Peer Gynt a Carmen – vynikající premiéra tanečního divadla v Ústí nad Labem

Po dlouhé době jsem byl na české scéně svědkem plnohodnotného tanečního divadla. Je to díky skvělé choreografce, libretistce a režisérce Marice Hanušové-Blahoutové, která se sólisty ústeckého baletu skvěle inscenovala dvě baletní suity. V první části večera uvedla Peer Gynta na hudbu Edvarda Griega.

V programu autorka o svém projektu říká: „Příběh Peer Gynta nás zavede do snové norské krajiny, kde hlavní hrdina prožívá svůj neutěšený život, plný lásky, zrady, bolesti, ztrát a útěků. Choreografie sleduje děj dramatické básně norského spisovatele Henrika Ibsena, stejně jako se jí nechal inspirovat skladatel Edvard Grieg, a to na zadání samotného spisovatele. Existuje rozkol mezi drsnou literární předlohou, popisující Gynta jako egoistu, prospěcháře, muže ‘kam vítr, tam plášť’, a romantickou Griegovou hudbou. Ibsen připouštěl, že tato hudba učinila těžké a náročné drama veřejnosti mnohem přístupnější. Dnes je Griegův Peer Gynt ve světě známější než literární předloha. A jelikož je tanec veden spíše hudbou než slovem, choreografie se oddává romantickým tónům. Nepotřebujete znát děj. Nechte se unášet překrásnou hudbou, romantická atmosféra vás ponese a děj příběhu se vám z tance vyjeví sám.“

Musím jen dodat, že s touto smysluplnou formulací obsahu díla naprosto souhlasím. Je zajímavé, že je to právě dějová volnost a nekonkrétnost, která každému divákovi přináší vlastní uchopení viděného. Osobně jsem z tanečně-výrazového projevu Peer Gynta byl také svědkem ibsenovsky drsnějších reakcí. Tím chci jen říci, že jsem naprosto přesvědčen, že choreografka dokonale prostudovala nejen romantickou Griegovu hudbu, ale také čerpala, stejně jako skladatel, z Ibsena.

Je velmi náročné, abych po zhlédnutí premiéry popsal a hodnotil každý detail tak choreograficky a obsahově náročného projektu. Proto si dovolím jen nastínit základní reakce, které jsem si stačil do poznámkového bloku zapsat.

Hned v úvodu mne zaujalo scénické řešení a dramatické nasvícení výtvarníka Josefa Jelínka. Mystická norská ponurá krajina, navozující tajuplnou atmosféru příběhu. Není dnes samozřejmou součástí tanečních představení, aby byl scénograf a kostýmní výtvarník také plnohodnotným tvůrcem a spolupracovníkem choreografa při realizaci projektů tanečního divadla. I z tohoto aspektu je tato premiéra výjimečná. Je zřejmé, že choreografická vize Mariky Hanušové byla úzce spjata s výtvarným pojetím inscenace a režijně-scénická koncepce vznikala v harmonické koordinaci.

Nyní k samotné choreografii. Základní charakteristikou je perfektní muzikálnost, technická náročnost, nápaditost a neustálá proměnlivost scénických situací. Navíc je vše podřízeno smysluplnosti a obsahově motivovanému výrazu skvělých protagonistů.

Róbert Király vytvořil tanečně i výrazově náročnou hlavní roli. Jeho projev měl výbušnost, temperament i něhu. Jeho Peer Gynt měl rád ženy, které uměl získat, milovat, ale také opustit. Osudový vztah měl k Solveig, kterou s něžností a senzibilitou na premiéře interpretovala Annamaria Voltolini. Příběh začíná i končí tímto milostným vztahem. Velmi sugestivní postavou inscenace je role Knoflíkáře – symbolu smrti, kterou nezapomenutelným způsobem ztělesňoval Vladimír Gončarov. Jakmile se tiše, nečekaně jeho silueta objevila, bylo jasné, že někdo z přítomných na scéně v blízké době ukončí život. V tomto smyslu na mne velmi silně zapůsobilo kvarteto – Gynt, Solveig, matka Åse (Elena Mazanova) a Smrt. Jednalo se o choreografickou obsahovou kompozici, na jejímž konci Smrt polibkem Åse zvítězí a odnáší svou oběť z jeviště. Obdobně silný moment je, když v závěru leží vyčerpaný Peer Gynt pod stolem. V pozadí se objeví Smrt. Vrací se Solveig, která přišla o zrak. Poslední duet osudových milenců, který je ukončen smrtí Peer Gynta v náručí své Solveig.

Je skutečně těžké hodnotit skvělé představení, které je plné dynamických proměn, objevných choreografických kompozic, náročné partneřiny, technicky vytříbených tanců sboru. A to vše je podřízeno hudbě, režijní koncepci a obsahovému vyznění tanečního divadla. Ještě by bylo nespravedlivé se nezmínit o nápadité scéně trollů ve výborné interpretaci Pavla Enekeše a Elišky Černohlávkové, sympatickém výkonu Zuzany Novoborské v roli Anitry a technicky zdatném páru nevěsty a ženicha Olivie Lenssens a Salvatora Sasot Sellarta.

Ve druhé části večera jsem zhlédl premiéru baletní suity Carmen Georgese Bizeta v úpravě Rodiona Ščedrina. Jedná se o velmi známou úpravu slavného operního díla, kterou v premiéře ve Velkém divadle v Moskvě roce 1967 pro svou ženu Maju Pliseckou hudební skladatel vytvořil. Choreografka Marika Hanušová se ke své scénické koncepci opět postavila naprosto svědomitě a po prostudování veškerých dostupných zdrojů vytvořila originální verzi díla.

