Postavil jsem pomník, který přetrvá věky. Před 10 lety zemřel Luciano Pavarotti

Léta dozrávání
Luciano Pavarotti se narodil 12. října 1935 v Modeně. Jeho dětská a mladá léta se v lecčem nevymykají běžnému průměru italské mladé generace oněch let, v něčem se ale už objevují záblesky výjimečnosti. Jeho otec Fernando Pavarotti byl pekař v kasárnách karabiniérů, jeho matka pracovala v tabákové továrně. Otec se ale intenzivně zajímal o zpěv a také se mu amatérsky jako člen místního sborového sdružení Corale Rossini věnoval. Pamětníci o něm říkali, že měl hlasové předpoklady pro to, aby se věnoval zpěvu profesionálně, ale psychické vlastnosti, zejména nervozita, mu v tom zabránily. Když ale poznal talent u svého syna, podporoval jej a Luciano s ním, když mu bylo devět let, začal ve sboru zpívat. Doma pak měl Luciano možnost slyšet z otcových nahrávek hlasy slavných tenoristů, jako byli Benjamino Gigli, Tito Schipa či Enrico Caruso. Největšími vzory pro něj byli Giuseppe di Stefano a Mario Lanza. Během války se rodina Pavarottiových, která se mezitím rozrostla o děvčátko Gabrielu, o patnáct let mladší než Luciano, přestěhovala na čas na venkov a po válce se do Modeny vrátila. Gabriela Pavarotti se věnovala závodně volejbalu a svého bratra přežila o sedm let.

Jako většina italských kluků své společenské vrstvy se Luciano věnoval také velmi pilně fotbalu, který se v rodném městě intenzivně na nejrůznějších pláccích hrál (a na rozdíl od našich krajů namnoze hraje dodnes). Snil o kariéře fotbalového brankáře. Po absolutoriu střední školy (Scuola magistrale) se na přání matky věnoval přípravě na učitelskou profesi a v té také jistý čas působil. V té době stále ještě přetrvával jeho fotbalový sen. Když zjistil, že je nerealizovatelný, začal se Luciano intenzivně věnovat zpěvu. Navštěvoval lekce výborného pedagoga Arriga Pola, působícího v Modeně, který, protože dobře rozpoznal mládencův talent, mu je poskytoval zhusta bezplatně.

Prvním z několika rozhodujících roků v životě a kariéře Luciana Pavarottiho byl rok 1955. Modenský sbor Corale Rossini, v němž Luciano se svým otcem působil, se tehdy zúčastnil jedné z nejprestižnějších soutěží pěveckých sborů v Evropě, festivalu Eisteddfod v městě Langollen ve Walesu. Modenský sbor tam získal první cenu. Luciano považoval ocenění, které získal, za rozhodující moment svého života. Tehdy se rozhodl, že se zpěvu bude věnovat profesionálně, a tomu podřídil veškeré své úsilí. Učitelování vyměnil za profesi pojišťováka, ale především se naplno věnoval studiu zpěvu.

Poté, co Arrigo Pola odešel věnovat se své profesi do Japonska, stal se Luciano Pavarotti žákem jednoho z nejvýznamnějších pěveckých pedagogů oněch let, Ettore Campogallianiho, mezi jehož žáky patřili například Renata Tebaldi, Renata Scotto, Carlo Bergonzi, Ruggero Raimondi a také o deset let mladší Mirella Freni, kterou Luciano znal od dětství, protože Mirellina matka pracovala s jeho matkou v tabákové továrně. Mirella Freni se s Lucianem velmi spřátelila během tří let, v nichž spolu navštěvovali lekce Campogallianiho a v souvislosti se zaměstnáním svých matek si dle svých slov vždy připomínala Carmen.

Campogalliani se věnoval zejména zdokonalování pěvcova frázování. V době svého studia zpíval občas Pavarotti, vesměs bez nároku na honorář, na koncertech v různých menších městech.

Přes veškerou Lucianovu píli a úsilí stejně jako péči pedagoga se jednu chvíli zdálo, že bude muset se zpíváním skončit. Na jeho hlasivkách se objevily uzlíky, jeho vystoupení ve Ferraře skončilo neslavně. Naštěstí se ze zdravotních problémů vykřesal a po více jak pětiletém úsilí se dostavil úspěch. Rok 1961 se stal dalším rozhodujícím rokem v Pavarotttiho kariéře. Zvítězil v prestižní pěvecké soutěži, a to mu otevřelo dveře na operní scénu. 29. dubna 1961 zpíval na scéně divadla v Reggio Emilia roli, která se posléze stala jeho nejslavnější, Rudolfa v Pucciniho Bohémě. Dirigentem představení byl jeho přítel Leone Magiera, který později pravidelně doprovázel Pavarottiho jako klavírista při jeho sólových recitálech . A v roce 1961 se také Pavarotti oženil s Adou Venturi. Z tohoto manželství se narodily tři dcery: Lorenza, Cristina a Giuliana.

Na operním nebi začíná zářit nová hvězda
Pavarotti v roli Rudolfa vstoupil na jeviště, zazpíval a zvítězil. Jedno za druhým přicházela pozvání k dalším účinkováním. V roli Vévody ve Verdiho Rigolettovi vystoupil na scénách v Carpi a v Brescii. Jako Vévoda okouzlil také návštěvníky Teatro Massimo v sicilském Palermu; představení dirigoval sám Tullio Serafin. Se souborem benátské opery La Fenice se představil v roli Alfréda v Traviatě při hostování v jugoslávském Bělehradě.

Dne 24. února 1963 vystoupil Pavarotti v roli Rudolfa v Bohémě poprvé ve Vídeňské státní opeře. Záhy poté se s ním vídeňské publikum setkalo znovu, a to v rolích Alfréda v Traviatě a Vévody v Rigolettovi. V roli Rudolfa se také poprvé představil divákům v londýnské Královské opeře Covent Garden, kde zaskočil za onemocnělého Giuseppe di Stefana. O něco později se s ním v Londýně mohli diváci setkat v roli Tebalda v Belliniho opeře Kapuleti a Montekové. V Amsterdamu ztvárnil roli Edgara v Donizettiho Lucii z Lammermooru.

Velmi významné bylo v té době setkání Luciana Pavarottiho s Joan Sutherland a jejím manželem, dirigentem Richardem Bonyngem. Absolvovali s operním souborem zájezd do Austrálie, kde během čtrnácti týdnů uvedli téměř čtyřicet představení. Na repertoáru byla celkem čtyři operní díla. Pavarotti byl partnerem primadony v rolích Nemorina v Donizettiho Nápoji lásky, Alfréda v Traviatě, Edgara v Lucii z Lammerommoru a Elvina v Belliniho Náměsíčné.

Jevištní partnerství po boku v té době již velmi ceněné primadony, stejně jako práce s jejím manželem, dirigentem s velkým smyslem a citem pro zpěváky, měly pro Pavarottiho velký význam a velice přispěly k jeho uměleckému vývoji. S Bonyngem a Joan Sutherland tehdy také poprvé vstoupil na americkou půdu, když v Miami sklidil obrovský úspěch v roli Edgara v Lucii z Lammermooru.