Hvězdy s přílohou

V opeře účinkuje stále víc manželských párů, ne vždy však ve prospěch kvality. Toulka operním světem
(merkur.de – 10. září 2016 – Markus Thiel)

Smlouva s prominentním umělcem s podmínkou, že bude angažován také „vedlejší šum“ – to je choulostivé a žhavé téma. Žádný intendant, agentura nebo pořadatel o tom přirozeně nechce oficiálně mluvit. S dlaní před ústy to však potvrzují a stěžují si, že takové dvojité balení už dávno patří k dennímu chlebu uměleckých kanceláří. Je to obchod, při němž umělecká stránka hraje vedlejší roli. Jen tak je možné si vysvětlit některé aktuální rychlé starty, například Azerbajdžánce Yusifa Eyvazova.

Tento devětatřicetiletý sympatický, bodrý a odolný, běžně upotřebitelný tenorista se najednou objevuje na výplatnicích v newyorské Metropolitní, v Německé státní opeře v Berlíně, v Bavorské státní opeře, Vídeňské státní opeře i na Salcburském festivalu. Ne proto, že v těchto divadlech často posloužil jako cover slavnějších kolegů ve stadiu zkoušek, ale hlavně je už skoro rok ženatý s Annou Netrebko. Pokud má Eyvazov roku 2017 v salcburské Aidě po boku své ženy dokonce převzít roli Radama, může to mít sotva umělecké opodstatnění. Pro festival je to ovšem výhoda: jejich ofenzívně předváděný soukromý život propůjčí Salcburku, který klesá k běžné události až k průměru, konečně zase lesk.

Ale překvapivé smlouvy se uzavírají i jinde. Kdyby nebyl Simon Rattle šéfdirigentem Berlínských filharmoniků, nikdy by k nim nebyla jeho žena Magdalena Kožená (už delší dobu z formy) angažována tak často. Bez vlivu prozatímního intendanta v Salcburku Sven-Erica Bechtolfa byl Anett Fritsch pravděpodobně na festivalu nikdy nedostala roli Hraběnky ve Figarově svatbě. Nápadně často se také objevuje basbaryton Nicolas Testé na vývěskách obsazení, kde na čelném místě stojí jméno jeho manželky Diany Damrau. Když se rozhlédneme, padnou nám do oka desítky dalších příkladů, například častá společná vystoupení tenorové hvězdy Petera Seifferta a jeho ženy Petry Marie Schnitzer. A někdy se poštěstí dokonce opakované vydání modelu páru snů. Nejen u sopranistky Anny Netrebko, dříve ve spojení s Erwinem Schrottem; týká se to i tenoristů. Roberto Alagnu jsme kdysi mohli zažít spolu s hádavou divou Angelou Gheorgiu (která ho obvinila z domácího násilí) a v současné době účinkuje rád se svou druhou manželkou Aleksandrou Kurzak – jako právě teď při Mnichovských operních slavnostech v La Juive.

Máme tedy taková spojení proklínat a opovrhovat jimi? To by byl příliš přísný soud – i když podobné praktiky omezují uzavírání smluv s umělecky vhodnějšími osobnostmi a pokud jde o kvalitu, jsou často kontraproduktivní; je to přece jen čachrování. Operní scéna ovšem podobné pochybné záležitosti snese. Vždyť ostatně neexistuje jen model “hvězda s přílohou”, známe i něco lepšího, totiž symbiózu.

Umělecké duo, které teprve společným působením získá velkou formu, neboť se jeho části vzájemně potřebují, protože se emocionálně i obsahově povzbuzují; i taková spojení existují, ač méně často. Už je to dávno, co byl takovým vzorovým příkladem manželský pár Joan Sutherland a Richard Bonynge. Tito Australané se v šedesátých a sedmdesátých letech postarali o nové ohodnocení belcantové opery. Ona na základě hlasových schopností, on díky odbornému bádání a jako dirigent. Zpočátku sklízel Bonynge značný posměch, byl považován za jakéhosi pokojového psíka s taktovkou. Úcta k jeho výkonům však škodolibé poznámky brzy potlačila.

Srovnatelná je s nimi dvojice Edita Gruberová a Friedrich Haider – pár, který se nikdy neprobojoval k oddacímu listu a po mnoha letech se zase rozešel. Haider o sobě ví, že nepatří k týmu dirigentských géniů. Ale jeho uvážlivá kapelnická práce, jeho spolehlivé, reflexí pojištěné řemeslo bylo přesně to, co assoluta při svých vokálních tanečcích potřebovala. Mnohý intendant možná Haiderovo angažmá přijímá jen se skřípěním zubů. Je však také pravda, že spoustě jiných dirigentů připadá belcanto pod jejich úroveň.

Setkání rovnocenných, přiblížení dvou hvězd, které kolem sebe najednou krouží v nerozlučném, a tím také umělckém spojení, je případ nejvzácnější. Stalo se to v Mnichově, když Julia Varady, to temně žhnoucí ohnivé jádro, nad nímž zuří vulkány, náhle potkala chladně se lesknoucí slunce v podobě Dietricha Fischer-Dieskaua. Dva lidé z umělecky naprosto odlišných směrů, přitom však pro význam a vyzařování nenapadnutelní. Pravidelně spolu účinkovali ve Wagnerových Mistrech pěvcích, v Pucciniho Plášti, ve Straussově Arabelle, v Reimannově Learovi. Nikoho by tehdy nenapadlo uvažovat, jestli je to umělecky správné – což se ovšem trochu změnilo, když Fischer-Dieskau převzal roli dirigujícího partnera. Takže tedy ideální operní pár? Podobný příklad jako spojení Mirelly Freni a Nikolaie Ghiaurova?

K rodinkaření v operní branži zřejmě patří dvě strany. Jednak jsou tu manželské páry, které si nechávají svá společná vystoupení zařizovat agenturami a také si je nechávají dobře zaplatit. Ale také je tu publikum, které je na taková spojení zvědavé – lhostejno, jak zpívá. „Pár snů“ je možná nejinflačnější pojem divadelního světa. Jestliže jde v 99,8 procentech oper – s výjimkou Pfitznerova Palestriny nebo Hindemithova Malíře Mathise – o stupňování vášní a ničivé účinky hormonů, rádi si to promítáme do soukromí. Ještě dnes leckdo při představení uchváceně vzdychne: Ach, kéž by si tenkrát, když mu to ještě zpívalo, vzal Villazón tu „svoji“ Netrebko. Ale ona si teď ulovila jiného, vokálně rovněž sporného. V žánru, kde se hraje s krásným zdáním, je něco takového součástí systému – a proto se tomu nedá zabránit.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová