Progres: Zdánlivá banalita a hrátky s divákem

  1. 1
  2. 2
Dne 5. března 2019 uvedlo Divadlo Ponec premiéru inscenace Dory Sulženko Hoštové. Nese jméno Progres a navazuje tak na předchozí projekt Proces. Progres je druhým dílem plánované trilogie, v níž chce umělkyně bořit mýty o procesu tvorby. Autorkou hudby je opět Johana Ožvold.
Progres, Divadlo Ponec 2019 (foto Vojtěch Brtnický)

Budu upřímná: když umělec ironizuje vlastní tvůrčí proces, výborně se bavím. Když se obrátí se svou poťouchlostí ke mně jako k divákovi, směji se pak asi s touž upřímností, s jakou přeji krásného dne svému zubaři. Ale ne, nemyslím si, že inscenace Progres, s níž přišla začátkem letošního roku tanečnice a choreografka Dora Sulženko Hoštová, má být komická. Jde o dialog s diváky, leč znepokojivá je právě jeho dvojakost. Umělkyně se slovně vymezuje vůči divákům a publicistům, ale předkládá jim pak zdánlivě veselé, nenáročné, řekli bychom banální dílo pro pobavení. Reflexe tvůrčího zmatku, jenž doprovází vznik nové choreografie, zůstala v něm přítomná tak jako v předchozím Procesu, v pokračování již načatého tématu. A ještě se přidala provokativní komunikace s publikem, jež je dnes tvůrci stále častěji a častěji zapojováno, znejišťováno ve své pozici. Je to ostatně všeprostupující jev. Po jistou dobu pevné rozdělení na umělce a publikum dnes končí, a ti, kdo na něm budou trvat, se stanou reliktem a podivíny ve světě mocné interakce. Paradoxní je, že právě dnes, kdy díky novým médiím a virtuální realitě komunikujeme čím dál více zprostředkovaně a nekontaktně zpoza displejů a obrazovek, divadlo ono aktivní sdílené napojení vytváří a vyžaduje stále častěji a více, počínaje přestavováním divadelního prostoru, v němž zaniká dichotomie jeviště a hlediště, přes nucení do aktivní participace na představení (osobně jsem přesvědčena, že představa o dobrovolnosti je falešná a nadšené zapojení diváků je často spíš bandwagon efektem).

Progres ale tímto směrem příliš daleko nezachází, divákovi neupírá roli pozorovatele a recipienta, hraje si s ním stále ještě v jejích hranicích. K tvorbě se spojili Dora Sulženko Hoštová, herec Jan Čtvrtník, se kterým vznikl předchozí hutnější Proces, mim Tomsa Legierski a artista Valentin Verdure. Všichni divadelníci, přesto z rozdílných oborů, mezi nimiž v rámci procesu-progresu hledali cestu pro společné vyjádření a nyní tak předstupují před publikum jako skupina. Nepodřídili se ale celku dokonale, program je ve skutečnosti prošpikován individuálními výstupy, v nichž se každý vrací k bezpečným kořenům – více či méně humorná pantomima, herecká etuda s obecenstvem, které se zmateno nechává přesvědčit ke spolutvorbě atmosféry, i když ví, že je to jednoduše řečeno bouda. Samozřejmě že profesionalita interpretů je nesporná a že skrze ně hovoří tak nějak sama, ačkoli se ji snaží i potlačit.

Dora Sulženko Hoštová je tanečnice s vláčným a ohebným tělem, které i banálnější pohybový materiál prodchne energií a plynulostí, takže z něj vytvoří čistě estetický prožitek. Právě tak jako zalahodí pohled na muže, kteří sice nepředvádějí žádný složitě konstruovaný pohyb, ale v nasvícení bodovým světlem jejich stíny na zemi tančí v půvabně kroužených arabeskách. V některých skupinových pasážích se dá stěží hovořit o čemkoli jiném než o čisté radosti z pohybu a bylo by pošetilé v nich hledat více. Naprosto jinak působí velké finále, ve kterém se perfomeři muži pouští do energických variací spíše artistického charakteru a tanečnice je v jejich rukou poletujícím objektem, byť nadaným vlastní silou, pohybem, proměnlivým těžištěm a trajektorií. Jsou to okamžiky, kdy jako divák přestávám přemýšlet a stávám se pouze vnímajícím tělem se sebezáchovnými instinkty, které sebou trhá v okamžicích, kdy se zdá, že se tanečnice ocitá v nebezpečí pádu, a mysl pak ocení, jak jemně je tato hranice odhadnutá a vybalancovaná. Progres tedy je schopen vyvolat celou škálu emocí, od obav o performery, přes vskutku neintelektuální pobavení, po vnitřní odpor, který narůstá v reakci na to, že si tvůrkyně s publikem očividně hraje. Závěrečné bortění jevištní techniky je zřejmě jen nápadem vzniklým z rozmaru, nahodile se jeví i užití rekvizit nebo několik převleků do stále civilního oblečení à la Terranova, pro které také důvod není.

Progres, Divadlo Ponec 2019 (foto Vojtěch Brtnický)

Výjevům dodává atmosféru světelný design, který je prodchnutý stejnou nejednoznačností jako jednotlivé scény, na něž je program rozdělen a volně zkomponován. Volným spojovacím tématem je délka představení. Po úvodní rozehřívací sekvenci se od performerů dozvíme, že trvala jen patnáct minut, ale DJ umělkyně za mixážním pultem má pro ně připravené hodinové nahrávky (směs, v níž podle nálady figuruje americký pop, synthpop nebo folk rock se zvukem občas deformovaným až k fyzickému nepohodlí). Na konci představení se performeři rozcházejí s uspokojením, že dosáhli dalších 42 minut pohybu, což je pro Ponec tak akorát. To snad pro vysvětlení těm divákům, kteří se pokoušeli brát jejich počínání na scéně vážně.

Ale inscenace se snaží vypadat banálnější, než je. Vyvolává příliš mnoho rozporuplných pocitů, je to máchovský lehký smích na tváři ukrývající výpověď (každý tvůrce ve skutečnosti svým výkonem a řečí svého díla hovoří minimálně sám o sobě, o své situaci, o svém pohledu na svět, byť by i nechtěl. Individuální výpověď neumlčí, i když je nevědomá.) Rozsáhlé dílo, které vyžaduje spolupráci a nasazení několika interpretů a množství času a vynaložené energie, těžko vznikne jen tak „z plezíru“. Impulzem k tvorbě může být nespokojenost, třeba s oborem, s diváky, s uměním a jeho postavením ve společnosti, v každém případě více či méně (nebo vůbec) vědomá snaha vyjádřit názor, zobrazit problém a přitáhnout k němu pozornost.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na