Rozladěné držky ve sladěném rytmu flamenka a kathaku

Možná se nejeden všímavý čtenář podiví nad skutečností, že právě čte rozhovor se dvěma umělkyněmi, které nejsou známé ani v odvětví klasického, ani současného tance. Ovšem k tanci mají rozhodně co říct. Jedna se věnuje dlouhá léta španělskému flamenku a druhá zas indickému tanci kathak. Představuji tak Rozálii Havelkovou a Anežku Hessovou, které tento rok vkročily na jeviště a do cirkusových šapitó se svým autorským představením Rozladěné držky. Jejich smysl pro humor je ukrytý i v samotném názvu, neboť držky nemají jen jeden, pouze ten hanlivý, význam. Může se pod ním totiž skrývat i hudební nástroj akordeon, na který se představitelky samy doprovázejí. S Rozálií jsme už od osmi let vytvářely taneční kreace s velmi živou představou velkého publika a touhou „prorazit“ ve světě se společným autorským představením. Uplynulo pár let a jsem ráda, že to zatím alespoň jedné z nás vyšlo. Jejich tvorba spíše zasahuje do vod nového cirkusu, přesto je velmi inspirativní pro taneční publikum.

Povězte mi, slečny, co vás dvě spojuje? Nebo naopak můžete potvrdit pravidlo, že protiklady se přitahují?
R: Je toho mnoho, co nás spojuje. A stále přicházíme na nová a nová společná témata a zájmy. Při tvorbě představení jsme vycházely ze zkušeností z cirkusu, které obě sdílíme. Já žila v cirkusu v Belgii a Anežka zas vyrůstala u kočovného divadla ve Švýcarsku.

A: Největším pojítkem byl ale tanec. Róza od sedmi let tancuje španělské flamenko a já zas od svých devíti let indický klasický tanec kathak. Kathak a flamenko mají spousty společných prvků. Traduje se, že Romové kočovali z Indie přes Španělsko, kde ovlivnili španělskou kulturu. 

Anežko, ty jsi přistoupila na to, že tvůj příběh půjde stranou a budete se zabývat teď zas pro změnu Róziným životem v belgickém cirkuse a jejími peripetiemi?
A: Ano, tím, že jsem si už vytvořila vlastní představení Můj Hood vycházející z mých vzpomínek na dětství v kočovném divadle, jsem se se svým příběhem víc distancovala. Teď se zas doplňujeme ve zkušenostech s cirkusem. To znamená žití v maringotkách na malém prostoru, stereotyp jednoho představení hrajícího se pořád dokolečka, přesouvání se z místa na místo.

R: A taky ta ponorka, pořád stejní lidé…

A když už jste měly vizi vašeho autorského představení a poprvé jste se sešly, jak probíhala první zkouška, jaký byl ten prvotní impuls?
R: O společném projektu jsme přemýšlely dlouho, potkávaly jsme se na Letní Letné nebo na jiných divadelních představeních a dlouho jsme se naháněly. Nakonec jsme se konečně sešly až po mém návratu z Belgie po prvním uvedení Anežčina představení Můj Hood. Sešly jsme se v čokoládovně a Anežka zmínila, že tam často chodí na lekce akordeonu.

A: A tak jsme společně zjistily, že další, co nás spojuje, je právě hra na akordeon.

A zde, v této čokoládovně, jste se dobraly k tématu?
R: Ne, to zdaleka ne, téma jsme hledaly dalších několik týdnů. Nejdřív jsme vytvářely pohybový materiál, základy choreografií a nahazovaly výběr písní.

A: Tvořily jsme v podstatě pohybové obrazy. Jak je možné tancovat a hrát na harmoniku, co propojuje kathak a flamenko.

R: Líbilo se nám téma svobody a s ní související nesvobody. Toho jsem byla z cirkusu plná. Ale nějak jsme uvízly a řekly jsme si, že oslovíme někoho třetího, kdo nám pomůže téma zúůžit. Vzpomněla jsem si na Romana Polijaka z DAMU, sešly jsme se s ním a já na jsem se v závěru schůzky rozpovídala o cirkuse, což mě vždycky rozvášní. Roman vyvalil oči a řekl, že to je přece to téma, které hledáme. Je originální, a především autentické.

A: A jednoho dne přinesla Róza na zkoušku svoje deníky psané v Belgii a Roman na to: „Dyť to je ono, dyť je to tady všechno napsaný!“ Pak jsi nám zahrála své autorské písně, které se nám moc líbili a rozhodli jsme se to celé propojit.

Tady je důležité zmínit, že skládáš písně, Rózo. Pro radost?
R: Tak bych to neřekla. Radost mám, když pak moje texty lidi oslovují. Nebo když si dokonce moje písničky pobrukují. Ale vznikají většinou z opaku radosti. Z emočních prožitků, vášnivých zážitků, z nešťastných lásek a nešťastných chlapců.

A umíš tvořit i ze štěstí?
R: To nevím, vím, že písně tvořím ze srdce. A to je vždycky nejplodnější, když ho někdo zlomí nebo hodně rozpumpuje. Když se snažím něco vycucat z prstu, tak to buď vůbec nejde nebo je to pěkná blbost. Písně, co zní v představení, vznikly spontánně. Prostě na mě odněkud spadly.

Kdybyste měly představit svou autorskou tvorbu, která z těch všech uměleckých složek převažuje? Byl by to tanec, zpěv, herectví, klauniáda, pantomima, akrobacie, hra na akordeon…
R: Nepřevažuje žádná. Já věřím, že právě ten mix může být předností našeho představení. To, že nelze určit, jestli je taneční, hudební, nonverbální, že se nedá úplně zaškatulkovat, nás baví a byl to vlastně i záměr. Po prvních uvedeních jsme se ale setkávaly s kritikami, kde nám právě ta nezařaditelnost byla vyčítána. Což mě baví ještě víc! Vždycky po představení se ráda ptám lidí, jak Rozladěné držky pochopili. Jeden člověk mi takhle jednou nadšeně odvyprávěl úplně jiný příběh, než jsme vyprávěly my. Hrozně ho to bavilo a zasáhlo, ale přetvořil si to v něco absolutně jiného. Což je vlastně krásné a tohle představení, tím, jak je místy abstraktní, patrně nabízí mnoho interpretací.

Přitom vás to stále táhne na cirkusové festivaly, respektive festivaly nového cirkusu…
A: Je to tím, že jsme zvolily téma cirkusu a jeho prostředí, do toho jsme do představení zakomponovaly pár akrobatických kousků, tím se inscenace stala zajímavá i pro tento druh festivalů.

R: Přestože jsem z cirkusu po roce odešla, věděla jsem, že se k němu budu chtít zase jednou vrátit, ale třeba jinou cestou. A to se mi teď plní. Na cirkusových festivalech se k šapitó zase přibližuji, ale jenom zpovzdálí. Už nemusím být součástí toho kolotoče, ale můžu do něj nahlédnout a pak se zas vrátit domů do cirkusu mojí famílie (směje se).

Hledáte skrz své představení nějakou další divadelní formu?
A: To určitě nebyl záměr, hlavně všechno už bylo. Přišlo mi zajímavé míchat taneční styl, který dělám, s dalšími. Na rozdíl od ostatních klasických indických tanců je kathak možno dál rozvíjet. A vždy mě bavilo se neuzavřít a nedělat jen jednu techniku, ale propojovat ji s dalšími formami. Myslím, že tam diváci ani kathak nepoznají.

Měly jste nějakou představu, pro jakého diváka budete hrát?
R: Ta představa se vyvíjela. Vím, že zpočátku jsem chtěla vytvořit něco uměleckého. Postupně jsme dospěly k tomu, že představení chceme mít i divácky úspěšné (směje se).

A: S příchodem režiséra Ondřeje Havelky se inscenace stala divácky přístupnější, protože zkonkretizoval situace, o kterých jsme my měly pocit, jak jsou jasné, ale nebyly (směje se).

Jakou úlohu má pro vás v tomto představení divák?
R: O vztahu k divákovi jsem se naučila hodně právě v Cirkuse Ronaldo. Princip klaunérie je znatelný v komunikaci s divákem, který jsme i my s Anežkou využily. To je zvláštní, komunikace s divákem jsem se vždycky bála a najednou je pro mě nesmírně důležitá. O to šílenější byla skutečnost, když na premiéru, kterou jsme měly na Letní Letné, přišli lidé v rouškách. O to víc jsem si uvědomila, jak jsou pro mě diváci důležití a jak jsou jejich reakce pro vývoj představení důležité.

Když teď máme tu vynucenou pauzu, spřádáte plány, kam se posunout s vaším představením?
R: Chtěly bychom si najít stálou scénu, kde budeme jednou za čas hrát, a příští léto bychom rády odjely na zahraniční festivaly.

A: Další stupeň toho snu, který by se mohl vyplnit. Představení je totiž i o splněných snech.

