Proč z vás má být druhý Ravel, když už jste první Gershwin?

Letošního 11. července uplynulo osmdesát let od předčasné smrti jedné z nejvýznamnějších osobností americké hudby, skladatele George Gershwina. Chtěli bychom využít této příležitosti a poukázat především na významnou roli, kterou sehrála Gershwinova opera Porgy a Bess a jevištní ztvárnění jeho skladeb Rhapsody in Blue a Američan v Paříži v období druhé poloviny padesátých a šedesátých let, kdy došlo k určitému uvolnění ze sevření rigidní společensko-politické a kulturní atmosféry let padesátých.

George Gershwin (26. září 1898 Brooklyn – 11. července 1937 Hollywood) pocházel tak jako mnoho jiných významných amerických umělců z východní Evropy, v níž výrazné místo zaujímala svérázná židovská komunita. Z ní byl i komponistův otec Mojše Geršovic, který si po příchodu do USA v osmdesátých letech devatenáctého století změnil jméno na Morris Gershwin. Gershwinovým se narodily čtyři děti, tři synové, Ira, Jákob, Arthur, a dcera Frances. Všechny projevovaly od dětství silný hudební talent a nakonec se všechny hudbě věnovaly. 26. září 1898 přišel na svět druhorozený syn Jákob. Rodina Gershwinových se s tím, jak otec měnil zaměstnání, poměrně často stěhovala a syna Jákoba velmi ovlivnil pobyt v blízkosti židovské divadelní čtvrti, která byla situovaná na jižním Manhattanu.

V sedmnácti letech George nastoupil do tehdy velmi populárního hudebního nakladatelství Tin Pan Alley, kde působil jako takzvaný „song plugger“ („omílač songů“). V jeho muzikantských ambicích jej velmi podporoval jeho starší bratr Ira, se kterým záhy vytvořili dvojici skladatele a textaře a jejich písně se setkávaly se stále větším ohlasem. Gershwin dokázal svůj přirozený talent a hudební řeč své domoviny dokonale propojit s převažujícími motivy černošské hudby.

Gershwinovy ambice byly však větší, a tak se rozjel do Evropy, především do tehdejší Mekky všech kumštýřů, Paříže, aby tam studoval hudbu. Proslulá skladatelka, dirigentka a pedagožka Nadia Boulanger stejně jako Maurice Ravel jednoznačně poznali jeho mimořádný talent, ale Gershwinova žádost o školení se nesetkala s kladným ohlasem, protože zmíněné osobnosti se domnívaly, že Gershwin by díky němu mohl přijít o svou skladatelskou originalitu. Podle jedněch pramenů Maurice Ravel Gershwinovi naplno řekl: „Proč z vás má být druhý Ravel, když už jste první Gershwin“. Podle jiných pramenů nebyl autorem přirovnávajícího výroku Ravel, ale Arnold Schoenberg, jehož hudbu Gershwin velmi obdivoval stejně jako díla dalších skladatelů, jako byli Milhaud, Šostakovič, Stravinskij a zejména Alban Berg.

V šestadvaceti letech čekal Gershwina první velký úspěch v oblasti takzvané vážné hudby, když byla v newyorské Carnegie Hall provedena jeho Rhapsody in Blue, o jejíž vznik se zasloužil propagátor jazzu a dirigent Paul Whiteman, který se poté stal vedle bratra Iry jeho nejbližším spolupracovníkem. Své pařížské zkušenosti vynikajícím způsobem zúročil ve skladbě Američan v Paříži, která měla premiéru v roce 1928.

George Gershwin se poté vrátil do USA a plně se zapojil do žánru, který začal vítězit na broadwayských scénách. Spolu s bratrem Irou, který psal texty k písním, vytvořili celou řadu muzikálů, jež patří do zlatého fondu tohoto žánru v prvních letech jeho existence. Jsou to například muzikály Lady Be Good, Girl Crazy anebo Of Thee I Sing. Účinkovaly v nich mnohé budoucí slavné broadwayské hvězdy jako Ginger Rogers a Fred Astaire.

Po návratu do Ameriky se usídlil s bratrem Irou v Hollywoodu. Napsal hudbu k řadě úspěšných filmů a spoustu písní, jejichž interprety byli špičkoví pěvci, mezi nimiž výsadní místo zaujímala Ella Fitzgerald.

Největší úsilí věnoval napsání americké černošské opery. Za námět mu posloužila úspěšná divadelní hra autora DuBose Heywarda Porgy, situovaná do chudého černošského městečka. Opera, k níž texty písní opět napsal bratr Ira, měla premiéru v dubnu 1935 v Colonial Theater v Bostonu a poté byla přenesena na Broadway. Představiteli titulní dvojice Porgyho a Bess byli vynikající černošští zpěváci Todd Duncan a Dane Brown.

Úspěch nebyl jednoznačný, důvodů bylo patrně více. Jedním byla velká délka opery (Gershwin posléze operu zkrátil a po jeho smrti vzniklo postupně několik dalších verzí), dalšími nezvyklý hudební styl mísící jazzovou hudbu s klasickými operními a východoevropsko-židovskými hudebními prvky a v neposlední řadě rasová problematika vyostřená o důsledky velké hospodářské krize. Světový úspěch díla se dostavil až po autorově smrti.

Počátkem roku 1937 začal George Gershwin pociťovat silné bolesti hlavy. Lékaři zjistili, že jde o zhoubný nádor na mozku. Operace se bohužel nezdařila a 11. července 1937 George Gershwin závažnému onemocnění podlehl. Všichni tři sourozenci jej přežili o řadu desítek let a zemřeli v takzvaném požehnaném věku.

Léta okupace a následující období striktního komunistického režimu, odmítajícího vše západní, způsobila, že u nás bylo Gershwinovo dílo známé víceméně jen z doslechu. K určité změně došlo po Stalinově smrti, když proběhly první nesmělé krůčky vzájemného oťukávání. V této situaci bylo Gershwinovo dílo – nejspíše kvůli svému obsahu, zdůrazňujícímu třídní a rasovou problematiku – vzato na milost.

Toho využila americká strana a tak se stalo, že soubor Everyman Opera, který Porgyho a Bess nastudoval a jezdil s ním nejprve po Spojených státech a poté po Evropě, zavítal na podzim roku 1955 jako první americký soubor po roce 1917 do Sovětského svazu. Se souborem byl do SSSR vyslán i spisovatel Truman Capote, který o něm zanechal svědectví v knížce The Muses Are Heard.

Ze Sovětského svazu zavítal soubor do Polska a Československa. Hostování vzbudilo obrovský zájem a karlínské divadlo, tehdy disponující mnohem větší diváckou kapacitou než dnes, bylo prakticky ve chvíli vyprodáno.

První představení, které se konalo 11. února 1956, navštívila řada partajních funkcionářů v čele s tehdejším vrchním ideologem Václavem Kopeckým, na druhé straně americký velvyslanec a řada osobností veřejného života z nejrůznějších oblastí. Úspěch byl triumfální. Náhoda způsobila, že o tři dny později byl v Moskvě zahájen dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na němž Nikita Chruščov opatrně a ve vší tajnosti (leccos se ovšem rozkřiklo) provedl první zásadnější kritiku Stalina a jeho epochy.

Během devíti dní odehrál soubor v Praze dvanáct představení. Všechna byla přijata doslova manifestačně. Kritika nešetřila chválou na dokonalé propojení všech složek představení, které režíroval Robert Breen, ať to byl herecký, pěvecký či pohybový projev představitelů, který namnoze hraničil s akrobacií. Byla to událost, která pro všechny, kdož ji mohli vidět, podle jejich svědectví znamenala celoživotní zážitek.

Hostování mělo zajímavou dohru v tom, že kvůli onemocnění dirigenta Williama Jansona byl dirigent karlínského divadla Dalibor Brázda požádán o záskok za pultem. Brázda nabídku přijal, dirigoval a zvítězil. Se souborem posléze odjel na další část zájezdu a dirigoval představení v zemích západní a severní Evropy i v USA.

Aniž bychom chtěli přeceňovat význam jednoho uměleckého zájezdu, v dané chvíli působil, když použijeme známého citátu ruského klasika Černyševského, jako „paprsek světla v říši temnoty“.

V každém případě probudil zvýšený zájem o Gershwinovu tvorbu. V dané chvíli nebylo myslitelné, aby se některé divadlo pokusilo o inscenaci Porgyho. Postupnou cestou proměny ale začaly procházet baletní soubory, v nichž do převládajícího uvádění dějových baletů začala pronikat hudební díla, která nebyla určena pro jevištní produkci, ale poskytla tvůrcům možnost použít tance jako určitého výrazu, pro nějž zvolená hudba poskytla podklad.

Prvním choreografem, který přivedl Gershwinovy skladby na české baletní jeviště, byl někdejší skvělý interpret charakterních a komických tanečních rolí Psotova souboru, v uvedené době šéf libereckého baletu, Josef Škoda. Škoda nebyl přímo průkopníkem nových metod v realizacích baletních představení, ale tanci perfektně rozuměl. Do historie českého baletu se vepsal tím, že v Plzni vytvořil základy, na něž pak navázali Jiří Němeček a Luboš Ogoun a v Liberci a v Olomouci v podstatě z ničeho vybudoval samostatné umělecké soubory. Byl to od něj nepochybně odvážný dramaturgický počin, když libereckému publiku nabídl v roce 1959 večer, v němž nastudoval Gershwinovu Rhapsody in Blue a Tichého Američana, k nimž přidal ještě Divadlo za bránou Bohuslava Martinů. K Rhapsody se po deseti letech vrátil v olomouckém divadle.

Zcela programově vsadili na Gershwinova díla systematičtí propagátoři moderního baletního výrazu Luboš Ogoun a Pavel Šmok. Luboš Ogoun ve své druhé brněnské sezoně v roce 1962 uvedl Rhapsody a choreografii svěřil Pavlu Šmokovi. Ve stejném roce doputoval Gershwin i do Ostravy, kde tehdejší doyen českého baletu, názory vždy mladý Emerich Gabzdyl uvedl obě díla v jednom večeru. Sám inscenoval Rhapsody a Pavel Šmok, tehdejší choreograf ostravského baletu, měl možnost blýsknout se v Tichém Američanovi.

V roce 1967 byla Rhapsody v Plzni jednou z částí baletního večera, který připravila Věra Untermülerová, jež se ještě o Vánocích toho roku stala obětí automobilové nehody. Představení dirigoval tehdy začínající Jiří Kout, pozdější dirigentská hvězda světových operních jevišť a koncertních síní.

Tichý Američan se dočkal dalšího provedení v roce 1982 v Olomouci v choreografii Karla Jurčíka. Rhapsody byla uvedena v roce 1988 v Ústí nad Labem a zatím její poslední jevištní realizaci na českém jevišti, pokud vím, připravil Luboš Ogoun v rámci baletního večera, který v roce 1990 uvedl po svém návratu do vedoucí funkce v brněnském divadle.

Po dvanácti letech od patnáctého hostování Everyman Opery dorazili černošští hrdinové Gershwinova díla na české operní jeviště. A opět zde došlo k určité symbolice. Brněnská premiéra české verze opery, kterou nastudovali dirigent Jan Štych, režisér Václav Věžník a choreograf Luboš Ogoun, se konala v červnu 1968, kdy celá země žila nadějemi, jež vzaly jedné horké srpnové noci za své.

Přijetí díla bylo opět triumfální. A plným právem, protože inscenace opravdu splňovala parametry, jež bylo v oné době možné v našich podmínkách naplnit. Lapidárně to vyjádřil jinak velmi náročný kritik Jiří Fukač, když o inscenaci napsal: „Jistě nemůžeme překonat černošský interpretační originál, ale můžeme vytvořit evropský pendant“. V Brně se to patrně podařilo.

I brněnská premiéra, na níž se kromě členů opery a baletu podíleli i členové činoherního a zpěvoherního souboru a hosté, měla svou zajímavou dohru. Inscenaci dominovala řada vynikajících výkonů. Byli to nejen René Tuček a Jaroslav Souček v postavě Porgyho a obě interpretky Bess, Jarmila Rudolfová a tehdejší hvězda brněnské zpěvohry Alena Bílková, ale i mnozí další, jako například Jiří Přichystal v postavě Crowna anebo Jiří Holešovský jako Sporting Life, se kterým velmi úspěšně alternoval činoherec Josef Husník. Po prázdninách bylo nutno hledat představitelku Bess. Jarmila Rudolfová, která byla v té době členkou berlínské Komické opery, ale žila v západní části města a hostovala v řadě západních zemí, se do Brna už nevrátila a její alternantka Alena Bílková odešla do emigrace. Řešení se našlo. Role byla svěřena mladé sólistce Jaroslavě Janské, kterou na JAMU výtečně pěvecky vyškolila profesorka Libuše Lesmanová a znamenitou hereckou průpravu jí během jejího působení v olomoucké operetě poskytl její šéf, zkušený operetní bard Stanislav Regal. Janská v roli excelovala. Bess ji výtečně připravila pro titulní roli v Bergově Lulu, v níž o dva roky později slavila dokonalý triumf.

V roce 1969 uvedl Porgyho a Bess tehdy dramaturgicky mimořádně ambiciózní a interpretačně kvalitní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Inscenaci nastudovali dirigent Karel Nosek, režisérka Inge Švandová Koutecká a choreograf Milan Hojdys, v roli Porgyho alternovali René Wolek a Josef Průdek, v postavě Bess se střídaly Eva Jarolímková a Jana Smitková.

V olomouckém divadle byla opera uvedena pod taktovkou Reginalda Kefera a v režii Františka Preislera. Především se ale musíme zmínit o velice úspěšných replikách brněnské inscenace, kterou Václav Věžník přenesl do Ostravy (kde ji dirigoval Jiří Pinkas), slovenských Košic a nakonec do Ústí nad Labem, v níž na sebe výrazně upozornili tehdy mladí umělci, dirigent Jan Zbavitel a představitel Porgyho Richard Haan.