Pražská část festivalu KoresponDance rozpohybovala továrnu PRAKAB

Festival KoresponDance vstoupil do svého 10. ročníku v Praze velmi netradičním způsobem. Odstartoval 28. června v prostorách PRAKAB Pražské kabelovny. Že se tančí, hraje a performuje v továrnách a industriálních prostorách, to dnes není nic neobvyklého, zpravidla však jde o rozžívání delší dobu opuštěných prostor. PRAKAB je však továrna v plném provozu. Přesto se v jejích prostorách a ve všední den mohl bez narušení její práce uskutečnit festivalový program, který přinesl taneční battle i velký site specific projekt a několik představení. Nádech dobrodružství byl hned o poznání hlubší!

Samozřejmě, že program proběhl za přísných bezpečnostních opatření a diváci se nedostali přímo do výroby – i tak ale byla infiltrace umělců a návštěvníků něčím novým a neobvyklým, co dodalo celému dni nádech zakázaného. PRAKAB je velkovýrobna kabelů, tedy kovových vodičů na elektrický proud i optických vláken. A zatímco se z výrobních hal oddělených pro jistotu i pásy, za něž nemají návštěvníci přístup, ozývalo tiché šumění strojů a zařízení, patřilo velké prostranství, jeden ze skladů i část administrativní budovy na jeden den umění. Konala se zde v krásných prostorách i tisková konference k festivalu a setkání s umělci.

Iniciátorem této neobvyklé akce byl přímo jednatel společnosti Ing. Tomáš Zieschang. Spolupráce nespadla úplně z čistého nebe, několik zaměstnanců firmy se totiž v minulosti zúčastnilo novocirkusového workshopu, který organizovala Se.s.ta s umělkyní Stéphanie N’Duhirahe, a z jejich zájmu se pak začala rodit myšlenka pozvat umělce přímo do Pražských kabeloven a pokusit se spojit oba světy aktivně. „Setkávají se tak dvě kultury, které by se jinak nesešly a vzniká v nich zvědavost a zájem poznat ty druhé,“ pochvaluje si Ing. Zieschang. „Samozřejmě že to s sebou přineslo i vážná rizika, zejména bezpečnostní, ale také nový druh diskuse.“

To je v souladu s hlavním směřováním festivalu, který chce jít naproti lidem. V současné podobě asi zašel zatím nejdál, co jsme kdy zažili. A je to dobře. Známe už infiltrace umění do veřejného prostoru, méně však takováto řízená propojení, kterým předchází velké plánování a mnoho diskusí se všemi stranami. „Umění zrcadlí společnost a továrna je společnost,“ uvažuje Ing. Zieschang s tím, že bylo skvělé vystoupit z bubliny industriální práce, ačkoli nějaký čas zabralo i přesvědčování zaměstnanců o tom, že akce není zbytečná a nejde jen o něco otravného, co jim zkomplikuje práci. „Máme 350 zaměstnanců, mezi nimi a jejich rodinami, dětmi, příbuznými může vniknout díky tomuto zážitku zájem o umění,“ dodává.

Je to tedy jedna z cest k divákovi, který by třeba performance nebo happening ve veřejném prostoru nepochopil a zůstal by dál v odcizení. Takto ve vlastním známém prostředí možná dokáže více se otevřít a je ochoten prohlédnout si zblízka práci tanečníků nebo akrobatů. A může změnit názor na zbytnost kultury a jejich (ne)užitečnost v životě, jak je často stereotypně předáváno v jistých diskurzech. Umělci mohou naopak sledovat pohyb v továrně, to, jak lidé „tančí“ svou práci, a továrnu jako jednu velkou choreografii. Připomeňme ale, že to vlastně není žádná novinka, například v období futurismu byl ze strany avantgardy velký zájem o mechaniku stereotypního pohybu a o inspiraci – i kritiku – továrního prostředí.

Je příjemné mít festival, který jde takto neinvazivně naproti potenciálnímu publiku. Jeho princip je podobný lidové slavnosti, směřující tak trochu víc k jádru toho, čím festival vlastně původně byl (dnes je to pro nás především pečlivě organizovaná přehlídka divadelních inscenací nebo koncertů, nijak obřadná) a představuje protipól těm, které jsou zaměřené na již vzdělaného a náročného diváka. Zajisté potřebujeme v našem prostředí obojího.

Hlavní performance Továrna v pohybu se kromě skupiny profesionálních akrobatů zúčastnili v jedné z jejích částí i samotní zaměstnanci (se svými dětmi) a vzniklo tak skutečně společné dílo. Novocirkusová skupina Cie Pieds Perchés pod režijním dohledem česko-švýcarské akrobatky a performerky Stéphanie N’Duhirahe vytvořila performativní procházku celou továrnou. Je to ještě něco jiného než site specific představení, které je zkoušené a připravované na míru určitého prostoru. Tady se to vše podobalo spíše happeningu. Skupina umělců postupně rozžila různá místa továrny svými specifickými dovednostmi: závěsnou akrobacií, párovou akrobacií, většina umělců nezůstává jen u jedné techniky, mezi členy souboru jsou i žongléři a všestranní performeři.

Základ souboru tvoří sestry Morgane Widmer a Stéphanie N’Duhirahe a hudebník Roman Džačár, který performance provázel na elektrickou kytaru. Z českých umělců neunikli pozornosti třeba žonglér Aleš Hrdlička nebo Lukas Blaha Bliss. Umělci využili architekturu i industriální krajinu, kterou tvoří budovy, objekty a materiál z výroby, tedy vše, co není vyloženě nebezpečné, co dovoluje akrobatické kousky nebo manipulaci. Samozřejmostí bylo použít samotné kabely, třeba namísto šál pro závěsná čísla, využít jejich barevnost a možnost splétání do nových tvarů. Děti potěšil „tanec“ oživlých pytlů na materiál nebo je udivovaly silácké kousky akrobatů s kovovými kotouči na navíjení kabelů. Rekvizity vznikly jen z toho, co bylo k dispozici z materiálu, především kabely, kam se člověk podívá. Procházka s performery trvala celou hodinu a konala se během dne hned dvakrát, pod odhledem dalších asistentů, kteří hlídali opravdu veliké množství návštěvníků. Troufám si odhadnou, že během dne se na festivalu zastavilo více než sto návštěvníků.