Takže skrz něj si je plníte… V současnosti ale už chystáte nové představení. Máte vidinu toho, jak váš um rozšířit?
A: A já bych v něm dál pokračovala. Vytvořily jsme si totiž dva odlišné klaunské charaktery a ty bych dál rozvíjela.

Já mám takovou teorii. Pokud představení nerozumíš, nevadí. Stačí, když si ho budeš jen užívat a nebudeš řešit maličkosti, ale podíváš se na jeviště trochu zpovzdálí, jakoby z ptačí perspektivy. Mám pocit, že tohle heslo by mohlo sloužit i vám. Zkrátka když to nepochopíš, stejně si z toho můžeš něco odnést.
R: A to mě právě baví na alternativním divadle. V činohře je většinou všechno řečeno. Ale v těch jiných, nových formách divadla, jakou je i nový cirkus, nemusí být řečeno nic, všechno může být ukryto v metaforách pohybu, tance, hudby, akrobacie… Ať už to divák pochopí, nebo to pochopí jinak, nebo třeba vůbec ne, vždyť na tom vůbec nezáleží. Není toho moc, co bych chápala nebo čemu bych rozuměla, a jsem celkem šťastnej člověk (směje se). Dát divákovi větší prostor pro vlastní představivost a fantazii, to je taková moje představa.

A kdo sledoval váš umělecký vývoj během celého procesu?
R: Měly bychom zmínit Kristýnu, naší skvělou produkční. Když jsme se snažily naučit akrobacii, kterou jsme chtěly do představení zakomponovat, začaly jsme s „holubičkou“, takovou, co dělají rodiče s dětmi v leže na zádech. Takže jsem si Anežku položila na nohy a s pomocí rukou jsem jí zvedla. A přišla Týna. Tak povídáme: „Hele, co jsme se naučily!“ a ona: „A co jako?“ My: „No akrobacie, ne?“ Ona: „A proč se u toho držíte?“ Tak jsme trénovaly dál a nakonec nás vyhecovala k tomu, že celý prvek děláme jak bez rukou, tak při tom ještě zpíváme a hrajeme na akordeon.

A: Je to v podstatě parodie na tu klasickou akrobacii, která se v cirkusech odehrává, ale i tato parodie nám dala zabrat. Nakonec jsme si přizvaly ke spolupráci ještě Lukáše Šimona, který nás naučil tzv. „vlajku“ a další kousky. Po celou dobu zkoušení nás doprovázelo Kristýny motto: „Nic není nemožné a vše je o píli a dřině“ a tím nás nakopávala k tomu, abychom dosahovaly lepších výsledků (směje se).

Cirkus je taková svoboda nesvoboda. Neustále na cestě, zároveň jste stále v krabičce. Co vás na něm přitahuje a může být i životní filozofií?
R: Ty světýlka… (směje se) Mě cirkus od malička šíleně přitahoval, snad tou atmosférou, vůní zválený trávy, francouzskou poetikou. Na Letní Letnou jsem se celý rok nemohla dočkat a vždycky když přijel francouzský cirkus, třeba Trottolla, ten večer byl pro mě magickou slavností. To bylo z pohledu diváka, když jsem v něm pak vystupovala, bavilo mě třeba pozorovat, jak se šapitó pomalu naplňuje diváky, který mnohdy přijdou zasmušilý a pak je vidím na konci představení zářit. 

A: Když jsem byla mladší, tak jsem nevěděla, kde chci žít, kam patřím, kde je můj domov. Jestli se chci vrátit do Švýcarska, nebo zůstat v Indii, a čím déle jsem žila v Praze, tím víc jsem se tam cítila jako doma. Našla jsem si další místo na Šumavě, odkud také pocházím. Pořídila jsem si tam dvě maringotky a tím si vytvořila svůj svět. Od té chvíle mě bavilo být nezávislým umělcem, potkávat se s novými lidmi, už se mi nechce na dlouho žít někde jinde. Cestování je ale má závislost. A otázka zní…? Ne, cirkus mě už neláká.

R: Často se mi vybavuje věta, kterou vždycky říkával jeden starej cirkusák v Belgii: „Svět okolo se mění, ale cirkus zůstává stejnej.“ Což je mi sympatické, protože jsem staromilec, tak trochu mimozemšťan bez sociálních sítí a podobných výmyslů moderní doby. Takže si žiju pomyslně v té své maringotce, v cirkuse, který se nemění a život okolo ať si plyne zběsile dál.