Přední švédský skladatel Franz Berwald se narodil před 225 lety

Krátká historie švédské hudby
O skandinávské hudbě píše německý muzikolog Alfred Einstein (1880–1952) ve své knize Hudba v období romantismu, že „v Dánsku, Švédsku, Norsku, ale i ve Finsku se národní trendy v hudbě projevily v mnohem řidších, bledších barvách než u slovanských národů. Skandinávie byla orientovaná víceméně na Německo. A podobně jako v Německu, i zde existovala romantická touha po skutečném jihu, po Itálii a Španělsku.“ (Tento i všechny další citáty z Einsteinovy knihy jsou podle slovenského překladu Otakara Kořínka, který vydal Opus, Bratislava, 1989.)

O Švédsku Einstein dále píše, že své hudební dějiny začalo psát „pod německým vlivem, nebo přesněji, pod vlivem Lübecku a Hamburku, a to v 17. století a v první čtvrtině 18. století. […] Centrem hudebního života za krále Gustava III. byla velkolepá dvorní opera s italsko-francouzskými tendencemi, pro kterou napsal drážďanský skladatel Johann Gottlieb Naumann v roce 1786 ,národní operu‘ Gustaf Wasa. Její libreto je od J. H. Kellgrena, nejvýznamnějšího vzdělance tohoto období, a jsou v něm historické a politické črty, které však dnešku už nic neříkají. Tato opera vyniká velkolepými sborovými, ansámblovými a baletními scénami a navazuje v jistých směrech na Glucka, jehož díla byla ve Stockholmu dobře známá. Pár melodií přežilo až do dnešních dnů.“

Dále ve Stockholmu existoval singspiel podle francouzského vzoru, v němž díky Karlu Stenborgovi (1752–1813) nechyběly ani národní písně. Instrumentální hudba byla inspirována Haydnovým vzorem; skládali ji například Mozartův vrstevník Joseph M. Kraus (1756–1792), nadaný skladatel, který přišel z Mannheimu a Göttingenu, nebo o generaci starší lidový bard K. M. Bellman (1740–1795). „I zde začal romantismus sbíráním a vydáváním pokladů starých lidových písní,“ píše dále Alfred Einstein. „Překypovaly citem a tanečností; citové byly často v modálních stupnicích, taneční (polky) připomínaly mazurky.“

Než se objevil Ivar Hallström (1826–1901), byla švédská opera zcela kosmopolitní. Teprve Hallström se podle Einsteina „přidržoval národních témat a také v hudbě se pokusil o národní tón. Jeho hlavním dílem byl Král vrchů (Den bergtagna, 1874) z pozdějšího období. Byl však operním skladatelem bez skutečného dramatického talentu. Zakladatelem švédské romantické instrumentální hudby a zároveň originálnější osobností švédské hudby 19. století byl Franz Berwald (1796–1868). […] Takzvaná novoromantická škola švédských skladatelů v čele s operním skladatelem a symfonikem Andreasem Hallénem (1846–1925) kráčela již v jednom šiku s nástupci Wagnera a Liszta.“

Franz Berwald – houslista, skladatel, ale i fyzioterapeut
Berwald, jehož rodiče byli německého původu, se narodil i zemřel ve Stockholmu. Byl bratrancem skladatele a houslisty Johana Fredrika Berwalda a později dědečkem pianistky Astrid Berwaldové. Franzův otec, houslista Christian Friedrich Georg Berwald, byl komorním hudebníkem u vévody Karla a založil hudební knihovnu u dvorního orchestru. Svého syna vyučoval sám, protože kvůli kázni ho brzy vzal ze školy domů. Od pěti let začal Franz hrát na housle, na které ho učil také jeho otec. Vzhledem k tomu, že otec působil též u soudu, debutoval tam Franz jako devítiletý a již v následujícím roce několikrát koncertoval i na jiných místech. V roce 1810 se Franz Berwald stal studentem koncertního mistra a operního pěvce Edouarda Du Puy a již v roce 1812 byl zaměstnán jako první houslista u dvorního orchestru. Snažil se živit také vydáváním časopisů jako Musikalisk journal (1819) a Journal de Musique (1820), v nichž publikoval i několik vlastních písní a klavírních skladeb.

Několik let byl umělcem na volné noze a mimo jiné podnikl koncertní turné se svým bratrem Christianem Augustem. Pak se vrátil na stálou placenou pozici jako houslista dvorního orchestru, kde působil v letech 1824–1828. Jako dvorní instrumentalista se seznámil s nejslavnějšími operami své doby. První dějství jeho prvního pokusu o operní žánr, Gustaf Wasa, bylo dokončeno v roce 1828. Podnikl cesty do Ruska, Německa, Rakouska, Norska a Finska, aby získal další hudební impulsy. Berwald byl vůči svým raným dílům velmi kritický a mnoho z nich zničil. Některá raná díla však upoutala pozornost a Berwald byl považován za slibný talent; získal podporu mimo jiné od korunního prince Oscara (pozdějšího krále Oscara I.) a v roce 1829 odjel do Berlína, kde se seznámil s Felixem Mendelssohnem-Bartholdym.

Hudba ho však neuživila, a tak se Berwald musel živit jiným způsobem. V Německu se seznámil s moderní fyzioterapií a otevřel si kliniku v Berlíně. Byl průkopníkem, jako první na světě používal mechanická zařízení, která sám vynalezl, a stal se velmi prominentním fyzioterapeutem. V letech 1835–1841 měl na starosti institut lékařské gymnastiky. I přes své úspěchy na poli ortopedie chtěl být především hudebníkem, a proto se roku 1841 přestěhoval do Vídně. Zde dokončil operu Estrella di Soria (1841), Sinfonie Sérieuse g moll (č. 1) a Sinfonie Capricieuse D dur (č. 2), obě v roce 1842, i symfonické básně a další skladby: Ein humoristisches Capriccio (1841), Elfenspiel (1841), Ernste und heitere Grillen (1842), Erinnerung an die norwegischen Alpen (1842), Bayaderen-Fest (1842), Wettlauf (1842). Skladbám byla věnována pozornost, ale neměly takový úspěch, aby se Berwald mohl ve Vídni udržet jako skladatel. Navzdory tvůrčí radosti a bohaté kulturní výměně ve Vídni byl nucen vrátit se do vlasti, kde byl však chladně přijat švédskými hudebními kruhy.

Opera Estrella di Soria byla ve stockholmské dvorní opeře uvedena až v roce 1862. Mezitím byly tamtéž uvedeny i dvě Berwaldovy operety, Jag går i kloster (1843) a Modehandlerskan (1845), které zcela propadly, a to navzdory světoznámé sopranistce Jenny Lindové, která v jedné z nich zpívala hlavní roli. O štěstí se Berwald znovu pokoušel v zahraničí, a to v letech 1846–1849, v Paříži, ve Vídni a v Salcburku. Ve Vídni, v Theater an der Wien, měla v roce 1847 koncertní premiéru jeho třetí opereta Ein ländliches Verlobungsfest in Schweden. Téhož roku byl zvolen čestným členem Mozartea v Salcburku. Jeho hudba byla v cizině přijímána s větším porozuměním než ve Švédsku, ale bohužel jako svobodný hudebník se opět neuživil a znovu se vrátil do své vlasti.

Marně se zde ucházel o různé pozice jako dirigent nebo jako režisér v Uppsale. V roce 1850 se místo toho stal vedoucím sklárny Sandö ve farnosti Bjärtrå, ve které zůstal až do roku 1860, kdy se usadil v cihelně. Teprve 22. ledna 1864 byl zvolen členem (č. 386) Královské hudební akademie. Od roku 1867 přednášel kompozici a instrumentaci na hudební konzervatoři. Několik let působil i jako soukromý učitel – jeho studentkou byla pozdější světoznámá operní pěvkyně Kristina Nilsson. Poslední operu Drottningen av Golconda dokončil v roce 1864, ale premiéry v Královské opeře ve Stockholmu se dočkala až v roce 1968 v den stého výročí skladatelovy smrti.

Odkaz
V roce 1841 se Berwald oženil s Němkou Mathilde Schererovou. Měli spolu syna jménem Hjalmar Berwald, který byl otcem pianistky Astrid Berwaldové. Nový koncertní sál Sveriges Radio byl při otevření dne 30. listopadu 1979 pojmenován Berwaldhallen a na programu zahajovacího koncertu byla Berwaldova Sinfonie singulière (č. 3) z roku 1845; hrál Symfonický orchestr švédského rozhlasu pod vedením Herberta Blomstedta. V listopadu 2006 byl Franz Berwald poctěn bronzovou plaketou na chodníku před budovou v Berlíně, kde pracoval po většinu třicátých let.

Berwald je někdy označován jako národní romantik, spíše jde ale o romantického klasicistu. Národní rysy se objevují v lidově ovlivněných Vzpomínkách na norské hory a v operetě Ein ländliches Verlobungsfest in Schweden. Ve čtyřech symfoniích (Čtvrtá Es-dur je z roku 1845) je jasný vliv Beethovena, ačkoli Berwaldovy mají světlejší jazyk, což ho celkově činí velmi originálním. Kromě Beethovena na něj měla vliv Berliozova polyfonie a dále zejména Cherubini a Mendelssohn. K dalším skladbám patří Téma a variace pro housle a orchestr (1816), Koncert pro dvoje housle (1817), Houslový koncert (1820), Koncertní kus pro fagot a orchestr (1827), Klavírní koncert (1855) a řada komorních, písňových a sborových děl.