Postavil jsem pomník, který přetrvá věky. Před 10 lety zemřel Luciano Pavarotti
Léta dozrávání
Luciano Pavarotti se narodil 12. října 1935 v Modeně. Jeho dětská a mladá léta se v lecčem nevymykají běžnému průměru italské mladé generace oněch let, v něčem se ale už objevují záblesky výjimečnosti. Jeho otec Fernando Pavarotti byl pekař v kasárnách karabiniérů, jeho matka pracovala v tabákové továrně. Otec se ale intenzivně zajímal o zpěv a také se mu amatérsky jako člen místního sborového sdružení Corale Rossini věnoval. Pamětníci o něm říkali, že měl hlasové předpoklady pro to, aby se věnoval zpěvu profesionálně, ale psychické vlastnosti, zejména nervozita, mu v tom zabránily. Když ale poznal talent u svého syna, podporoval jej a Luciano s ním, když mu bylo devět let, začal ve sboru zpívat. Doma pak měl Luciano možnost slyšet z otcových nahrávek hlasy slavných tenoristů, jako byli Benjamino Gigli, Tito Schipa či Enrico Caruso. Největšími vzory pro něj byli Giuseppe di Stefano a Mario Lanza. Během války se rodina Pavarottiových, která se mezitím rozrostla o děvčátko Gabrielu, o patnáct let mladší než Luciano, přestěhovala na čas na venkov a po válce se do Modeny vrátila. Gabriela Pavarotti se věnovala závodně volejbalu a svého bratra přežila o sedm let.
Jako většina italských kluků své společenské vrstvy se Luciano věnoval také velmi pilně fotbalu, který se v rodném městě intenzivně na nejrůznějších pláccích hrál (a na rozdíl od našich krajů namnoze hraje dodnes). Snil o kariéře fotbalového brankáře. Po absolutoriu střední školy (Scuola magistrale) se na přání matky věnoval přípravě na učitelskou profesi a v té také jistý čas působil. V té době stále ještě přetrvával jeho fotbalový sen. Když zjistil, že je nerealizovatelný, začal se Luciano intenzivně věnovat zpěvu. Navštěvoval lekce výborného pedagoga Arriga Pola, působícího v Modeně, který, protože dobře rozpoznal mládencův talent, mu je poskytoval zhusta bezplatně.
Prvním z několika rozhodujících roků v životě a kariéře Luciana Pavarottiho byl rok 1955. Modenský sbor Corale Rossini, v němž Luciano se svým otcem působil, se tehdy zúčastnil jedné z nejprestižnějších soutěží pěveckých sborů v Evropě, festivalu Eisteddfod v městě Langollen ve Walesu. Modenský sbor tam získal první cenu. Luciano považoval ocenění, které získal, za rozhodující moment svého života. Tehdy se rozhodl, že se zpěvu bude věnovat profesionálně, a tomu podřídil veškeré své úsilí. Učitelování vyměnil za profesi pojišťováka, ale především se naplno věnoval studiu zpěvu.
Poté, co Arrigo Pola odešel věnovat se své profesi do Japonska, stal se Luciano Pavarotti žákem jednoho z nejvýznamnějších pěveckých pedagogů oněch let, Ettore Campogallianiho, mezi jehož žáky patřili například Renata Tebaldi, Renata Scotto, Carlo Bergonzi, Ruggero Raimondi a také o deset let mladší Mirella Freni, kterou Luciano znal od dětství, protože Mirellina matka pracovala s jeho matkou v tabákové továrně. Mirella Freni se s Lucianem velmi spřátelila během tří let, v nichž spolu navštěvovali lekce Campogallianiho a v souvislosti se zaměstnáním svých matek si dle svých slov vždy připomínala Carmen.
Campogalliani se věnoval zejména zdokonalování pěvcova frázování. V době svého studia zpíval občas Pavarotti, vesměs bez nároku na honorář, na koncertech v různých menších městech.
Přes veškerou Lucianovu píli a úsilí stejně jako péči pedagoga se jednu chvíli zdálo, že bude muset se zpíváním skončit. Na jeho hlasivkách se objevily uzlíky, jeho vystoupení ve Ferraře skončilo neslavně. Naštěstí se ze zdravotních problémů vykřesal a po více jak pětiletém úsilí se dostavil úspěch. Rok 1961 se stal dalším rozhodujícím rokem v Pavarotttiho kariéře. Zvítězil v prestižní pěvecké soutěži, a to mu otevřelo dveře na operní scénu. 29. dubna 1961 zpíval na scéně divadla v Reggio Emilia roli, která se posléze stala jeho nejslavnější, Rudolfa v Pucciniho Bohémě. Dirigentem představení byl jeho přítel Leone Magiera, který později pravidelně doprovázel Pavarottiho jako klavírista při jeho sólových recitálech . A v roce 1961 se také Pavarotti oženil s Adou Venturi. Z tohoto manželství se narodily tři dcery: Lorenza, Cristina a Giuliana.
Na operním nebi začíná zářit nová hvězda
Pavarotti v roli Rudolfa vstoupil na jeviště, zazpíval a zvítězil. Jedno za druhým přicházela pozvání k dalším účinkováním. V roli Vévody ve Verdiho Rigolettovi vystoupil na scénách v Carpi a v Brescii. Jako Vévoda okouzlil také návštěvníky Teatro Massimo v sicilském Palermu; představení dirigoval sám Tullio Serafin. Se souborem benátské opery La Fenice se představil v roli Alfréda v Traviatě při hostování v jugoslávském Bělehradě.
Dne 24. února 1963 vystoupil Pavarotti v roli Rudolfa v Bohémě poprvé ve Vídeňské státní opeře. Záhy poté se s ním vídeňské publikum setkalo znovu, a to v rolích Alfréda v Traviatě a Vévody v Rigolettovi. V roli Rudolfa se také poprvé představil divákům v londýnské Královské opeře Covent Garden, kde zaskočil za onemocnělého Giuseppe di Stefana. O něco později se s ním v Londýně mohli diváci setkat v roli Tebalda v Belliniho opeře Kapuleti a Montekové. V Amsterdamu ztvárnil roli Edgara v Donizettiho Lucii z Lammermooru.
Velmi významné bylo v té době setkání Luciana Pavarottiho s Joan Sutherland a jejím manželem, dirigentem Richardem Bonyngem. Absolvovali s operním souborem zájezd do Austrálie, kde během čtrnácti týdnů uvedli téměř čtyřicet představení. Na repertoáru byla celkem čtyři operní díla. Pavarotti byl partnerem primadony v rolích Nemorina v Donizettiho Nápoji lásky, Alfréda v Traviatě, Edgara v Lucii z Lammerommoru a Elvina v Belliniho Náměsíčné.
Jevištní partnerství po boku v té době již velmi ceněné primadony, stejně jako práce s jejím manželem, dirigentem s velkým smyslem a citem pro zpěváky, měly pro Pavarottiho velký význam a velice přispěly k jeho uměleckému vývoji. S Bonyngem a Joan Sutherland tehdy také poprvé vstoupil na americkou půdu, když v Miami sklidil obrovský úspěch v roli Edgara v Lucii z Lammermooru.
Po návratu z Miami následovalo pozvání do La Scaly. Herbert von Karajan Pavarottiho obsadil do role Rudolfa v Bohémě v představení dne 26. dubna 1965; partnerkou v roli Mimi mu byla jeho kamarádka Mirella Freni. Opět se dostavil mimořádný úspěch. Pavarotti, který po boku Joan Sutherland vyzrál jak pěvecky, tak představitelsky, potvrdil, že v roli Rudolfa je v dané chvíli v operním světě jedničkou. Do La Scaly se vrátil o rok později v roli Tebalda v Kapuletech a Montecích. A Rudolfa si zazpíval také na Mezinárodním festivalu ve skotském Edinburghu pod taktovkou Claudia Abbada. V Londýně si v Donizettiho Dceři pluku vyzkoušel, že suverénně zvládá vysoké tóny.
Pavarotti ve druhé polovině šedesátých letech zpívá na mnoha dalších čelných evropských scénách. Zmiňme se zde například o roli Talbotta v Belliniho Puritánech či Oronta ve Verdiho Lombarďanech na první křížové výpravě, jehož ztvárnil v římské opeře v roce 1969. Z této opery stejně jako z některých dalších inscenací byla pořízena soukromá nahrávka. Tyto nahrávky se rychle šířily a spolu s nimi se také šířila Pavarottiho sláva. A záhy přišly první komerční nahrávky, které zahájily desítky dalších záznamů jeho operních i koncertních vystoupení. Z těch prvních zmiňme například nahrávku Nápoje lásky, kde jeho Nemorinovi je partnerkou v roli Aliny Joan Sutherland.
K patrně nejvýznamnější události ale došlo v té době 23. listopadu 1968, když Luciano Pavarotti poprvé vystoupil na prknech newyorské Metropolitní opery. Opět to bylo v roli Rudolfa a i tam mu byla partnerkou Mirella Freni. Dirigentem představená byl Francesco Molinari-Pradelli. Kritik listu New York Daily News nešetřil chválou: „Běžní Rudolfové jsou dobří, ale vynikající jedinci se vyskytují jenom zřídka. Bylo velmi příjemné setkat se s Lucianem Pavarottim, tenoristou zjevně zrozeným pro tuto roli. Italský tenor, jehož příchod se díky laryngitidě o týden opozdil, je přínosem. Roli zvládá s radostí, které jsou schopní jen málokteří její interpreti.“ A kritik New York Times Peter G. Davis napsal: „Mr. Pavarotti triumfoval především díky vrozené kráse svého hlasu. Žádný tenor nedokáže vytvářet tóny s takovou lehkostí.“
Po úspěchu v Bohémě se v Met představil v Lucii z Lammermooru a v Traviatě. A následovala řada představení v dalších amerických městech, především v San Franciscu.
Král vysokého C
17. dubna 1972 se na scéně Met konala premiéra nového nastudování Donizettiho líbezné operní hříčky Dcera pluku. Titulní roli zpívala Joan Sutherland, jejím partnerem v roli Tonia byl Luciano Pavarotti, inscenaci nastudoval a řídil Richard Bonynge. V dalších rolích vystoupily například dvě čelné sólistky Met, dlouholetá velmi úspěšná sopranistka Regina Resnik a někdejší skvělá Salome Luba Welitsch.
Úspěch, a to nejen u publika, ale i u kritiky, byl vpravdě mimořádný. Tehdejší velmi obávaný kritik New York Times Harold C. Schonberg dal své recenzi titulek: Novou Dceru pluku charakterizuje vzrušení a zábava. Vysoce v ní vyzdvihl všechny složky inscenace, stejně jako jednotlivé sólisty. Pavarottiho charakterizoval jako „panujícího krále lyrického tenorového oboru“: „…jeho tenor je podobný Giglimu, s větším vkusem a muzikálností, vysoká béčka a céčka zpívá naprosto bezstarostně a bezchybně.“
Podle dalších svědectví v árii „vypálil“ naprosto suverénně devět vysokých C, za což se mu dostalo označení „Král vysokého C“.
Luciano Pavarotti vystoupil na vrchol, stal se pojmem a jeho aktivity se rozrostly do neobyčejné šíře. V rámci tohoto článku není možné se o nich podrobněji rozepisovat, navíc, jak tomu v podobných případech bývá, se informace čerpané z různých pramenů mezi sebou někdy dost podstatně liší, čili zabývejme se jen základní informační linií a některými detaily, jež vešly do obecného povědomí.
K těm patří i příhoda, která se stala 1. února 1973 na koncertě ve městě Liberty ve státě Missouri, který byl součástí akce Fine Arts Program (dnes v USA velmi populární pod názvem Harriman-Jewel Series). Kvůli určité nervozitě Pavarotti poprvé použil kapesník k osušení potu. Toto gesto se pro něj stalo později velmi charakteristické a kapesník se stal při jeho vystoupeních samozřejmou rekvizitou.
V sedmdesátých a osmdesátých letech absolvoval stovky představení na evropských i amerických scénách, přečetná koncertní vystoupení, jeho hlas byl zaznamenán na stovkách rozhlasových a gramofonových nahrávek (zde z velké části se jednalo o produkty labelu Decca) a stále častěji se objevoval v televizi. V prvním představení programu Live in the Met, kterým byla 15. března 1977 Bohéma, ztvárnil roli Rudolfa. Mnohokráte obdržel cenu Grammy a četná další ocenění. Stále častěji vstupoval i do veřejného života.
Z jeho rolí v Met připomeňme například Cavaradossiho v Tosce, kterého zpíval po boku Montserrat Caballé v titulní roli. V inscenaci Rigoletta byl jako Vévoda svůdcem June Anderson v roli Gildy. V Trubadúrovi a Verdiho u nás málo známé opeře na schillerovský námět Luisa Miller mu byla partnerkou Katia Ricciarelli, v Mozartově Idomeneovi Ileana Cotrubas, ve Verdiho Aidě Deborah Voigt. Velice častými partnerkami Pavarotiiho byly pochopitelně Joan Sutherland a Mirella Freni. Z jeho dalších rolí v Met i na jiných scénách oné doby připomeňme alespoň titulní roli ve Verdiho Donu Carlosovi a Ernanim, Talbota v Belliniho Puritánech, Fernanda v Donizettiho Favoritce, Kalafa v Turandot a Cania v Leoncavallových Komediantech.
V roce 1976 poprvé vystoupil v Salcburku. Nejdříve se představil ve svém recitálu a potom propůjčil svůj hlas drobné, ale prvotřídními tenoristy obsazované úloze italského zpěváka ve Strausssově Růžovém kavalírovi. V roce 1983 byl interpretem titulní role v Ponnellově inscenaci Mozartova Idomenea. Následovaly další koncerty, ten poslední, provázený bouřlivými ovacemi, se konal v roce 1988.
Po delší pauze se také vrátil na scénu Vídeňské státní opery. Stalo se tak v roli Manrica v Trubadúrovi, jehož dirigoval Herbert von Karajan a Leonoru zpívala Katia Ricciarelli. Spolu s Mirellou Freni si pod taktovkou Carlose Kleibera zopakoval Bohému a vystoupil v řadě dalších inscenací. S vídeňským publikem se rozloučil v roce 1996 v titulní roli Giordanova Andrého Chéniera, jehož v režii Otto Schenka dirigoval Marco Armiliati; roli Madeleine ztvárnila Joan Carlyle a Gérarda Eberhard Wächter.
Milánské publikum mohlo obdivovat jeho Radama v inscenaci Aidy, kterou dirigoval Lorin Maazel, anebo Dona Carlose v inscenaci Franca Zeffirelliho pod taktovkou Riccarda Mutiho. Z amerických scén se nejčastěji vracel do San Francisca a Chicaga.
Častým hostem býval Luciano Pavarotti též v západní části rozděleného Berlína, a to jak na scéně Deutsche Oper, tak na koncertech. Při představení Nápoje lásky 24. února 1988, v němž zpíval Nemorina, bylo podle údajů tisku (Der Tagespiegel, Die Zeit) 115 opon a aplaus trval 62 minut. Guinessova kniha rekordů uvádí ještě vyšší údaje (167 opon během 67 minut).
V roce 1980 založil Pavarotti mezinárodní pěveckou soutěž pro mladé pěvce. Vítězům této soutěže se dostalo možnosti vystoupit v inscenacích na některé z operních scén. Při druhém ročníku soutěže, který se konal v roce 1986, to byla inscenace Bohémy, která byla provedena v divadlech v Modeně a v Janově, ale také v čínském Pekingu. V hlavním městě Číny potom vystoupil Pavarotti na koncertě v obří hale sjezdového paláce pro deset tisíci nadšených diváků. Blýskl se opět devíti vysokými C a sklidil nepopsatelné ovace.
Finale maestoso
Psal se rok 1990. Padla železná opona, chvíli jsme se těšili iluzi, že svět se konečně opravdu změnil a přišel k rozumu. V této atmosféře se v červnu a červenci konalo v Itálii mistrovství světa v nejpopulárnějším sportu na světě, ve fotbale. V předvečer finále se v Carracallových lázních v Římě konal koncert, na němž vystoupili před zraky několika tisíc diváků tři populární tenoristé Plácido Domingo, José Carreras a samozřejmě Luciano Pavarotti. Koncert, na němž kromě operních árií zazněly i populární italské a španělské písně, prostřednictvím rozhlasu a televize sledovaly miliony diváků na celém světě. V domácím prostředí logicky kraloval Pavarotti. Trojice tenorů se stala pojmem. Árie Nessun dorma z Pucciniho Turandot se stala neoficiální hymnou šampionátu.
Po římském úspěchu se koncerty opakovaly při následujících mistrovstvích světa v Los Angeles, Paříži a v Yokohamě a ještě při některých dalších příležitostech. Ať je to, jak chce, tyto akce rozhodně pomohly ke zpopularizování opery v širokém měřítku a značný podíl na tom měla právě osobnost Pavarottiho.
V devadesátých letech Pavarotti vystoupil na řadě dalších koncertů pořádaných pro stovky tisíc diváků, ať to bylo v londýnském Hyde Parku či v Paříži pod Eiffelovou věží. Nejmasovější z nich se konal v newyorském Central Parku; koncert na místě sledovalo půl milionu diváků a prostřednictvím televize desítky milionů dalších na celém světě. V roce 1998 obdržel Pavarotti, který tou dobou už byl ověnčen desítkami různých dalších cen a titulů, The Grammy Legend Award (Cenu pro legendu Grammy).
Pavarotti svou popularitu vložil do četných humanitárních aktivit. V letech 1992–2003 uspořádal v rodné Modeně řadu koncertů nazvaných Pavarotti and his Friends, jež byly věnovány hrdinům i obětem probíhajících válek a trpícím dětem na celém světě. Pavarotti, který vedle klasické hudby měl rád i jiný typ hudby, zval na tyto akce špičkové umělce ze zcela jiných hudebních žánrů jako například Bryana Adamse, Eltona Johna, Spice Girls, Giovanniho Morandiho, Toma Jonese, Lou Reeda a mnohé další.
V tomto snažení jej spojovalo blízké přátelství s princeznou Dianou a za tyto své aktivity obdržel celou řadu významných ocenění. V roce 2001 obdržel vysoce prestižní Cenu Kennedyho centra, jež se každoročně uděluje několika špičkovým umělcům. V roce 2002 ji vedle Pavarottiho obdržel například herec Jack Nicholson a muzikálová hvězda Julie Andrews. Pavarottimu cenu předával a jeho aktivity přitom vysoce zhodnotil tehdejší generální tajemník OSN a čerstvý nositel Nobelovy ceny míru Kofi Annan.
K výrazným změnám došlo v osobním životě Pavarottiho. V roce 2000 se rozvedl a o dva roky později se oženil se svou dlouholetou faktickou družkou, o třicet čtyři roky mladší spolupracovníci Nicolettou Mantovani. O rok později Nicoletta přivedla na svět dvojčata, děvčátko Alici a chlapečka, který bohužel porod nepřežil. V roce 2002 zemřeli v požehnaném věku 89 a 86 let krátce po sobě také oba pěvcovi rodiče.
13. března 2004 se v roli Cavaradossiho na scéně newyorské Met rozloučil Luciano Pavarotti s jevištěm. V prosinci téhož roku oznámil plánovanou „farewell tour“ (turné na rozloučenou) se záměrem rozloučit se s publikem ve čtyřiceti městech. Turné, jehož program měl název A Night to Remember, bylo ovšem vzhledem k pěvcovu onemocnění přerušeno a nedokončeno. K jeho poslednímu vystoupení v rámci této akce došlo v prosinci 2005 na Tchaj-wanu.
Poslední veřejné vystoupení Luciana Pavarottiho proběhlo 19. února 2006, když při slavnostním zahájení zimních olympijských her v Turíně slyšeli přítomní a s nimi opět miliony televizních diváků v jeho podání árii Nessun dorma. V té době už byl ale Pavarotti vážně nemocen. Lékaři diagnostikovali zhoubnou rakovinu slinivky. Dne 6. září 2007 ve svém domě v rodné Modeně Pavarotti své nemoci podlehl.
Poslední rozloučení, které se konalo v katedrále sv. Geminiana v Modeně, bylo opravdovým „pohřbem krále“. Přítomny byly tisíce lidí, mezi oficiálními hosty byli italský prezident i předseda vlády. Smuteční bohoslužby celebroval modenský arcibiskup Benito Cochi, který se s pěvcem loučil i jménem papeže Benedikta XVI. Sopranistka Raina Kabaivanska přednesla Verdiho Ave Maria a Andrea Bocelli se loučil přednesem Mozartova Ave Verum Corpus. V průběhu pohřbu nad chrámem prolétly letouny akrobatického týmu italských ozbrojených sil Freece Tricolori, které za sebou zanechávaly ve vzduchu barvy italské trikolory. Pohřební průvod poté zamířil do deset kilometrů vzdáleného Montale Rangone, kde byly pěvcovy tělesné ostatky uloženy k věčnému odpočinku do rodinné hrobky.
Fenomén Luciano Pavarotti
Když se zamyslím nad životem a uměním Luciana Pavarottiho, vyvstanou mi v paměti verše římského klasika Horatia „Exegi monumentum aere perennius“ („Postavil jsem pomník, který přetrvá věky“). Luciano Pavarotti byl jedním z mála, komu se to podařilo. Nebyl jistě žádný rytíř bez bázně a hany. Mnohé lze na něm kritizovat a mnozí tak činili už za jeho života. Mnohé kritické postřehy zmínil ve své knížce věnované spolupráci s Pavarottim jeho bývalý dlouholetý manažer Herbert Breslin, který Pavarottimu velmi pomohl při budování jeho kariéry a popularity a s nímž se Pavarotti rozešel, když na něj převažující vliv začala mít Nicoletta Mantovani. Ale i on plně uznává pěvcovu absolutní profesionalitu a suverenitu.
Repertoár Pavarottiho nebyl příliš rozsáhlý. Seznam jeho rolí obsahuje šestatřicet položek a z nich pouze čtyři nejsou role v italských operách. Jedná se o Rytíře des Grieuxe v Massenetově Manon, titulního hrdinu a jeho syna Idamanta v Mozartově Idomeneovi a italského pěvce ve Straussově Růžovém kavalírovi. Koncentroval se na italskou operu a v té dosáhl absolutního mistrovství. Zpočátku to bylo především v belcantových rolích předromantické opery (Bellini, Donizetti), poté role takzvaného spinto tenorového oboru a nakonec role dramatičtějšího charakteru a špičkové veristické postavy. Zářivou stálicí byl od počátku do konce patrně nepřekonatelný Rudolf v Bohémě.
Luciano Pavarotti se stal doslova symbolem opery. Autor nekrologu ve Frankfurter Allgemeine Zeitung o něm napsal: „Tenor jako žádný jiný ve své době se stříbrným třpytem, otevřeným tónem, lyrickou glazurou, kovově průrazný s neporovnatelným hlasovým objemem, nezapomenutelný, jedinečný.“ Prestižní americký kritik Michael Kennedy jej zhodnotil následovně: „Nic nemusel dělat násilím. Vše u něj bylo v jeho hlase. Měl precizní dikci, specifický témbr plně odpovídající tzv. italskému stylu. V jeho hlase bylo něco zvláštního, něco, pro co se dalo pochopit, že lidé stojí dlouhé fronty na to, aby jej mohli slyšet.“ Dodává ale, že velmi pochybuje, že by je přivedl k tomu, aby se šli podívat na Bergova Vojcka. V tom má nepochybně pravdu, ale i tak se Pavarotti zasloužil o rozšíření popularity opery jako málokdo jiný.
Dejme nakonec slovo pěvcovým kolegům a spolupracovníkům. Dame Joan Sutherland a její manžel dirigent Richard Bonynge na něj vzpomínali: „Mladý Pavarotti byl pro operní svět zjevením. Byla radost s ním pracovat, byl vždy plný radosti a nadšení.“
Dirigent Marco Armiliato o něm řekl: „Možná největší zpěvák v historii, jedna Lucianova fráze měla hodnotu celé vstupenky.“ Obdobně se vyjádřil i sám velký Herbert von Karajan: „Byl králem mezi tenory.“ A Katia Ricciarelli jej parafrázovala: „Byl Karajanem mezi zpěváky.“
Mirella Freni, která jej znala ze všech kolegů nejlépe, po smrti Pavarottiho sdělila médiím: „Luciano byl jako můj bratr, vždy žertoval, vždy byl fantastický společník. Bude vzpomínán jako jeden z nejlepších tenorů na světě, ale my jsme šli do opery proto, že jsme milovali zpěv, ne kvůli kariéře a prospěchu.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
