Roman Válek: Hudba odráží emoce tak, aby jim člověk rozuměl

V jedné recenzi na vaše provedení Händelova Saula ve Znojmě se píše, že z vaší interpretace tryská energie a muzikantská radost. Jak toho docílit, aby se zároveň nevytratila zřetelnost hry, propracované frázování, pestrá dynamika a podobně, a aby to nebylo akademicky suché?
Základem takového výkonu jsou špičkoví jednotliví hráči orchestru a zpěváci vokálního ansámblu, kteří musejí mít kromě průpravy v oboru autentické interpretace dostatečný nadhled, aby mohli hrát a zpívat s nadstavbou.

Máte nějaký recept, jak vaší energií a radostí „nakazit“ i hráče v orchestru, sboristy a sólisty a jak to vše přenést i na obecenstvo?
Recept asi nemám. Je to záležitost založení dirigenta, jeho celkového postoje k tzv. vážné hudbě, vztahu k hráčům, nastudování a provádění díla atp. Určitě jiná atmosféra a výsledky jsou dány situací v privátním hudebním tělese pracujícím projektově. Kolegové spolu tráví i volný čas po zkouškách, což se blíží praxi kapel jiných tzv. lehčích žánrů. Je to zkrátka celý komplex organizačně uměleckých věcí, jež se na hony liší od upracovaných výkonů kamenných těles.

Vnímáte při koncertu, jak obecenstvo reaguje, jaké je, jaká panuje atmosféra, a je to pro vás důležité?
Určitě je příjemnější hrát pro poučené či zkušené publikum. Mám však i zážitky z vesnických koncertů, kdy nezasvěcené publikum dokáže upřímně a emotivně reagovat, přestože nikdy neslyšeli Bacha. Co je víc? V každém případě člověk od publika očekává, že dokáže ocenit energii a čas do koncertu vložené – a to, pokud nevyjde, hodně zamrzí, ale to je spíše výjimečně.

Jak se vyrovnáváte s problémy s akustikou v různých sálech a prostorách, v nichž účinkujete? Jaké to bylo třeba konkrétně v Loucké jízdárně ve Znojmě při Saulovi, kde vás asi potrápily také vysoké letní teploty…
Akustika by se jako řádné řemeslo mělo vrátit do všech míst, kde se provozuje živá hudba. V operních divadlech by měl akustik mluvit do výroby dekorací a celkového aranžmá, o stavbách nových a přestavbách nemluvě. Neškodilo by mít povinný předmět na konzervatoři, aby si muzikanti uvědomili, o jak důležitou věc jde. Například vejít do kostela a určit, kde a jak hrát, jaký bude dozvuk, srozumitelnost, odrazy a barva vokálů a nástrojů, to není opravdu jen tak. O to víc potěší, když nějaký prostor funguje jakoby sám. Taková je přesně jízdárna Louckého kláštera. Já sám vždy v sále řeším dozvuk, odrazy, výšku podstupňů, podia atp. a snažím se v každém prostoru dosáhnout ideální zvuk. Někdy musí jít člověk i proti zavedeným normám, ale divil byste se, v kolika slovutných prostorách a s jak slavnými umělci pořadatel prostě zvuk a srozumitelnost neřeší. Jako když vám přinesou fantastický oběd, jenž je ale žel Bohu nestravitelný… Se vzduchem a teplotou je to něco podobného. Existují samozřejmě limity a kompromisy. Ve Znojmě chystáme celkovou rekonstrukci barokní jízdárny včetně částečné elevace a klimatizace, takže vznikne doufám unikátní prostor pro živou hudbu…

Na konci září uvedete na festivalu Bach for All Bachovu monumentální Mši h-moll. Máte s tímto dílem již zkušenost? Jaké spolupracovníky jste si na její chystané provedení přizval? A čím je tato mše tak výjimečná?
Hrát h-moll mši je pro mě vždy jako nazdobit stromeček a užívat si krásu a vlídnost Vánoc. Tuto Bachovu mozaiku, složenou z několika částí vytvořených v průběhu géniova života, budu dirigovat zřejmě asi podeváté. Před lety jsme ji uvedli jako hlavní téma Letní školy barokní hudby, poté byla součástí pravidelného cyklu Bacha na Mozarta. Letos ji několikrát reprízujeme včetně pražského koncertu na festivalu Bach for all. Patří k našim repertoárovým skladbám.

Jsou nějaké záludnosti, na které si musíte při jejím provedení dát pozor?
Dílo klade nesmírné nároky na všechny složky – zejména vokální ansámbl, a to zvláště v situaci, kdy sólisté zpívají sóla i tutti. Bach do díla kromě své konvenční hudby vložil opravdu náročná místa, jako houslové sólo, árii s naturální hornou, dvojsborové části a jiné. Tím, že nejde o jednolitou kompozici, skladba vyžaduje také přesuny zpěváků. Oříškem je také najít vhodný typ ladění, abychom vybarvili patřičně i vzdálené tóniny.

Máte nějakou intepretaci Mše h-moll zvláště oblíbenou z živého provedení, které jste viděl, nebo z nahrávky?
Nejenom já, ale asi všichni „barokáři“ jsme vyrůstali na nahrávkách Philippa Herrewegha a Agnus Dei s Andreasem Schollem, se kterým jsem měl tu čest letos spolupracovat na Saulovi. Od té doby, za posledních dvacet let, je na trhu celá řada nahrávek a projektů Mše h-moll v různých, někdy i značně rozdílných pojetích.

Co pro vás znamenají dva největší barokní skladatelé, Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel? V čem jsou odlišní a v čem mají naopak třeba něco společného?
Bach byl geniální skladatel žijící však život výsostného pedagoga. Händelova genialita fungovala v diametrálně jiném prostředí – řekněme komerční hudby. Odpověď je tedy už v dramaturgii kompozic. Kantáty versus opery. Svatotomášská škola versus operní podnikání. Vše, co se k tomu váže v praktické či dramaturgické sféře – tyto rozdílnosti jsou odpovědí. Možná pokud by byl Bach skladatelem na drážďanském dvoře, zůstal by jedním z výborných skladatelů typu Hasse, Zelenka a neříkalo by se, že jsou barokní skladatelé a J.S.B. Kdo ví…

A co máte z Bachova a Händelova díla osobně nejraději?
U Bacha považuji za nejcennější svět kantát, ve kterých najdeme všechny prvky skladatelových kompozic a žánrů. Ve spojení s pestrou instrumentací a protestantskými texty, jejichž autorem či upravovatelem byl často Bach sám, se jedná o vrcholná vokálně-instrumentální díla, která nepodléhala tlaku komerce. U Händela jednoznačně oratoria, která s sebou nesou podobné motivace, jsou však výborně propojeny naopak s komerčním využitím – tedy psány po divadlo, krále, významná výročí – pro divadelní publikum. Händel se chtěl odlišit od běžné operní provenience svých konkurentů. To se mu i za využití jakési národnostní vlny v Anglii výtečně povedlo.

Co byste rád z Bachova a Händelova díla uvedl? Nebo už něco připravujete, kromě zmíněné Bachovy Mše h-moll?
U Bacha hodlám neúnavně každoročně uvádět kantáty. V příštím roce budeme připravovat již tuším šestý program z Bachových kantát – tentokrát Wachet auf a Tonet und Pauken. U Händela se poohlížím o důstojném „pokračování“ Saula. V každém případě jsou v plánu oratoria Alexandrova slavnost a Triumf času a pravdy.

Uvádíte také skladatele české, ke komu máte nejbližší vztah a co z jejich tvorby připravujete?
Letos v říjnu vychází u Supraphonu již čtvrté CD s dílem F. X. Richtera. Tentokrát jde o fantastickou kantátu psanou pro Paříž Super flumina Babylonis a Miserere. Skladateli a spartacím jeho díla se věnujeme systematicky již šest let. Je skvělé, že naše aktivity dochází ocenění zejména v místech jeho působení, tj. v Německu. Ale naše nahrávky byly již kladně prezentovány i na BBC, WDR, samozřejmě na Vltavě, Opeře Plus, Harmonii, ČT aj. V budoucnu se chystáme také věnovat Tůmovi, Brosmannovi, Vejvanovskému. Archivy jsou neustále plné nehraných skladeb…

Co považujete za svůj největší úspěch, na co jste obzvláště hrdý?
Jednoznačně letošní Saul s Adamem Plachetkou a Andreasem Schollem. Sečetly se všechny zkušenosti z předešlého období a nyní v ansámblu říkáme „před Saulem a po Saulovi…“

Co děláte ve volném čase, máte čas na nějaké koníčky, nebo žijete jen hudbou?
Jenom hudba by mě zničila… Mám řadu rovnocenných zálib. Všechno beru na sto procent, za což jsem často plísněn manželkou-manažerkou-sbormistryní. Je to například farma – zahrada, lidová architektura – dřevěnice, výroba domácích tradičních produktů – povidla, slivovice, dále zvířata, archeologie, příroda…

Máte osobně rád i nějakou jinou hudbu než tu, které se věnujete jako dirigent?
Ve spoustě žánrů napříč celým hudebním spektrem je velká síla. Je to folklor, jazz, ale i rock, dokonce trash metal. Kromě kompozic se můžeme mezi žánry setkat s obdivuhodnými a virtuózními výkony, které mnohdy svojí šťávou a vitalitou vysoce převyšují i některé slavné interprety tzv. vážné hudby.

Hudba období baroka a klasicismu vás lákala vždy?
Asi ano. Už na gymnáziu, cca před čtyřiceti lety, jsem otravoval korespondenčně Miloslava Venhodu, tehdejšího asi jediného dirigenta věnujícího se u nás cyklicky staré hudbě, aby mi poslal ty a ty noty, sledoval jsem jeho nahrávky z kroměřížského archivu a jiné a bylo mi podezřelé, že tato hudba je čímsi jiná než Smetanova Má vlast či Dvořákova Novosvětská. Dlouho mi trvalo, než jsem na to přišel…

Posloucháte nahrávky na CD? Máte nějaké zvláště oblíbené, na něž nedáte dopustit, nebo které vás třeba ovlivnily či výjimečně zaujaly v mládí nebo v době studií?
Musím se přiznat, že při frekvenci připravovaných not pro soubor, koncertní a nahrávací činnosti a jiné hudební práci jaksi na poslech nezbývá čas a chuť. Poslouchám samozřejmě tuny nahrávek při dramaturgické práci, sleduji konkurenční ansámbly u nás a ve světě, ale nejlepší hudba je ticho – mimo jiné čím dál vzácnější.

Prozraďte prosím něco z vašich plánů v nové sezoně 2019/2020 a na co se nejvíc těšíte…
Plánů je samozřejmě hodně. Připravujeme zahraniční turné do Anglie s Richterem a Bachem, rozjíždíme koprodukční haydnovský festival Znojmo – Rohrau, usilujeme o koncert ve vídeňském Musikvereinu, na barokní škole přivítáme Andrease Scholla, neustále rozšiřujeme dnes již známý cyklus staré hudby Bacha na Mozarta, nové projekty s Adamem Plachetkou, řadu koncertů a festivalů, účinkujeme v novém německém filmu Beethoven, také ve druhém díle koprodukčního filmu Marie Terezie, utužujeme spojení se Znojemským hudebním festivalem jako naší stálou stagionou, etablujeme se v Brně jako nepřehlédnutelný moderní profesionální ansámbl bořící hranice…

A na závěr: co pro vás osobně znamená hudba jako taková, bez ohledu na to, že se jí sám věnujete profesně?
Hudba jako podvědomá nápodoba přírody-všehomíra… Mění své formy a způsoby vyjádření, ale pro člověka je umocňovatelem nebo vyvolávačem emocí. Její vývoj je úzce spjat s vývojem lidské duše. Tady narážíme na určitou disproporci. Základní city člověka se již tisíce let nemění. Smutek, radost, zlost, exaltovanost, láska. Hudba vždy odrážela tyto emoce tak, aby jim člověk rozuměl. Bude zajímavé sledovat, zda soudobá vážná hudba, jdoucí vlastním evolučním zrychleným tempem, nepředběhne své posluchače řádově o miliony let a udrží se v kontaktu s lidským nitrem, jemuž by měla především sloužit. Toto autoři tzv. staré hudby od Monteverdiho po Beethovena vždy jistě plně respektovali a jejich hudba je tedy sdělná dodnes, a máme oprávněný dojem, že vlivem přetechnizované civilizace je snad i sdělnější než hudba soudobá…

Děkujeme za rozhovor!