V prvním se diváci mohli setkat s Prokofjevovým Péťou a vlkem v choreografii plzeňského šéfa baletu Gustava Voborníka a novinkou italského skladatele Alexandra Cassagrande Fantazie o Pinocchiovi, kterou se v Brně uvedl nový šéf baletu Jiří Němeček, ve druhém byl poprvé uveden balet dalšího italského autora Virgilia Mortariho Zrcadlo o třech světlech (tvůrcem inscenace byl milánský choreograf Mario Pistoni) a původní premiéra baletu autorky Živky Klimkové Vietnamská poema. Třetí premiérou byl Prokofjevův Kamenný kvítek. Myslím si, že za takový obraz sezony by se nemuseli stydět ani dnešní dramaturgové.

V opeře na tom měl nepochybně velkou zásluhu fakt, že až na nenadálý odchod Miloše Wasserbauera pracovalo vedení souboru ve stále stejném složení. Dále se v plné míře projevily výsledky koncepčního doplňování sólistického souboru o posily v šedesátých letech. Původně jsem se chtěl vyhnout jakýmkoli konkrétním jménům, protože moc dobře vím, jak citlivá je tom v divadelním prostředí otázka, ale nedá mi to. Velice se omlouvám všem, kteří by zde měli být jmenování, byl by to předlouhý seznam, tak se omezím alespoň na několik jmen těch, kteří už nejsou mezi námi a kteří v té době byli jednoznačně významnými spolutvůrci úspěchů opery. Byly to například ze sopranistek Gita Abrahámová, Sylvie Kodetová a Jarmila Krátká, altistky Anna Barová a Markéta Ungrová. Dále tenoristé Jiří Holešovský, Vladimír Krejčík, Jiří Olejniček, Vilém Přibyl a Josef Veverka. Naše řady navždy opustili i barytonisté Jiří Bar, Jaroslav Souček i později angažovaný František Caban, stejně jako basista Josef Klán.

Řady výrazných úspěchů dosáhl Václav Věžník, který v té době vytvořil své špičkové janáčkovské inscenace. Po již zmíněné Lišce Bystroušce to byla v roce 1972 inscenace Její pastorkyně, v níž se mu podařilo výtečně vystihnout atmosféru, kterou navozuje Janáčkova hudba.O dva roky později to bylo v mnohém převratné pojetí Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu, v němž se s dirigentem Václavem Noskem vrátili k původní autentické podobě partitury. Představení svým výsledkem navíc výrazně korespondovalo s náladou ve společnosti. Dále je třeba zmínit Výlety páně Broučkovy a zejména dva velmi cenné příspěvky do dějin brněnské interpretace Janáčka – Káťu Kabanovou a Věc Makropulos.

Z dalších četných Věžníkových profesionálně vždy perfektních inscenacích s dokonale propracovanými hereckými výkony si připomeňme alespoň Zlatého kohoutka Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, Prokofjevovu operu Vojna a mír a Semjon Kotko, operu maďarského autora Sándora Szokolaye Krvavá svatba podle dramatu Federica Garcii Lorcy a zejména Bergova Vojcka.Velmi přínosným a inspirativním pendantem k režijní tvorbě Václava Věžníka byla inscenace výrazné osobnosti nejen brněnského divadelního světa, režiséra a ředitele tehdejšího Divadla bratří Mrštíků, Milana Páska. Pásek, který měl na svém kontě ve Státním divadle desítky úspěšných inscenací v činohře, prokázal své schopnosti porozumět požadavkům partitury díla a převést je do scénické podoby už dříve v inscenacích novinky Karla Horkého Jed z Elsinoru a v Burianově Maryše.

Na tyto inscenace navázali Pásek s Noskem jedním z největších úspěchů brněnské opery daného období, československou premiérou opery Albana Berga Lulu v květnu 1971, v níž v titulní roli zazářila mladá sopranistka Jaroslava Janská.Pravidelně se Pásek poté prezentoval řadou úspěšných inscenací, jako byly Bartókův Modrovousův hrad, Orffova Chytračka, Debussyho Pelléas a Mélisanda, polská národní opera Halka od Stanislava Moniuszka, Mrtvé duše Rodiona Ščedrina, ale také Verdiho Aida. Režíroval rovněž jednu typickou „úlitbu mocným“, kterou byla premiéra opery Karla Horkého Svítání na námět prózy Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci.

Z dalších cenných inscenací tohoto období připomeňme alespoň Beethovenova Fidelia a novinku Ilji Hurníka Dáma a lupiči, jejichž autorem byl velmi schopný režisér Jaroslav Chundela, který krátce na to emigroval.

Jedním z paradoxů této podivné doby bylo, že v Brně našel na jistý čas svůj azyl vynikající filmový režisér Evald Schorm, který byl v Praze na indexu. Byl režisérem světové premiéry opery Bohuslava Martinů Tři přání aneb Vrtkavosti života. Sluší se jmenovat celý tým, který stál u tohoto pozoruhodného počinu v historii brněnského operního souboru. Byli to dirigent Václav Nosek, výtvarníci Ladislav Vychodil a Jarmila Konečná, choreograf Luboš Ogoun a sbormistr Josef Pančík.

Dalším z paradoxů bylo, že Luboš Ogoun, kterému nebylo v té době umožněno inscenovat celovečerní baletní program a byl pouze autorem velmi úspěšných choreografií v inscenacích všech tří zbývajících souborů, mohl v roce 1973 v opeře režírovat Borodinova Knížete Igora, v níž vytvořil rovněž mimořádně působivou choreografii Poloveckých tanců.

Končila sedmdesátá léta a s nimi zvolna končila jedna etapa v historii Janáčkovy opery. Šéf opery profesor František Jílek, který vedl soubor šestadvacet let, byl v roce 1978 penzionován. Nesložil ruce do klína a přijal nabídnutou funkci šéfdirigenta ve Státní filharmonii, kterou vykonával zdárně dalších pět let. Do Národního divadla v Praze byl povolán ve funkci dramaturga Václav Nosek.I když si uchoval částečný pracovní úvazek v Brně, přece jenom ztratil pravidelný kontakt se souborem, do něhož nastoupilo v sezoně nové vedení. Z Ostravy se do Brna přemístili tamější šéf opery Jiří Pinkas a její dlouholetý šéfrežisér Ilja Hylas. Do Brna byli jmenování ale v opačném gardu. Šéfem opery se stal Ilja Hylas a Jiří Pinkas pouze šéfdirigentem orchestru.

Do čela baletního souboru se po nuceném odchodu Luboše Ogouna vrátil Miroslav Kůra. Ve staronové šéfovské funkci se nejprve představil jako tvůrce inscenace Délibesovy Coppélie, po níž následoval balet Karejeva Sedm krasavic a Čajkovského Louskáček.Z jeho dalších inscenací připomeňme československou premiéru baletu Andreje Petrova Stvoření světa a Špalíček Bohuslava Martinů. V tomto období tak byly také nově inscenovány Dvořákovy Slovanské tance v choreografii šéfky Státního souboru písní a tanců Libuše Hynkové a balet polského autora Bogdana Pawlowského Sněhurka a sedm trpaslíků, jehož choreografii vytvořil autor libreta Witold Borkowski. Toto představení se stalo patrně rekordmanem v českém divadelnictví. Hraje se od té doby nepřetržitě dodnes už dvaačtyřicet let. Několikrát byly přešity kostýmy, vyměněny dekorace, živý orchestr nahradila nahrávka, ale balet se dodnes těší velkému zájmu publika. Někdejší dítka školou povinná, která balet navštívila, už dnes vodí na představení svá vnoučata. Tři nejbližší budou v únoru 2016, další pak v dubnu téhož roku.

V roce 1973 dochází k dalšímu střídání na šéfovském postu. Miroslav Kůra se vrací do Prahy a do Brna přichází Jiří Němeček. Žák někdejší pražské primabaleríny Jelizavety Nikolské byl po roce 1945 tanečníkem a šéfem baletu opavského divadla. Po návratu Ivo Váni Psoty z Ameriky nastoupil do Brna a stal se jedním z velmi platných členů Psotova souboru. Zde také v opeře a v operetě vytvořil několik choreografií. V roce 1951 se stal šéfem baletu plzeňského divadla, kde pod jeho vedením vznikl velmi ambiciózní soubor, který sbíral vyznamenání na tehdejších Divadelních žatvách. Z Plzně přešel do Národního divadla, posléze se vrátil do Brna jako špičkový choreograf ověnčený mnoha úspěchy. I když mnohému se u Psoty naučil, vždy si ho velmi vážil a byl mu velmi vděčný, jeho uměleckému naturelu byl bližší styl práce Saši Machova. Měl vrozený smysl a cit pro dramatičnost příběhu a tomu podřizoval koncepci svých choreografií.

V Brně se Němeček představil jako choreograf Šeherezády Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a Borodinových Poloveckých tanců. Tyto balety byly uvedeny ve společném večeru s Chopinovými Sylfidami, jež nastudovala v originální choreografii Olga Skálová.Následoval Hanušův Othello, v němž právě mohl výrazně demonstrovat dramatický nerv svých choreografií stejně jako v Chačaturjanově Spartakovi, který byl patrně největším úspěchem Němečkovy brněnské éry, která pokračovala v řadě inscenací i po jeho odchodu z šéfovské funkce. V podobném stylu byl koncipován i balet ázerbájdžánského autora Kalyje Moldobasanova Matčino pole. Tento balet, i když v mnohém patřil mezi typicky poplatné tituly své doby, byl nicméně jak v celkové realizaci, tak ve výkonech účinkujících na velmi vysoké úrovni.

K další výměně došlo v roce 1977. Jiří Němeček se vrací do Prahy a naopak Prahu za Brno mění Psotova žákyně Olga Skálova, někdejší čelná sólistka jeho souboru a posléze jedna z primabalerín Národního divadla, tanečnice mimořádné technické i interpretační zdatnosti a zkušeností, jež navíc vždy dokázala své umění předávat mladým adeptkám a adeptům. Když pro nic jiného, zaslouží si Olga Skálová zejména v Brně trvalé uznání za to, že ve městě vybudovala Taneční konzervatoř, v té době unikátní instituci středoevropského významu.

Olga Skálová se nikdy nesnažila prezentovat samostatnými choreografiemi. Pokud se choreografii věnovala, bylo to v případě interpretace klasických děl. První premiérou po jejím nástupu byl klasický komický balet francouzského autora Hérolda Marná opatrnost, který v Brně inscenoval host z Bratislavy, vynikající znalec klasického baletu Jozef Zajko.

Olga Skálová se sama jako choreografka brněnskému publiku představila na jaře 1979 jako autorka šesti klasických choreografií, které tvořily společný večer pod titulem jedné z nich – Paquity Ludwiga Minkuse. Jiří Němeček už jako host v Brně znovu uvedl Prokofjevova Romea a Julii a poté Nedbalovu Pohádku o Honzovi. Za jakousi tečku za obdobím sedmdesátých let bychom mohli považovat premiérový večer 11. dubna 1980, v němž se konečně mohl k baletní tvorbě vrátit Luboš Ogoun, který byl autorem prvního scénického uvedení baletu Bohuslava Martinů Šach králi a Ravelova Bolera i mladý choreograf Daniel Wiesner, který nastudoval Ptáka Ohniváka Igora Stravinského.Podobně jako v opeře působila tehdy v dámské i pánské složce baletu řada významných osobností. Naprostá většina z nich byly domácí odchovanci. Za všechny jmenujme tanečníka evropského významu Jano Šprláka-Puka. Z řad sólistů souboru také vzešli oba nástupci Olgy Skálové ve funkci ředitele Konzervatoře, Ludvík Kotzian i její současný šéf Zdeněk Kárný, stejně jako budoucí dlouholetý šéf ostravského baletu Igor Vejsada a další choreograf, častý host v českých divadlech, Jiří Kyselák.

Stále častějším hostem na scéně Janáčkova divadla byl soubor zpěvohry. První zpěvoherní premiérou nastudovanou pro jeviště nového divadla byla na jaře 1967 opereta Rudolfa Frimla Král tuláků. O rok později se na programu objevilo dílo téhož autora, které je v Americe považováno za jednu z prvních vlaštovek muzikálu, Frimlova Rose Marie. Následovaly Kálmánova Hraběnka Marica, Nedbalova Polská krev, z muzikálů Loď komediantů Jerome Kerna a potom v pravidelném sledu další populární tituly, které byly do prostoru Janáčkova divadla situovány zejména z kasovních důvodů.

