Praha chystá Lohengrina aneb Retro v opeře

I když původně pražské Národní divadlo ohlásilo, že letošní červnovou premiéru Wagnerova Lohengrina uvede v novém režijním nastudování skladatelovy pravnučky Kathariny Wagner, kdy scénu jí měl navrhnout Frank Philipp Schlössmann a kostýmy Thomas Kaiser, nakonec z tohoto plánu sešlo. Katharina Wagner v Praze Lohengrina obnoví podle půlstoletí starého scénického a režijního konceptu svého otce Wolfganga Wagnera z Bayreuthského festivalu z roku 1967. Národní divadlo k tomu ve svém dubnovém měsíčníku dodává, že tato inscenace má být příspěvkem do současné diskuse, která probíhá nejen u nás, ale po celém světě – o scénické operní estetice v minulosti, současnosti a v budoucnosti. V návaznosti na to přinášíme následující překlad článku z rakouského tisku, který mimo jiné právě i chystaného pražského Lohengrina zmiňuje.

 

Operní a činoherní divadla v poslední době stále častěji rekonstruují starší úspěšné inscenace. Má tento retrotrend smysl?
(Profil – 3. dubna 2017 – Manuel Brug)

Retrostyl v módě už trvá delší dobu a udržuje při životě množství kolekcí minulosti jejich citacemi a kreativními variantami. Totéž platí pro populární hudbu, film, architekturu a design. V divadelním umění se podobný trend zatím objevoval zřídka, a pokud se občas například využívaly repliky scénické výpravy, pak proto, aby určitou epochu karikovaly. Avšak znovuoživování starých legendárních inscenací, jejichž tvůrci jsou dávno mrtví? Na to se příliš nemyslelo, vlastně téměř nikdy. Vkus se neustále mění, staré inscenace působí obehraně a v premiérách se objevují nová jména. Hudební divadlo vzniká pro okamžik, ne pro věčnost.

V německojazyčných repertoárových divadlech přitom existuje řada dlouhověkých produkcí, jako například mannheimský Parsifal, který letos slaví šedesáté narozeniny a nový šéf divadla Albrecht Puhlmann si ho pochvaluje jako milou starožitnost. Nebo staré, podivuhodně nezdobné vídeňské produkce Madam Butterfly z roku 1957 (režie Josef Gielen) či Tosca z roku 1958 (režie Margarethe Wallmann), které byly svými tvůrci od počátku koncipovány pro střídající se pěvecké obsazení, výtvarně jsou příjemné a dobře opatrované, protože je hrací plán každé sezony potřebuje. Poškozené dekorace se pravidelně renovují, kostýmy opravují, nasvícení obnovuje.

Také existovalo cosi jako dílna Jean-Pierra Ponnella. Inscenace tohoto elegantního, muzikálního režiséra, který fungoval i jako scénický a kostýmní výtvarník, byly mezi roky 1970 a 1990 divadly, která si ho mohla dovolit, velice ceněny. Po režisérově smrti roku 1988 pak jeho asistenti často spolupracovali při transferu a obnovených inscenacích.

Rok 2017 se stává rokem scénických rekonstrukcí, a to nejen v opeře, ale také v činohře. Nový intendant Berliner Volksbühne Chris Dercon nedávno překvapil ohlášením uvedení raných děl Samuela Becketta. V Opéra de Lyon otevřel intendant Serge Dorny rovněž truhlu se vzpomínkami. Pod názvem Mémoires se nedávno konalo znovuzrození velkých mrtvých divadelníků v podobě retrofestivalu. Uveden byl bayreuthský Tristan z roku 1993 (režisér Heiner Müller), oživena byla Elektra Ruth Burghausové z roku 1986 i Poppea Michaela Grübera z roku 1999. Müllerova dávná, střízlivá inscenace žila tehdy z magických světelných efektů a z výkonu Waltraud Meier v roli Isoldy. Poppea byla inscenace pod širým nebem s něžným kouzlem a Elektra se odehrávala s čímsi podobným skokanské věži, obklopené orchestrem sedícím na jevišti. Bylo to řešení z nouze. V rekonstruované Semperově opeře (kde se kdysi uskutečnila světová premiéra) se originální obsazení orchestru nevešlo do orchestřiště.

A to není všechno. Katharina Wagner exhumuje na jaře v Praze bayreuthského Lohengrina podle detailních režijních knih svého otce Wolfganga z roku 1967. Soul si dokonce přál jeho posledního Parsifala. A v Miláně se bude hrát Únos ze serailu Giorgia Strehlera ze Salcburku, inscenace s půvabnými vystřihovánkami z roku 1965. Režisér přitom zemřel roku 1987 a nikdo neví, zda by se k této rané práci ještě dnes hlásil. Je zachycena jako televizní záznam a ve srovnání s dnešními aktuálními kulturními konfrontacemi vypadá překvapivě nevinně. U pultu bude ovšem v Miláně stát Zubin Mehta – jako tenkrát.

Serge Dorny nazval svůj scénický manifest Paměť v zrcadle času. Říká: „Někdy si vzpomínáme na události, ať už velké nebo malé, které ovlivnily náš život a zanechaly stopy. Jsou to retrospektivy, které píše naše historie. Je to odvážný pokus: Jak se budeme na tyto milníky divadelních a operních dějin dívat dnes, v zrcadle času?“

Staré tedy jako radikálně nové? Slaví snad renesanci ideál věrnosti dílu (kterému stejně nelze důsledně dostát)? Možná proto, že subversivita se už nenosí a různí ti enfants terribles se svými subjektivními přístupy se vyčerpali? Budeme nyní nově líčit krásné mrtvoly, i když silně zapáchají?

Samozřejmě v určitých mezích: Monteverdiho Orfeo, uvedený roku 1607 v paláci mantovského vévody (toto představení bylo považováno za okamžik zrodu opery), by dnes nebyl zvukově ani scénicky rekonstruovatelný, i kdyby existovaly všechny prameny – protože jako moderní publikum už necítíme tak, jako tehdejší užaslí, nadšení, možná i nesouhlasící diváci. Tak je nám nejspíš vzdálená i poválečná moderna.

I když se opera se svým uzavřeným kánonem tvorby mezitím podobá muzeu, zůstává uměním aktuálního, krásného a společně prožitého okamžiku. Dokonce záznamy léty zestárly, a vzpomínáme s lítostí, jak nás to tehdy dojímalo. Otázka se zdá být oprávněná: Je snad současná retrománie něco jako nařízené estetické vzdělání, protože dnešnímu, často nedotčenému publiku scházejí měřítka? Získá je při hledání avantgardy a pokroku?

V Lyonu se pojistili asistenty z dřívějška. Všichni zastávají myšlenku, že práce velkého umělce nestárne. Po smrti Heinera Müllera roku 1995 byl například za reprízy zodpovědný Stephan Suschke, až do roku 1999. Kostýmy Yohji Yamamota sloužily jako předlohy. Důležité je ale, jak říká Suschke: „Nekonzervovat staré inscenace jako muzeální exponát, nýbrž je naopak nechat znovu promluvit k dnešnímu publiku, jako nás oslovují a dodnes na nás dokážou působit knihy minulosti, staré filmy, obrazy z renesance nebo antické sochy.“

Také Salcburský velikonoční festival se přiřazuje k prominentním návratům. 8. dubna uvede u příležitosti 50. výročí svého založení Valkýru týmu Herbert von Karajan – Günther Schneider-Siemssen z roku 1967. Zde se však postupuje jinak. Christian Thielemann a Peter Ruzicka hovoří o „přetvoření“. Karajanova temná, statická režie respektována nebude. Rekonstruovat se nebudou ani původní kostýmy. Scénickému a kostýmnímu výtvarníkovi Jensu Kilianovi posloužily jen pro orientaci a jako asociační objekty pro jeho nové návrhy.

Co by se s materiálními a technickými možnostmi dneška skutečně napodobit mělo, je legendární scénografie Schneidera-Siemssena. Svým univerzálním kosmickým prostorem předjímal ducha a optiku mnoha filmových science-fiction a jeho osobně zkonstruovaný projekční přístroj se stal vzorem. Peter Ruzicka říká: „Moje úvaha byla, dostat ikonickou jevištní architekturu do vztahu s režií postav, aby to – s novými kostýmy – odpovídalo dnešní scénické estetice.“ Proto se také bude pracovat s videoprojekcemi tam, kde si Schneider-Siemssen ještě musel vystačit s pomalovanými skleněnými deskami, které se promítaly na okrouhlý horizont a průsvitné meziopony.

Režie bude v Salcburku sledovat na základě dané optiky vlastní výklad. K tomu byla zvolena Vera Nemirova: „Je to nová inscenace, ale v prostoru, který vešel do historie a my ho přeneseme do dnešní doby,“ vysvětluje režisérka svůj záměr. „Doufám, že touto inscenací vyvoláme estetickou a obsahovou diskusi. Věřím, že ten prostor je tak univerzální, že je skutečně nadčasový, a že příběh, který uvidíme, se s ním propojí.“

Zda bude skok o padesát let zpátky fungovat, o tom rozhodnou také tehdejší očití svědkové. Je dost dobře možné, že se Christa Ludwig nebo Gundula Janowitz, interpretky premiérové Valkýry z roku 1967, letošní premiéry zúčastní. Třeba budou moci divákům tohoto retra po představení říci, kolik z tehdejšího kouzla zbylo. Nebo zda se z podobných, dobře míněných restauračních činů, spolu s duchem doby nevytratilo také to, o co jde – umělecké dílo.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová