Performer Aleš Čermák: Doteky jsou léčivé, nebezpečné i nežádoucí

Tanečnice a choreografka Hana Polanská přináší rozhovor s tvůrcem a performerem Alešem Čermákem, který se pokouší srozumitelně vysvětlit a reflektovat věci charakterizující jeho tvorbu, obzvláště pak poslední experiment v prostorách galerie GAMU, pod vedením kurátora Petra Krátkého.

Aleš Čermák je umělec, který mne svými přesahy z výtvarného do živého umění (performing arts) zaujal již před několika lety a od té doby jeho tvorbu se zájmem sleduji. Na české taneční scéně je rovněž znám díky své spolupráci se známým tvůrcem, performerem, pedagogem a zakladatelem CreWcollectiv, Janem Bártou.

Aleš Čermák promýšlí socio-politicko-ekonomické a etické vztahy na základě zkoumání tělesnosti a pohybu. Jeho hluboké analýzy pohybu a nekompromisní tázání nám mohou dát nahlédnout do velmi komplexního světa myšlení, kde se tělo, tělesnost, pohyb a jeho dynamika zdají být vodítkem k porozumění jak světu, tak vztahům mezi lidmi. Z tohoto důvodu se mi zdálo velmi inspirativní uvést jeho myšlení především do vztahu k české taneční scéně a scéně fyzického divadla. Přiblížením jeho díla se dotýkáme naprosto současných myšlenek dnešního světa performance arts, které reflektují stav současného světa, myšlenek blízkých například nedávno zformovanému hnutí post-dance.

Texty doprovázející vaše performance nelze snadno přečíst. Proč?
Z mého pohledu je text něco, co by mělo být možné dál aplikovat, využít ještě jinými způsoby. O textu uvažuji jako o něčem flexibilním, o něčem, co je v pohybu. Není to jen vrstvení konceptů. Text má vždycky otevřený rámec. Více než jeho struktura mě zajímá, co může způsobit. Může třeba vytvořit specifický pocit, který v něm není obsažený? Může vytvořit nějakou „metafyzickou” nadstavbu, která funguje docela jinak, než text? Pro mě bylo už v dobách AVU, a pořád je, zajímavé, jestli je text schopný vytvořit nějakou podivnost, ve které se člověk nevyzná, třeba proto, že se v něm vytvořila cesta, kterou ještě nešel, nebo třeba i cesta, kterou chodí pořád dokola. Proto jsem záměrně vytvářel na pohled nesrozumitelné struktury, textové i jiné, které vás dokážou spíše infikovat, než že by vám umožnily, abyste si je v klidu pročetli a porozuměli jim.

Máte na mysli nějakou fyzickou reakci na daný text? Při performanci prý dochází k fyzické reakci mezi těly performerů, nebo mezi těly performerů a diváků. Říkáte, že totéž může přímo způsobit i text?
Zkuste si třeba představit, co je to nervozita. Je to fyzická záležitost? A existuje vůbec něco takového?

Je to nějaká fyziologická odpověď těla na podnět, emoce.
No, ale je v ní nějaký pohyb. Chvění. Vibrace. Kde se berou? Tohle jsou věci a otázky, které mě zajímají.

Podstatou všeho je pohyb…
Pracuji jen s tím, co je. Kdybych na vás v tuto chvíli sáhl, tak jste na to připravená. Ale kdybyste jela v metru a najednou by vás někdo začal hladit po zádech, a byl bych to třeba také já, jen byste mě neviděla, tak budete mít úplně jiný pocit, pohyb, dojde k jiné vibraci. A vlna asociací, která vás v tu chvíli zalije, může vytvořit i absolutní odklon od reality (od toho, co se opravdu děje).

Tohle je dost podstatné, alespoň si myslím, pro teorii performance nebo pro tanečníky, protože vy se primárně zabýváte pohybem, ale ne pohybem stylizovaným, ani nějakým předpřipraveným, dokonce ani konceptuálně vytvořeným pohybem. Když tedy pracujete s těly, co je pro vás vlastně pohyb, nebo jak ho vytváříte, když máte konkrétní těla před sebou? Způsob, jak o tom mluvíte, mi hodně připomíná, jak se u Reny Milgrom učíme poslouchat své tělo – učíme se pohyb nevytvářet, nereprodukovat, nechat se k němu dovést tělem.
Jednou jsem měl takový workshop, a docela zajímavé na něm bylo, co se dělo, když jsem začal opravdu poctivě vysvětlovat každou jednotlivou část, kterou jsem si připravil. Dělal jsem to tak dlouho, až jsem začal mít pocit, že začínám mluvit nějakou jinou řečí. (Řečí, které účastníci workshopu zprvu asi nemohli dost dobře rozumět.) Tohle překlopení něčeho běžného do nějaké zvláštní podivnosti začne mít po čase až fyzické kvality. Po několika hodinách jsem se vrátil k jedné z těch vysvětlujících vět. Říkala, že tělo se nikdy nenachází jen na jednom místě. Nakonec ta podivná věta začala dávat účastníkům workshopu smysl, ale takový, ke kterému nedošli intelektuální cestou, ale jinak, skrze vyvolanou a sdílenou nervozitu. Pokoušet se budovat takovéhle transfery – což jsou rovněž pohyby – mi připadá hodně důležité.

Vycházíte i z pojetí pohybu u Henriho Bergsona?
Nijak vědomě.

V Bergsonovi se mluví nejen o pohybu, ale také o už zmiňovaném chvění. Nikdo pořádně neví, co je to zač. Tam by se filozofie vlastně měla zarazit. Což Bergson odmítal. Chtěl filozofii dělat právě o tom.
Mě tyhle záležitosti, například, že se nikdy nenacházíme na jednom místě, že nás limituje jen tělo a jeho fyzická podstata, hodně zajímají. Ale tohle vytváření smyšleného, ale hodně plastického obrazu o sobě, hologramu, se v podstatě běžně děje ve virtuálním světě. Někam se uploadujeme, a ztrácíme fyzické aspekty. Ale to mluvíme o ztrátě těla. Mě při tom fascinuje i veskrze tělesný dotyk a rád se k němu v různých obměnách vracím. Jak nás dotyk dostane (nebo přenese) někam dál? Třeba Karen Barad, filozofka a vystudovaná teoretička fyziky se zaměřením na kvantová pole, o tom mluví tak, že dotek cítíme proto, že se odpuzujeme.

S dotekem se neustále pracuje i v somatických tanečních technikách, ve kterých se vzdělávám. Začínáme zpravidla tak, že si třeme ruce, a pak zkoumáme pole, které se mezi nimi vytvořilo. Zajímají vás i tyto techniky?
Zajímavé pro mě rozhodně je, že některé doteky jsou léčivé, a některé jsou nebezpečné, některé jsou nežádoucí. Tak například v Pákistánu je v průběhu celosvětové pandemie od autorit nařízeno mýt si pravidelně ruce a nějak se izolovat, ale co když nejste schopni udělat ani jedno z toho? Mýt si ruce je luxus, který v této zemi není umožněn každému a přístup k vodě se také značně liší. Čeho se tím dotýkáme?

V tanečním světě je kolem dotyků haló, protože my jako tanečníci pracujeme s dotekem výrazně, na různých úrovních, a teď se, kvůli „cancel culture”, intenzivněji otevírají otázky typu: máme se dotýkat studentů, nebo se jich dotýkat nemáme? Kde je ta hranice? Jaký dotyk bude už považovaný za nebezpečný?
Já jsem dost haptický, pro mě je úplně přirozené dotýkat se lidí. Nutí mě to o dotyku více přemýšlet, někdy až zbytečně moc. Dotek nás rozšiřuje a učí zodpovědnosti za druhého, ale také jde ruku v ruce s už zmiňovanou toxicitou.

Jak jste prve zmiňoval, vyhýbáte se pojmům a jazyku, což mi připomnělo, že pořád máme tanec v mysli zakotvený jako něco beze slov. Dnes se ale skoro v každém představení současného tance, na které přijdu, mluví. Jako by tanec nebyl už jen čistá forma, slovo se do něj vetřelo, a nějak je ho tam čím dál tím víc.
Mě hned napadl francouzský choreograf Jérôme Bel. Duet Pichet Klunchung a já, kde se slova a jazyk objevují na mnoha úrovních. Myslím, že záleží na konkrétních příkladech. V případě této věci, to třeba na škodu nebylo. Ale v některých případech může převážit nedůvěra k tělu, a s ní hledání konceptu, kterým tuhle nedůvěru přikryjete. Někdy se to povede, a někdy ne.

Chcete performancemi, které děláte, na něco upozorňovat? Nebo je to vyloženě vaše bádání, váš výzkum?
Vít Bohal v jednom článku napsal, že vytvářím intimní prostory. Jenže ono to vypadá, že jsem se dostal do bodu, kde jde o prostory natolik intimní, že tam nechci mít nikoho dalšího. Teď se mi, na první ze tří performancí v GAMU, kde byly kvůli pandemickým opatřením hodně specifické podmínky, stalo, že tam nesměl nikdo. Celá performance se pak přiblížila k představě ideálního intimního prostoru – prostoru, kde je, minimálně z mého pohledu, zdravé prostředí. K tomu je třeba dodat, že poslední práce vznikají převážně v kolektivu, který dobrovolně přijal všechny vstupní podmínky a celý tvar performance udržuje pohromadě, má to podobu kolektivní hry – a kdyby do ní vstoupil další člověk, diametrálně to promění celý tvar a dynamiku. Což je v pořádku, ale musí se s takovou možností předem počítat.

Když říkáte „další člověk”, mluvíte o divácích? Tudíž jste tam byl jen vy a vaši performeři?
Ano. Dalším člověkem myslím diváka. Něco jiného je náhodný divák, který nemá žádná očekávání. To je pro mě mnohem zajímavější prvek nežli divák, který jde na konkrétní událost. Ale v tomhle případě to ani nešlo jinak udělat. Jenom já, performeři, a lidé, kteří zajišťovali dokumentaci. To bylo vše.

Prozradíte nám něco o pozadí této performance?
Projekt v GAMU je součástí ročního projektu se třemi výstupy, který jsem pojmenoval The Transversal Navigation. Inicioval ho ředitel galerie GAMU Petr Krátký. Původně jsem si myslel, že udělám tři od sebe odlišné části, které se budou doplňovat, že je spojí diverzita nebo jinakost v pohledu na realitu. Proto mě zajímalo a zajímá jiné tělo, neurodiverzita, sám jsem si pro sebe ty tři části pojmenoval jako sen, neurodiverzita, a nevím – uvidíme, nějak to vyplyne. Projekt je v podstatě už postavený, ale zajímavě a organicky se proměňuje a zpevňuje. I ve vztahu k „současnému” diskurzu, k tomu, co se děje kolem, o čem se mluví…

Myslíte za covidu?
Ano. A ve vztahu k upřednostňování „jiného” těla, třeba hendikepovaného. Mám zvláštní pocit (není ale ničím nepodložený), že pořád jde o zneužívání, a vypočítavé participování na jinakosti. Postupně jsme při přípravě projektu došli k tomu, že v průběhu samotné performance nebudeme používat běžnou verbální komunikaci. A důležité je i prostředí, galerijní prostor využíváme jako místo, ve kterém si mohu myšlenku připravit a vyzkoušet, a následně ji rozvíjet někde jinde, v úplně odlišném kontextu. Proč jinde? Umělecké prostředí je v něčem nezdravé, toxické – postrádá senzitivitu. Nechci do těch konstruovaných intimních prostorů zbytečně pouštět lidi, pokud nejsem plně přesvědčený o tom, že to bude mít přínos. Beru si z uměleckého prostředí samotný princip umění, to jediné mi připadá zajímavé a užitečné, a někomu to může dokonce i posloužit.