V letech 1971–1978 byla kvůli rekonstrukci na dlouhou dobu uzavřena budova Divadla Na hradbách, které od roku 1965 nese jméno Mahenovo a je domicilem činohry. V tomto období byly některé činoherní tituly premiérovány v budově Janáčkova divadla. Ačkoli se často jednalo o atraktivní a divácky úspěšné tituly (za všechny jmenujme alespoň Shakespearova Antonia a Kleopatru v režii Jaromíra Pleskota, Schormovy inscenace Brucknerovy Alžběty anglické a Jiráskovy Lucerny anebo Shakespearův Sen noci svatojanské v režii Pavla Hradila), ukázalo se, že prostor Janáčkova divadla je pro činohru kvůli svojí rozlehlosti nevhodný. Platilo to především o akustických podmínkách.
Osmdesátá léta
Výměna na šéfovské židli a Noskův přechod do Prahy znamenaly pro soubor opery mnohem větší zásah do programu její činnosti, než pouhé střídání stráží na vedoucích postech. V osobnostech Ilji Hylase a Jiřího Pinkase přišly do Brna známé, zkušené a úspěšně autority českého operního života. Ilja Hylas, původně tenorista Velké opery 5. května v Praze, nasbíral velmi cenné zkušenosti v inscenacích Alfréda Radoka, Václava Kašlíka či Karla Jerneka. Poté, co jej angažoval v roce 1951 Rudolf Vašata do Ostravy, měl možnost pracovat vedle největšího z mladých režisérských operních talentů té doby, Bohumila Hrdličky. Za více jak čtvrtstoletí svého ostravského působení vytvořil desítky vysoce kvalitních a úspěšných inscenací jak na domácí scéně, tak v řadě dalších divadel.

Pražského rodáka a dlouholetého poválečného sbormistra Československého rozhlasu Jiřího Pinkase brněnské operní a koncertní publikum velmi dobře znalo z jeho předchozího působení. Pinkas, který sám byl výborný klavírista, což se vždy pozitivně projevilo v přípravě operních premiér, vystřídal v Brně v roce 1955 v opeře Bohumíra Lišku, který odešel šéfovat do Plzně a nastudoval zde řadu výborných inscenací (připomenu z této jeho plzeňské éry alespoň Dvořákovu Rusalku, Suchoňovu Krútňavu či baletní inscenace Nikotiny a Signoriny Gioventù Vítězslava Nováka); poté byl několik sezon velmi úspěšným dirigentem brněnské Státní filharmonie a v roce 1967 se po odchodu Zdeňka Košlera do Prahy stal šéfem ostravské opery. Ostravský soubor si pod jeho vedením udržel vysoké renomé, které získal za jeho předchůdců Rudolfa Vašaty, Bohumila Gregora a Zdeňka Košlera (nastudoval zde řadu výtečných inscenací, například Dvořákova Dimitrije, Janáčkovu operu Z mrtvého domu anebo Šostakovičovu Kateřinu Ismajlovou – režisérem těchto představení byl právě Ilja Hylas). Příchod dvojice Jiří Pinkas – Ilja Hylas do Brna byl velmi úspěšný. Byla to inscenace Řeckých pašijí v roce 1979, která velmi důstojným způsobem navázala na úspěšnou Jílkovu a Linhartovu premiéru z roku 1962.

Bohužel, další vývoj nepostupoval zdaleka lineárně, spíše se brzy začaly projevovat příznaky pozvolného, ale setrvalého ústupu ze slávy. Příčin asi bylo víc. Jednak sehrál svou roli čas. Život uměleckých souborů je dlouhodobě vždy podoben sinusoidě, po velkých vzepětích přichází zákonitě určitý pokles. Atmosféra Brna je zcela jiná než atmosféra Ostravy, možná, že tvůrci se ocitli už za svým zenitem, což rozhodně platilo především o Iljovi Hylasovi. V neposlední řadě sehrál svou roli i další z paradoxů oné podivné doby. Zatímco v jinak ideologicky velmi rigorózní Ostravě nikomu nevadilo, že obecné autoritě se těšící Jiří Pinkas vykonával, ač bezpartijní, funkci šéfa opery, v Brně to nešlo. Ilja Hylas vždy velmi dobře hrál v souboru druhé housle. Vždy sice oplýval bohatstvím svých inspirativních nápadů, nikdy ale nezastával funkci s přímou odpovědností, pro níž mu scházel především jeden osobnostní rys, koncentrace a důslednost při řešení problémů.

Sezona 1980–1981, jež byla první, kterou si mohlo uceleně připravit nové vedení, se nesla svou skladbou do značné míry v dosavadním duchu. Z české tvorby byl uveden Smetanův Dalibor (jedna z nejlepších Věžníkových smetanovských režií ve skvělém obsazení).Ze světové klasiky to byl Verdiho Rigoletto a v Brně dlouho nehraný, divácky velmi úspěšný Lortzingův Car a tesař, kterého režíroval Ilja Hylas. Pinkas s Hylasem uvedli zcela v duchu linie opery budované už ve třicátých letech Pskoviťanku Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Vyvrcholením sezony byl večer složený ze dvou soudobých děl, který hudebně nastudoval Václav Nosek: tvořilo jej první uvedení opery Josefa Berga Johanes doktor Faust v režii Milana Páska a Orffova Carmina Burana v režii a choreografii Luboše Ogouna.

Nicméně, stále více se těžiště repertoáru přesouvalo – nepochybně i vzhledem ke zvýšené potřebě atraktivity u publika, jež leckdy žehralo na nedostatek klasických titulů – směrem k opeře devatenáctého století, kde začal jako režisér dominovat režisér Václav Věžník. Věžník měl jedinečnou možnost seznámit se s operní tvorbou na jevištích západoevropských divadel, která navštívil jednak v rámci častého hostování brněnského souboru na Západě a hlavně díky svým častým pohostinským inscenacím v různých zemích západní Evropy. Věžník přitom dokázal dokonale využít možností, které mu skýtalo jeviště Janáčkova divadla. Ve spolupráci se svými kongeniálně cítícími spolupracovníky, kterými byli scénografové Josef A. Šálek a postupně, když Šálek už zvolna stále více odcházel do ústraní, pak i Ladislav Vychodil a nápady doslova překypující a v detailech propracování kostýmů vždy až přepečlivě precizní Josef Jelínek, dal Věžník brněnskému opernímu publiku možnost seznámit se s velkou operou italského střihu v její co možná neautentičtější podobě. Do této doby spadají jeho vrcholné verdiovské inscenace – Rigoletto, Macbeth, Otello, Simone Boccanegra a především první brněnské uvedení Nabucca z roku 1985, které se stalo senzací. Nesmírné popularitě tohoto titulu jistě napomohla její politická aktuálnost, zejména vždy apelativně působící sbor židů Va, pensiero!, což ale nijak nesnižuje kvality Věžníkovy a Pinkasovy inscenace. Tento Nabucco představoval a dodnes pro velkou část divácké obce představuje v Janáčkově městě ideál operního představení.Samozřejmě, že nadále byly uváděny tituly, pokračující v předchozí dramaturgické linii. Mimořádným zážitkem byla Schormova inscenace Julietty Bohuslava Martinů ve scéně a kostýmech Jana Duška, v roce 1983 se pod taktovkou Václava Noska uskutečnila světová premiéra opery Mečislava Vajnberga Portrét na gogolovský námět (pro upřesnění: v tomto třídílném seriálu se stále zmiňuji o premiérách v Janáčkově divadle, jemuž je věnovány; přitom ve stejné sezoně se například v Redutě hrál Švejk amerického autora českého původu Roberta Kurky), uváděly se soudobé české opery jako byly Růže pro Johanku Otomara Máchy anebo Atlantida Karla Horkého (obě režíroval Ilja Hylas). Výběr těchto titulů byl do jisté míry motivován opět potřebou jisté úlitby mocným. Maximálně se to projevilo v premiéře poslední opery, kterou režíroval Ilja Hylas, Mariany Václava Felixe na motivy prózy tehdejšího čelného režimního koryfeje, prozaika Jana Kozáka, Mariana Radvaková.

