Pražské varhany (1): katedrála sv. Víta

Vypůjčuji si tímto snad až poněkud troufale titul proslulé knížky Vladimíra Němce ze čtyřicátých let minulého století, která je dodnes oblíbeným zdrojem informací o varhanách v Praze, přestože je v mnohých detailech nepřesná či v některých ohledech dávno překonaná. Nelze se tomu divit, vždyť od jejího vydání uplynulo už hodně času.

Tento text zahajuje sérii úvah o varhanách, jaké v Praze potkávám. Při svém putování si ale dovolím nejprve pár poznámek o jedněch varhanách, které v této chvíli ještě ani neexistují, zato se o nich hodně mluví. Ano, uhodli jste, jedná se o plánované velké varhany pro katedrálu svatého Víta na Pražském hradě.Sídlo českého primase ovšem řadou varhan disponuje už nyní. I když z hlediska velikosti stavby i jejího významu si dovedu představit, že zde lze postupně velmi účelně umístit ještě dva až tři další nástroje. V každém případě nám chybí velké varhany katedrálního typu, jaké má na zřeteli nynější úřadující dómský varhaník Josef Kšica, a také nástroj, který je možné a logické někdy v budoucnu vestavět do prázdné historické varhanní skříně Antonína Gartnera z roku 1765. Ta bohužel nyní tvoří pouze výtvarnou kulisu na horní kruchtě příčné lodi. Původní nástroj je dávno nezvěstný. Volnou rekonstrukci nedochovaných Gartnerových varhan ostatně plánoval už předchozí dómský varhaník Martin Poruba. Mně osobně by se líbila v katedrále ještě i realizace konceptu nějakých menších varhan umožňujících na nejlepší možné úrovni provozovat například hudbu renesanční či gotickou.

Vraťme se ale do současnosti. Větší část liturgického provozu i občasné koncerty se nyní odehrávají na nástroji umístěném na spodní kruchtě příčné lodi katedrály. Postavila jej firma Mölzer z Kutné Hory v roce 1932, kvalitně restaurován byl tento pozdně romantický nástroj firmou Kánský-Brachtl z Krnova v letech 1999 až 2001.Dále v katedrále, resp. v přilehlé Svatováclavské kapli, najdeme ještě dva menší historické positivy a také větší pojízdný positiv z devadesátých let minulého století, který byl postaven varhanářstvím Vladimíra Šlajcha v Borovanech.

V tomto okamžiku však rezonuje povědomím veřejnosti hlavně záměr postavit velké varhany, které by svým zvukem naplnily celý obrovský prostor chrámu, což je úkol, který současné zde umístěné nástroje zvládnout nemohou. Připustíme-li tedy, že katedrála nový nástroj opravdu potřebuje, musíme se nutně ptát, jaký má být či jaký bude. Kupodivu se právě takto dotazuje spousta lidí průběžně i mne, ačkoli s celou záležitostí nemám vůbec nic společného. Přesto se nad tím zamýšlím, jelikož mohu být v budoucnu poctěn žádostí, abych na dohotovené varhany také někdy zahrál. I proto se zamýšlím, že slýchávám na dané téma úvahy, kterým nerozumím. Nebo úvahy, u nichž si nejsem jistý, zda jsou míněny vážně, či jsou pronášeny jen tak do větru a bez důkladnějšího rozmyslu.

Odjakživa mne třeba zlobí dělení varhan na “vhodné pro koncerty” a “vhodné pro liturgii”. Dělit varhany lze způsobem mnohým, na dobré a špatné, nebo podle jejich stylu, velikosti, apod. Co je ale dobré pro litugii, mělo by být přece dobré pro koncert a naopak. Co vlastně znamená v myslích lidí dělení varhan na vhodné pro liturgii a vhodné pro koncert? Že liturgický nástroj smí být méně kvalitní? Nebo že má mít jinou dispozici, jiný výběr rejstříků? Nebo že má hrát jenom slabě, aby nerušil?Zkusme si projít jednu otázku po druhé. Odmítám, že by směly být varhany pro liturgii horší než varhany k využití koncertnímu. Dopřejme, prosím, Pánubohu jen to nejlepší. Od středověku se v kostelích hrálo na varhany ku větší chvále a slávě Boží, na tom nezměnily nic ani proměny hudebních stylů, ani nepřející politické režimy. Ostatně, drtivá většina varhanní hudby byla přece komponována především pro využití při liturgii. I skladby, které nám dnes znějí nejvíc světsky a někdy snad až rozpustile tanečně (jako příklad mohu uvést třeba Sortiè de Lefébura-Wélyho), byly přece také komponovány pro liturgii.