Třeba, když jinou racionalitu, kterou umění disponuje, použijete v práci s mentálně postiženými lidmi. Někdy se ukáže, že ke konstrukci otevřeného prostoru stačí, když vezmete nějaké prvky nebo gesta ze života a poskládáte je do nějaké posloupnosti, respektive choreografie a ostatní lidé opravdu rychle porozumí a jednají. Přizpůsobí se konkrétnímu tvaru. Anebo si tvar sami přizpůsobí, protože mu už stačili částečně porozumět. Mohou ho takto modelovat nebo spolu-modelovat, vytvářet nebo spolu-vytvářet. Otevřít pro ně tuhle možnost participace, to je něco, co mě strašně láká a zajímá. A teď v GAMU se mi konečně, asi po třech letech, povedlo udělat věc, která není závislá na verbalizaci. Čímž přesáhla rámec jazyka, a z mého pohledu se stala absolutně otevřenou. Může být kdekoliv, a může tam být kdokoliv. V ideálním případě by se mělo jednat o něco, co je schopno překonat třeba i planetární perspektivu. Je to možné, proč by nemělo být? Pak by to z mého pohledu nemělo vůbec žádnou chybu.

Mohl byste nám svou performanci bez diváků v GAMU popsat tak, abychom si ji mohli živě představit?
Pokusím se o to. Vcházíme do prostoru, který je nasvícený temně modrým světlem. V prostoru se pohybuje několik performerů, v jedné z místností je umístěna jedna velká LCD obrazovka, která je na výšku. Ta vytváří světelný kontrast vůči modré, září sytě bíle. Tenhle objekt je v podstatě světlem, před kterým se můžete exponovat. Když přiblížíte obličej, změní se barevnost kůže, je extrémně neživá – mrtvolná. Aktérům jsem popsal základní motivaci: nacházíme se tam a tam, a děje se to a to. A velmi podrobný soubor dechů. S takovou až mikrozrnitostí, že sám nebo sama na sobě musíte vypozorovat, jaké ty odlišnosti jsou a jakou mají účinnost. Cítit to vyloženě fyzicky, jinak by to nemělo smysl.

(…) Ke všem objektům přistupujte tak, jako by byly součástí snu, všechny události berte tak, jako by to byly události ze sna, všechny lidi považujte za snové postavy. Na své tělo nahlížejte jako na průhledné a iluzorní (…) 

(…) Zavřete oči a představte si, že stojíte v lese. Od pasu nahoru vás obepíná tma, která vám brání vidět jasně vaše okolí. Ze tmy vystupují předtuchy toho, co se může skrývat krok či dva kroky od vás. Tyto přízraky jsou vám povědomé, jako kdyby odrážely něco z vás (…)

(…) Ztráta vědomí dechu
Spontánní zadržování dechu
Hladký dech
Lehoučký dech
Pavučinový dech
Dech, jako jemný vánek
jako nehybné ovzduší
Nepostřehnutelný dech
Zastavený dech
Neviditelný dech
Dech, jako voda
Sotva pociťovaný dech (…)

(c) Aleš Čermák

Pak jsem si položil otázku, jak to s těmi performery udělám? Řeknu jim, vyberte si každý maximálně dvě, nebo tři dechové instrukce, a s nimi dál pracujte. Protože dech omezuje pohyb. Šlo o to, dosáhnout nějakého pohybu, aniž bych ho estetizoval. Popsal jsem jim tedy motivaci, a najednou, když jsme začali, bylo to jako byste si vzala brýle pro virtuální realitu a v ní se každý z performerů zavřel se svými vlastními dechy a pohyby. K interakcím nedocházelo cíleně, spíše vyplynuly z dynamiky, kterou performance nabrala.

Kam performeři v GAMU mohli – a nemohli?
Modrým světlem jsme vymezili určitý prostor na patře. Jak už jsem zmiňoval, v tom prostoru jsem byl ještě já, kameraman a člověk, který nám udělal světla, a pár dalších. Zaznamenávali jsme také binaurální zvuk, což znamená, že vznikla prostorová zvuková nahrávka. Ten objekt, který snímá zvuk, je mimochodem také moc hezký. S tímhle 3D zvukem pak budeme pracovat dál, v dalších částech.

A vás performeři vnímat neměli?
No, já se těch akcí většinou také účastním jako performer. To je pro mě zhruba od roku 2017 jeden ze zlomů, že se dostávám úplně dovnitř svých prací. Protože mě ten fyzický prožitek hrozně zajímá. Je to pro mě zásadní. A zároveň cítím, že moje pozice je od ostatních v něčem odlišná. Na základě téhle zkušenosti mohu ledacos měnit. V reálném čase v dané situaci. I v budoucnosti. Pokusím-li se o částečné shrnutí – zkonstruovali jsme hutné prostředí, diametrálně odlišné od reality kolem. Pohybujete se v něm jako ve snu – odtud i název téhle části projektu, Podivné bezdomovectví, sen jako skutečná praxe. V tom prostoru nejste doma, trochu umíráte, znovu procitáte, bdíte, anebo sníte. Pohled dovnitř z venku je extrémně intenzivní.

Proč zrovna sen?
Líbí se mi výrok německého neurofilozofa Thomase Metzingera, který říká, že transparentnost je zvláštní forma temnoty. Nevidíme okno, ale jen ptáka letícího za oknem. A snění je podobné. Má mnoho vrstev a transparentních realit. A tohle mě zajímá. Protože i tady, jak už jsem říkal, se můžete probouzet, usínat, pro mě je to vlastně systém ekonomie nebo ekologie člověka, v němž fungují trochu odlišná pravidla. Proto jsme se nějak přirozeně vyhnuli jazyku, a používali jsme jenom dech, tedy zvuk. Když jsem si záznam prohlížel, narazil jsem na spoustu zajímavých věcí, o které jsem se pokoušel už někdy v roce 2018 v Indii. Už tehdy se objevila výrazná výzva, vytvořit prostor, který by komunikoval, byl sdílný, i přesto, že zcela neovládáte jazyk.A který by měl nějakou message, nějaký další přesah. Každé gesto, které v Indii uděláte, je politické. Výsledná akce se odehrála ve španělském institutu Cervantes, kam lidi, se kterými jsem pracoval, za normálních okolností nesmí, protože jsou z jiné, nižší kasty. Problém tedy už byl vůbec je dostat na místo. A tihle lidé pak vytvářejí vztahy mezi dalšími návštěvníky, a mezi ambasadory, kteří takové události hojně navštěvují. Po dobu trvání, což bylo něco kolem pěti hodin, se na místě vystřídalo 300 až 400 lidí. V tomhle kontextu se celá věc jeví nutně jako politická, i když přípravy mohou být častokrát poetické a velice zábavné. To, k čemu se dospěje, ale odlehčené není. V těchto zemích se politikum přihlásí o slovo jakoby samo. U nás jde spíše o ekonomii nebo ekologii vnitřního prostoru, říkám tomu ekologie praxe – v evropském prostoru je zkrátka třeba budovat něco jiného, jiné perspektivy.

Jak na ten prožitek reagovali performeři v GAMU? Reflektovali jste si spolu, co to s nimi dělalo?
Ano. Ale spíš zpětně. Neměli jsme moc šanci cokoli dlouhosáhle rozebírat. Setkání nebylo tak docela legální, co se týče počtu lidí na jednom místě, a tak podobně. Reflexe, ale probíhá stále. Vlastně nepotřebujeme moc věci rozebírat. Ony jsou už dlouho nějak dané.

To zní obojí, Indie i polo-legální GAMU performance, jako Josef Beuys, který přijede do Ameriky, aniž by vstoupil na americkou půdu…
Museli jsme si udělat testy, ale i tak jsme překročili povolený počet osob. Takže jsme v té galerii skončili, udělali jsme si oběd, a jeli jsme pryč. Bylo na nich ale vidět, jak jsou vyšťavení. Byla to extrémně fyzická věc. Ta modrá je hodně náročná, oči stále vyrovnávají působení modrého světla všude kolem, zesvětlují je, z toho pak hrozně bolí hlava, nedá se to vydržet moc dlouhou dobu. Ale vlastně se to projevuje jako stimul, takže podle mého tahle performance nemůže trvat třeba šest hodin v kuse. Musel by tam asi být lékař, který by případné problémy balancoval. Na tomhle konkrétním eventu se mi zkrátka hodně líbil rámec neverbality, který svojí univerzálností překračuje hranice.

A pak jsem začal uvažovat o pokračování. Měl jsem takovou představu, že v druhém dílu otevřu improvizované studio a budu si zvát nějaké hosty, třeba astmatika, to mě zajímalo, nebo třeba exematika nebo schizofrenika, nebo… zkrátka, že s nimi udělám takové improvizované rozhovory. To, jak jsem si to představoval přesně, už jsem trochu zapomněl. A pak se přímo v tom prostoru začala před našima očima ukazovat jinakost, a její zneužívání. Mně se tohle téma, že se k tomu znovu vracím, přímo dotýká, protože si myslím, že jsme jenom jeden, že jsme my, a nejsou žádní oni, jsme jen my, a mě zajímá to my (v různých polohách). A pokud má být systém funkční, jako třeba mluvíme o fungujícím stroji, pokud má být plně funkční – zdravý – pak by měl akceptovat různé druhy rychlostí. A neměl by se ptát na to, jestli ty kulháš, nebo nevidíš. Systém by se ti měl přirozeně přizpůsobit, protože systém je dynamické rozhraní a musí počítat s tím, že se v něm pohybují i jiné dynamiky, například nevidomý člověk a tak dále. O tom přemýšlím hodně často. Nikoho zpovídat nechci. Udělám to úplně jednoduše, ještě to zradikalizuji, nebudu používat žádná světla, nechám tam jen denní světlo, vytvořím pás tabulově zelené barvy, který bude mít sto dvacet centimetrů na výšku od podlahy. Což v dolní části galerijního prostoru vytvoří temnější prostředí a zároveň měřítko. Ale třeba kamarádka se zřejmě na svém vozíku ocitne pod měřítkem, a co tedy znamená, když ji uchopím a zvednu? Připadalo mi zajímavé, že jde o docela jemný zásah. A vytváří to kromě koncepční roviny i rovinu mentální a institucionálně kritickou.

Pořád normalizujeme, stavíme se k nějaké normě, rovnáme se s ní, já dělám vědecké výzkumy a v nich se každopádně vždycky všechno k nějaké normě vztahuje.
Ten pruh, je také svým způsobem norma.

Co měří tvé měřítko?
No, ve sto dvaceti centimetrech to není ani dospělý člověk, ani dítě, člověk na vozíku může být pod i nad touhle úrovní a kde bude nevidomý? Zároveň mi připadá zajímavé nerozsvěcet, když bude zataženo, bude v prostoru skoro tma. Zdůraznit čas. Pozvu zhruba čtyři lidi, kteří jsou nějakým způsobem hendikepovaní. Nemusí mít fyzický hendikep. Může se jednat třeba o absenci zkušenosti. Předáme si stejné instrukce/motivace jako v první části, a zkusíme udělat to samé, jako v části předešlé. Trochu zredukuji dechové instrukce a přidám možnosti poslechu. A uvidíme, do jaké míry bude celý tvar fungovat. Myslím, že se přirozeně objeví nějaká forma starostlivosti.

Co je tady pro vás to intimní?
Pokud ten systém nebo rozhraní (které tvoříme) je z mého pohledu zdravý – a to je to intimní, tedy to, co mě zajímá – pak úplně přirozeně bude schopen přijímat, a vznikne nějaká forma péče. Jakoby ten prostor nebo tvar byl opravdu živý. A nikdo se nebude ptát na to, že ty přece nevidíš, ty nechodíš, ty jsi takový a ty jiný a ty nemáš žádné zkušenosti s uměním. Ten tvar se přirozeně přizpůsobí, protože pokud jsme organická hmota, tak v sobě zkrátka všichni máme flexibilitu, a pokud se vyčerpá, tak jednoduše nepřežijeme. Flexibilita je řekněme základ. Není třeba se ptát, jak prožíváte svět. Nějak svět prožíváme, každý jinak. Proto mě také zajímá i tato naše debata, kterou spolu vedeme. Zajímá mě, jak můžeme svět prožívat spolu. Proto mi připadá zajímavé vytvořit jen tohle „zelené” prostředí, a na nic dalšího se neptat… Nebo, ještě jinak. Všimli jste si, že nás vždycky překvapuje něco neviditelného. A my se hrozně divíme, co že nás to překvapilo. Vůbec nejsme ochotní připustitt, že jsme se překvapili sami a že se překvapujeme neustále, za vinu to často klademe něčemu jinému. Pokud si opravdu uvědomíme, že například Země je něco mnohem většího než jen životní prostředí, a že procházka v krajině je jako návrat domů, tak možná zjistíme, že žádný vnějšek neexistuje. Co děláme v přítomnosti, určuje/strukturuje, jak bude vypadat budoucnost. Pokud jde o to, vůči čemu jsem se chtěl vymezit, když jsem zmiňoval zneužívání jinakosti, připadá mi, že je to zase to „já”. Pozice první osoby je hrozně problematická. Já chci slyšet, já chci vidět, já chci pochopit, já, já, já, ale co druhá strana nebo, co my?

Ale, kdybychom vůbec nerozlišovali…
To je samozřejmě nutnost, to je také součást designu, toho, co je třeba tvořit. Naučit se opravdu rozlišovat a na základě toho se snažit předpovídat nějaké budoucí modely společnosti, přehodnocovat je a zase znovu aktualizovat. Takové prostory bychom měli vytvářet a ne se pořád ptát, jak někdo vidí svět v domnění, že lze parazitovat na jeho jinakosti, protože jinakost je v kurzu. To je absurdní a destruktivní. Takže je nutné rozlišovat a důkladně porozumět potřebám a být s nimi kompatibilní. Je to otázka nastavení a synchronizace. A to se odehrává v nějaké výseči reality. Můžeme tomu říkat třeba intimní prostory.

Žijeme v extrémně toxickém prostředí. A svět umění (ne umění samotné) je zrovna takový a zřejmě proto uvažuji o intimitě prostorů. Mě zajímá, jak vzít to, co je na umění zajímavého, totiž že se pohybuje v nějaké jiné rovině uvažování, a jak to přenést jinam, do praxe, do pedagogiky a tak dále.

Takže, tohle je druhý díl projektu The Transversal Navigation, který jsem pojmenoval Ve skutečnosti se světem už dávno nekomunikujeme, a který by měl vyjít kolem 10. srpna. Instalace nebo respektive vstupní rozhraní je otevřené už od 13. července, ale kolem 10. srpna by se měl odehrát performativní event.

Poslední, třetí část, pojmenovaná Komunita v počátku rozpadu, pojmu jako klasičtější výstavní formát. A v roce 2022 vydá nakladatelství AMU knihu, jakousi rozšířenou pracovní metodologii a reflexi procesu. A zároveň musím dodat, že tenhle projekt (The Transversal Navigation) je to, čemu se věnuji několik posledních let, čili soubor aktivit, které jsou zkoncentrované pod jeden zastřešující název.

Zajímalo by mě, jak to máte s těly performerů? Jak jste schopný najít to, co hledáte a potřebujete? Říkal jste, že pracujete s lidmi, které znáte, ale kdybyste měl pracovat s lidmi, kteří už mají nějaké taneční vzdělání, nebál byste se, že pro ně bude obtížné do toho proniknout?
V roce 2021 jsem měl pracovat spolu s Tomášem Morávkem, Jarem Viňarským a se smíšený kolektivem studentů z HAMU. Zdálo se mi to jako super nápad. A pořád se mi to zdá jako dobrý nápad. Dokonce jsme i začali. Popravdě druhý lockdown tuhle ideu docela rozbil. A sám nevím, jak se celá situace ohledně tohoto projektu vyvíjí.