Na jaře 1985 dochází k další šéfovské změně. Z divadla odchází v té době už nemocný Ilja Hylas (zemřel v srpnu 1986) a na jeho místo přichází z olomouckého divadla potomek muzikantské a divadelnické rodiny Preislerů, František. Přišel vyzbrojen hlubokým teoretickým vzděláním i dlouholetou zkušeností v divadelní praxi, stejně jako výbornými organizačními schopnostmi. Jako režisér se brněnskému publiku představil už na podzim roku 1984 novou inscenací Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Ve své první ucelené sezoně 1985–1986 uvedl zcela v duchu tradice divadla Musorgského Chovanštinu a dále sám režíroval Smetanovy Dvě vdovy.Repertoár sezony doplnily průkopnická inscenace, u nás do té doby neuvedená Händelova Rodelinda v hudebním nastudování Václava Noska a v režii stále více se úspěšně se prosazující Aleny Vaňákové a také dvě inscenace Václava Věžníka – dětská opera Miloše Vacka Kocour Mikeš, kterou dirigoval nový dirigent souboru Jan Zbavitel a Donizettiho La favorita. V této inscenaci se Brno dočkalo po desetiletích opět typické belcantové opery, nejbližšími Věžníkovými spolupracovníky byli opět výtvarníci Ladislav Vychodil a Josef Jelínek, dirigentem představení Jiří Pinkas.

Dlouholetý dirigent všestranný, vždy dokonale připravený a pohotový Jan Štych, který už dlouhou dobu úzce spolupracoval s pražským Národním divadlem, na čas definitivně Brno opouští (později se k pravidelné spolupráci vrátil) a na jeho místo nastoupil už zmíněný Jan Zbavitel, neméně všestranný. Erudovaný a pohotový muzikant, který v divadle působil už ve funkci druhého sbormistra. Ukázalo se, že to byla velmi šťastná volba.

Z dalších Preislerových inscenací připomeňme Káťu Kabanovou, pro níž scénu vytvořil pozdější ředitel divadla Daniel Dvořák, Gounodova Fausta a Markétku či Massenetova Werthera, pro nějž scénu navrhl Josef A. Šálek. Byla to Šálkova poslední spolupráce s divadlem. Mezi úspěchy Aleny Vaňákové můžeme počítat především Il matrimonio segreto (Tajné manželství) Domenica Cimarosy, goldonivskou operu Náměstíčko od italsko-německého skladatele Ermanna Wolfa-Ferrariho, Mozartovu Figarovu svatbu, druhé provedení Janáčkova Osudu v Brně či Život prostopášníka Igora Stravinského.

Janáčkovské výročí v roce 1988 bylo mimo jiné připomenuto novou inscenací Věci Makropulos, v níž se na operní scénu vrátil Milan Pásek.Zajímavým obohacením repertoáru byly dva jevištní koncerty. Jiří Pinkas v nich uvedl především Requiem Antonína Dvořáka, jehož tvorbu důvěrně znal a vždy se jí věnoval a také Berliozovo Faustovo prokletí.

Na tomto místě se sluší připomenout alespoň velmi stručně tři scénografy, kteří se v té době nejvýrazněji zapsali do historie Janáčkovy opery. Všechny tři spojuje mimo jiné i to, že v letošním roce si připomínáme jejich kulatá výročí.

Na prvním místě to byl vídeňský Čech Adolf Šálek, od jehož smrti uplynulo letošního 28. března pětadvacet let (narodil se 14. srpna 1911). První čtvrtinu svého života prožil v Rakousku. Nabyl širokého vzdělání ve všech oborech výtvarného umění včetně architektury. Po příchodu do Brna ve třicátých letech po jistou dobu pracoval v architektonickém studiu Jana Víška, s nímž spolupracoval i na jeho návrzích na novou brněnskou divadelní budovu. Byl činný v mnoha výtvarných oborech, ale nakonec se hlavní náplní jeho života stalo divadlo. I když nikdy nebyl v divadle nastálo zaměstnán, existuje jenom na webových stránkách archivu Národního divadla Brno na 156 záznamů o jeho výtvarné spolupráci na inscenacích všech žánrů. Těmi prvními byly v roce 1980 činoherní scénické návrhy pro jevištní adaptaci Goetheho povídky Márinka, kterou režíroval Josef Skřivan a pro Šrámkův Měsíc nad řekou, jehož inscenace je zajímavá tím, že v něm poprvé vystoupila Dana Medřická v postavě Slávky Hlubinové, jedné ze svých pozdějších profilových rolí.

Tím pravým a originálním Šálkovým nástupem se stala ovšem Wasserbauerova inscenace Berliozových Trojanů. Zde mohl plně demonstrovat svou schopnost geometrického řešení scény prodchnutého poetičností a muzikálnosti a dokonalého členění jevištního prostoru pro operu tolik potřebnou. Spolupracoval s řadou režisérů, nejvíce a možná i nejplodněji asi s Václavem Věžníkem.

O devět roku mladší Ladislav Vychodil, který by tento rok oslavil 28. února své devadesáté páté narozeniny a od jehož úmrtí uplynulo 20. srpna deset let, byl rovněž výrazně s brněnským divadlem spjat a stal se další mimořádnou osobností v historii jeho scénografie. Rodu věrný Hanák z Náměště prožil naprostou většinu života v Bratislavě a pro dějiny slovenského divadla znamená totéž, co pro české divadlo František Tröster či Josef Svoboda. Tvorbou a stylem práce ho lze přirovnat svým způsobem k Trösterovi, svými organizačními schopnostmi a buldočím úsilím vybudovat dokonalé podmínky pro scénografii k Josefu Svobodovi. V Brně se podílel i na mnoha činoherních inscenacích, kde byl pravidelným spolupracovníkem režiséra Aloise Hajdy (například v jeho slavných inscenacích Shakespearova Krále Leara anebo hry finského autora Alexise Kiwiho Ševci z Nummi). Z inscenací, v nichž byl partnerem Ladislavu Vychodilovi, připomeňme vedle již zmíněných například jejich poslední spolupráci. Došlo k ní při premiéře Janáčkovy Lišky Bystroušky. Václav Věžník v ní realizoval i svou inscenaci v lisabonském Teatro San Carlo, jež byla prvním představením této opery v Portugalsku.

Třetím scénografem, kterého je třeba zmínit, je pravidelný spolupracovník Milana Páska Karel Zmrzlý. Brněnský rodák absolvoval nejprve brněnskou školu uměleckých řemesel u profesora Josefa A. Šálka a poté scénografii na pražské DAMU u profesora Františka Tröstera. Oba pedagogové na něj měli velký vliv. Šálek například svým smyslem pro funkční využití geometrických tvarů na jevišti, Tröster svým perfektním užíváním světla a oba pak smyslem pro členění jeviště a styl zvoleného žánru. Po absolutoriu v roce 1953 se Zmrzlý stal šéfem výpravy v divadle v Hradci Králové a pravidelným spolupracovníkem jeho tehdejšího ředitele Milana Páska, kterého časem následoval i do brněnského Divadla bratří Mrštíků, kde se stal šéfem výpravy. V letech 1988–1992 působil v téže funkci ve Státním (posléze Zemském) divadle v Brně.

Zmrzlý se často podílel i na tvorbě kostýmů. Připomeňme si ještě jednou jeho s dílem a režijním pojetím naprosto souznějící výtvarné řešení inscenací Bergovy Lulu anebo Debussyho Pelléa a Mélisandy. Také v jeho případě nám letošní rok poskytl hned dvě příležitosti připomenout si jeho odkaz. 5. července by se dožil osmdesáti let a 13. prosince si připomeneme patnácté výročí jeho úmrtí.

Nejpozitivnějším rysem v historii baletního souboru osmdesátých let je fakt, že Luboši Ogounovi bylo umožněno vrátit se k choreografické činnosti, a také že díky Olze Skálové bylo soustavně pečováno o technickou zdatnost souboru a pracovní disciplinu.

Z Ogounových inscenací v Brně si připomeňme Stravinského Svěcení jara, jež bylo uvedeno v roce 1982 na společném večeru s Pololáníkovým Pierotem v režii a choreografii Daniela Wiesnera a s Čarodějnou láskou Manuela de Fally, jejímž jevištním tvůrcem byl Jiří Kyselák. V dalších sezonách se mohli brněnští milovníci baletu setkat s Ogounovým pojetím Prokofjevovy Popelky, Svědomím Williama Bukového, k němuž se po létech vrátil, Trojanova Snu noci svatojanské, jmenovat je třeba i Čajkovského balet Spící krasavice a Nedbalův Z pohádky do pohádky, na jehož nastudování se podílela i Olga Skálová. Významná byla jeho inscenace prvního uvedení Pololáníkovy a Kaločovy Paní mezi stíny, baletu inspirovaného životními osudy Boženy Němcové. V roce 1988 se Ogoun podílel na baletním večeru nastudovaném u příležitosti janáčkovského výročí, pro něž připravil taneční podobu suity z Lišky Bystroušky. Další dvě skladby nastudovali pro tento program Jiří Kyselák (Mládí) a Gustav Voborník (Lašské tance). S úspěchem se setkalo Ogounovo pojetí Signoriny Gioventú Vítězslava Nováka, s nímž byl na společném večeru uveden Stravinského balet Petruška v režii a choreografii Igora Vejsady. Z dalších inscenací tohoto období si připomeňme baletní večer, který v roce 1981 nastudoval lotyšský choreograf Alexandr Lemberg, jenž se skládal z baletů Jeana Sibelia Scaramouche, Olega Berkova Pan a Syrinx a Ščedrinovy Carmen, baletní program Dialogy, skládající se z děl Františka Ignáce Tůmy, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, který připravil Daniel Wiesner, jenž nastudoval i balet Oldřicha Flosmana Zkrocení zlé ženy. Dále to byl balet Arama Chačaturjana Gajané v choreografii Gustava Voborníka, a verze Labutího jezera v koncepci Petipy a Ivanova, které uvedli Jiří Němeček a Olga Skálová; v inscenaci Legendy o lásce sovětského skladatele Arifa Melikova se v Brně poprvé v celovečerním baletu představil jeho budoucí šéf a posléze i ředitel divadla Zdeněk Prokeš.

Celkově lze říci, že přes všechny problémy si brněnský balet v osmdesátých letech udržel své svým způsobem výlučné postavení v hierarchii českých baletních těles.

Závěr
Sezona 1989–1990 slibovala zejména v opeře mimořádné zážitky. K uctění památky Bohuslava Martinů, od jehož úmrtí uplynulo v listopadu téhož roku třicet let, byly v listopadu uvedeny v jednom večeru československá premiéra jeho opery Čím žijí lidé v režii Aleny Vaňákové a Veselohra na mostě v režii Václava Věžníka. Obě díla nastudoval hudebně Jan Zbavitel. Na jarní měsíce připravoval hostující dirigent Jiří Bělohlávek s režisérkou Alenou Vaňákovou Hry o Marii a Jiří Pinkas se s Václavem Věžníkem chystal na svého oblíbeného Dimitrije. V baletu připravoval Jiří Kyselák premiéru Čajkovského Louskáčka v tradičním předvánočním čase. Těmito velmi úspěšnými premiérami uzavřeme naše putování po osudech Janáčkova divadla. Listopadové události roku 1989 a následující vývoj v zemi zcela proměnily i situaci v divadlech a v plné míře se to týkalo i Státního divadla v Brně, které se na podzim 1990 dočasně vrátilo k názvu Zemské.

Pohled na polistopadový vývoj v divadle se vymyká záměru mých textů, už proto, že jsem se sám posléze výrazně „zapletl“ do jeho osudů se všemi chybami a omyly, jichž jsme se dopouštěli všichni, kdož jsme vstoupili do zcela neprobádaných končin fungování kulturních institucí v době, kdy politickou svobodu začala provázet i svoboda ekonomického podnikání.

Na samotný závěr bych chtěl připomenout, že umění sloužilo a slouží též nádherné foyer Janáčkova divadla. Děje a děje se tak množstvím výstav, které v nich byly a jsou pořádány.V divadle se také pravidelně konají symfonické koncerty. Ty se v nich pořádaly v rámci Mezinárodního hudebního festivalu už od jeho počátků. V roce 1982 byla například v jeho rámci u nás poprvé provedena Tarangulia Olivera Messiaena. Od roku 1980, kdy bylo ukončeno pořádání koncertů Filharmonie v sále Stadionu na Kounicově ulici, slouží Janáčkovo divadlo i jako koncertní sál pro pořádání pravidelných abonentních koncertů Filharmonie. Kvůli vylepšení akustiky byla pořízena a na jevišti umístěna po roce 2000 takzvaná ozvučná stěna.Dnes vše nasvědčuje tomu, že brněnští melomané se konečně dočkají kýženého koncertního sálu, jež jim a městu Brnu zcela upřímně přeji. Bylo by ale dobré, než se přistoupí k samotné výstavbě, aby všichni , kdož jsou za stavbu zodpovědni, raději sedmkrát měřili, než jednou špatně řízli. Problémy nové divadelní budovy, jež byla vloni otevřena v Plzni, nechť jsou pro ně mementem.