Poslední ze spících krasavic

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Libreto se kupodivu zbavilo i truvérských písní, které by pro hudebního skladatele mohly být vítanou příležitostí k zařazení zpěvních čísel. I to svědčí o tom, že smysl příběhu bratři Čajkovští nespatřovali v možnosti operistického líčení lokálního koloritu, nýbrž v jednoduché dějové lince sledující cestu Jolanty k vlastnímu prozření. Důraz je naopak položen na rozhovor Jolanty a Vaudémonta o světle a jeho stvořiteli, dialog v podobě velkého a patetického operního duetu, během něhož Vaudémont Jolantě zaníceně vylíčí krásu a moc světla, takže král René pak již nemusí Jolantě o zraku a světle nic dodávat, jako je tomu v Hertzově hře, kde na něm leží tíha úkolu sdělit své dceři, co jí schází.

Ženy v zajetí tmy
Značné proměny doznala i titulní postava princezny Jolanty, a to nejen tím, že se zjednodušením a rozmlžením její osobní historie stala univerzálním typem nevidoucího člověka nevědoucího o své slepotě. Hertzova Jolanta je vyrovnaná, racionální, pozitivně přemýšlející a filosofující žena. Kdo byl inspirátorem podstatné změny Jolantina temperamentu, zda libretista Modest či skladatel Petr, nevíme, jisté však je, že tato změna je provedena v podivuhodném souladu se dvěma velkými, ba největšími ženskými postavami předchozích Čajkovského oper, totiž Taťánou z Evžena Oněgina a Lízou z Pikové dámy, ženami velké melancholie, křehké duše, iracionálních tužeb, ženami sice vidoucími, ale setrvávajícími v podobné vnitřní temnotě jako slepá Jolanta. A zároveň ženami obrovského odhodlání a velké cti.

Hned ve své druhé replice v dialogu s chůvou Martou pronáší Jolanta slova, která zásadně a od počátku odlišují „dánskou“ Jolantu od Jolanty „ruské“: „Něco mi schází… Co je to?“ Jsou mottem celé první scény, jejíž atmosféru udává proslulá ruská melancholie, „тоска“ (taská), nezaměnitelná směs stesku, úzkosti a touhy. Jolanta žije uprostřed krásné zahrady v kruhu svých milujících služebných a družek (ty jsou s výjimkou Marty také libretistovou inovací předlohy), a přesto není spokojená. Není k tomu žádný rozumný důvod, avšak jakýsi vnitřní hlas jí napovídá, že toto není skutečný svět a plný život. Cítí se dokonce proto před svými starostlivými služebnicemi provinile. A zároveň je v ní i stín podezření, že před ní cosi důležitého tají. Ale co to je? A co je ten neklid, kvůli němuž nemůže ani spát? „Celou noc jsem probděla,“ říká jim. A aby melancholie úvodní scény byla ještě přesvědčivější, zařazuje libreto jako první sólové číslo opery árii, či, jak to nazval skladatel, arioso, v němž se Jolanta ptá po důvodech, proč z ní vyprchalo dřívější štěstí a spokojenost a proč namísto radostí dne je jí milejší „mlčení noci a její chlad“. Toto je Čajkovského Jolanta, další obdoba typické hrdinky jeho slavných oper, tesklivá dívka čekající uprostřed temné noci na vysvobození, hotová „spící krasavice“.

Jolantinou nejstarší sestrou je nepochybně Taťána – připomeňme si slova, která pronese oné noci, kdy píše Oněginovi svůj dopis plný touhy. „Chůvo, já se trápím, stýská se mi, je mi zle, má milá, já se rozpláču!“, říká Filipjevně v dialogu, který tolik připomíná Jolantin rozhovor s chůvou Martou, mimo jiné také téměř shodnými obraty „Расскажи мне, няня…“ („Rasskaží mně, ňáňa…“, „Vyprávěj mi, chůvo…“ – Taťána) a „Скажи мне, Марта!“ („Skaží mně, Márta!“, „Pověz mi, Marto!“ – Jolanta) a v Čajkovského zhudebnění i podobně sestupnými intonacemi v rozsahu kvinty. Když je Taťána o samotě, jeden z jejích výkřiků do noci zní: „Pronásledují mě sny!“ A když se rozední, vidíme, jak je denní světlo pro ni nepříjemné: „Minula noc, všechno je vzhůru, vychází sluníčko. Pastýř hraje… Vše je tak klidné. A co já? Co já…?“

Druhou ze spících krasavic je Líza. Jako bychom slyšeli Jolantu, když se Líza na konci prvním jednání Pikové dámy pozdě v noci po odchodu komorné sama sebe ptá: „Kde se berou ty slzy? A proč? Mé dívčí snění, oklamalo jsi mě!“ A o malou chvíli později pak zazní její překrásný chvalozpěv noci: „Ó, slyš mě, noci! Jen tobě mohu svěřit tajemství své duše. Je temná jako ty, je jak pohled dvou smutných očí, které mě připravily o klid a štěstí… Noci, ty královno!“

Poslední ze „spících krasavic“, Jolanta, se však od dvou předchozích přece jen liší a zároveň se nejvíce podobá té skutečné Spící krasavici, tedy princezně Auroře z Čajkovského pohádkového baletu.

Petr Iljič Čajkovskij v roce 1893
Petr Iljič Čajkovskij v roce 1893

Tu podobu jako by shodou zvláštních okolností naznačovalo již samo princeznino jméno – Aurora, tedy Jitřenka, svítání, konec noci nebo také prozření. Protože i Jolanta v operní úpravě bratří Čajkovských má všechny parametry pohádky, nemůže titulní postava rezignovat na své touhy a vdát se z rozumu jako Taťána a už vůbec ne se vrhat z nábřeží do řeky jako Líza. Jolantiny oči ožijí, spatří světlo a svět kolem, a to díky touze, kterou v ní vyvolá hrabě Vaudémont, hrající zde v rámci typologie pohádkových postav roli prince-zachránce. Jolantina touha, která ji vyvede z temnoty (v tom či onom významu), je dvojjediná – je to touha nutná k uzdravení, tedy touha po poznání světla, a zároveň touha milostná. Jedno od druhého v Čajkovského opeře nejde oddělit. I v Hertzově hře je Jolantina touha po světle spojená s touhou poznat lásku, onen dosud neznámý „žár v srdci“, ale Čajkovského motivace Jolanty je extrémnější – zatímco Hertzova hrdinka odchází k léčebnému aktu, který jí má otevřít oči, bez odkladů a dobrovolně, u Čajkovského v ní touha po světle vzplane teprve, když král Vaudémontovi hrozí smrtí za porušení zákazu vstupu do zahrady a prozrazení slepoty jeho dceři a ta ho nyní chce zachránit, protože po něm touží, a rozhodne se podstoupit léčbu. Zde mimochodem pozoruhodné shody okolností v Jolantě a Spící krasavici pokračují – nejenže Aurořino jméno je spojené se světlem, jemuž se Jolanta otevírá, ale stejně výmluvné je dokonce i princovo jméno – je plné oné touhy, zachránce spící krasavice Aurory se totiž v baletu jmenuje Désiré neboli Kýžený, Vytoužený. Obě pohádky se koneckonců velmi podobají i svou topografií a základní situací: nepřístupná zahrada se spící princeznou, kterou princ Vytoužený budí a zachraňuje. Ano, Jolanta opravdu je „spící krasavice“, Čajkovského poslední.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat