V královéhradeckém ateliéru Pilařů se housle stavějí už devadesát let

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ateliér houslařského rodu Pilařů z Hradce Králové slaví letos devadesát let od svého založení. Prvním, kdo ve východočeské metropoli postavil housle značky Pilař, byl zakladatel dílny Karel Pilař (1899–1985). V řemesle pak pokračoval jeho syn Vladimír (1926–2008) a Tomáš Pilař (*1954) představuje již třetí, jeho dcera Šárka dokonce čtvrtou generaci.

Vraťme se však do historie. „Tak, jako ke kraji pod Orlickými horami neodmyslitelně patří román Aloise Jiráska F. L. Věk o životě dobrušského rodáka Františka Vladislava Heka, do podhůří Krkonoš pro změnu Zapadlí vlastenci Karla Václava Raise. Postava učitelského pomocníka Karla Čermáka je vlastně náš předek Věnceslav Metelka z Pasek nad Jizerou, zakladatel houslařské školy,“ byla první slova Tomáše Pilaře ve Velkém sále novoměstského zámku během besedy s posluchači koncertu Dvořákova tria v rámci Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka.Věnceslav Metelka jako učitelský pomocník nepobíral plat, ale ve vsi hrál ochotnické divadlo, pěstoval muziku a potřeboval tedy na něco hrát. „Během vandrování a práce v jedné dílně v Náchodě poznal housle i zevnitř a později je s úspěchem začal stavět. Postavil poměrně dost kusů a řemeslo naučil i všechny své čtyři děti. Jeho nejstarší syn Josef dokonce vyučil tomuto řemeslu spoustu mladých lidí, kteří se postupně zdokonalovali. Už další generace z nich se vydaly do světa – známá firma byl například Patočka v Jičíně, do Moskvy se dostal František Špidlen (představitel slavné houslařské rodiny), v Haagu žil Josef Vedral, což byla také slavná evropská firma, do Berlína přišel Antonín Pilař (původem ze Staré Paky)… a to už jsme ‚doma‘, neboť to byl strýc mého dědečka, který se také vyučil u jednoho houslaře z Krkonoš,“ vylíčil poutavě základy, na kterých vystavěl svoje renomé ateliér rodu Pilařů, jeho současný pokračovatel Tomáš Pilař.

Jeho rod se tedy hlásí ke Krkonošské houslařské škole a odkazu Věnceslava Metelky, významné osobnosti českého národního obrození. Krkonošská houslařská škola vyšla z hodně (moderně řečeno) amatérských podmínek, ale během tří generací se dostala na evropskou i světovou úroveň, což je opravdu unikát a dokazuje to, že to byli lidé nesmírně šikovní, inteligentní a dokázali se prosadit.

První z nich byl strýc Antonín, který odešel do Berlína a založil tam vlastní firmu, existující dodnes jako Anton Pilar (už také ve čtvrté generaci). Dědeček Tomáše Pilaře provandroval Evropu, byl v Haagu, v Berlíně, chtěl i do Francie. Když se mu však naskytla příležitost převzít krámek v Husově ulici v Hradci Králové, využil ji a v roce 1924, tedy před devadesáti lety, tam založil houslařskou dílnu.

Podle slov vnuka byl Karel Pilař pečlivý, pracovitý a šikovný houslař a navíc výborný restaurátor. Velice rychle si získal klientelu z regionu a kraje, postupně za ním jezdili zájemci z celé republiky.

„Můj otec Vladimír se vyučil u svého otce. Po válce se zúčastnil houslařských soutěží, kde měl velké úspěchy, a tak začal stavět nástroje do celého světa. Řemeslo jsem po něm převzal já a snažím se pokračovat v tom, co vybudovali moji předci,“ řekl třetí z rodu houslařů.Ze tří dcer Tomáše Pilaře se houslařkou vyučila nejstarší Šárka a také staví nástroje: „Vdala se za uměleckého truhláře a řezbáře, který se rychle ‚rekvalifikoval“, takže mám doma zdatné nástupce a snažím se jim předávat důležité zkušenosti. Vyučit se může téměř každý, ale bez zkušeností a jistého know-how nikdy kvalitní housle nevzniknou.“

O dřevu, které pokračovatelé slavného houslařského rodu používají, řekl: „Každý kousek dřeva má jiné vlastnosti a naším úkolem je poznat vlastnosti nejlépe předem, nebo během práce. V tom se dřevo podobá lidem – ani dvojníci, kteří vypadají na první pohled stejně, nejsou uvnitř totožní. Když tedy pracuji se dřevem, poznávám ho postupně a musím přizpůsobit konstrukci nástroje jeho vlastnostem. Právě to je na houslařství nejtěžší. Přes různou kvalitu dřeva se vždycky musíme snažit, aby byl výsledek co nejlepší.“Jako každý houslař používá Tomáš Pilař na housle dvoje základní dřevo – javor a smrk: „Oboje musí být rezonanční kvality. Nejdůležitější je smrk, který tvoří vrchní desku. Musí být z oblasti, kde takové rezonanční dřevo roste, tedy z Alp, u nás možná ze Šumavy kolem Boubína. My spolupracujeme se specializovanými německými firmami, které jezdí vyhledávat kvalitní dřevo do alpských oblastí o nadmořské výšce kolem 1 000 metrů. Takoví odborníci vědí, z jakého svahu a v jakém ročním období je dřevo třeba získat. Náš ateliér nakupuje od zpracovatelských firem dřevěné klíny, z nichž pak stavíme nástroje.“

Materiál je přitom mezigenerační záležitostí – nakoupené dřevo se uloží do skladu, kde zůstane třicet a více let: „Když jsem začínal, stavěl jsem z materiálu, který pořizoval dědeček. Většinu života používám materiál, pořízený otcem. Ze dřeva, které kupuji nyní, já už housle nepostavím, maximálně z takového, co jsem koupil zamlada,“ řekl mistr houslař a dodal: „Stářím se dřevo stabilizuje a krásně mění barvu. Když ho opracuju, leží připravené díly zase nějakou dobu na světle a slunci a postupně krásně zhnědnou, což se nikdy nedocílí umělým zabarvením dřeva.“Při stavbě houslí jsou důležité tři aspekty. V první řadě materiál, dále konstrukce (naladění desek, průběh klenby a podobně) a třetí věc je lak. Všechny jsou velice důležité – z vynikajícího dřeva nevzniknou podle slov Tomáše Pilaře při chybě v konstrukci dobré housle ani při sebelepším nalakování. Stejný dopad má i použití špatného laku. Dobrý lak může nástroj podpořit, ale nemůže ho zachránit.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na