Rozladěné držky ve sladěném rytmu flamenka a kathaku

  1. 1
  2. 2

Jakou úlohu má pro vás v tomto představení divák?
R
: O vztahu k divákovi jsem se naučila hodně právě v Cirkuse Ronaldo. Princip klaunérie je znatelný v komunikaci s divákem, který jsme i my s Anežkou využily. To je zvláštní, komunikace s divákem jsem se vždycky bála a najednou je pro mě nesmírně důležitá. O to šílenější byla skutečnost, když na premiéru, kterou jsme měly na Letní Letné, přišli lidé v rouškách. O to víc jsem si uvědomila, jak jsou pro mě diváci důležití a jak jsou jejich reakce pro vývoj představení důležité.

Když teď máme tu vynucenou pauzu, spřádáte plány, kam se posunout s vaším představením?
R
: Chtěly bychom si najít stálou scénu, kde budeme jednou za čas hrát, a příští léto bychom rády odjely na zahraniční festivaly.

A: Další stupeň toho snu, který by se mohl vyplnit. Představení je totiž i o splněných snech.

Takže skrz něj si je plníte… V současnosti ale už chystáte nové představení. Máte vidinu toho, jak váš um rozšířit?
A
: A já bych v něm dál pokračovala. Vytvořily jsme si totiž dva odlišné klaunské charaktery a ty bych dál rozvíjela.

Rozladěné držky – Anežka Hessová a Rozálie Havelková (zdroj festival Letní Letná 2020)

Já mám takovou teorii. Pokud představení nerozumíš, nevadí. Stačí, když si ho budeš jen užívat a nebudeš řešit maličkosti, ale podíváš se na jeviště trochu zpovzdálí, jakoby z ptačí perspektivy. Mám pocit, že tohle heslo by mohlo sloužit i vám. Zkrátka když to nepochopíš, stejně si z toho můžeš něco odnést.
R
: A to mě právě baví na alternativním divadle. V činohře je většinou všechno řečeno. Ale v těch jiných, nových formách divadla, jakou je i nový cirkus, nemusí být řečeno nic, všechno může být ukryto v metaforách pohybu, tance, hudby, akrobacie… Ať už to divák pochopí, nebo to pochopí jinak, nebo třeba vůbec ne, vždyť na tom vůbec nezáleží. Není toho moc, co bych chápala nebo čemu bych rozuměla, a jsem celkem šťastnej člověk (směje se). Dát divákovi větší prostor pro vlastní představivost a fantazii, to je taková moje představa.

A kdo sledoval váš umělecký vývoj během celého procesu?
R
: Měly bychom zmínit Kristýnu, naší skvělou produkční. Když jsme se snažily naučit akrobacii, kterou jsme chtěly do představení zakomponovat, začaly jsme s „holubičkou“, takovou, co dělají rodiče s dětmi v leže na zádech. Takže jsem si Anežku položila na nohy a s pomocí rukou jsem jí zvedla. A přišla Týna. Tak povídáme: „Hele, co jsme se naučily!“ a ona: „A co jako?“ My: „No akrobacie, ne?“ Ona: „A proč se u toho držíte?“ Tak jsme trénovaly dál a nakonec nás vyhecovala k tomu, že celý prvek děláme jak bez rukou, tak při tom ještě zpíváme a hrajeme na akordeon.

A: Je to v podstatě parodie na tu klasickou akrobacii, která se v cirkusech odehrává, ale i tato parodie nám dala zabrat. Nakonec jsme si přizvaly ke spolupráci ještě Lukáše Šimona, který nás naučil tzv. „vlajku“ a další kousky. Po celou dobu zkoušení nás doprovázelo Kristýny motto: „Nic není nemožné a vše je o píli a dřině“ a tím nás nakopávala k tomu, abychom dosahovaly lepších výsledků (směje se).

Cirkus je taková svoboda nesvoboda. Neustále na cestě, zároveň jste stále v krabičce. Co vás na něm přitahuje a může být i životní filozofií?
R
: Ty světýlka… (směje se) Mě cirkus od malička šíleně přitahoval, snad tou atmosférou, vůní zválený trávy, francouzskou poetikou. Na Letní Letnou jsem se celý rok nemohla dočkat a vždycky když přijel francouzský cirkus, třeba Trottolla, ten večer byl pro mě magickou slavností. To bylo z pohledu diváka, když jsem v něm pak vystupovala, bavilo mě třeba pozorovat, jak se šapitó pomalu naplňuje diváky, který mnohdy přijdou zasmušilý a pak je vidím na konci představení zářit. 

A: Když jsem byla mladší, tak jsem nevěděla, kde chci žít, kam patřím, kde je můj domov. Jestli se chci vrátit do Švýcarska, nebo zůstat v Indii, a čím déle jsem žila v Praze, tím víc jsem se tam cítila jako doma. Našla jsem si další místo na Šumavě, odkud také pocházím. Pořídila jsem si tam dvě maringotky a tím si vytvořila svůj svět. Od té chvíle mě bavilo být nezávislým umělcem, potkávat se s novými lidmi, už se mi nechce na dlouho žít někde jinde. Cestování je ale má závislost. A otázka zní…? Ne, cirkus mě už neláká.

R: Často se mi vybavuje věta, kterou vždycky říkával jeden starej cirkusák v Belgii: „Svět okolo se mění, ale cirkus zůstává stejnej.“ Což je mi sympatické, protože jsem staromilec, tak trochu mimozemšťan bez sociálních sítí a podobných výmyslů moderní doby. Takže si žiju pomyslně v té své maringotce, v cirkuse, který se nemění a život okolo ať si plyne zběsile dál.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments