Pochybný podnik? Netrebko a Eyvazov v salcburské Manon

Z ohlasů zahraničního tisku

Ta sytá červeň třešní! Anna Netrebko v Pucciniho Manon

Jeviště nikdo nepostrádá. Manon Lescaut Giacoma Pucciniho s Annou Netrebko a Yusifem Eyvazovem koncertantně v Salcburku
Ta tmavá, sytá barva třešní v hlase! Soprán Anny Netrebko v posledních letech ještě zkrásněl, hloubky mají hedvábný lesk nebo jasně září, střední poloha se nese v lehkém konverzačním tónu. Výšky jsou strhující, elektrizující, tak ideální, jako by paní Netrebko celý svět chtěla povznést do nebe s sebou.

Manon je právě osmnáct let, když se do ní právě tak mladý Des Grieux v prvním jednání opery po uši zamiluje. Svým mladistvým zjevem je Anna Netrebko proslulá, ale velmi zralý zpěv při prvním výstupu už na klášterní novicku nevypadá. V opeře ovšem vládnou jiné zákony. Tato Manon, která v Amiens vystupuje z kočáru, není holčička. Už když se Des Grieuxovi představuje, chvěje se v jejím hlase melancholická předtucha příštího osudu.

Paní Netrebko, která by jistě zářila v jakékoli roli, je pro roli Manon zvlášť vhodným obsazením. Už jen identitou svého hlasu dokáže překlenout velké časové skoky mezi čtyřmi dějstvími. V druhém dějství, kde si jako konkubína v luxusu užívá krásných věcí, už předstíraným úsměvem projevuje faleš tohoto života. A ve smutné druhé části se v jejím zpěvu osud naplňuje, v hanbě nad odsouzením zlodějky a v zániku v americké pustině dosahuje přímo existenciální hloubky.

Velký výkon mnichovského rozhlasového orchestru
Paní Netrebko dociluje subtilní proměny své postavy, na rozdíl od Des Grieuxe Yusifa Eyvazova, který od začátku, kde se ještě jedná o elegantní ironii, je příliš dramatický a zejména ve střední poloze intonačně kolísá, zatímco výšky nejsou bez znatelného tlaku. Daleko kontrolovaněji, také belcantověji intonuje Benjamin Bernheim jako Edmondo, tmavý baryton Armanda Piñase propůjčuje Lescautovi cynismus démona, Carlos Chausson naopak ztělesňuje Geronta jako věrohodného svůdce.

Skutečným představitelem je pak Mnichovský rozhlasový orchestr, který dělá ve Velkém festivalovém domě v Salcburku své bavorské domovině všechnu čest. V koncertantním provedení je příslušně exponován. Marco Armiliato opět jednou osvědčil svůj cit pro lehký konverzační tón. První jednání jsou provedena hebce, v druhé polovině večera naopak intenzita výrazně stoupá a při všech dramaturgických zlomech dovoluje rozpoznat formální rozvrh díla. Rovněž skvělý sbor Vídeňské státní opery je do velkého tableau přesně integrován. Hudební přednosti koncertantního provedení zde byly plně využity.

(abendzeitung-muenchen.de – 3. 8. 2016 – Michael Bastian Weiss)
***

O, amore mio!

Anna Netrebko si ke koncertantnímu uvedení Pucciniho Manon Lescaut přivedla ázerbajdžánského tenora Yusifa Eyvazova – svého manžela. Pochybný podnik?
Žádné výkřiky, ani stopa po rozhořčení. Přitom to, co se při prvním ze tří koncertantních provedení oper na Salcburském festivalu odehrálo, odporovalo nepsanému zákonu – dokonce by se dalo říct, i dobrým mravům. Anna Netrebko, současná primadonna assoluta, přivedla do Pucciniho Manon Lescaut ázerbajdžánského tenora Yusifa Eyvazova. Eyvazov? Slyšeli jste to jméno někdy? Vysvětlení je prosté: Eyvazov a diva jsou – po rozchodu Netrebko s barytonem Erwinem Schrottem – od roku 2015 manželé.

