Postavil jsem pomník, který přetrvá věky. Před 10 lety zemřel Luciano Pavarotti

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V roce 1976 poprvé vystoupil v Salcburku. Nejdříve se představil ve svém recitálu a potom propůjčil svůj hlas drobné, ale prvotřídními tenoristy obsazované úloze italského zpěváka ve Strausssově Růžovém kavalírovi. V roce 1983 byl interpretem titulní role v Ponnellově inscenaci Mozartova Idomenea. Následovaly další koncerty, ten poslední, provázený bouřlivými ovacemi, se konal v roce 1988.

Po delší pauze se také vrátil na scénu Vídeňské státní opery. Stalo se tak v roli Manrica v Trubadúrovi, jehož dirigoval Herbert von Karajan a Leonoru zpívala Katia Ricciarelli. Spolu s Mirellou Freni si pod taktovkou Carlose Kleibera zopakoval Bohému a vystoupil v řadě dalších inscenací. S vídeňským publikem se rozloučil v roce 1996 v titulní roli Giordanova Andrého Chéniera, jehož v režii Otto Schenka dirigoval Marco Armiliati; roli Madeleine ztvárnila Joan Carlyle a Gérarda Eberhard Wächter.

Milánské publikum mohlo obdivovat jeho Radama v inscenaci Aidy, kterou dirigoval Lorin Maazel, anebo Dona Carlose v inscenaci Franca Zeffirelliho pod taktovkou Riccarda Mutiho. Z amerických scén se nejčastěji vracel do San Francisca a Chicaga.

Častým hostem býval Luciano Pavarotti též v západní části rozděleného Berlína, a to jak na scéně Deutsche Oper, tak na koncertech. Při představení Nápoje lásky 24. února 1988, v němž zpíval Nemorina, bylo podle údajů tisku (Der Tagespiegel, Die Zeit) 115 opon a aplaus trval 62 minut. Guinessova kniha rekordů uvádí ještě vyšší údaje (167 opon během 67 minut).

V roce 1980 založil Pavarotti mezinárodní pěveckou soutěž pro mladé pěvce. Vítězům této soutěže se dostalo možnosti vystoupit v inscenacích na některé z operních scén. Při druhém ročníku soutěže, který se konal v roce 1986, to byla inscenace Bohémy, která byla provedena v divadlech v Modeně a v Janově, ale také v čínském Pekingu. V hlavním městě Číny potom vystoupil Pavarotti na koncertě v obří hale sjezdového paláce pro deset tisíci nadšených diváků. Blýskl se opět devíti vysokými C a sklidil nepopsatelné ovace.

Finale maestoso
Psal se rok 1990. Padla železná opona, chvíli jsme se těšili iluzi, že svět se konečně opravdu změnil a přišel k rozumu. V této atmosféře se v červnu a červenci konalo v Itálii mistrovství světa v nejpopulárnějším sportu na světě, ve fotbale. V předvečer finále se v Carracallových lázních v Římě konal koncert, na němž vystoupili před zraky několika tisíc diváků tři populární tenoristé Plácido Domingo, José Carreras a samozřejmě Luciano Pavarotti. Koncert, na němž kromě operních árií zazněly i populární italské a španělské písně, prostřednictvím rozhlasu a televize sledovaly miliony diváků na celém světě. V domácím prostředí logicky kraloval Pavarotti. Trojice tenorů se stala pojmem. Árie Nessun dorma z Pucciniho Turandot se stala neoficiální hymnou šampionátu.

Po římském úspěchu se koncerty opakovaly při následujících mistrovstvích světa v Los Angeles, Paříži a v Yokohamě a ještě při některých dalších příležitostech. Ať je to, jak chce, tyto akce rozhodně pomohly ke zpopularizování opery v širokém měřítku a značný podíl na tom měla právě osobnost Pavarottiho.

V devadesátých letech Pavarotti vystoupil na řadě dalších koncertů pořádaných pro stovky tisíc diváků, ať to bylo v londýnském Hyde Parku či v Paříži pod Eiffelovou věží. Nejmasovější z nich se konal v newyorském Central Parku; koncert na místě sledovalo půl milionu diváků a prostřednictvím televize desítky milionů dalších na celém světě. V roce 1998 obdržel Pavarotti, který tou dobou už byl ověnčen desítkami různých dalších cen a titulů, The Grammy Legend Award (Cenu pro legendu Grammy).

Pavarotti svou popularitu vložil do četných humanitárních aktivit. V letech 1992–2003 uspořádal v rodné Modeně řadu koncertů nazvaných Pavarotti and his Friends, jež byly věnovány hrdinům i obětem probíhajících válek a trpícím dětem na celém světě. Pavarotti, který vedle klasické hudby měl rád i jiný typ hudby, zval na tyto akce špičkové umělce ze zcela jiných hudebních žánrů jako například Bryana Adamse, Eltona Johna, Spice Girls, Giovanniho Morandiho, Toma Jonese, Lou Reeda a mnohé další.

V tomto snažení jej spojovalo blízké přátelství s princeznou Dianou a za tyto své aktivity obdržel celou řadu významných ocenění. V roce 2001 obdržel vysoce prestižní Cenu Kennedyho centra, jež se každoročně uděluje několika špičkovým umělcům. V roce 2002 ji vedle Pavarottiho obdržel například herec Jack Nicholson a muzikálová hvězda Julie Andrews. Pavarottimu cenu předával a jeho aktivity přitom vysoce zhodnotil tehdejší generální tajemník OSN a čerstvý nositel Nobelovy ceny míru Kofi Annan.

K výrazným změnám došlo v osobním životě Pavarottiho. V roce 2000 se rozvedl a o dva roky později se oženil se svou dlouholetou faktickou družkou, o třicet čtyři roky mladší spolupracovníci Nicolettou Mantovani. O rok později Nicoletta přivedla na svět dvojčata, děvčátko Alici a chlapečka, který bohužel porod nepřežil. V roce 2002 zemřeli v požehnaném věku 89 a 86 let krátce po sobě také oba pěvcovi rodiče.

13. března 2004 se v roli Cavaradossiho na scéně newyorské Met rozloučil Luciano Pavarotti s jevištěm. V prosinci téhož roku oznámil plánovanou „farewell tour“ (turné na rozloučenou) se záměrem rozloučit se s publikem ve čtyřiceti městech. Turné, jehož program měl název A Night to Remember, bylo ovšem vzhledem k pěvcovu onemocnění přerušeno a nedokončeno. K jeho poslednímu vystoupení v rámci této akce došlo v prosinci 2005 na Tchaj-wanu.

Poslední veřejné vystoupení Luciana Pavarottiho proběhlo 19. února 2006, když při slavnostním zahájení zimních olympijských her v Turíně slyšeli přítomní a s nimi opět miliony televizních diváků v jeho podání árii Nessun dorma. V té době už byl ale Pavarotti vážně nemocen. Lékaři diagnostikovali zhoubnou rakovinu slinivky. Dne 6. září 2007 ve svém domě v rodné Modeně Pavarotti své nemoci podlehl.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář