Plzeňský Rigoletto je vítězstvím Verdiho geniality

Divadlo J.K.Tyla uvedlo minulou sobotu v premiéře v hudebním nastudování dirigenta Ivana Paříka a režii významného maďarského režiséra Róberta Alföldiho Verdiho Rigoletta. Tímto Rigolettem se plzeňské divadlo již podruhé zapojuje do mezinárodní operní soutěže a festivalu s celosvětovým dosahem Armel Opera Competition and Festival 2011.

V loňském roce se DJKT mezinárodní operní soutěže a festivalu zúčastnilo inscenací komorní opery současného italského skladatele Marca Tutina Sluha. Soutěžní role byly obsazeny mladými pěvci z USA, Francie a Ruska, účast korunovala třetí cena Sergeye Bogdachikova za ztvárnění titulní role.V roce 2011 se 1. kolo soutěže odehraje na čtyřech místech tak, aby poskytovala co nejvíce možností k účasti pěvcům z celého světa: v Los Angeles, New Yorku, Paříži a Budapešti. 2. kolo proběhne 29. května 2011 v Szegedu za účasti zástupců partnerských domů, které budou soutěžní inscenace realizovat, a režisérů těchto inscenací. Zde budou definitivně určeni představitelé soutěžních rolí. Partnerskými domy, v nichž budou soutěžní inscenace nastudovány, jsou kromě DJKT Bienne-Soleure Théâtre (Švýcarsko), Opera Krakowska, Centrum pro soudobou operu v New Yorku a jedna z operních scén v Maďarsku. Celá soutěžní přehlídka se pak uskuteční na podzim v maďarském Szegedu.

Vladimír Zápražný (Rigoletto)

Nový Rigoletto má již v Plzni za sebou obě premiéry. Přinesly nadšení z hudby a u mnohých diváků zklamání z režijní koncepce. Róbert Alföldi sliboval dramatickou inscenaci zasazenou do současnosti. Jeho Rigoletto současný je, ale režijně přinejmenším sporný.

Že Rigoletto sklidil aplaus publika, je zásluhou vskutku mimořádného hudebního nastudování šéfdirigenta plzeňské opery Ivana Paříka, jeho precizní práce s orchestrem a sólisty. A zásluhou obrovského nasazení sólistů samých a operního orchestru, který podal jeden ze svých nejlepších výkonů vůbec. Rigoletto v Paříkově hudebním nastudování zasahuje publikum strhující silou od prvních taktů díky skvěle vypracované dynamice a voleným tempům. Orchestr hraje plasticky, je silný, bouřlivý nikoliv však hřmotný a přitom i jemný a dojímavý. Dirigent přesně vystihuje dramatické akcenty i křehkost a lyriku Verdiho hudby, jeho smysl pro charakteristiku postav i situací. Co není někdy zřejmé z akcí na jevišti, je měrou vrchovatou naplněno v hudbě a posluchač v ní čte jak v otevřené knize. Vypracování Verdiho partitury do nejmenších detailů se bohatě vyplatilo. Výtečné byly pěvecké výkony, navíc sólisté dali v mezích vytčených režií svým postavám i výrazovou přesvědčivost. Obsazení první premiéry dominoval vynikající Ivan Kusnjer jako skvělý Rigoletto – pěvecky naprosto jistý a suverénní a výtečná byla Gilda Gabrijely Ubavič. Její výkon je skvělým překvapením – je intonačně naprosto jistá s pevnými výškami, žádné se nevyhnula a ani jedinou neošidila, má výborně zvládnuté všechny koloratury. Od premiéry Mozartovy Kouzelné flétny, kde zpívala roli Paminy, udělala obrovský kus práce a jestliže bude pokračovat stejně jako dosud, jistě o ní ještě hodně uslyšíme. Kvalitně se role Vévody zhostil i tenorista Richard Samek, především v první půli inscenace, po výrazové stránce však jeho postava vyznívala příliš ploše. David Szendiuch (obě premiery) je vynikajícím Sparafucilem se znělými hloubkami, přesvědčivý stejně jako Maddalena Jany Tetourové. Druhému obsazení pak jasně kraloval Rafael Alvarez jako Vévoda s krásným, znělým hlasem, přirozeným živým jevištním projevem, nenuceností a živelností, která se promítla i do zpěvu. Každá árie byla jiná, měla odlišný výraz i smysl. Petra Perla jako Gilda byla rovněž přesvědčivá a ačkoliv árii zvládla výtečným způsobem, má zřejmě před Gildou ještě určitý respekt. Vladimír Zápražný je přesvědčivý Rigoletto, pěvecky jistý a především z hlediska hereckého ztvárnění velmi dobrý. Svoji roli kvalitně zvládla i Ilona Kaplová jako Maddalena. Výtečný byl v obou premiérách i pánský sbor (sbormistr Zdeněk Vimr). Po hudební stránce se plzeňský Rigoletto spolu se Straussovou Salome (dirigent Ivan Pařík) a Pucciniho Turandot (dirigent Jiří Štrunc) jeví jako vůbec nejlepší operní inscenace posledních let a dokládá vzestupnou úroveň u operního souboru. Rigoletto je mimořádný tím spíše, že jsou zařazeny i často škrtané části – cabaletta vévody a závěrečný duet Rigoletta s umírající Gildou.

Gabrijela Ubavič (Gilda), Richard Samek (Vévoda mantovský)

Jana Tetourová (Maddalena), Rafael Alvarez (Vévoda mantovský)

Superlativy ovšem nelze, jak bylo řečeno výše, zahrnout režii. Podoba romantického příběhu měla být podle režiséra odromantizována, zbavená klišé, jiná. Došlo ovšem k tomu, že civilní Rigoletto je naroubován na geniální romantickou hudbu Giuseppa Verdiho a ryze romantický příběh Victora Huga. Možná by civilní, časově posnutý Rigoletto fungoval. Znamenalo by to ovšem respektovat zákonitosti díla. Róbert Alföldi však velmi často nerespektuje autora, děj dramatu a jde i proti hudbě samé. Jeho modernismus je samoúčelný, pěvci zaujímají bezobsažné pózy, někdy i směšné, zpívají zády k publiku a charaktery postav i vztahy mezi nimi jsou prakticky nečitelné. Naopak relativně čitelně dosadil režisér do dramatu naznačení incestní touhy Rigolettovy k Gildě a její nechuť k otci. Dění na jevišti pak neodpovídá někdy tomu, co si divák přečte v titulcích. Nejsnáze lze Alföldiho záměr charakterizovat jako pojetí plné symboliky, leč často nejasné, jindy pro změnu naivní až komické. Ať to jsou dvořané pohupující se seřazeni v šiku, ať je to ohrádka, v níž se nečekaně zjeví Gilda, aby pak balancovala na jejím okraji podpírána Rigolettem (elegánem v obleku a bez hrbu), či růže v Gildině zahrádce okatě pošlapávané Vévodou. Efekt nemá ani scéna, v níž Rigoletto prosí dvořany o navrácení své dcery – dvořané nejsou na jevišti a šašek se obrací k prázdným stěnám a rozsvícenému hledišti. Ano, diváci se v tomto momentu sami stávají dvořany, ale do inscenačního celku tento záměr nezapadá. Nejhůře ovšem působí unesená Gilda, kterou přivádějí dvořané vévodovi s igelitovým pytlem přes hlavu. V témže pytli pak leží v závěru její ubodané tělo zbrocené krví na krychli symbolizující krčmu, v níž nájemný vrah Sparafucile s Maddalenou vraždí. Závěr opery je zcela jiný, než jak jej napsal Piave a zhudebnil Verdi. Rigoletto tu neobjevuje smrtelně raněnou Gildu, která mu ještě stačí vysvětlit důvod své oběti, ale už její mrtvolu, takže závěr opery zpívá vlastně Gildin duch. Velkou chybou režie je ovšem vypuštění druhého výstupu hraběte Monterona. Několik taktů, pár minut hudby – ale přitom klíčový dramaturgický moment. Monterone se objevuje jako Rigolettovo svědomí, připomínka Rigolettovy vlastní necitelnosti. To je okamžik, který náhle vznítí v šaškovi silnou touhu po pomstě vévodovi. Je to chyba dramaturgická a navíc nesmírně rušivě zasahuje do hudby samotné. Ze stejných důvodů postrádáme rovněž režií vypuštěný výstup s pážetem.

Ivan Kusnjer (Rigoletto)

Petra Perla (Gilda), David Szendiuch (Sparafucille), Jana Tetourová (Maddalena)

Alföldi také nešetří světelnými efekty. Ať to je časné a ostré střídání světel či již zmiňované rozsvěcované hlediště. Někdy je světelných proměn až příliš, navíc nejsou titulky vzhledem k častému silnému svícení mnohdy vůbec čitelné. Vše se odehrává v civilních kostýmech (Anni Füzér), mezi bílými stěnami opatřenými velkými veřejemi, úzkými dveřmi a malým okénkem, z něhož také vylézají podle potřeby dvořané, Rigoletto či vévoda. Na sólisty čeká na scéně kromě chůze po okraji ohrádky i řada dalších krkolomných výstupů, vyplývajících ze scénického řešení (Karel Glogr), po zjevně klouzající podlaze a především neskutečně příkrých, vysokých a evidentně nebezpečných schodech.

Divadlo J. K. Tyla má od soboty na svém repertoáru moderní, soudobou, neobvyklou inscenaci jedné z nejslavnějších Verdiho oper. Je to inscenace, která možná uspokojí operní kritiky a diváky, kteří jsou přesyceni nesčetnými podobami Rigoletta a hledají stále něco nového, odlišného. Je třeba říci, že tento typ inscenace má šanci uspět na mezinárodním festivalu. Jak se s ní ale srovná tak zvaný běžný divák. Byli tací, kteří z premiéry odešli. Ale i ti, kteří zůstali, aby zahrnuli dirigenta a sólisty bouřlivým aplausem a voláním bravo. Verdi přece jen nad prázdným modernismem zvítězil.

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Ivan Pařík
Režie: Róbert Alföldi
Scéna: Karel Glogr
Kostýmy: Anni Füzér
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Orchestr opery Divadla J.K.Tyla
Pánský sbor opery Divadla J.K.Tyla
Premiéra 2.dubna 2011 Velké divadlo Plzeň

Vévoda mantovský – Rafael Alvarez / Richard Samek / WeiLong Tao
Rigoletto, dvorní šašek – Ivan Kusnjer / Vladislav Zápražný
Gilda, jeho dcera – Petra Perla / Gabrijela Ubavič
Sparafucile – David Szendiuch / Jevhen Šokalo
Maddalena, jeho sestra – Ilona Kaplová / Jana Tetourová
Giovanna, Gildina společnice – Eva Brabcová / Valentina Čavdarová
Hrabě Monterone – Pavel Horáček / Miloš Horák
Marullo, dvořan – Aleš Hendrych / Luděk Koverdynský
Borsa, dvořan – Jan Adamec / Jan Ježek
Hrabě Ceprano – Jan Fraus / Michal Kubečka
Hraběnka Ceprano – Ivana Šaková / Ivana Veberová

www.djkt-plzen.cz

 

foto M.Kolafová