A bylo to na taneční katedře?
Smíšený ročník, tuším, že z katedry choreografie. Moc prima lidi. Když o tom přemýšlím, tak mi idea téhle kolektivní práce přišla moc fajn a vlastně by stálo za to takovéhle typy spoluprací dál na jednotlivých katedrách rozvíjet a také je akreditovat, jako adekvátní studijní možnost.

Kde najít tu hranici, tady máte nějaké základy, které musíte ovládat, ale otevřít je i jiným náhledům? Lidé, kteří se v těchto sférách pohybují, to v sobě sice mají, ale podle mě to neumějí reflektovat. A vy o tom mluvit i přemýšlet dokážete…
Protože já pracuji se světem, jako s celkem. Velice volně a ničím se v podstatě neomezuji. Také vycházím z toho, že události na mikro úrovni jsou podobné událostem na makro úrovni. To má zřejmě co dělat s tím, že je třeba se naučit v daných podmínkách rozlišovat a mít možnost dané podmínky adekvátně využívat. Pak to jde samo nebo minimálně mnohem snáz.

Jak mikro-svět vlastně funguje? V patře na GAMU nějaký mikro svět je, nebo není?
No, jasně a odráží se v něm celkový prostor.

Jak se mikro-svět vztahuje ke světu-celku? Jak se z mikro-prostoru dostanete k tomu širšímu, ke společnosti?
Já si opravdu myslím, že existujeme v částečně rigidním prostředí svých specializací. Proto jsem říkal, že v GAMU můžu něco vyzkoušet, nasbírat materiál, který můžu přenést jinam, do zcela odlišného kontextu. Příklad. Jakarta. Skupina šestnácti teenagerů od šestnácti do jednadvaceti let, z různých koutů města s odlišným zázemím. Někteří cestovali i několik hodin na mopedu. Neznali jsme se. Po měsíci společné práce jsme připravili dva společné nezapomenutelné eventy. Nakonec se ukázalo v širším časovém úseku, že ta zkušenost v tom místě zůstala, ale různě se přepisuje a rozvíjí…

Jako když něco zasadíte…
Přesně. Převezmou iniciativu a začnou si ji rozvíjet po svém, protože základnímu principu už jsou schopní porozumět. A mně tohle stačí. Protože takhle vidím, že ta věc má smysl a že je nějakým způsobem funkční. Tohle se odehrálo v roce 2017. A pak vám sem tam přijde nějaká zpráva, že se něco odehrává a že je to zkrátka nějak stále živé. A to je super. To je vlastně sen, pracovat smysluplně ve světě se světem…

Vytvářet ozvěny…
Indie je extrémně zajímavá země. Všechno se organicky mění v závislosti na konkrétním prostředí, může se jednat o miniaturní změny, a tohle mě docela baví. Ale nemusí to být jen v Asii, i když mně se tyhle části světa hrozně líbí. Myslím, že tohle může být třeba na Slovensku, a mohlo by to být i tady, mezi námi, u vás v bytě. Nebo, ještě jeden příklad, jako v projektu Neoficiální důkaz, který se ve zkratce zabývá performativním mapováním urbánního prostoru. Tuhle aktivitu v podstatě může provozovat kdokoliv. Protože veřejný prostor je přístupný pro kohokoli. Od dětí, po psi a další entity. To jsou třeba aktivity, které mi připadají strašně užitečné i z dlouhodobého hlediska. Třeba architekti tuhle tendenci nemají, nepřikládají zvláštní důraz řekněme ne až tak viditelným aspektům reality, jejím metafyzickým přesahům. Zároveň vím, že takový způsob uvažování by v urbánním plánování potřebovali.

Na závěr bych rád poděkoval kamarádům a kolegům, kteří na zmíněných projektech spolupracovali a spolupracují.