Pocta Pavlu Šmokovi

Relativně nedávno ve zcela vyprodaném Stavovském divadle aplaudovali diváci ve stoje velkému tanečnímu i baletnímu entrée u příležitosti pětaosmdesátých narozenin taneční, choreografické a pedagogické legendy Pavla Šmoka. Bylo to 20. října 2012. Letos na podzim, přesně v den Šmokových narozenin, 22. října 2016, jsme si připomněli devětaosmdesáté výročí narození této ikony českého tance. Bohužel již bez Pavla Šmoka, který 4. dubna 2016 zemřel.

Dítě pochovalo otce
Slavnostní galavečer, který se tentokrát uskutečnil v Divadle na Vinohradech, se nesl v duchu názvu Pocta Pavlu Šmokovi. Večer iniciovalo Šmokovo „taneční dítě“ Pražský komorní balet, baletní soubor specifického tanečního projevu i dramaturgie, který Pavel Šmok nejen založil, ale také vedl a vytvářel pro něj choreografie. Existence Pražského komorního baletu umožnila Šmokovi soustavnější choreografickou a divadelní práci s vlastním souborem, s generačně blízkými interprety a spolupracovníky. Mohl díky němu objevovat nové divadelní postupy, ověřovat správnost své cesty, soubor se stal jeho choreografickou laboratoří. Později strážil existenci souboru a v době největší krize jej sám podržel „nad vodou“. Proto bylo důležité, že půl roku po Šmokově skonu a po občanském rozloučení v Ústí nad Orlicí, měla divadelní a taneční veřejnost, blízcí spolupracovníci, kolegové, tanečníci i obdivovatelé, možnost rozloučit se s Pavlem Šmokem v Divadle na Vinohradech prostřednictvím večera, který se tak stal připomínkou choreografické a divadelní práce, poděkováním za několik generací, které Šmokova práce ovlivnila či inspirovala nebo „jen“ provázela na cestě tanečním životem.

Koncept večera předpokládal kombinaci a prolnutí Šmokových choreografií, ukázky z připravovaného filmového dokumentu o Pavlu Šmokovi a také „hostování“ jiných choreografických děl, jejichž autory Šmok ovlivnil a oni mu chtěli poděkovat a vzdát čest.

Největší pomachovský choreograf (aneb Za vším hledej Emila Františka Buriana)
Hned první choreografií večera byl Holoubek, choreografie z roku 1993 (i když její kořeny a inspirace sahají mnohem dále). Pražský komorní balet tuto choreografii nastudoval v obnovené premiéře, 23. října 2016 v Praze.

„Holoubek je známou baladou Karla Jaromíra Erbena, na jejíž motivy napsal Antonín Dvořák v roce 1866 ve Žďáře tuto stejnojmennou symfonickou báseň. Mladá žena, která otráví svého manžela, se rychle vdá za mladého nápadníka a posléze prožívá kruté výčitky svědomí, které ji nakonec doženou k sebevraždě.

Pavel Šmok k premiéře Holoubka v roce 1993 uvedl: ‘Dvořák ve svém Holoubkovi nesleduje Erbenovu baladu nijak doslovně. Proto ani moje taneční ztvárnění nevypráví děj přímočaře. Zvolil jsem tu formu ‘divadla na divadle’ a zasadil příběh do podivného masopustu. Příběh se proměňuje jakoby ve vdovin zlý sen, noční můru a něžný holoubek ve smrtihlava’.“ (z programu k inscenaci)

Na začátku Šmokovy divadelní umělecké kariéry byl rok strávený na herecké konzervatoři (v ročníku s ním byla například Marie Tomášová), poté začal hostovat u Emila Františka Buriana (na začátku roku 1950). I když Burianovo divadlo v poválečném období bylo poznamenané Burianovou zkušeností s válkou a zejména utrpením v koncentračních táborech a následným věčným strachem z možného znovuzatčení, přesto byla Burianova osobnost tak pronikavá, že ovlivnila i v těchto dobách řadu divadelních osobností, které v jeho divadle v té době začínaly umělecky působit. Burian pochopil Šmokovu lidskou i uměleckou výjimečnost a obsadil jej hned do několika inscenací. Na každého, kdo prošel divadlem Emila Františka Buriana, mělo angažmá i osobnost režiséra zásadní a trvalý vliv.

Myslím, že nejvíce se Burianův přístup k práci s jevištní metaforou zobrazuje právě ve Šmokově choreografii Holoubek. Je to taneční divadlo založené na poetice, metafoře, typické práci s divadelním znakem. Šmok vytvořil básnicko-taneční drama, ve kterém střídá reálné obrazy života vesnice i muže a ženy se světem divadelní fantazie v podobě masopustního reje – tradičního lidového obřadu, v jehož rámci se přechodně obracejí zajeté stereotypy. Smrtka stává se nevěstou, Umrlec ženichem a obráceně. I jeho práce s jevištním znakem vystačí s posunem, kdy stůl je stolem a pak se stává metaforou pro máry či svatební lože. Ubrus se proměňuje ve svatební šátek, ložní prostěradlo či vlny na vodní hladině. (Nelze nevnímat jistou skorogenerační spřízněnost a potřebnost vyjádřit podobnou tématiku, když se neodbytně latentně asociuje tato taneční jevištní výpověď s Topolovou hrou Konec masopustu v režii Otomara Krejči, Národní divadlo, 1964). Pojivem, stmelujícím celý děj Holoubka, jsou masopustní maškary, které posouvají děj i vytvářejí prostředí, a hlavní postavou se kromě ženicha a nevěstky stává Smrtka. Interpreti tančili koncentrovaně, pohybově souzněli s hudbou, svými muzikálními tanečními výkony ještě zdůraznili a podtrhli Šmokův hudební cit v choreografii a porozumění Dvořákově partituře. Výraznými interprety byli Patrik Čermák v dvojroli Smrťák/Mladý ženich a Lenka Bílková v roli Nevěsty.

Nejdůstojnější z choreografických poct: Lyrická Petra Zusky
Prvním profesionálním tanečním angažmá Petra Zusky byl Pražský komorní balet Pavla Šmoka, díky čemuž lze vysledovat jisté paralely i určité dědictví, které do sebe a své tvorby Petr Zuska vědomě a přiznaně či nevědomě vtisknul. Petr Zuska si je vědom toho, co pro něho spolupráce s Pavlem Šmokem znamenala a znamená, nakolik jej Šmok ovlivnil v uvažování o choreografii, umělecké tvorbě, přístupu k práci. Ale jako každý žák se i on proti učiteli vymezuje, hlásí své objevy a razí vlastní cesty. Petr Zuska už našel své místo i poetiku, má svá témata a umělecké výzvy, které jsou svébytné. Přesto by se dalo říci, že linií, která propojuje oba choreografy, Zusku i Šmoka, je půdorys lidové písně. Příklon k lidové písni, k folklórní tradici, k inspiraci v dílech českých hudebních skladatelů devatenáctého a dvacátého století lze vysledovat u obou choreografů.

Interpreti Lyrické byli Zuzana Šimáková a Ondřej Vinklát z Národního divadla v Praze. (V předešlém koncertě k poctě Pavla Šmoka před čtyřmi lety tančil tuto choreografii sám Petr Zuska). Oba tanečníci jsou skvělí interpreti, Ondřej Vinklát je nebývale dynamický tanečník s výrazným projevem. Rovněž Zuzana Šimáková má velký herecký rozptyl i taneční možnosti. Trochu škoda byla, že oběma chyběla jistá sehranost a jako by na sebe neslyšeli. Nicméně tato choreografie se stala důstojným, logickým a potřebným příspěvkem k poctě Pavlu Šmokovi.

Kdo zvedne rukavici?
Ve Šmokově tvorbě ční jeho uvolněná fantazie, citová vyrovnanost, obsažnost, plně propracovaná kompoziční stavba, zemitost jeho choreografií. Ve slavnostním večeru se ukázalo, jak těžká konkurence a kalibr Šmok je a jak výrazně ční případná nehudebnost a nekoncepčnost jiných, méně podařených choreografií.

Slovenské poděkování zastoupil Mário Radačovský s choreografií Beethoven v interpretaci sólistů Národního divadla Brno Eriko Wakizono a Ivana Popova (naši recenzi nejen z této choreografie najdete zde). Věřím, že Mário Radačovský myslel svoji poctu a vzpomínku na Pavla Šmoka co nejupřímněji. Kontrast s oběma Šmokovými choreografiemi byl však propastný.

Další, také slovenskou gratulací či oslavnou choreografií, byla choreografie Slovenské tance „Životy svetiel“, část Obraz duší na hudbu slovenského skladatele Petera Breinera, choreografky Natálie Horečné (recenzi z premiéry jsme publikovali zde). Duet tančili sólisté Baletu Slovenského Národního divadla v Bratislavě, Romina Kolodziej a Damián Šimko.

Silnice Petra Zusky
Zajímavý rozměr měla Zuskova choreografie Route 50, ve které sám Petr Zuska tančil, spolu s Terezou Podařilovou.

„Route 50 je mé nejaktuálnější dílko, které jsem vytvořil pro Terezu Podařilovou a sebe, tedy z pohledu čistě baletního, pro babičku s dědečkem. Název mého nového duetu Route 50 je parafrází na legendární americkou silnici Route 66, spojující Chicago a Los Angeles, která měřila přes 2.000 mil.“ (z programu k inscenaci)

Choreografie je metaforou životní cesty, lidské pouti, o které nevíme, kdy a kde skončí. Rozměr, který dostává v obou interpretech, je jejich taneční, fyzická, interpretační paměť, která se do interpretů zaryla, jejich pohyb se s jejich tělem mění (i když v dané choreografii nepoznaně). Jejich tělo sice stárne, ale jejich interpretační schopnost vyzrává, spolu s životní zkušeností, kterou si s sebou nesou. Cesta je zároveň oním cílem.

Večer uzavřela choreografie Pavla Šmoka Z mého života, Smyčcový kvartet „Z mého života“ Bedřicha Smetany, hrálo živě Wihanovo kvarteto.

„Kvartet Z mého života patří mezi vrcholná díla světové komorní tvorby. Jeho obsah vyplývá z názvu: je to jímavá niterná zpověď skladatele, zamyšlení nad dosavadním životem s jeho radostmi i strastmi, nadějemi i zklamáními, je to i vyznání víry ve vlastní vznešené poslání a hořká rezignace z marného zápasu se zákeřnou chorobou (kvartet vznikl dva roky po Smetanově ohluchnutí). Tragický patos nerovného boje umělce s nevyléčitelnou nemocí se stal i ústředním tématem Šmokovy choreografie.“ (z programu k inscenaci)

Ve večeru byly kromě výstupů moderátora večera Ondřeje Kepky promítnuty záběry z filmového dokumentu o Pavlu Šmokovi, kde zaznělo jedno podstatné sdělení. Pavel Šmok tam v mírné nadsázce o sobě říká, že je vlastně duší stále strojař a konstruktér, který prostě jen začal konstruovat balety. Ovšem tak, že si vytvořil strukturu, rámec či osnovu, jak sám připomněl, nejdříve vždy řešil konce, to znamená, jak to „dopadne“, a při přípravě vycházel úzkostně z pečlivě nastudované hudební partitury. Krokové pasáže stavěl až s tanečníky na sále. Je zjevné a z choreografií zřejmé, že hudbu cítil, chápal, vnímal a dokázal ji i jako choreograf interpretovat do jevištního tanečního tvaru. V kvartetu se rovněž nechává vést strukturou jednotlivých částí a neopomíjí Smetanův programový výklad. Opět interpreti dokázali znovu oživit choreografii třem tanečním párům, dominovala dvojice Alena Krivileva a Patrik Čermák.

Vlastně se mi ten večer naskytl úžasný divadelní obraz. Hlediště a ochozy Divadla na Vinohradech byly plné starých tanečníků, kteří se se Šmokem přišli rozloučit. Byl to kvůli tomu loučení smutný večer, a to také proto, že Pavel Šmok byl velký divadelník, těžko jej někdo zastoupí, přitom český tanec by někoho dalšího takového formátu moc potřeboval. Zůstalo prázdné místo, které nejde jen tak zaplnit.

 

Hodnocení autorky recenze: 90%

Pocta Pavlu Šmokovi
Scénář a režie: Ondřej Kepka
Hudba: Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Ludwig van Beethoven, ukrajinské a slovenské lidové balady, Iiro Rantala, Peter Breiner
Choreografie: Pavel Šmok, Petr Zuska, Mário Radačovský, Natália Horečná
Nastudování choreografií Pavla Šmoka: Kateřina Dedková-Franková
Asistent choreografií Pavla Šmoka: Igor Vejsada
Světelný design: Jakub Sloup a hosté
Zvuková režie: Tomáš Kučera
Sólisté Pražského komorního baletu a hosté (sólisté Baletu Národního divadla v Praze, sólisté baletu Národního divadla v Brně a sólisté Baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě)
23. října 2016 Divadlo na Vinohradech Praha

Holoubek
Choreografie: Pavel Šmok
Hudba: Antonín Dvořák
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková, Igor Vejsada
Kostýmy: Petra Lebdušková podle původních návrhů Věry Mejtové
Scéna: Petra Lebdušková podle původních návrhů Milana Čecha
Premiéra 30. května 1993
Obnovená premiéra 23. října 2016 Divadlo na Vinohradech Praha

Tančí sólisté Pražského komorního baletu – Lenka Bílková, Aurora Fradella, Patrik Čermák, Filip Löbl, Sabina Bočková, Alena Krivileva, Jitka Tůmová, Eliška Kolářová, Leonardo Germani, Sotirios Panagoulias, Jevgenij Kolomiets, Michal Vach
***

Lyrická
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: ukrajinské a slovenské lidové balady
Kostýmy: Roman Šolc
Scénografie a světelný design: Petr Zuska
Balet Národního divadla Praha (host)
Premiéra v roce 2008 Praha

Tančí sólisté Baletu Národního divadla v Praze – Zuzana Šimáková a Ondřej Vinklát
***

Beethoven
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Ludwig van Beethoven
Balet Národního divadla Brno (host)
Premiéra: 23. října 2016 Divadlo na Vinohradech Praha

Tančí sólisté Baletu Národního divadla v Brně – Eriko Wakizono a Ivan Popov
***

Slovenské tance „Životy svetiel” (část „Obraz duší”)
Libreto, choreografie a režie: Natália Horečná
Hudba: Peter Breiner
Scéna: Peter Janků
Kostýmy: Lea Fekete
Světelný design: Mario Ilsanker
Nastudování: Nikoleta Rafaelisová
Balet Slovenského národního divadlo Bratislava (host)
Premiéra 19. února 2016 v Bratislavě

Tančí sólisté Baletu Slovenského národního divadlo v Bratislavě – Romina Kolodziej a Damián Šimko
***

Route 50
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Iiro Rantala
Premiéra 26. srpna 2016 Lappeenrant (Finsko)

Tančí sólisté Baletu Národního divadla v Praze – Tereza Podařilová a Petr Zuska
***

Z mého života
Choreografie: Pavel Šmok
Hudba: Bedřich Smetana (Smyčcový kvartet „Z mého života“)
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Návrh kostýmů: Jan Dušek
Světelný design: Jakub Sloup
Premiéra 16. listopadu 1983
Obnovená premiéra 5. října 2014 Praha

Tančí sólisté Pražského komorního baletu – Alena Krivileva, Patrik Čermák, Lenka Bílková, Sabina Bočková, Leonardo Germani, Filip Löbl

www.prazskykomornibalet.cz