Jak se daří Vídeňské státní opeře?

V deníku Der Kurier ze 24. září 2017 se Dominique Meyer svěřuje novináři Georgu Leyrerovi, co ho ještě čeká v období, které mu zbývá, než předá roku 2020 ředitelskou židli svému nástupci Bogdanu Roščićovi. Shrnuje, s čím je spokojen a co ho trápí, v čem vidí dva největší rakouské problémy, a říká, že se bude s Vídní nerad loučit. Má radost, že letos začala rekonstrukce operní budovy vstupním vestibulem, příští rok přijde na řadu loggie a takzvané Schwindovo foyer.

 

Ředitel Vídeňské státní opery bilancuje
(Der Kurier – 24. září 2017 – Georg Leyrer)

Jak se opeře daří?

Výtečně, v poslední sezoně jsme měli skvělé výsledky. Mezinárodní ohlas je stále velmi dobrý, publikum chodí, a také umělci u nás rádi hostují. A konečně jsme začali renovovat historickou část budovy. Musel jsem hodně bojovat, než se mi to podařilo. Teď to vypadá, jako by to pro mě byl dárek na rozloučenou, ale já tu přece nepřespávám a nejsem majitel. Jen si myslím, že je to potřeba, stejně jako nové titulkovací zařízení, které umožní volbu mezi šesti jazyky a je naprosto unikátní. A také máme – což ještě nikdy nebylo – divadelním holdingem potvrzené tříleté plánování. Státní opera je velmi zdravá.

V sezoně 2016/17 jste dosáhli rekordních příjmů – s menší návštěvností a méně představeními. Vstupenky zdražily.

Tak to není! Ekonomické využití stouplo o 2,3 procenta, to znamená, že jsme prodali více vstupenek za plnou cenu. Diváků bylo o něco méně – ze dvou důvodů. Únor měl letos o den méně, za to opravdu nemůžeme! (smích) A ve velkém sále se nehrála dětská opera, tam jsou ceny nižší. Příjmy ze vstupenek se zvedly během sedmi let z 28 milionů na 35,5 milionů euro. V době, kdy všichni mluví o krizi.

Přesto: Jak to půjde se Státní operou dál? Hospodářsky rentabilněji už nelze. Znamená to, že budou vstupenky ještě dražší?

To už nebude moje věc. Já jen vím, jak to budu dělat do roku 2020.

A jak?

Zásadně už nebudu stanovovat žádné rekordy příjmů. V ostatních divadlech rentabilita klesá – a do značné míry právě kvůli cenám vstupenek. Vídeňské obyvatelstvo má k opeře silný vztah. To je dobré, ale také se v tomto městě, velkém jako Londýn nebo Paříž, denně prodá 10.000 vstupenek na koncerty klasické hudby. Je to sice milá, ale přece jen konkurence. A počet těch, kdo vydají za vstupenku 200 euro, není nekonečný. Samozřejmě jsou tu turisté. Ale je to to, co si přejeme?

Náklady ale budou dál stoupat.

Kolem 70 procent našeho rozpočtu připadne na platy. O zvyšování nerozhodujeme my, ale my účtujeme. Snížit personál už není možné. Už takhle mám často špatné svědomí, že od našich spolupracovníků žádáme tolik.

Může se stát, že už to prostě dál nepůjde?

Do roku 2020 je to jasné. Ale pak bude muset politika dát k dispozici další prostředky. Státní opera má samozřejmě v první řadě kulturní úkol. Je ale také součástí ekonomiky tohoto města. Nelze ignorovat, že v sezoně vygenerujeme 200.000 noclehů v hotelích a penzionech. Pokud stát dává opeře peníze, není to suma, která zmizí, nýbrž investice. Hospodářská komora spočítala, že každé euro, které republika investuje, se v daních pětkrát vrátí.

Přijde po volbách nový ministr kultury?

Nejsem expert a zakázal jsem si o rakouské vnitřní politice mluvit.

Tak tedy obecněji: Kulturní politika se, takový aspoň vzniká dojem, i v mezinárodním měřítku stává stále víc přívěskem, čímsi vedlejším.

