Plzeňský Nabucco na vizuální efekt

Dnes je nasazení Nabucca Giuseppe Verdiho z dramaturgického hlediska sázka na diváckou jistotu. V Plzni pro jeho uvedení v hudebním nastudování Norberta Baxy a v režii Tomáše Pilaře nezvolili Nové divadlo s jeho technologickými možnostmi (i problémy), ale „starou“, osvědčenou budovu Divadla J. K. Tyla.

Verdi svoji v pořadí třetí operu komponoval s politickým podtextem své doby: biblický příběh z 6. století před naším letopočtem o osvobození Židů utiskovaných v babylonském zajetí rezonoval s jeho sympatiemi k italskému boji za sjednocení Itálie a svobodu. Protože ani dnes téma útisku a svobody neztratilo nic ze své naléhavosti, Verdiho Nabucco dostává nejrůzněji aktualizované podoby.

Plzeňští inscenátoři, režisér Tomáš Pilař, výtvarník scény a kostýmů Aleš Valášek, světelný designer Antonín Pfleger a autor scénické projekce Petr Hloušek, se spokojili v dýmech a protisvětlech s vnějškově vizuální efektností, která obsah a poselství biblického příběhu přebila. Zvolili historizující rámec, ale nepoužili nějakou památku z období rozkvětu Nebukadnesarovy novobabylonské říše, ačkoli by se to díky visutým zahradám Semiramidiným nebo opevnění Babylónu nabízelo. Z inscenace jsem nevyrozuměla, jakou tematickou spojitost hledali mezi babylonským příběhem a dominantním výtvarným znakem režijní koncepce – o dvě století mladší řeckou starověkou helénskou soškou busty koně z taveného bronzu, dnes uloženou v Národním archeologickém muzeu ve Florencii.

Na prázdné scéně ohraničené bílými, případně světle modrými deskami na tazích, ale i příliš obyčejnými závěsy, je sada malých bílých kvádrů  – variabilně rozházených nebo sestavených do řad, než na jeviště přivezou babylonského krále Nabucca na monumentalizované, pětimetrové replice sochy oné starořecké koňské busty. Je však vysoká tak, že si i vznešený babylonský král musí sundat korunu a sehnout, aby se nebouchl do hlavy o desku zavěšenou na tahu. Na temeno koňské hlavy pak s korunou v ruce vystoupá Abigail a tyčí se zde jako samozvaná královna. Pro zřícení Baalovy modly Babylonských si inscenátoři vypomohli si projekcí  – na tylovou oponu promítli onu hlavu koně, která se pomalu rozpadá, a její části nepadají dolů, jak bychom mohli u pohanské modly očekávat, ale na křesťanský způsob stoupají vzhůru. Ilustrace se objevuje i v jiných částech inscenace. Pilař některé situace, o kterých se jen zpívá, na jevišti doslova předvádí – Abigail má dvojnici, takže vidíme, jak v truhle hledá listinu, která dokládá, že je pouhou otrokyní nebo se odhodlává vypít jed. Dubly mají i Nabucco a Fenena – ta jako miminko, se kterým v náručí pomalu kráčí v pozadí dubl Nabucca, zatímco Nabucco – barytonista zpívá o tom, jak jeho milovanou dceru Fenenu vedou spoutanou na smrt.

Babylonští válečníci jsou nepřehlédnutelní s velkými rohy na hlavách a černými křídly vedle ženské suity ve svůdných modrých šatech kolem Abigail a davu zbědovaných Židů. Židovský národ charakterizuje plastika židovského sedmiramenného svícnu.

V obsazení se plzeňská opera jistí dokonce až třemi alternacemi většiny rolí. Při představení 1. listopadu zpíval Nabucca Michele Kalmandy, maďarský barytonista, který právě touto rolí nastartoval svou mezinárodní kariéru (v Praze zpívá Verdiho Macbetha a Renata a Maškarním plesu). Pěvecky má part Nabucca zvládnutý suverénně. V plzeňské inscenaci z jeho pojetí tohoto babylonského krále vyzařovala s jeho robustním hlasem síla zpupného vítězného vojevůdce, který se pyšně staví na roveň bohům, a zároveň s měkčím, lyričtějším výrazem postihl Nabucca jako otce, který úpěnlivě prosí křesťanského Boha o odpuštění a o záchranu pro svou dceru. Také v basistovi Františkovi Zahradníčkovi má plzeňská opera spolehlivého hosta, který dává roli hebrejského kněze Zachariáše otcovsky rozvážnou autoritu. Obsazení dramatické sopránové role mocichtivé bezohledné a pomstychtivé Abigail Ivanou Šakovou však neodpovídá současným možnostem této plzeňské sopranistky hlavně kvůli ostrým výškám. Nevyvarovala se jich ve snaze akcentovat vášnivou ženu, která se nehodlá smířit se svým původem otrokyně. Italský tenorista Paolo Lardizzone jako odhodlaně bouřící Ismael a americká sopranistka Becca Conviser  jako pokorná Fenena občas ztráceli kontrolu nad intonací.

Sborové scény nastudované Zdeňkem Vimrem měly potřebnou velkolepost a slavný sbor Va pensiero gradaci v dynamice. Dirigent Jiří Štrunc v protikladných hudebních kontrastech Verdiho opery rozvinul naplno zvuk dramatických výjevů sboru, Abigaille i pyšného Nabucca v protikladu k lyrickým komorním scénám. Plasticky vyzdvihl hlavní melodické linie nad podkresem přiznávek.

Plzeň má v Nabuccovi profesionálně secvičenou vizuálně atraktivní inscenaci, která se může opřít o hudební nastudování a výkon Kalmandyho v titulní roli.

Hodnocení: 65 %

 

Giuseppe Verdi: Nabucco. Hudební nastudování Norbert Baxa, dirigent Jiří Štrunc, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Aleš Valášek, světelný design Antonín Pfleger, scénická projekce Petr Hloušek, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr. Sbor a orchestr opery Divadla J. K. Tyla.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, premiéra 13. října 2018. Recenzováno představení 1. listopadu 2018.

Nabucco – Michele Kalmandy

Abigail – Ivana Šaková

Ismael – Paolo Lardizzone

Zachariáš – František Zahradníček

Fenena – Becca Conviser

Baalův velekněz – Daniel Klánský

Anna – Adéla Skočilová

Dvojnice Abigail – Anika Menclová