Jak je možná neznáte: Carlos Kleiber

  1. 1
  2. 2
Sondy do soukromých životů slavných hudebníků a skladatelů (6). Carlos Kleiber (3. července 1930, Berlín – 13. července 2004, Litija, Slovinsko)
Carlos Kleiber (zdroj commons.wikimedia.org)


Cestu dirigenta Carlose Kleibera dláždily skandály

Otec Carlose Kleibera Erich Kleiber studoval filozofii, dějiny a umění na Německé univerzitě v Praze (absolvoval v roce 1912) a souběžně bral lekce na Pražské konzervatoři. V Praze prožil i svůj dirigentský debut, a to roku 1911 na scéně Německého divadla v Praze. Jeho matka Ruth Goodrich byla Američankou židovského původu a vzdálenou příbuznou spisovatele Sira Waltera Scotta. Říkalo se, že Carlos Kleiber vlastně nebyl synem Ericha Kleibera, ale že vzešel z poměru skladatele Albana Berga s manželkou velkého dirigenta. Tato domněnka však byla vyvrácena a byla pouhou spekulací. Je pouze známo to, že v roce 1925 byl Berg zamilován do vdané ženy Hanny Fuchs, sestry spisovatele Franze Werfela. Sám Carlos Kleiber byl ženatý se slovinskou tanečnicí Stanislavou Brezovar a žil v Grünwaldu poblíž Mnichova.

Ačkoli již ve velmi raném věku komponoval, jeho otec jej přinutil studovat chemii. Ze strachu, že by se mohl stát hudebníkem, mu povolil evropský dirigentský debut teprve v roce 1954 v Postupimi, ale pouze pod pseudonymem „Karl Keller“.

Zajímavostí je, že na Pražském jaru dirigoval Carlos Kleiber 25. května 1968 orchestr FOK, jeho otec Erich vedl Českou filharmonii na festivalu celkem pětkrát. Carlos Kleiber debutoval v Metropolitní opeře až v roce 1988, kde řídil Bohému s Lucianem Pavarottim a Mirellou Freni. Berlínskou filharmonii dirigoval poprvé až po šedesátce. Po rezignaci Herberta von Karajana v roce 1989 odmítl nabídku usednout v Berlíně na šéfovské místo. V letech 1989 a 1992 dirigoval Novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků, které jsou zaznamenány na DVD.

Z koncertního života odešel v roce 1990, příležitostně dirigoval za velký honorář benefiční koncerty. V roce 1999 řídil ve Španělsku svůj poslední koncert za pultem Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu – Beethovenovu 4. a 7. symfonii a předehru k operetě Netopýr Johanna Strausse.

Carlos Kleiber zemřel ve věku sedmdesáti čtyř let ve svém prázdninovém domě ve slovinské vesnici Litija. Fáma říká, že spáchal sebevraždu, stejně jako jeho matka i otec, který údajně zvolil sebevraždu v den 200. narozenin Wolfganga Amadea Mozarta, 27. ledna 1956.

Carlos Kleiber (zdroj YT)


Autoritářství, orchestrální dril, pedantství k hudebnímu zápisu
Carlos Kleiber byl nesmírně komplikovaným mužem, jeho život byl možná více nešťastný než požehnaný tím, že měl za otce slavného dirigenta. Byl naprosto svůj, nenapodobitelný a záhadou snad i sám pro sebe. Navenek velice přísný, vyžadoval, aby se mu orchestr naprosto podřídil. Stejně jako jeho otec, který požadoval na nastudování Bergova Wozzecka třicet čtyři zkoušek s celým orchestrem, snažil se od sezony k sezoně zdvojnásobit svůj honorář a byl stejným autokratickým perfekcionistou. Před koncertem byl však naprosto panický, a to během celé své kariéry.

Při sporu o interpretaci se dovedl rozzlobit na koncertního mistra violoncell a požádal hráče od posledního pultu, aby si s ním vyměnil místo. Řada hudebníků jeho rozhodnutí nechtěla akceptovat, a tak vedla jeho nespokojenost k porušení doposud dobrých vztahů k orchestru. Po půlhodinové přestávce a vyjednávání s vedením divadla byla situace zklidněna. Co se týče obsazení, měl na to právo, neboť tato skutečnost mu byla ve smlouvě zaručena. Kleiber byl nekompromisní. Pokud se mu něco nelíbilo, jednoduše odešel.

Současně byl však také neskutečně pokorný a zběsile dokonalý. Jeho dětský nevinný výraz, který můžete vidět na záznamech koncertů, kontrastoval s komplikacemi při zkouškách. Když například druhé housle Vídeňských filharmoniků nemohly pochopit, co chtěl na začátku Adagia Beethovenovy 4. symfonie, opustil zkoušku.

Jeho technika dirigování byla nenapodobitelná: v zoomorfním stavu se vznášel jako orel, jako by poletoval a následně požíral svou kořist. Mohl tancovat, vypadat neohrabaně, potrhle, často šílený a hysterický a jeho emoce odrážely každou malou nuanci. Kleiber byl velmi verbálním dirigentem, nabízel úsměvné metafory, přirovnání a obrazy. Listy („Kleibergrams”), které po zkoušce dával na pult hráčům, doplňoval bohatými poznámkami k hraným partům. Notový materiál, který byl závazný pro všechny, byl opatřen jeho poznámkami týkajícími se smyků, frázování a dynamiky. Mnohé orchestry a operní domy však tyto náročné podmínky často nemohly splnit.

Dirigování ve skutečnosti nenáviděl. Herbert von Karajan řekl britskému spisovateli Richardu Osbornovi (v knize rozhovorů, kterou zveřejnil Oxford University Press): „Je geniálním dirigentem, ale nerad to dělá.“ Karajanovi Kleiber řekl: „Diriguji, jenom když mám hlad.“ Často se bavil tím, že pod pseudonymem posílal dopisy Spieglu a do novin, včetně útoku na dirigenta Sergiu Celibidacheho. Jeho idolem byl stejně autokratický dirigent Herbert von Karajan, jehož hrob nikdy neopomenul po příjezdu nebo před odjezdem ze Salcburku navštívit.

Herbert von Karajan o něm řekl, že „tam, kde skladatel Béla Bartók žádá, aby určitá pasáž byla zahrána za dvanáct vteřin, Kleiber ji dovede zahrát šesti různými způsoby“. Umělecký ředitel Vídeňské státní opery o dirigentovi pronesl, že je „hudebně dokonalým prostředníkem mezi Bohem a lidstvem“. Plácido Domingo jej nazývá „čarodějem“ a dirigent Claudio Abbado prohlásil: „Není žádný limit na to, jak dobře znáte partituru, ale Carlos Kleiber ji prostě zná lépe než kdokoliv jiný – i když si vždy myslí, že ji dostatečně nezná.“

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář