Dvojdílné knize Přemysla Pražáka Malá preludia (Supraphon, Praha, 1969/1972) jsme se v Zapomenutých knižních pokladech věnovali přibližně před půl rokem (dotyčný díl najdete zde, naleznete v něm také podrobnější životopisné údaje o autorovi). Četli jsme si tehdy o tom, co za svých mladých let prožívali a jací byli Wolfgang Amadeus Mozart, Carl Maria von Weber, Fryderyk Chopin, Johannes Brahms, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Josef Suk. Pojďme si teď vychutnat další porci anekdot ze života hudebních velikánů… z dob, kdy byli ještě malí.
Žertíky Josepha Haydna
„…Kteréhosi dne ho napadlo uspořádat podivné zastaveníčko. Pozval několik hudebníků, rozmístil je u vchodu do domů i v zákoutích ulice a na zvýšený můstek, který v ní byl, postavil bubeníka. Všem hudebníkům pak přikázal, aby na dané znamení začali hrát, co jim právě napadne. Byli zvyklí hrát, co kdo od nich chtěl, a proto ani příliš neuvažovali o svém jistě neobvyklém úkolu. Když tedy padlo znamení, začali bez váhání vyhrávat ze všech sil. Byl to přirozeně strašný rámus a obyvatelé ulice, celí zděšení, vykláněli se z oken i vybíhali z domů, aby zjistili, co se děje. Na hlavy pilně hrajících hudebníků se brzo začaly snášet kletby, ozývalo se pískání a jiné projevy nespokojených občanů. Když ani to nepomáhalo, chystali se proti rušitelům nočního klidu zakročit násilím. Nebylo toho však třeba, neboť zatím přiběhla stráž, přetrhla ten hrozný koncert a začala honička za hudebníky, kteří se rozběhli všemi směry. Unikli všichni až na bubeníka a jednoho houslistu, jimž se za jejich koncertování dostalo odměny v podobě několikadenního vězení. Dovedli mlčet a neprozradili, kdo je k hraní navedl, takže Haydnovi ta hlučná legrace prošla beztrestně.
Hůře mohl skončit jiný žert, který si chtěl udělat ze svých spolubližních. Procházel se s přítelem večerní Vídní, když uslyšel, že v jedné z hospůdek hrají jeho, Haydnův menuet. Vešel hned dovnitř, postavil se vedle houslisty a po chvíli se ho zeptal, kdože napsal ten menuet, který právě hrají. Na jeho odpověď, že Haydn, poznamenal s hlubokým opovržením: ‚No, to je ale opravdu – prachmizerný menuet.‘ Houslistu i ostatní hudebníky, kteří skladbu hráli se zjevným zalíbením, to rozzlobilo na nejvyšší míru, nechali hru hrou a chtěli toho nectného uražeče Haydnovy skladby na místě ztrestat.“
Rošťárny malého Ludwiga van Beethovena
„Tak se vypráví: Beethoven byl děcko v nejútlejším věku dosti stonavé; byl stejně jako ostatní děti Beethovenových ponecháván jen v péči služebné, býval špinavý a neupravený, a když mu to jedna ze sousedek vytkla, tu prý řekl: ‚Co na tom záleží, až budu jednou velký pán, tak mně to nikdo nebude zazlívat!‘ Spolu s bratrem Kašparem, o čtyři roky mladším, podnikal loupežné výpravy na vejce do sousedčina kurníku a přistižen vykládal, že tam hledá kapesník bratrem ztracený, a ujišťoval, že záhadně mizící vejce docela určitě odnáší liška. Spolu s jinými dětmi jednou chytil kohouta, jenž přiletěl k nim na dvůr odkudsi ze sousedství, a klidně si ho ponechal s ‚právnickým‘ odůvodněním, že drůbež, která se zatoulá na cizí pozemek, patří tomu, kdo se jí zmocní.“
Hector Berlioz utíká z pitevny
„Na podzim roku 1822 se tedy s devatenáctiletým Berliozem setkáváme v Paříži. Přijel s pevným odhodláním dodržet slib daný otci, dal se zapsat na lékařskou fakultu, začal studovat a odevzdaně se dostavil k první pitvě. Při ní to však dopadlo špatně: Berlioz prostě nesnesl pohled, který se mu tu naskytl, a pln hnusu i hrůzy vyskočil oknem posluchárny, která byla v přízemí, do zahrady a hnal úprkem domů, ‚jako by mu byla smrt se svým strašným průvodem v patách‘. Na domluvu přátel se však vzchopil, odvážil se znovu do pitevny, zvykl si a byl – řečeno jeho slovy – na nejlepší cestě stát se studentem, jakých bylo mnoho, a rozmnožit početné řady špatných lékařů.