Odpověď na otázku o velikosti dispozice a rozmanitosti barev bude opět stručná. Stejně jako při provádění koncertního programu je i pro liturgickou hudbu dobré, aby byla rozmanitá. Nejen v rámci jedné bohoslužby, ale má se proměňovat i vzhledem k odlišnostem a požadavkům různých období církevního roku. V době postní se zkrátka hraje jinak než o Vánocích. Ohledně stylů připadajících u varhan v úvahu mohu jen poznamenat, že pro liturgii jsou stejně vhodné varhany od renesance přes baroko a romantismus až po úplně moderní, samozřejmě kromě elektronických náhražek, které většinou jen urážejí lidské ucho. Vždy je ovšem důležité provozovat takovou hudbu, jaká danému typu nástroje náleží. Experimenty a vybočení nemůžeme jistě šmahem zavrhovat, leckdy jsou totiž i obohacující. Případné prohřešky a nedorozumění však vždy padají na vrub nás varhaníků. Lze třeba hrát i romantické doprovody písní například na barokních varhanách, jen je pak obvykle nutné vynechat nějakou tu vzdálenou harmonickou alteraci, omezit mimotonální dominanty, případně kvůli nerovnoměrným laděním danou píseň transponovat do přijatelnější tóniny.

Řeči o tom, že varhany mají hrát slabě, aby nerušily kontemplaci věřících při bohoslužbě, na jedné straně chápu. Veškeré “rušení” ovšem padá v každém případě na vrub neschopného varhaníka. Varhany samotné neruší. I tehdy, když jsou silně naintonovány, můžeme třeba nějaké rejstříky ubrat či zředit fakturu ze čtyřhlasu na tříhlas apod. Jsou samozřejmě nástroje, na kterých se musí plénem opravdu hodně šetřit.Jaké byste asi chtěli nové katedrální varhany? Každý jistě odpoví, že co nejlepší, nejkrásnější, nejkvalitnější, jen málokdo asi dodá něco o nutnosti jejich přijatelné ceny. (Leda by se ovšem vyskytl názor, že vůbec žádné nové varhany ani nepotřebujeme.)

Z mé strany můžete očekávat následující přání: Aby se na ně dobře hrálo, aby měly krásné rejstříky, rozmanité možnosti jejich zvukového mísení v celé dynamické škále až do plného pléna, aby měly originální charakter a zároveň byly dostatečně univerzální pro interpretaci hudby od Bacha až po moderní varhanní hudbu, aby umožňovaly co nejdokonalejší interpretaci symfonické varhanní hudby francouzské i vrcholně romantické varhanní hudby německé.

Až dojde k zásadnímu rozhodování o realizaci stavby, optika se ovšem zcela promění. Na prvním místě se totiž ocitne požadavek a nekompromisní tlak na výběr návrhu, který bude co nejlacinější. Z praxe opravdu moc dobře víme, že drtivou většinu zakázek na nové varhany, na opravu varhan či jejich restaurování u nás skutečně získávají firmy, které nabídnou co nejlevnější realizaci. Zejména v situaci, kdy sebenepatrnější část vynaložených prostředků jde z veřejných peněz. Takové dílo ovšem obvykle zůstane daleko za ideální představou objednavatele. Jednoduché úvaze, že zakázku by měl dostat ten, kdo je schopen ji se ctí špičkově zvládnout, není popřáváno sluchu. S nabídkami firem je to velmi složité. Na papíru vypadá mnoho nabídek skvěle, výsledky jsou ale často tristní. Probrat se houštím pomocí usilovného žonglování s nastavením kvalifikačních předpokladů na hraně možného umí jen málokdo. Zda nová verze zákona o veřejných zakázkách bude opravdu znamenat nějaké zlepšení situace, to teprve uvidíme. O současném marasmu by své mohli vyprávět objednavatelé varhan či jejich oprav například v Litomyšli či u sv. Ludmily v Praze, abych jmenoval jen nejkřiklavější případy z poslední doby.

Problém realizace stavby varhan opravdu spočívá především v tom, jak ono jasné a přímočaré zadání protlačit skrze množství nástrah. Jde jednak o věci zásadního směřování zadání, čili o smysluplnost a vnitřní konzistenci projektu, a jednak o důsledný vhled do spousty drobností, které se dají všelijakými malými omyly a nedopatřeními zle zanedbat. Hodně o tom vědí varhaníci, kteří na nástroje hrají. Jak přečasto se setkávají s tím, že například kolegové organologové v dobré víře zvolí nějaké zajímavé řešení dílčího problému, aniž dbají na to, že projekt tím selhává ve věcech zásadních.Na tomto místě si dovoluji vyjádřit své hluboké přesvědčení o naprosté pochybenosti běžné české praxe, kdy při rozhodování o varhanách kromě řady mediálních tváří, například z řad politiků, má na projekt vliv zejména množství úředníků a manažerů, zatímco odborníci v daných komisích zastoupeni téměř nejsou. Nestálo by za to, ptám se vždy znovu a znovu, opřít se o zkušenosti lidí, kteří s varhanní problematikou mají už nějaké zkušenosti? Vždyť proti investorům stojí fikaní varhanářští profíci, kteří rádi slíbí modré z nebe! Dovoluji si dále upozornit, že pokud je mi známo, tak řada fundovaných osob, které by u rozhodování neměly chybět, přece působí i v církevních kruzích či přímo hierarchii. Právě ti, o jejichž širokém rozhledu v oblasti varhan dobře vím, však kupodivu s plánováním stavby katedrálního nástroje nemají nic společného stejně jako já a řada mých kolegů varhaníků, kterých si vážím pro jejich odbornou zdatnost a mezinárodní zkušenosti.

Myšlenka na stavbu vpravdě reprezentativních varhan pro pražskou katedrálu má jistě své opodstatnění. Zdůrazňovaným motivem, který má mimo jiné stimulovat štědrost sponzorů, je i fakt, že se jedná o jednu z posledních katedrál v Evropě, která reprezentativní nástroj zatím postrádá. Nezapomeňme ale pro naši inspiraci, že leckteré podobné projekty byly realizovány poměrně nedávno, ovšemže s velice různými rozuzleními. Jako příklady sympatické a z mého pohledu velmi povedené, byť přinejmenším jeden z nich si také nezískal uznání vpravdě jednohlasé, bych uvedl katedrální varhany v Bruselu (firma Gerhard Grenzing, 2000) nebo v Regensburgu (firma Rieger Orgelbau, 2009). Jako příklad mezi varhaníky spíše zatracovaný bych pak uvedl případ Dómu v Magdeburgu (Schuke Orgelbau, 2008), kde koncept selhal především po stránce akustické, víceméně pro neústupnost památkářů. Nepřipustili totiž, aby v prostoru věže, kde jsou varhany umístěny, byly instalovány potřebné odrazné akustické plochy buď v podobě normální dřevěné varhanní skříně, či v podobě jiné. Jaké záludnosti můžeme čekat u nabídek, které nyní údajně ze světa v hojné míře do Prahy přicházejí, se ani nechci domýšlet. Jestliže má být dílo hotovo už v roce 2018, pak začínám mít vážné obavy, zda se vše dá stihnout. Například ve výše zmiňovaném Regensburgu totiž plánovali a chystali stavbu nových katedrálních varhan velmi intenzivně po celá dvě předcházející desetiletí. Nám je ale možná opět zase jednou bohužel “souzeno”, že si užijeme nějakou tu pověstnou zbrklou a nedomyšlenou “českou třetí cestu”.
odkazy:
Vladimír Němec: Pražské varhany
Varhany v katedrále v Bruselu
Varhanářství Grenzing
Varhany v katedrále v Regensburgu
Varhanářství Rieger

Foto archiv