Pappano a Shaham: geniální spojení. Dvořákovu Prahu uzavřely ovace

Závěrečný festivalový večer 24. září v Rudolfinu v programu sliboval „spojení Čajkovského efektní hudby s italským temperamentem proslulého tělesa Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia a jeho šéfdirigenta Antonia Pappana bude skvělou tečkou letošního ročníku Dvořákovy Prahy.“ A vrchovatě to splnil. Vlastně ten večer, kde se k italskému orchestru přidal geniální americký houslista Gil Shaham, nazvat pouhou tečkou vůbec nelze. Bylo to – alespoň pro mne – skutečné vyvrcholení festivalu.

Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia je nejstarší italské těleso, které nepatřilo k opeře, ale vzniklo v Římě pro interpretaci čistě symfonického repertoáru. A přece – tento večer jsme slyšeli hned dvě operní ouvertury: nejprve Předehru z Rossiniho Popelky a na konci jako přídavek Předehru z Lazebníka sevillského. Ostatně, proč nehrát slavného krajana, když na to má orchestr ty nejlepší předpoklady? Především přesnost a lehkost smyčců, které jsou neobvykle tvárné a sehrané. Začátek ouvertury z Popelky držel Antonio Pappano v tajemné náladě, tichý a pomalý nástup, plný významných zámlk a prvních sól (skvělý hoboj, pikola, fagot, horny). A s dynamikou dirigent šetřil i po nástupu rychlejšího tempa, stále hráli velmi jemně, i když tempo zrychlovalo, a dokázali si tak vytvořit velký prostor pro typickou Rossiniho gradaci, udrželi to stupňování napětí obdivuhodně dlouho.

Poté se již na pódiu ukázal sympatický a usměvavý Gil Shaham se svými úžasnými stradivárkami (Comtesse de Polignac z roku 1699) a s něžností načal první větu Čajkovského Koncertu D dur, op. 35. Housle si zaslouží zmínit hned zkraje, protože jejich nádherná barva zaujme na první poslech, mají nezvykle plný až violově melancholický tón v nízkých polohách a sametově jemné vysoké rejstříky. Jejich výšky nepůsobí moc průrazně, a přesto nikde s orchestrem nezaniknou.

Čajkovského koncert patří po technické stránce k nejnáročnějším kusům houslového repertoáru. Ne však pro Shahama, ten se z Čajkovského hudby pouze radoval. Bez sebemenší námahy zvládal ty neobtížnější pasáže, s čistotou a přesností téměř nadpřirozenou a v nevídaně rychlém tempu. Jeho virtuozita nezná překážek. Usmívá se do publika, na kolegy do orchestru (a oni na něj), hraje dirigentovi téměř do ouška – tak blízko jeho stupínku. Drobný a temperamentní Antonio Pappano vytvořil s americkým houslistou kongeniální dvojici a jejich Čajkovskij dostal energii menšího uragánu.

Už první věta mi vyrazila dech, jak se po něžném začátku najednou začala v tempu odvíjet (v kadenci sólista předvedl svítivé flažolety, dvojhmaty, bravurní figury), a to bylo jen zahřívací kolo před skutečným „vivacissimo“ ve finální větě. Orchestr se Shahamem statečně držel krok, což v případě Čajkovského bohatě prokomponované partitury není jen tak nějaké doprovázení, ale úctyhodný symfonický výkon. Půvabná Canzonetta uprostřed zazněla v čistém stříbřitém oparu. Shaham je jako zjevení – tam, kde se houslisté uchylují k dramatickému výrazu a svou virtuozitu se snaží co nejvíce „prodat“ a zvýraznit před posluchači, Shaham hraje stejné pasáže s citem, ale prostě, jeho ozdobou je dokonalost, nevinný úsměv a ďábelská rychlost.

Nadšené publikum po triumfálním Finale nedalo Shahamovi odejít, musel dvakrát přidávat: Bachovu Gavotte en Rondeau z houslové Partity No. 3, E dur, BWV 1006 a Andante z houslové Sonaty No. 2, a moll, BWV 1003.

Po přestávce zazněla Čajkovského 5. symfonie e moll. Je s podivem, jak mohl autor svého času o tak nádherné skladbě pochybovat. Po její premiéře, přestože byla publikem přijata vřele, se užíral vnitřními obavami, zda již není za zenitem své skladatelské invence, zda se již „nevypsal“. Pappano se svým živým a nepřehlédnutelným gestem dal symfonii pevné vedení, přehledný tvar a plné porozumění „ruské duši “. První věta, s ponurým tématem uvedeným v podobě funebrmarše, zazněla s naléhavostí a rozbouřila orchestr v plné síle. Téma se pak v průběhu symfonie vrací v nových a stále optimističtějších podobách. Andante cantabile přineslo mnoho vynikajících sól, například horny s klarinetem, hoboj nebo již dříve zmíněné fagoty – ty doslova zpívaly. Housle se předvedly v širokých kantilénách, typických pro ruskou hudbu. Po elegantní a brilantní třetí větě v rytmu valčíku přišlo opravdu majestátní Finale, zvukově monumentální, až rusky okázalé. Orchestr vládne nejen kompaktním zvukem, v němž se všechny složky dokonale snoubí, je to hlavně jeho vnímavost a tvárnost, kterou reaguje na sebemenší pokyny dirigenta. Vynikající a zaujatí hudebníci, jaké vidíme v jeho řadách, dělají své patronce sv. Cecilii v názvu tělesa opravdu čest.

Hodnocení autorky recenze: 100%

Dvořákova Praha 2016
Světové orchestry
Závěrečný koncert
Dirigent: Antonio Pappano
Gil Shaham (housle)
Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia
24. září 2016 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Gioachino Rossini: Předehra k opeře Popelka
Petr Iljič Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35
= přestávka =
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64
přídavky:
Johann Sebastian Bach: Gavotte en Rondeau z Partity No. 3, E dur, BWV 1006
Johann Sebastian Bach: Andante z houslové Sonaty No. 2, a moll, BWV 1003
Gioachino Rossini: Lazebník sevillský – Předehra

www.dvorakovapraha.cz