Uherský folklór z klasicistní Vídně rozproudil Haydnovy hudební slavnosti

Převážná část vystoupení prezentuje hudbu období baroka, klasicismu a raného romantismu, a to převážně formou historicky poučené interpretace. V programu můžeme najít ale i soubory, které se nebojí trochu experimentovat. A právě takového příjemného experimentování jsme byli svědky na koncertě 18. září 2022 v kapitulní síni kláštera v Chotěšově, kde Jiří Sycha a Filip Dvořák s přáteli předvedli, že klasicismus nemusí být jen přísně nalinkovaný styl.

Protože se letošní dramaturgická linka Haydnových hudebních slavností věnovala hudbě rakouského prostředí, tedy hlavně autorům rakouské monarchie a barokní a klasicistní Vídně, i název programu Všechny cesty vedou do Vídně dával tušit, co uslyšíme. Kromě kompozic Josepha Haydna a českých hudebních emigrantů Jana Křtitele Vaňhala a Leopolda Koželuha ansámbl představil i díla pozapomenutých houslových virtuózů a anonymních skladatelů. Společným jmenovatelem byla inspirace uherským folklórem.

Na maďarskou lidovou notu posluchače naladil hned úvodní bod programu – Finále z Klavírního tria G dur Josepha Haydna. Místo klavíru v tomto případě znělo cembalo, za které usedl jeden z hlavních protagonistů večera, Filip Dvořák. Houslový part obstaral Jiří Sycha a na violoncello hrála Helena Matyášová. Úloha houslí byla zcela dominantní, ale spíše melodií než sílou zvuku, ten se vyznačoval lehkostí a klasicistní průzračností. Prvky maďarské hudby byly citlivě naznačeny bez zbytečné razance, bylo využito glissand a flažoletů. Violoncello a cembalo měly doprovodnou úlohu.

Celý ansámbl, oproti předchozí sestavě doplněný o houslistku Kristýnu Hodinovou a kontrabasistu Ondřeje Štajnochra, se představil v tancích z Pestrého sborníku. Tento tabulaturní sborník je obsažen v Levočské sbírce hudebnin a vznikl v poslední čtvrtině sedmnáctého století. Interpretace původně jednohlasých melodií a tanců upravených pro soubor vyžaduje od každého hráče schopnost harmonizovat, tvořit druhý a třetí hlas a improvizovat v rámci stylu. Uvedené tance měly starobylý charakter a požadovaného zvuku bylo dosaženo i výměnou původního nástroje a smyčce použitého při interpretaci Haydna za nástroj „barokní“.

Místo Hoffmeisterova Tria pro dvoje housle a violoncello byly zařazeny dvě kompozice pro housle (Jiří Sycha) a cembalo (Filip Dvořák) méně známého houslového virtuóza Nicoly Matteise. Zazněla pomalá a zpěvná Aria Amorosa a jako kontrast Ground vyznačující se variační prací a četnými rytmickými obměnami. Oba hráči byli v kontaktu, s frázemi si vyloženě pohrávali a bavili se – taková klasicistní jam session.

Následovaly 3 uherské tance. Anonymní notový materiál byl nalezen na kůru venkovského kostelíka v oblasti Hané. První a třetí tanec využíval dialogu prvních a druhých houslí. Svižné tempo umožnilo vyniknout brilantní technice zejména prvního houslisty (Jiří Sycha). Druhý tanec byl pomalejší a příležitost se prosadit dostalo i violoncello (Helena Matyášová).

Charakteristický kompoziční styl období klasicismu byl zastoupen Sonátou d moll pro housle a klavír Jana Křtitele Vaňhala. V první větě musím ocenit především skvělou techniku Filipa Dvořáka, který se hbitě a bez zaváhání vypořádal se všemi běhy v rychlém tempu. Začátek druhé věty byl zajímavý úvodní melodickou linkou cembala, pod kterou zněl doprovod houslí v synkopách – housle měly tedy melodii až jako druhé v pořadí. Třetí věta s výrazným začátkem a krátkou kadencí se nesla v duchu plynulého předávání témat mezi nástroji. Přestože notový materiál se nevyznačoval přílišným množstvím hudebních nápadů, citlivá interpretace dokázala dílo velmi pozdvihnout. Zaujalo mě, že hráči spíše než s využitím prvoplánových dynamických efektů pracovali s charakterem fráze – některá byla akcentovanější, jiná zase melodičtější a vázanější. To vše korunovala bezchybná technika a čistý tón.

V Baletní suitě Leopolda Koželuha se jako sólistka s doprovodem cembala představila Kristýna Hodinová. Všechny tři části skladby byly předneseny čistým nosným tónem. Pomalý taneční úvod neposkytoval příliš prostoru k výraznějšímu provedení, oproti tomu druhá část příležitosti nabízela, ale výsledný dojem byl příliš jemný. Závěr v rychlejším tempu byl lépe frázován a hezky zdobný.

Celý ansámbl pak provedl 6 maďarských tanců zapomenutého českého houslisty A. G. Csermáka. Z melodie byla zřejmá inspirace maďarskou lidovou hudbou, kterou autor musel upravit v duchu tehdejších požadavků, aby byla přijatelná pro šlechtické publikum. Nejdůležitější úlohu měly první housle (Jiří Sycha). Obtížnost a kompoziční styl skladby občas hraničily s charakterem virtuózního houslového koncertu. Do konfrontace se sólovým partem se občas dostal i sekund (Kristýna Hodinová), který dobře přejímal melodie. Od doprovodné linky se místy oprostilo i violoncello. Cembalo mělo převážně funkci jako v muzice mají kontry. Vliv folklórních prvků byl v této skladbě opravdu velmi výrazný.

Strhující závěr, Uherské tance z Loecse, opět v podání celého ansámblu, už ani vzdáleně nepřipomínal hudbu salónů klasicistní Vídně. Mezi jednotlivými tanci, ať výrazně pomalého nebo výrazně rychlého tempa, mezi sebou interpreti občas prohodili maďarské slovíčko a sem tam se objevilo i zavýsknutí. Naplno se projevil folklórní ráz a na první pohled bylo zřejmé, že hráči mají s lidovou hudbou značné zkušenosti. Rychlost běhů v houslích dosáhla maxima a radost z hudby se šířila do publika. Málokdy se stane, že by se hráči ke konci koncertu více a více usmívali. Na tomto koncertě tomu tak bylo. Publikum podupávající si do rytmu si vynutilo dva přídavky: Brahmsův Uherský tanec č. 5 a Uherské tance z Loecse – ovšem s obměněnou improvizací.

Od zavedených interpretů tak zvané staré hudby se očekává určitá úroveň, zde této úrovně bylo beze zbytku dosaženo. Bylo pamatováno i na takové detaily, jako změnu nástroje a smyčce při hře skladby jiného období. Nesmím zapomenout ani na stylově čistý doprovod violoncella (Helena Matyášová) a kontrabasu (Ondřej Štajnochr). V klasicistní hudbě je úloha těchto nástrojů poměrně nevděčná, protože plní převážně roli doprovodu. Přesto dokázali dát skladbám potřebný charakter a impuls a vzájemně se se všemi propojit. Hra Filipa Dvořáka byla velmi rozmanitá, ať už doprovázel housle a tiše „perlil“ pod klenutou melodií nebo do puntíku přesně zahrál všechny rychlé běhy či plnil úlohu doprovodu ve skladbách folklórního rázu. Velkou přidanou hodnotu do provedení vnesl Jiří Sycha. Dokázal, že ovládá čistotu klasicistní interpretace i barevnost folklóru a zároveň dokáže svojí velkou chuť hrát přenést i na publikum. Z jeho hry sálala energie a radost.

Filip Dvořák, Jiří Sycha & přátelé – Všechny cesty vedou do Vídně
18. září 2022, 18:00 hodin
Chotěšov, klášter – kapitulní síň

Program:
Joseph Haydn: Po maďarsku (Finále z Klavírního tria G dur)
anonym: Tance z Pestrého sborníku
Nicola Matteis: Aria Amorosa, Ground
anonym: 3 uherské tance z Hané
Jan Křtitel Vaňhal: Sonáta d moll pro housle a klavír
Leopold Koželuh: Baletní suita
A. G. Csermák: 6 maďarských tanců
anonym: Uherské tance z Loecse

Účinkující:
Filip Dvořák – cembalo
Jiří Sycha – housle
Kristýna Hodinová – housle
Helena Matyášová – violoncello
Ondřej Štajnochr – kontrabas