Richard Strauss, Valerij Gergijev a české sebevědomí

Zápisník Jindřicha Bálka (54)

V uplynulém týdnu si hudební svět připomněl sto padesáté narozeniny Richarda Strausse. Připadly na středu a německý hudební svět na svého „posledního velikána klasicko-romantické epochy“ opravdu nezapomněl. Strauss byl oslavovanou celebritou už za svého života a jak orchestry, tak operní domy si ho tam dodnes hýčkají. Platí to zejména o Drážďanech – a není se čemu divit, když devět z patnácti skladatelových oper mělo premiéru právě v dnešní Semperově opeře. Letošní výročí spadá do doby, kdy je v Drážďanech šéfem Christian Thielemann, dnes určitě nejuznávanější německý dirigent. A jeho vztah k hudbě Richarda Strausse je rovněž mimořádný: „Rád bych dirigoval všechno od Strausse,“ řekl v té souvislosti.Drážďanská opera připravila na den výročí ve středu 11. června galakoncert se třemi světovými sopranistkami a devíti Straussovými operami. Velkoryse koncipovaný program skutečně obsahoval árie, scény nebo orchestrální čísla ze všech oper, které měly v Drážďanech premiéru. Takže nejen tři nejslavnější, Salome, Elektra a Růžový kavalír, ale také Ohně zmar, Arabella, Egyptská Helena, Intermezzo, Mlčenlivá žena a Dafné. Krom jiného se potvrdilo, že Strauss měl nejen jednu sopranistku za manželku, ale zkomponoval pro tento hlasový obor často nejkrásnější pasáže svých oper. Teď zpívaly Anja Harteros, Camilla Nylund a Christiane Goerke – a soudě podle přímého přenosu, který jsme mohli na Vltavě vysílat, měl koncert naprosto záviděníhodnou úroveň a lesk.A když se to srovná s tím, jaký český operní galakoncert umíme dát dohromady u nás z českých oper, je tohle prostě jiný svět. Škoda. A přitom není Strauss nijak neproblematický autor. Celou druhou polovinu svého života komponoval jen s pohledem do minulosti a zcela se minul se vším, co hýbalo jeho dobou. Mohl si dovolit ten luxus se vůbec nestarat o to, co se v Německu děje. Má z toho sice relativně velkou historickou ostudu, doma je to ale pořád milovaný a pěstovaný skladatel. (Nic naplat, že ho všichni členové meziválečné avantgardy šmahem odsuzovali – za všechny uveďme Stravinského přezdívku Růžového kavalíra – „Sklerosenkavalier“.) Straussova hudba si dále užívá svého historického vítězství v dnešním moderním a sebevědomém Německu. Stojí to za úvahu, čím vším je to dáno. Navíc krásný drážďanský koncert ze straussovské metropole číslo jedna není jedinou akcí svého druhu. Straussovský festival začal i v alpském Garmisch-Partenkirchenu, kde skladatel po léta bydlel…

U nás ve stejném týdnu uvedl Libor Pešek hezký program s FOKem, při kterém zahrál Sukovu Pragu a dostal čestné občanství Prahy. Kéž by se nějaký český dirigent dovedl dnes postavit za českou operu tak dobře a na té úrovni jako Pešek ve svém životě za Josefa Suka.Pravda, v pátek začala Smetanova Litomyšl, která na svého rodáka samozřejmě nezapomíná. Ale jako by v tom zůstávala trochu osamocena. Úvodní galakoncert souboru opery Národního divadla v Praze dirigovaný Robertem Jindrou nabídl vedle předehry a proroctví z Libuše a árie Žalářníka z Dalibora i mnoho neznámých a prakticky neuváděných kusů z české opery. Ostrčilovo Honzovo království, Fibichovu Šárku, Dvořákovu Armidu, Novákovu Lucernu… Stejně v tom výběru Smetana poutal největší pozornost a měl největší ohlas.V kontrastu se straussovským výročím to ovšem musí vyznít, přes úctyhodnou snahu pořadatelů, jako milá regionální akce. A žádný jednotlivý festival tuto situaci sám nezmění. Muselo by se něco změnit v celém přístupu ke kultuře, která by nám pak dala i zcela jiné sebevědomí i jinou úroveň.

Stejný večer, kdy začínala Smetanova Litomyšl, hostoval v Praze Valerij Gergijev. Dirigoval prakticky bez zkoušky Českou filharmonii v ruském programu, který společně uvedli o den později na festivalu v italské Ravenně.Nejslavnější ruský dirigent současnosti se v Praze zastavil opravdu letmo a jeho koncert stál samostatně mimo všechny koncertní řady. Gergijev v posledních měsících upoutal pozornost jednoznačně v záporném smyslu svou podporou Vladimíru Putinovi. Znovu se vrací doba, kdy část uměleckého světa přece jen víc prožívá politické postoje určitých umělců. A v zemi, která „dala světu“ politicky zcela nekompromisního Rafaela Kubelíka, bychom si tuto citlivost měli pěstovat snad ještě více, než je běžné „na Západě“. A tak jako Richardu Straussovi nikdy úplně neodpustíme jeho předsednictví v Říšské hudební komoře a to, že byl celou druhou světovou válku slavným a uváděným německým autorem, měli bychom být přísnější i ke Gergijevovi. Je fakt, že Putinův režim podporuje ruskou operu víc než ten náš demokratický operu českou. Ale to je pohled jen z jedné strany. Ta symbolická rovina je pro zemi s naší tradicí důležitější. A je to také věc určitého sebevědomí. To nemá většina českých politiků ve vztahu k těm ruským, a logicky ho nemá ani Česká filharmonie při lovu na slavného světového dirigenta. Při pohledu do programu příští sezony nám tam nová a výrazná dirigentská jména opravdu chybí – dalo by se vyjmenovat mnoho těžko dosažitelných hostů, počínaje Barenboimem přes zmíněného Thielemanna až po Neeme Järviho, Welser-Mösta či Dudamela. I tak je ale důležité nezvat jen celebritu na rychlou pražskou koncertní zastávku, ale budovat něco dlouhodobého a svébytného. Snad se to v nějaké míře daří i bez dirigentských superstar.Je ale poučné vidět, jak těžké je dostat Českou filharmonii do pomyslného klubu nejlepších světových orchestrů. Dva roky práce a dobré vůle nezmůžou všechno – a kvalita orchestru je běh, který se počítá na desetiletí. A to samé platí o české a nejen hudební kultuře celkově. Je to mnoho témat najednou: přemýšlejme o nich.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv, Semperoper, FOK/Petr Dyrc, Smetanova Litomyšl – František Renza, ČF

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na