Poslední představení Kohokoli v Pražské křižovatce

Zakladatel Rudolf Pekárek vložil v roce 1934 do erbu orchestru zkratku FOK, aby tak předznamenal budoucí činnost nově vzniklého souboru: O znamená operu a další scénické příležitosti. Ovšem nakonec se orchestr ve své historii divadelním prknům téměř vyhnul. Téměř! Naproti místu svého založení v restauraci U Kmochů, Ibsenova č. 1, Praha 2, stojí Divadlo na Vinohradech.Zmíněná restaurace tehdy fungovala coby restaurace divadelní, a tak jistě nebylo náhodou, že právě ve vinohradském divadle se uskutečnil počin v dějinách FOK ojedinělý. Od 7. května 1937 hrál FOK v divadle scénickou hudbu Edvarda Griega k dramatu Henrika Ibsena Peer Gynt. Inscenace to byla úspěšná – celkem 27 repríz, hrálo se i dvakrát denně. Dirigoval tehdy mladý Rafael Kubelík. Pak dlouho nic. Až k 80. sezoně navazují obě instituce na dávnou spolupráci. Tentokrát je na pultech hudebníků a na rtech herců Kdokoli.

Co se týče hudby v rámci inscenace Kdokoli, setkávají se na Pražské křižovatce opusy dvou skladatelů – Jeana Sibelia a Franka Martina. Nejvýznamnější finský skladatel a veliký oslavenec roku 2015 Jean Sibelius (1865–1957) není příliš znám jako autor scénické hudby.Proslavil se zejména sedmi novátorskými symfoniemi, houslovým koncertem, symfonickými básněmi – za všechny jmenujme En Saga, Finladia či Labuť z Tuonely – nebo také první finskou kantátou Kullervo. Avšak i na poli scénické hudby má Sibelius pamětihodné opusy, například hudební doprovod ke hře Maurice Maeterlincka Pelléas a Mélisande, k Shakespearově Bouři či právě k mysteriu Huga von Hofmannsthala Kdokoli, op. 83 (Everyman, Jedermann, fin. Jokamies).

Sibelius se do jedermannovských vod dostal díky zakázce ředitele Finského národního divadla Jalmariho Lahdensua v roce 1916, přičemž inscenace měla premiéru 5. listopadu stejného roku. Helsinský městský orchestr řídil legendární Robert Kajanus. Zhruba ve stejné době pracuje Sibelius na své Páté symfonii. Scénická hudba má původně šestnáct částí, které dle funkce odpovídají trojdílnému schématu hry – úvodní fanfáry (č. 1 a 2), hudba ku slavnosti (č. 4–9) a rozhovory se Smrtí, se Skutky, Vírou či Čertem, aneb závěrečné Kohokoli účtování (č. 10–16). Sibelius se na rozdíl od předchozích divadelních zakázek neomezil jen na předehry a mezihry, složil ke hře také několik písní, mnohé pasáže pak volají po melodramatickém pojetí, například scéna se Skutky, s Vírou či se Smrtí, a po prudkém střídání hudby a slova, například výjev s Čertem. Zčásti kvůli potřebám divadelní hry, ale také velmi inspirován barevnou hudbou Alexandra Nikolajeviče Skrjabina užívá Sibelius vůči svým ostatním dílům netypické obsazení orchestru; k běžnému instrumentáři ještě přidává klavír, varhany, sólové hlasy a smíšený sbor. Sibelius se také s ohledem na středověký původ hry pouští i do hudebních archaismů, např. první píseň na banketu pro sólový tenor a sbor je psána ve starém církevním modu, v tomto případě aiolském. Naopak velmi novátorské je spojení varhan a smyčců ve scéně při mši.

Také Šest monologů z Kohokoli významného švýcarského komponisty Franka Martina (1890–1974) poměrně vybočuje z jeho ostatních děl, která se nesou ve znamení svébytného uchopení dodekafonické metody.Šest monologů z roku 1943 je velmi expresivních, ale na dobu svého vzniku poměrně klasických, upomínajících na orchestrální písně Mahlerovy nebo Straussovy. Zapadají také do kontextu ostatních skladatelových děl vzniklých za druhé světové války a zdůrazňujících téma smrti, ale také volajících po smíření, například oratoria In terra pax a Golgotha. Šest monologů vzniklo na podnět Martinova přítele, barytonisty Maxe Christmanna, jemuž je cyklus také věnován. Původně uvažoval skladatel dokonce o opeře, ale nakonec zůstalo při zhudebnění šesti nevýraznějších Kohokoli promluvách: o opuštěnosti, o strachu ze smrti, o matce, o víře a o spáse. Dle těchto témat také cyklus přechází z drásavosti do polohy nadějeplné, téměř konejšivé. V roce 1949 Martin Monology upravil pro orchestr (prvotním doprovodným nástrojem byl klavír), přičemž jejich novou podobu premiéroval dirigent Rafael Kubelík, zpívala Elsa Cavelti. Nicméně sám skladatel preferoval spíše interpretaci barytonovou, jakou uslyšíme na Pražské křižovatce; zazní písně č. 1, 2, 5 a 6. Cyklus je původně zamýšlen pro koncertní podium, v rámci vzniklé inscenace jde o jeho extrapolaci.

Koncert – představení ve dnech 5., 6. a 7. května diriguje Marko Ivanović, zpívá Roman Janál a dále vystupují herci vinohradského divadla, kteří také tančí.

Hugo von Hofmannstahl:
Kdokoli
(Jedermann)
Režie: Jaroslava Šiktancová
Dirigent: Marko Ivanović
Scéna: Pavel Kodeda
Kostýmy: Romana Redlová
Dramaturgie: Jan Vedral, Martin Rudovský
Choreografie: Martin Pacek
Hudba:
– Frank Martin: Sechs Monologe aus Jedermann
– Jean Sibelius: Jokamies, op. 83
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
BodyVoiceBand
(koprodukce Divadlo na Vinohradech / Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK / Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 98)
Premiéra 19. března 2015 Pražská křižovatka (kostel sv. Anny) Praha

Hospodin Bůh – sbor
Smrt – Marie Štípková
Čert – Lukáš Příkazký 
Kdokoli – Ivan Řezáč
Jedermann – Roman Janál
Kohokoli máti – Daniela Kolářová 
Kohokoli dobrý duch – Jaromír Meduna
Správce domu – Ondřej Vacke / David Steigerwald
Chudý soused – Michal Balcar / David Steigerwald 
Dlužník – Marek Mikulášek
Dlužníkova žena – Andrea Elsnerová 
Milá – Markéta Frösslová 
Bratránci – Michal Balcar / Vojtěch Bartoš / David Steigerwald 
Slečny – Iva Holubová / Marie Radová / Tereza Krippnerová / Josefína Voverková 
Mamon – Vojtěch Bartoš
Skutky – Andrea Elsnerová
Víra – Marie Radová 
Andělé – Iva Holubová / Tereza Krippnerová / Josefína Voverková

www.fok.cz
www.divadlonavinohradech.com

Autor je dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK
Foto archiv, Viktor Kronbauer

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na