Ačkoli hudební branže nebere nikdy podobné otázky příliš vážně, je takový neskrývaný nepotismus přece jen pohoršující – aspoň při festivalu, který by neměl mít jen funkci uměleckého vzoru. Místo toho jsme si připomínali podobné případy, jako sopranistky Joan Sutherland a Editu Gruberovou, které svého času bylo možné zažít jen s jejich dirigujícími partnery. Pravdou také je, že umělecké agentury už dávno vytvářejí podobné kombinace, kdy jasný magnet poskytnou pouze ve svazku s nějakým méně známým umělcem z téže „stáje“.

Elán a tempo
Po Erwinu Schrottovi je to teď tedy Eyvazov, který smí stát v odlesku Netrebko. Neprokazuje se mu tím, stejně jako předtím Schrottovi, žádná laskavost. Zdá se, jakoby Eyvazova ochromovalo očekávání, které na něm za těchto okolností lpí dvojnásob, a hlas adekvátně reaguje. Při prvním ariosu Des Grieuxe Tra voi, belle, brune e bione zní jeho tenor naprosto křečovitě, scházejí mu barvy, postrádá moment galantnosti, o dynamické diferenciaci ani nemluvě. U následujícího hitu, v árii Donna non vidi mai, nasazuje Eyvazov místo elegantní blouznivosti sílu, avšak výšky zní pouze nahlas, nevznáší se volně. Mladý tenor Benjamin Bernheim, do roku 2015 člen operního ansámblu v Curychu, mu v roli Edmonda předvádí, jak lze s menším tlakem dokázat víc.

Jestliže Marco Armiliato u pultu Mnichovského rozhlasového orchestru od začátku sází na elán a tempo a Pucciniho geniální orchestraci rozvíjí tak plasticky, jak ji z žádného orchestřiště neslyšíme, trvá téměř padesát minut, než se v druhém dějství konečně dostaví festivalová magie, kterou bychom vlastně při cenách do 325 euro čekali od prvního jednání. Je to, jak se dá očekávat, sama Anna Netrebko, která árií In quelle trine morbide úroveň, až dosud jen strnule solidní, katapultuje do netušených výšin.

Co se zde sopranistce podařilo, s hlasem, jenž po delší fázi hledání a testování hranic oboru je opět dokonale kulatý a zvláště ve spodní střední poloze zní ještě sytěji, bere jednoduše dech. Slyšíme všechny diferenciace dynamiky a zvukových barev, které jsou jejímu manželovi, a bohužel také málo charakterově podezřelému Lescautovi (Armando Piña), odepřeny. Především však u ní slyšíme z textu a situace vycházející interpretaci – zde tedy zoufalou omrzelost ušlechtilé kurtizány Manon luxusním životem.

Prolomené ledy
Jako by se náhle prolomily ledy, objeví pak překvapivě také Eyvazov několik barev navíc, zejména rozepře s Manon působí autenticky a současně jsou silněji utvářené. Přesto Netrebko ukáže, a nejen ve finální scéně Sola, perduta, abbandonata, že pěvecky i herecky hraje jinou ligu. Jsme zvědaví, kdo se po jejím boku objeví roku 2017 při jejím debutu v Aidě jako Radames.

(nzz.ch – 4. 8. 2016 – Christian Wildhagen)

 

Salzburger Festspiele 2016
Giacomo Puccini:
Manon Lescaut
(koncertní provedení)
Dirigent: Marco Armiliato
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Münchner Rundfunkorchester
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Premiéra 1. srpna 2016 Grosses Festspielhaus Salcburk

Manon Lescaut – Anna Netrebko
Renato Des Grieux – Yusif Eyvazov
Lescaut – Armando Piña
Geronte di Ravoir – Carlos Chausson
Edmondo – Benjamin Bernheim
Oste/Sergente – Erik Anstine
Maestro di ballo/Lampionaio – Patrick Vogel
Musico – Szilvia Vörös
Commandante – Simon Shibambu

www.salzburgerfestspiele.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová