Předvánoční pohádkový večer se SOČR a dirigentkou Holly Mathieson

Dirigentka Holly Mathieson je na Novém Zélandu považována za jednu z nejvýznamnějších osobností hudebního života. Je laureátkou prestižních soutěží a spolupracovala s mnoha významnými tělesy (uveďme alespoň BBC Philharmonic Orchestra či London Symphony Orchestra). Pro adventní koncert, jenž nesl název Pohádkový večer dirigentky Mathieson, nastudovala spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu díla prominentních skladatelů 20. století. Publikum se mohlo těšit na Poému-pohádku (1971) od Sofie Gubaiduliny, jedné z nejvýraznějších žijících skladatelek, a písňový cyklus Šeherezáda (1902) Maurice Ravela, který těží také do jisté míry z ruské symfonické tradice. Po přestávce jsme si pak vyslechli výběr z baletu Popelka (1945) Sergeje Prokofjeva.

Ruskotatarská skladatelka Sofia Gubaidulina (1931) byla za svůj osobitý hudební styl vymykající se oficiální doktríně socialistického realismu v Sovětském svazu perzekuována. Jedinou tvůrčí možností pro ni v té době bylo pole filmové či rozhlasové hudby. Její rané dílo Poéma-pohádka vzniklo původně jako doprovod k rozhlasové pohádce o školní křídě od českého autora Miloše Macourka. Gubaidulina je proslulá až metafyzickými náměty, která pro svá díla volí, a odvážnými experimenty s barvou orchestru.

Dirigentka se na začátku skladby rozhodla pro silnější dynamiku, pak se ale přiklonila spíše ke skromnějšímu, minimalističtějšímu zvuku. Gubaidulinina hudba si nehraje na efekt, spíše než patetická je kontemplativní, a právě takto vyzněla. Dynamicky byly jednotlivé nástrojové sekce zcela vyvážené. I v rámci hlasitějších orchestrálních pasáží nezapadlo pizzicato smyčců, dokonce ani hluboké pizzicatové tóny kontrabasů. Dřevěné dechové nástroje, jež se v této skladbě omezují oproti obvyklému obsazení jenom na flétny a klarinety, se v orchestrálním celku také neztratily. Orchestr prokázal velký smysl pro instrumentální barvu, na níž skladatelce opravdu záleží. Smyčce předvedly čistý zvuk s minimem vibrata.

Holly Mathieson orchestr perfektně ovládala. Krásně se dařilo plynulé narůstání zvukových ploch z pianissima. Na konci skladby i přes forte smyčců dokonale vyzněla harfa. Mohutný orchestrální zvuk se zase stáhl do pianissima, až byl slyšet pouze xylofon. Dokonce i činely předvedly nečekaně jemné piano. Tím víc byl bohužel slyšet něčí neodbytný mobil, který nehledě na standartní varování pořadatelů do hudby vstoupil. Publikum si však tímto zcela nevhodným zvukem patrně nenechalo zkazit zážitek, a Poéma-pohádka právem sklidila velký potlesk. Skladatelčino navýsost citlivé zacházení se zvukovými možnostmi orchestru totiž interpretace Mathieson a SOČR dokonale zdůraznila.

Další skladbou byl Ravelův (1875–1937) písňový cyklus Šeherezáda, inspirovaný jednak verši básníka Tristana Klingsora, jednak (spíše volně) symfonickou hudbou skladatele ruské mocné hrstky Rimského-Korsakova, jenž roku 1888 zkomponoval suitu Šeherezáda. Ravelova skladba počítá již s plnou dechovou sekcí a také poměrně neobvykle se dvěma harfami. O sólový vokální part se postarala britská mezzosopranistka Grace Durham.

SOČR pod taktovkou Mathieson opět nabídl velice stylové a dynamicky vytříbené provedení zbavené jak zbytečné sentimentality, tak přílišného exotismu. I na této skladbě tak ukázali mimořádný smysl pro detail. Nebyly v ní slyšet žádné samoúčelné kontrasty ani přehnaně dramatické efekty, nýbrž jemné odstíny orchestrálního zvuku, a také hlasu pěvkyně, jenž mohl dobře vyznít. Grace Durham předvedla možná lehce „odosobněnou“, pro mě však naprosto trefnou interpretaci bez romantických výrazových klišé, přehnané a koketní exotičnosti. Posluchač nemusí z takové interpretace na první poslech soudit (a to zejména v případě částí, kdy zrovna nehrají bicí či flétna nemá výrazně „orientálně“ zabarvenou melodii), že se jedná o inspiraci Orientem. Nebyl to úplně ten stereotypizovaný pohádkový Orient, ale v podání Mathieson a Durham jakási meditace bez přílišného vyzdvižení „exotických“ prvků, které jak hudba, tak i Kligsorův text obsahují.

Po přestávce následoval výběr z Prokofjevova (1891–1953) známého baletu Popelka. Dirigentka vsadila na mohutnější zvuk s razantnějšími dynamickými kontrasty. Hudba k baletu je jiný typ hudby, ze své podstaty dramatičtější, dá se říci, akčnější. Mathieson i zde prokázala svou schopnost práce s plným orchestrálním zvukem. Stupňování dynamiky a velké napětí, jež kontrastovalo s plynulými valčíky, bylo zcela na místě.

V první části večera se dirigentka rozhodla spíše pro omezenou dynamickou škálu a využila ji skutečně maximálně. Dosáhla s orchestrem pozoruhodného spektra dynamických a barevných odstínů. Zvukově mohutnější plochy pak přišly zejména v baletu. Jednalo se tedy o charakterově zcela odlišné části. Dramaturgicky zajímavější mi přišla ta první. Jednotlivé scény baletu vytržené z kontextu celku na mě totiž působily oproti lehce metafyzickým dílům první části večera tak trochu jako vánoční ozdoba. Nemyslím tím nic jiného, než subjektivní dojem založený na osobních preferencích, po stránce technické neměla druhá část koncertu chybu. Spolupráce dirigentky s orchestrem byla totiž i v případě výběru z baletu naprosto dokonalá. Příjemným překvapením pro publikum se na závěr stala oblíbená píseň Narodil se Kristus Pán, již si spolu se sólistkou Durham zazpíval celý sál.

Pohádkový večer dirigentky Mathieson
13. prosince 2021, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina

Program:
Sofia Gubaidulina: Poéma-pohádka
Maurice Ravel: Šeherezáda. Cyklus písní
Sergej Prokofjev: Popelka. Výběr z baletu

Účinkující:
Grace Durham – mezzosoprán

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Holly Mathieson – dirigentka