Jeho pevné odhodlání stát se lékařem i proti svému lepšímu přesvědčení bylo však záhy znovu zvikláno – tentokrát už trvale – návštěvou Opery…“
Pětiletý Franz Liszt se učí hrát na klavír
„Bylo to radostné učení, hoch by byl seděl u klavíru od rána do večera, jako by na světě nebylo nic jiného. Až odhánět ho od klavíru museli, když viděli, že vášeň ke hře a mocné vzrušení z ní ho někdy vysiluje a přímo stravuje. Pokroky, které dělal, byly úžasné. Zdálo se, že klávesy se samy uvádějí v pohyb, jakmile k nim přiblížil své ruce – tak samozřejmě a naprosto bezpečně hrál velmi záhy a už i velmi obtížné skladby. Co jednou zahrál, už nezapomněl, vtisklo se to nesmazatelně do jeho paměti i rukou. Noty psal s jistotou a dokonalostí zkušeného opisovače not dřív, než se naučil číst písmena. Stačilo zazpívat nebo na klavíru uhodit několik tónů kterékoli skladby, kterou jakkoli dlouho předtím slyšel nebo hrál, a hned ji bez váhání jmenoval a dovedl v ní pokračovat, jak dlouho kdo chtěl, třeba až do konce.
V první době ho trápilo, že svýma malýma ručkama přes všechno cvičení a namáhání nedokázal obsáhnout oktávu. A co teprve, když se v kterési Hummlově skladbě objevila decima, zatímco pravá ruka byla plně zaměstnána v horní polovině klávesnice. Delší chvíli přemýšlel, jak tu těžkou situaci vyřešit, zkoušel to i ono, až konečně vynalezl řešení, které v rodičích vyvolalo nejprve údiv a potom smích: uhodil decimu – nosem!“
Richard Wagner akrobatem
„Velmi záhy začal Richard osvědčovat neobyčejnou tělesnou obratnost. Rád chodíval na dvoře rodného domu po nataženém provaze a dělal na něm kousky skutečně akrobatické. Směle také usedal v nejvyšším patře na zábradlí schodiště a bleskurychle sjížděl až do přízemí, nic se neohlížeje na hlubinu po svém boku, která by ho nemilosrdně pohltila při sebemenším porušení rovnováhy. Nadevše rád však lezl po střeše…“
Petr Iljič Čajkovskij coby mladý vlastenec
„Vlastenecké cítění se u něho vystupňovalo neobyčejně mocně a projevovalo se mnoha způsoby. Nejednou v nich bylo mnoho tuze dětského. Tak jej například jednou mademoiselle Fanny [vychovatelka] přistihla, jak drží mapu Evropy, horoucně líbá Rusko a s největším opovržením plivá na ostatní státy. Uznala za vhodné zakročit: ‚Že se nestydíš, vždyť jiné národy nejsou horší než tvůj; a pliješ-li na ně, pliješ i na mne, neboť nejsem Ruska, nýbrž Francouzka.‘ Péťu však ani nenapadlo, aby se styděl, a pln rozhořčení volal: ‚Jste nespravedlivá, Fanny, což jste si nevšimla, že jsem Francii přikryl rukou, když jsem plival na ostatní národy!‘“
Záškolák Edvard Grieg
„Sám přiznával, že školu neměl rád a povinnostem s ní spojeným se vyhýbal, jak jen mohl. I k drobným podvodům přitom neváhal sáhnout. Když se odstěhovali do pěkné vily v Landaasu, asi hodinu cesty od Bergenu, musel chodit do školy pěšky a při častých deštích v místě obvyklých se také stalo, že přišel do školy úplně promoklý. Učitel měl starost, že se nachladne, a poslal ho proto domů, aby se převlékl. To ovšem znamenalo ‚ulití‘ ze školy na celý půlden. I dělal od té doby Grieg vše, aby i při sebemenším dešti přišel do školy co nejvíce promoklý, a neváhal si i stoupnout pod okap, jen aby jeho oblek nesl co nejnápadnější stopy deště. Přehnal to však kteréhosi dne, kdy pršelo jen chvíli a docela slabě a on se přesto ve škole objevil důkladně ‚promoklý‘, právě dík postávání přímo pod okapem. Učitel se ovšem dovtípil, potrestal ‚výrobce deště‘ na místě a ještě o věci zpravil rodiče…“
Josef Bohuslav Foerster odhaluje přísně střežené tajemství
„Viděl jsem, jak babička urovnávajíc své věci v ložnici vyňala z pěkné kožené krabice také několik velmi záhadných předmětů. Byly mezi nimi lahvičky, voňavka, zubní voda, pak několik bizarních věcí, jež vydráždily moji pozornost. Jednou zrána vidím babičku vycházeti z pokoje… vhodná příležitost, abych si vše v klidu prohlédl. Vyskočím – a rychle ke stolku, kde byly uloženy ony záhadné předměty. Můj zrak utkvěl nejprve na sklenici s vodou, v níž se zdálo plovati nějaké neznámé, podivuhodné zvíře. Zvědavě vstrčím prst do vody, leč v též chvíli pleskne mě babička přes všetečnou ruku: sáhl jsem na její pečlivě skrývané – falešné zuby.“
Ještě mnoho zajímavého o dětství a mládí slavných skladatelů najdete v Malých preludiích Přemysla Pražáka, která určitě stojí za přečtení – už jenom proto, jak pěkně „polidšťují“ všechny ty nedostižné hudební giganty.
Těším se na shledanou v roce 2018 u dalšího dílu Zapomenutých knižních pokladů.
(pokračování)