Rakousko je kulturní země, a to nemá být jen fráze. Mnoho lidí sem přijíždí za vysokou kulturou. Země se má ujmout role kulturního předvoje, a to je dimenze, na kterou se často zapomíná. Rakušané si někdy sami se sebou nevědí rady, mluví o sobě špatně a neberou vážně, že jsou vlastně šťastní lidé. To je jeden ze dvou problémů této země.

A ten druhý?

Byrokracie. Vymýšlí se spousta pravidel, a v dalším okamžiku se vymýšlí metoda, jak je obejít.

Problém znamená i to, že k veřejnosti žijící „online“ prostřednictvím Facebooku, Twitteru a jiných služeb vyšší kultura stěží pronikne. Ve srovnání s významem těchto médií je i Státní opera vlastně trpaslík.

S tím nesouhlasím. Na webové stránce máme v sezoně přes milion přihlášení, kolem 100.000 lidí nás sleduje během několika měsíců na Facebooku a ve velmi krátké době jsme zaznamenali prudký vzestup na Instagramu.

Netflix sleduje 39 milionů.

To se přece nedá srovnávat. My jsme v této oblasti velmi přítomní. Spíš si myslím, že se musíme snažit získat nové generace. Velmi důležitá je práce s dětmi a mládeží. Něco pro to děláme, například hrajeme pro děti Kouzelnou flétnu.

Ta se hraje vždycky den po Plesu v opeře. Způsobilo by vám potíže, kdyby ho v budoucnu organizovala poslankyně Rakouské lidové strany? Šéfka Plesu v opeře Maria Grossbauer kandiduje za stranu Sebastiana Kurze.

To uvidíme, až jestli k tomu dojde. Teď je pro mě důležité, aby byl příští Ples v opeře pod střechou. Aby se všecko včas připravilo. A pak budeme teprve myslet na to, co se stane dál.

Volby jsou ale 15. října, takže by se to už příštího plesu týkalo, do konce roku bude jistě vláda jmenována.

Jak řečeno: Uvidíme. Já jsem klidný. Teď se soustřeďujeme na naši práci.

Nevidíte tedy žádnou překážku, kdyby k tomu došlo?

To nevím. Také nejsem jediný, kdo tu má co říct.

Audit Nejvyššího kontrolního úřadu je hotov?

Ano, je. Jistě budou některé body kritizovány, ale to by nemělo naši poctivou práci zpochybnit. Kritiku toho či onoho postupu považuju za samozřejmou (smích).

Vlastně už máte plán hotový do roku 2020?

Zhruba. Ještě trochu smolíme poslední sezonu.

Můžete už něco napovědět? Například pro rok 2019, kdy bude Státní opera slavit jubileum, sto padesát let od otevření opery na Okružní třídě?

Plánů máme hodně. Velké světové premiéry, na které se těšíme, bude to hodně práce, a napínavé práce. Velkým projektem pro sezonu 2018/19 budou Berliozovi Trójané, to je velká výzva. A několik objednávek na dětské opery.

Budete mít hodně práce před předáním funkce vašemu nástupci?

Nebudu, ne. Chtěl bych, aby se můj nástupce cítil dobře. Bude-li něco potřebovat, rád mu to poskytnu. Chci divadlo zanechat v optimálním stavu. Aby na mě zůstala dobrá vzpomínka.

A jak budete vy vzpomínat na Vídeň? Nebo tu zůstanete?

Nezůstanu, já musím pracovat. Práce se nevzdám jen proto, že padlo takové rozhodnutí, jaké padlo. Vídeň pochopitelně opustím. Ale býval bych tu rád zůstal napořád. Od chvíle, kdy mi smlouva nebyla prodloužena, je moje vazba k tomuto městu a k Vídeňanům ještě užší. Je to možná paradoxní, ale podle mě jsou zdejší lidé srdeční, bez falše a poctiví. Je dost těch, kdo se mě snaží k Vídni připoutat, k jiným úkolům.

Takže Hudební spolek?

Ne, ne, ne. Nevím, kdo takové pověsti roztrušuje, a proč.

(Přeložila a připravila Vlasta Reittererová)