Roman Patočka a jeho přátelé excelovali na Svatováclavském hudebním festivalu

Od 4. září probíhá největší hudební svátek duchovní a klasické hudby v Moravskoslezském kraji. Po zahajovacím koncertě, na kterém burácelo velkolepé Německé requiem Johannese Brahmse (recenzi jsme přinesli včera), zazněla v Dětmarovicích hudba barokní, raně klasicistní i poměrně nedávná. V intimní, komorní atmosféře se v dílech Johanna Sebastiana Bacha, Václava Vodičky, Jana Václava Stamice, Alfreda Schnittkeho a Giuseppe Tartiniho představil jeden z nejuznávanějších houslistů mladé generace Roman Patočka. Doprovod v podobě bassa continua mu vytvořili violoncellista Libor Mašek a cembalista Filip Dvořák.

Jako první skladba v kostele sv. Maří Magdalény zazněla Sonáta č. 3 E dur, BWV 1016 Johanna Sebastiana Bacha. Úvodní věta v Adagiu exponuje nad basovou prodlevou působivou kadenci cembala s nádhernou ornamentální melodickou linií houslí. Celou minutu trvá, než prodleva poklesne o půltón, a pak už spěje typicky bachovskými cestami k objevování nových chromatických možností. Celé Adagio působilo jako prolog k allegru druhé věty, kterou téměř bezezbytku vyplňují šestnáctinové polyfonní pasáže houslí a cembala. V těch také nástroje Romana Patočky a Filipa Dvořáka našly společný dialog v bezvadné hudební komunikaci a překrásné intonaci houslí. Dojímavou melodikou oplývá třetí věta Adagio ma non tanto, jež v této sonátě supluje rytmicky i výrazově funkci sarabandy. Oslnivý závěr patřil jásavému Allegru, které Patočka vyplnil čistými figuracemi a vláčným pohybem smyčce dosáhl také krásné tempové mobility. Provedení Bachovy sonáty klade značné interpretační nároky, všichni tři interpreti však dostáli všem předpokladům. Důkladný poslech a komparace rozličných nahrávek svědčí o tom, že jejich živé podání předčilo některé studiové nahrávky dostupné na hudebních databázích.

Zřejmě nejzajímavější a nejobjevnější skladbou večera byla Sonáta G dur op. 1. č. 3 Václava Vodičky. Wenceslaus Wodiczka, jak byl též uváděn, se narodil okolo roku 1720 neznámo kde. Tuší se, že to bylo v Čechách a že pak jako řada jiných českých hudebních emigrantů zaznamenal skvělou kariéru: od roku 1745 byl už koncertním mistrem dvorní kapely v Mnichově. V roce 1757 vyšla v Amsterodamu jeho třináctistránková houslová škola, která je patrně první učebnicí hry na housle českého autora. Vodičkův skladatelský styl v interpretované sonátě prozradil inspiraci v mannheimské škole, zcela osobitě se jevilo jeho metrorytmické myšlení, v němž byl přítomen jedinečný humor v nečekaných tempových zvratech druhé věty Grave. Záměrně karikovaná formální struktura svědčila též o zajímavém tektonickém myšlení neznámého autora, jehož dílo stojí za znovuobjevení.

Jana Václava Antonína Stamice není třeba blíže představovat. Ačkoli se dožil necelých čtyřiceti let, zaznamenal tento vynikající houslista a ve své době velice progresivní skladatel řadu úspěchů v různých oblastech hudebního života. Sonáta G dur op. 6, č. 1 je dílo překypující líbezně zpěvnou melodikou, vyrůstající z folklorních kořenů. Patočkova interpretace se dokázala v první větě Adagio zabarvit sametovým témbrem, z něhož vyzařovaly ostřejším svitem dvojhmaty s melodií ve vyšším hlasu. Výbornou výstavbou potěšilo rovněž energické Allegro, které poskytlo značný prostor k virtuózní ukázce melodických ozdob a synkopování, jak v houslích Romana Patočky, tak v cembalu Filipa Dvořáka.

Zmíněný cembalista Dvořák se také během večera sympaticky a promptně vyrovnal s technickou závadou svého nástroje, k čemuž mu pomohla jeho intenzivní nástrojařská praxe v cembalářské dílně Františka Vyhnálka. Do kontextu barokních a raně klasicistních skladeb bylo postaveno i dílo z konce dvacátého století. Suita ve starém stylu Alfreda Schnittkeho byla skladatelem dokončena v roce 1987. Nejedná se o původní hudbu, Schnittke do své skladby posbíral své starší melodie z hudby k různým filmům. O polystylových sondách Schnittkeho bylo napsáno už mnoho slov. Suita ve starém stylu se od ostatních děl tohoto druhu odlišuje především téměř doslovným zachováním slohové a stylové čistoty. V líbezně bezstarostném Pastorale, Ballettu, Minuettu a Fuze se jednalo o decentní a uměřený hold barokním mistrům. Až závěrečná Pantomima v závěru zbystřila uši posluchačů nečekaným zaskřípěním v houslích, drženou malou sekundou, která jako by evokovala myšlenku: teď přichází konec klasické harmonie a hudby.

Závěrečným bodem programu byla Sonáta g moll „Ďáblův trylek“ Giuseppe Tartiniho. Oblíbený houslový majstrštyk zahrál Roman Patočka brilantním způsobem. Posmutnělou melodii Larghetto affettuoso podal s překrásnou intonační jistotou a zdrženlivým výrazem, který v synkopovaném akordu C7 získal přesvědčivý dynamický kontrast. Kvartové zdvihy v Allegro s následným trylkováním přinesly ukázku náročnější houslové hry, kterou Roman Patočka zvládal s jasným intonačním nadhledem. Vrcholem Sonáty g moll je závěrečné Andante-Allegro, které spěje od kantabilní melodiky k ukázce virtuózních houslových kaskád v podobě četných pasáží v dvojhmatech, trylků i kombinovaných trylků s hlavní melodickou linií. Patočka zde demonstroval vynikající technickou vybavenost, která v sobě slučuje inteligentní hudební výraz, jenž není sebestředný na úkor hudby.

Trio Roman Patočka, Libor Mašek a Filip Dvořák celý večer potvrzovalo, že v tomto složení nehraje náhodou. Jejich souhra byla příkladná, znamenité instrumentální výkony byly pevně ukotveny v očekávaných předpokladech interpretace hudby sedmnáctého a osmnáctého století. Zajímavé obsazení dvou nástrojů v úloze bassa continua přineslo svěží metrorytmické obohacení v kineticky hybném violoncellu Libora Maška, jehož hra byla ukázkou dlouholeté poučené praxe v interpretaci staré hudby. Také Filip Dvořák prokázal vynikající technický nadhled v četných melodických ozdobách, akordických rozkladech a virtuózních pasážích. Akustika kostela se ukázala jako ideální k interpretaci komorní hudby. Netříštivý, jasný zvuk s příznivou dozvukovostí se odrazil v dobrém dynamickém poměru a vyváženosti všech tří nástrojů. Roman Patočka dobrý dojem stvrzoval svým příjemným úsměvem, který byl dokladem toho, že tady posluchači byli na dobré adrese. To se také potvrdilo energickým potleskem vestoje, což zejména v zapadlých vesnicích a vískách zdejšího kraje nebývá pravidlem.

Hodnocení autora recenze: 90%

Svatováclavský hudební festival 2017
Roman Patočka a jeho přátelé
Roman Patočka (housle)
Libor Mašek (violoncello)
Filip Dvořák (cembalo)
5. září 2017 kostel sv. Maří Magdalény Dětmarovice

program:
Johann Sebastian Bach: Sonáta č. 3 E dur, BWV 1016
Václav Vodička: Sonáta G dur op. 1, č. 3
Jan Václav Stamic: Sonáta G dur op. 6, č. 1
Alfred Schnittke: Suita ve starém stylu
Giuseppe Tartini: Sonáta g moll „Ďáblův trylek“

www.shf.cz