Poznámky pro budoucí skladatele aneb Základy Otomara Kvěcha

Máte pravdu, že je to shrnutí mých názorů v oboru skladba. Názorů, které se zdaleka ne vždy kryjí s postoji mnohých oborových kolegů. Zatoužil jsem jednou poté, co jsem do jisté míry po celý svůj profesionální život pořád dostával od různých lidí rady, jak že to mám dělat a jak že to nemám dělat – přitom tito lidé byli nezřídka dosti mezerovitých hudebních zkušeností – zatoužil jsem tedy říci si svoje. Říci to ovšem ne v nějaké polemice, protože ty většinou nikam nevedou, jen se pisatelé vzájemně přetlačují, říct to pozitivně asi ve smyslu: na to a na to by měl skladatel při své práci myslet. V úvodu knihy píšu, že každý odstavec v této poměrně rozsáhlé knize (bude mít přes 400 stran) obsahuje myšlenku, kterou by se měl začínající skladatel zabývat a kterou by měl vnitřně prožít. Snažím se být co nejobjektivnější; na mnoha místech zmiňuji protikladné názory a nechávám na čtenáři, aby si hledal svůj postoj sám. Teprve v závěrečné kapitole trochu více otevřu svůj osobní náhled.Ta kniha totiž taky vznikla jako snaha co nejpřesněji formulovat to, co by neměla takzvaná soudobá evropská (a samozřejmě její mladší sestra americká) hudební kultura opouštět, protože ono opouštění také vede k tomu, že posluchači opouštějí ji. Mluvím o vstupní invenci, se kterou se ti největší skladatelští machři tolik natrápili (viz jejich náčrtníky) – jak daleko jsou od toho dnes tak často viděné hudebně „nezávazné“ sledy tónů, často vypočítané a ne prošedší výhní hudebního pocitu. Mluvím o snaze vytvořit katedrálu (anebo i malý venkovský kostelíček) s takovou architekturou, která bezpečně stojí – jak daleko jsou od nejfiligránštějších zásahů autorů, kdy tu přidali takt, tu ho ubrali, jen aby byli přesní – dnes viděné mnohaminutové plochy stále stejné hudby. Mluvím o tom psát pro hudebníky smysluplné party, o nutnosti psát party obsahující hudební sdělení, které muzikanta „vtáhnou dovnitř“, a ne sled tónů, kterými hráč nepřítomně rozezní svůj nástroj.

Dovedu si představit, jak teď z toho, co říkám, vstávají některým lidem vlasy hrůzou na hlavě. Takový konzervatismus, taková zabedněnost! Jsou lidé, kteří tvrdí, že mladý autor má být oddělen od takzvaně tradiční hudby, aby jí nenasákl. Ti pak píší všelijaké zvukové „melanže“, mající jen nemnoho společného s hudbou běžně hranou na koncertech. O to jim také v podstatě jde. Měli by však svůj druh tvorby nazvat jinak – něco jako zvukoumění nebo tak nějak. Nelze nikomu nic zakazovat. To, čemu se bráním, je to, že je mnohými tvrzeno, že toto je jen ta jediná možnost, jak dneska psát. Pokud se někdo snaží psát výše zmíněnou hudbu se silnou prvotní invencí, s čitelnými souzvukovými vztahy, s bezpečnou stavbou, je automaticky zesměšňován jako konzervativec, jako ten, co nepochopil, kam se ubírá vývoj. Nejnovější názor je, že to je „filmová hudba“, přičemž v tom přízvisku filmová se skrývá patřičně „ponižující“ přídech – je to pouhá filmová hudba.

Stále a stále otázky o soudobém komponování promýšlím. Není mi samozřejmě milé, když někdo mou skladatelskou estetiku hází do starého haraburdí. Nemohu za to, že to vidím tak, jak to vidím – opírám se o své dnes už letité zkušenosti a pozorování hudebního světa a samozřejmě své vnitřní představy o tom, jak má vypadat hudba: ti, kteří tak radikálně hlásají nutnost rozchodu se „starým“, v mých očích neprocítili hudební vyjadřování, hudební řeč až do nejhlubšího dna, neporozuměli jim, ať už tak činili záměrně, anebo toho nebyli schopni. Do generace klasiků 20. století vždy i ty největší výboje stály „na zádech“ přirozené muzikality. Ilja Hurník jednou pronesl názor, že takzvané avantgardy 2. poloviny 20. století jsou prvními směry, které zcela opominuly lidovou hudbu, ať už jí míníme obrozenecký folklór, anebo dnešní muzicírování party kluků s kytarami a „synťáky“. To je podle mne velmi trefná myšlenka. Mnohdy, když zadáme oněm „revolucionářům“ praktickou práci v oblasti „základního“ muzicírování, třeba úpravu kostelní písničky pro hlas a varhany se zadáním udělat to tak, aby to babičky při obřadu „vzaly“, dočkáme se nezřídka dost podivných věci. Souzvuky pod melodií zoufale protiřečí zpívané melodii, hlasové rozsahy – jde-li o práci pro sbor – jsou napsané naprosto nešikovně a mimo „normální“ pěveckou oblast, vedení hlasů je tak zoufalé, že by to zazpívala jen skupina těch v intonaci nejzběhlejších zpěváků, a ne babičky v kostele… Případné reklamace jsou pak odmítány s tím, že „já to nechci dělat tuctově“. Ale umí to „tuctově“ opravdu daný jedinec? A přitom to „tuctově“ byl celá staletí základ pro to, to třeba dělat i netuctově. Teprve se znalostí toho „tuctově“ lze vyrobit „správné“ netuctově.

A abych nebyl považován za tato slova za solipsistu: To, co tady říkám není zdaleka jen můj názor. Mluvím za řadu a řadu hudebníků, za řadu interpretů, za řadu posluchačů.

Jaké projekty vás v nejbližší době čekají? Stíháte se věnovat i něčemu jinému než hudbě?

Ve svých šedesáti jsem si udělal přibližný plán toho, co bych chtěl ještě v životě stihnout. Ale ten čas! V mém věku už musím vybírat. Mám v hlavě pár koncepcí, které by měly být napsány. Chtěl bych opravit některé své kompozice. Taky bych rád sepsal pár textů. Kdybych byl mnohem mladší, napsal bych „stínové“ dějiny hudby 20. století. Takové, které by vedle toho, co ty dnes dostupné správně uvádějí, také nezapomínaly na autory typu Rachmaninov, Gershwin, Bernstein, Rodrigo… Jde vesměs o velice často provozované skladatele, a instrumentalista, který v dějinách hudby o nich nenajde nic anebo velice maličko, začne být docela oprávněně k takovému spisu nedůvěřivý.A jiné věci než hudba? Stavím už třetí modelové kolejiště ve svém životě… Ale stejně jak v té hudbě: ten čas, ten čas.