Prague Philharmonia Wind Quintet: Plasticita provedení a nakažlivá radost

Koncert dechového kvinteta orchestru PKF – Prague Philharmonia přinesl ještě další dvě výročí, i když ve srovnání se vznikem Janáčkova Dechového sextetu Mládí je možné je pokládat za méně významná: Dechový kvintet D dur, op. 91 č. 3 Antonína Rejchy vznikl na rozmezí roku 1818–1819. V loňském roce to tedy bylo 205 let. Úspěšná prvotina Jana Klusáka (nar. 1934) Hudba k vodotrysku, divertimento pro dechové kvinteto spatřila světlo světa v roce 1954, tedy před sedmdesáti lety. Koncert současně připomněl autorovy devadesáté narozeniny. Bohužel se akce nemohl osobně zúčastnit.

Spojnice mezi autory lze v dramaturgii koncertu hledat i dále. Není zase tak běžné, aby se na jednom programu sešli tzv. teoretizující skladatelé, to znamená tvůrci, kteří dokázali přistoupit i k teoretické reflexi skladatelské práce a vedle svého kompozičního odkazu vytvořili vědecké spisy. Výše uvedené charakteristiky se týkají Antonína Rejchy a Leoše Janáčka. Ani jejich hudebně teoretické traktáty neupadly v zapomnění. Jsem si jist, že se jednou dostanou ve svém oboru na stejné výsluní jako praktické kreace.

Večer dospěl do svého vrcholu výroční kompozicí Leoše Janáčka, Dechovým sextetem Mládí. Zásadně se odlišovala od klasického a neoklasického jazyka ostatních hraných skladatelů, Ani v Janáčkově opusu nelze popřít částečně neoklasické rysy, stanovený výrazový element však silně překrývá autorův zemitý moravský inspirační zdroj, a především jeho buldočí vůli nepodléhat módním vlivům aktuálního modernismu. V době vzniku skladby v roce 1924 byla totiž na vzestupu dodekafonická technika Druhé vídeňské školy či neoklasicismus Pařížské šestky. Při poslechu Mládí, tohoto díla pozdního Janáčka, se vkrádá do našich úvah jeho krédo: „Z vlastního nitra růst, přesvědčení se nezříkat, neplahočit se za uznáním, ale vždy svou hřivnou přispívat, aby zkvétalo to pole, jež mu usouzeno.“

Janáčkovým Mládím kulminovala i kvalita kreací koncertujícího kvinteta, zde rozšířeného o basklarinetistu Jindřicha Pavliše. Umělecké těleso podalo skladbu v adekvátní plasticitě, ve tvaru, kde jednotlivé hlasy byly zvukově preferovány podle jejich funkce ve faktuře skladby. Janáčkův sextet totiž na jednu stranu požaduje pevnou disciplínu každého hráče při plnění jeho aktuální role v partituře (např. v 1. větě Allegro), jinde pak akcentuje samostatné virtuózní kreace hráčů (např. ve druhé větě Andante sostenuto). Pro dokonalou souhru je pak na jiných místech základním předpokladem vysoké technické mistrovství každého člena. Ve vysoké virtuozitě byla také skladba uzavřena. Její provedení bylo oceněno bouřlivým potleskem, který několikrát přivolal hudebníky na pódium.

Plasticitu provedení a nakažlivou radost ze společného muzicírování přinesla i interpretace divertimenta Jana Klusáka Hudba k vodotrysku. Dílko vzniklo sice v období autorovy mladosti, ale zdobí jej dodnes. A to i přes to, že své největší ocenění získal za závažné skladby v novějších skladatelských technikách. Divertimento je svitový cyklus vzniklý původně pro sestavení vět méně závažného obsahu v době klasicismu. Podobným hudebním klimatem disponuje i ve 20. století, také v rukou Jana Klusáka. Jeho skladba je výsledkem šťastné volby prostředků melodických, harmonických i instrumentačních. Funguje po kompoziční stránce jako dobře seřízený stroj. V intencích řečeného proběhla i jeho interpretace. Také zde dostali jednotliví hráči souboru prostor pro samostatný sólový výstup, konkrétně ve druhé větě Notturno. Všechna sóla pak prokrvila tkáň Klusákovy hudby brilantním přínosem.

O dvacet let starší hravý styl giocoso přinesl Dechový kvintet Jaroslava Ježka. Svoje vyšší stáří dokazuje svým nekritickým přístupem k perspektivám výlučně disonantního hudebního materiálu skladby. Skladba pochází z roku 1931 (tedy z doby Ježkovy spolupráce s Osvobozeným divadlem) a navazuje především na estetiku neoklasiků. Nejvíce lze identifikovat střední období Igora Stravinského. Specifikem Ježkova díla zůstává, že jeho instrumentář není konstantní, ale ve druhé větě třídílného cyklu je hoboj nahrazen anglickým rohem, flétna pikolou a klarinet saxofonem. K posledně jmenované alternaci však na popisovaném koncertě nedošlo. Klarinet nahradil Jan Brabec soudobou verzí bassetového rohu. O vhodnosti takové náhražky je možné polemizovat. Ježkův Dechový kvintet je velmi obtížné spoutat do celistvého kvintetního zvuku. Z dostupných nahrávek lze jen některé označit za úspěšné (zde však mohly celkovému zvuku pomoci i technické zásahy). Není těžké tedy akceptovat skutečnost, že v této skladbě ke vzájemnému pojení nástrojů nedošlo ani na sledovaném koncertě. Hravost Ježkova giocosa a jeho českých následovníků lze pojímat v dějinách české hudby 20. století pozitivním i negativním pohledem. Alibistický neoklasicismus ve východní Evropě v polovině 20. století kriticky komentuje významný polský skladatel Tadeusz Baird v orchestrální skladbě Čtyři eseje (1958).

Při posuzování kompatibility a dynamické plasticity výkonu dechového kvintetu je třeba mít stále na paměti, že je to soubor složený z nástrojů, které zvuk tvoří různými způsoby. Proto je také těžké dosáhnout vysokého stupně srůstu a širokého repertoáru dynamických odstínů. Antonín Rejcha šel tomuto problému v ústrety a ve svých kvintetech se snaží jednotlivé nástroje individualizovat. Proto dostal v autorově Dechovém kvintetu D dur dokonce dvakrát prostor pro svoji kadenci flétnista Jiří Ševčík, a mohl tak prokázat svoji spolehlivou techniku. Skladba v klasickém slohu se však bez kompaktního a dynamicky proměnlivého zvuku hudebního souboru neobejde. Zde zůstal koncertující soubor na půli cesty k cíli. Rejchova skladba však přesto byla přijata příznivě.

Komorní koncerty orchestru PKF – Prague Philharmonia v Barokním refektáři přinášejí moderní neotřelou dramaturgii. Také letos se můžeme těšit na mnohé zajímavé skladby. Přejme si jen, aby koncerty zůstaly stále dobře navštěvovány publikem.

Rejcha. Ježek. Janáček
29. ledna 2024, 19:30 hodin
Barokní refektář Profesního domu MFF UK, Praha

Program:
Antonín Rejcha: Dechový kvintet D dur op. 91 č. 3
Jan Klusák: Hudba k vodotrysku
Jaroslav Ježek: Dechový kvintet
Leoš Janáček: Dechový sextet Mládí

Účinkující:
Jindřich Pavliš – basklarinet
Prague Philharmonia Wind Quintet