V programu říká: „S Carmen se ocitneme v aréně Sevilly, kde láska, svůdnost a žárlivost dožene hlavního hrdinu k vraždě. Jde o světoznámý příběh podle novely francouzského spisovatele Prospera Mériméeho, který geniálně hudebně ztvárnil Georges Bizet. Podle jeho předlohy upravil suitu pro balet Rodion Ščedrin. Choreografie převypráví děj, který José líčí spisovateli ve vězeňské cele před popravou. Taneční vyjádření vychází z hlubokých prožitků Josého a Carmen, hledá pohyb vycházející ze srdce, sleduje vývoj vztahu a souzní s dějem v hudbě. Každý muž najde v sobě kousek Josého či Escamilia. Každá žena má v sobě skrytou Carmen. Je čas prožít jejich příběh společně.“

Je zajímavé, že tato originální jevištní koncepce tanečního divadla vychází především z literárního díla francouzského archeologa a spisovatele Prospera Mériméeho. Představení začíná a končí ve vězeňské cele, kde José svůj příběh vypráví spisovateli. Na rozdíl od operní verze chybí Josého milá Micaëla, zato se v dramatu objeví a výrazně do děje zasahuje manžel Carmen a svůj prostor dostává i Věštkyně, která předjímá osud Josému. Velmi si cením cílevědomé snahy choreografky získat o tématu, které inscenuje, co nejvíce informací. Měla by to být naprosto přirozená součást přípravy inscenátora, ale mám pocit, že je Marika Hanušová světlou výjimkou.

Opět není v silách recenzenta vše, co se v dynamickém průběhu inscenace odehrává na jevišti, písemně vylíčit. Až na novou figuru manžela Carmen se děj odehrává obdobně jako v operním příběhu, tudíž je na místě se vyjádřit k interpretaci jednotlivých rolí. Carmen tančila krásná Frederika Kvačáková s temperamentem a plným nasazením. Nechyběla jí tanečně vyspělá technika ani velmi dobrý herecký projev. Jen kdyby do role vložila více smyslnosti a svůdnosti, pak by se stala skutečně dominantou premiéry. Podle mého názoru jí byl naprosto skvělý Róbert Király v roli Josého. Skláním se před výkonem tohoto technicky vyspělého a zejména herecky přesvědčivého interpreta obou hlavních rolí tohoto večera.

Roberts Skujenieks byl představitelem Escamilia. Podle mého názoru byl jeho vstup na jeviště poznamenán nervozitou, tudíž nesdílím nadšené reakce publika po jeho variaci. V dalším průběhu představení se uklidnil a jeho výkon byl adekvátní roli. Vladimír Gončarov je svým hereckým projevem vždy naprosto spolehlivý, ať se jedná o sebemenší roli. Svůj talent naplno využil i v roli manžela Carmen. Také Elena Mazanova ztvárnila roli Věštkyně s hlubokou přesvědčivostí.

Doplním jen několik slov o kvalitách baletního sboru, který obě inscenace tančil na vysoké technické úrovni. Mám radost, že šéfka baletu Margarita Pleškova výrazně doplňuje soubor talentovanými tanečníky a na profesionálním výsledku premiéry to bylo výrazně znát.

Na závěr mi dovolte znovu citovat slova Mariky Hanušové z programu: „Obě choreografie tvoří ve své rozličnosti jeden harmonický celek. Jsou to dva příběhy, osudy muže a ženy, z naprosto odlišných krajů, s rozdílným přístupem k životu, ale najdeme v nich nit, protkanou oběma příběhy … a tou je láska.“ S tímto závěrem se s Marikou Hanušovou naprosto ztotožňuji, jen bych dodal, že hluboce smekám před autorkou tak úspěšného projektu tanečního divadla. Bohužel nejsem členem poroty Thálie, ale osobně bych tuto inscenaci pro udělení této ceny doporučil.

Hodnocení autora recenze: 100 %

 

Edvard Grieg:
Peer Gynt
Georges Bizet, Rodion Ščedrin:
Carmen
Úprava libreta, režie a choreografie: Marika Hanušová-Blahoutová
Dirigent: Milan Kaňák
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Orchestr Severočeského divadla
Premiéra 3. listopadu 2017 Severočeské divadlo Ústí nad Labem

Peer Gynt
Peer Gynt – Róbert Király (alt. Roberts Skujenieks)
Solveig – Annamaria Voltolini (alt. Emmeline Jansen)
Åse – Elena Mazanova (alt. Frederika Kvačáková)
Ingrid – Olivia Lenssens
Ženich – Salvador Sasot Sellart
Anitra – Zuzana Novoborská (alt. Blanka Tasi)
Knoflíkář, Smrt – Vladimir Gončarov
Král trollů – Pavel Enekeš (alt. Francesco Calipari)
Dcera krále trollů – Eliška Černohlávková
Sbor baletu Severočeského divadla opery a baletu

Carmen
Carmen – Frederika Kvačáková
José – Róbert Király
Escamilio – Roberts Skujenieks
Manžel – Vladimir Gončarov
Věštkyně – Elena Mazanova
Sbor baletu Severočeského divadla opery a baletu

www.operabalet.cz