Zapomenuté knižní poklady. Přemysl Pražák: Malá preludia podruhé

Dvojdílné knize Přemysla Pražáka Malá preludia (Supraphon, Praha, 1969/1972) jsme se v Zapomenutých knižních pokladech věnovali přibližně před půl rokem (dotyčný díl najdete zde, naleznete v něm také podrobnější životopisné údaje o autorovi). Četli jsme si tehdy o tom, co za svých mladých let prožívali a jací byli Wolfgang Amadeus Mozart, Carl Maria von Weber, Fryderyk Chopin, Johannes Brahms, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Josef Suk. Pojďme si teď vychutnat další porci anekdot ze života hudebních velikánů… z dob, kdy byli ještě malí.

Žertíky Josepha Haydna

„…Kteréhosi dne ho napadlo uspořádat podivné zastaveníčko. Pozval několik hudebníků, rozmístil je u vchodu do domů i v zákoutích ulice a na zvýšený můstek, který v ní byl, postavil bubeníka. Všem hudebníkům pak přikázal, aby na dané znamení začali hrát, co jim právě napadne. Byli zvyklí hrát, co kdo od nich chtěl, a proto ani příliš neuvažovali o svém jistě neobvyklém úkolu. Když tedy padlo znamení, začali bez váhání vyhrávat ze všech sil. Byl to přirozeně strašný rámus a obyvatelé ulice, celí zděšení, vykláněli se z oken i vybíhali z domů, aby zjistili, co se děje. Na hlavy pilně hrajících hudebníků se brzo začaly snášet kletby, ozývalo se pískání a jiné projevy nespokojených občanů. Když ani to nepomáhalo, chystali se proti rušitelům nočního klidu zakročit násilím. Nebylo toho však třeba, neboť zatím přiběhla stráž, přetrhla ten hrozný koncert a začala honička za hudebníky, kteří se rozběhli všemi směry. Unikli všichni až na bubeníka a jednoho houslistu, jimž se za jejich koncertování dostalo odměny v podobě několikadenního vězení. Dovedli mlčet a neprozradili, kdo je k hraní navedl, takže Haydnovi ta hlučná legrace prošla beztrestně.

Hůře mohl skončit jiný žert, který si chtěl udělat ze svých spolubližních. Procházel se s přítelem večerní Vídní, když uslyšel, že v jedné z hospůdek hrají jeho, Haydnův menuet. Vešel hned dovnitř, postavil se vedle houslisty a po chvíli se ho zeptal, kdože napsal ten menuet, který právě hrají. Na jeho odpověď, že Haydn, poznamenal s hlubokým opovržením: ‚No, to je ale opravdu – prachmizerný menuet.‘ Houslistu i ostatní hudebníky, kteří skladbu hráli se zjevným zalíbením, to rozzlobilo na nejvyšší míru, nechali hru hrou a chtěli toho nectného uražeče Haydnovy skladby na místě ztrestat.“

Rošťárny malého Ludwiga van Beethovena

„Tak se vypráví: Beethoven byl děcko v nejútlejším věku dosti stonavé; byl stejně jako ostatní děti Beethovenových ponecháván jen v péči služebné, býval špinavý a neupravený, a když mu to jedna ze sousedek vytkla, tu prý řekl: ‚Co na tom záleží, až budu jednou velký pán, tak mně to nikdo nebude zazlívat!‘ Spolu s bratrem Kašparem, o čtyři roky mladším, podnikal loupežné výpravy na vejce do sousedčina kurníku a přistižen vykládal, že tam hledá kapesník bratrem ztracený, a ujišťoval, že záhadně mizící vejce docela určitě odnáší liška. Spolu s jinými dětmi jednou chytil kohouta, jenž přiletěl k nim na dvůr odkudsi ze sousedství, a klidně si ho ponechal s ‚právnickým‘ odůvodněním, že drůbež, která se zatoulá na cizí pozemek, patří tomu, kdo se jí zmocní.“

Hector Berlioz utíká z pitevny

„Na podzim roku 1822 se tedy s devatenáctiletým Berliozem setkáváme v Paříži. Přijel s pevným odhodláním dodržet slib daný otci, dal se zapsat na lékařskou fakultu, začal studovat a odevzdaně se dostavil k první pitvě. Při ní to však dopadlo špatně: Berlioz prostě nesnesl pohled, který se mu tu naskytl, a pln hnusu i hrůzy vyskočil oknem posluchárny, která byla v přízemí, do zahrady a hnal úprkem domů, ‚jako by mu byla smrt se svým strašným průvodem v patách‘. Na domluvu přátel se však vzchopil, odvážil se znovu do pitevny, zvykl si a byl – řečeno jeho slovy – na nejlepší cestě stát se studentem, jakých bylo mnoho, a rozmnožit početné řady špatných lékařů.

Jeho pevné odhodlání stát se lékařem i proti svému lepšímu přesvědčení bylo však záhy znovu zvikláno – tentokrát už trvale – návštěvou Opery…“

Pětiletý Franz Liszt se učí hrát na klavír

„Bylo to radostné učení, hoch by byl seděl u klavíru od rána do večera, jako by na světě nebylo nic jiného. Až odhánět ho od klavíru museli, když viděli, že vášeň ke hře a mocné vzrušení z ní ho někdy vysiluje a přímo stravuje. Pokroky, které dělal, byly úžasné. Zdálo se, že klávesy se samy uvádějí v pohyb, jakmile k nim přiblížil své ruce – tak samozřejmě a naprosto bezpečně hrál velmi záhy a už i velmi obtížné skladby. Co jednou zahrál, už nezapomněl, vtisklo se to nesmazatelně do jeho paměti i rukou. Noty psal s jistotou a dokonalostí zkušeného opisovače not dřív, než se naučil číst písmena. Stačilo zazpívat nebo na klavíru uhodit několik tónů kterékoli skladby, kterou jakkoli dlouho předtím slyšel nebo hrál, a hned ji bez váhání jmenoval a dovedl v ní pokračovat, jak dlouho kdo chtěl, třeba až do konce.

V první době ho trápilo, že svýma malýma ručkama přes všechno cvičení a namáhání nedokázal obsáhnout oktávu. A co teprve, když se v kterési Hummlově skladbě objevila decima, zatímco pravá ruka byla plně zaměstnána v horní polovině klávesnice. Delší chvíli přemýšlel, jak tu těžkou situaci vyřešit, zkoušel to i ono, až konečně vynalezl řešení, které v rodičích vyvolalo nejprve údiv a potom smích: uhodil decimu – nosem!“

Richard Wagner akrobatem