Semjon Byčkov na svém narozeninovém koncertě dirigoval dokonce zpaměti

Jiří Bezděk, 02.12.2022 10:50

V pražském Rudolfinu se odehrál gratulační koncert k 70. narozeninám mimořádné dirigentské osobnosti Semjona Byčkova. Pod jeho taktovkou zahrála Česká studentská filharmonie Symfonii č. 5 c moll „Osudovou“ Ludwiga van Beethovena, Česká filharmonie pak Symfonii č. 5 d moll Dmitrije Šostakoviče. Zcela vyprodané Rudolfinum dlouhotrvajícím potleskem děkovalo oslavenci za jeho velký přínos České filharmonii a dalším protagonistům za vysokou interpretační úroveň večera.

Česká filharmonie • Semjon Byčkov, 30. listopadu 2022 (foto Petr Kadlec)

Český studentský orchestr úzce spolupracuje se svým hlavním dirigentem Marko Ivanovićem na vzdělávacích programech České filharmonie a je budován se záměrem jeho složení ustálit. Mládežnické umělecké těleso bylo přizváno na slavnostní narozeninový koncert, a tak mladí hudebníci mohli zažít setkání s významným světovým dirigentem. Orchestr mladých pod jeho taktovkou omámil auditorium takovou perfekcí provedení Beethovenovy Osudové i zaujetím pro její detaily, jakého nedosahují ani mnohé naše profesionální orchestry.

Na provedení Beethovenovy Osudové i Šostakovičovy Páté pod taktovkou Semjona Byčkova se opět ukázalo, jak své koncepce přizpůsobuje nejen principům interpretačního umění, ale i možnostem komunikace s orchestrem a s publikem v dané situaci. Jeho koncepce nepřináší omšelé zvukové muzeální artefakty, ale sdělují vždy něco podstatného konkrétnímu člověku nebo mu dokonce ukládají úkol nést pochodeň do temnoty. Před Českou studentskou filharmonii Semjon Byčkov předstoupil s cílem otevřít stavidla jejímu mladému elánu. Pod jeho vedením pak zazněla Beethovenova skladba jako žhavý obraz nesmiřitelného boje člověka se svým osudem, jenž dospěje k vítěznému konci. Provedení tak známé skladby bylo obohaceno množstvím objevných dynamických detailů v protihlasech dechových nástrojů. Ty pak permanentně podněcovaly pozornost posluchačů. První věta plynula ve velmi rychlém tempu, dirigent však dodržením požadavků veškerých akcentovaných a jinak exponovaných míst v partituře dodržel její dramatický charakter. Také v dalších větách volil spíše rychlejší, pro dnešní věcnost adekvátní tempa, ale vždy v hudbě našel okamžiky zastavení poukazující k posluchačsky sdělné náladové epizodě. S jemným humorem hráli mladí hudebníci například pianissimové verze hlavního motivu scherza třetí věty či epizody obklopující slavnostní pochod v závěru symfonie. Dlouho jsem neslyšel tak čitelné hudební pojetí, které předávalo energii do života.

V druhé polovině večera nastoupila Česká filharmonie a provedla Symfonii č. 5 d moll Dmitrije Šostakoviče (1906–1975), závažné dílo z roku 1937. Také k jeho provedení přistoupil Semjon Byčkov jako k prostředníku předání důležité zprávy. Dmitrij Šostakovič se stal světovým již v době svého mládí a jeho renomé v západním světě s přibývajícími symfoniemi rostlo. Ve stalinistickém Sovětském svazu neměl díky nálepce Západem uznávaného autora na růžích ustláno. Ve své době byl ve Spojených státech dokonce slavnější než Stalin, a to se rovnalo velkému ohrožení skladatelova života. V pamětech Šostakovič vypráví o době vzniku symfonie, tedy o druhé polovině 30. let 20. století, jako o době udavačů v jeho okolí (viz Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče. 2006, str. 204), kteří kromě jiného zkoumali i jeho skladby a hledali v nich protirežimní jinotaje. Symfonie č. 5 zazněla ve své premiéře v roce 1937 na slavnostním koncertě k dvacátému výročí Velké říjnové socialistické revoluce v Leningradě (dnešním Petrohradě) a měla zde velký úspěch. Tím byla ústa udavače v daném okamžiku patrně umlčena, ale ne na dlouho…

Na celém symfonickém Šostakovičově díle vidíme výraznou paralelu s Mahlerovými symfoniemi. Ten, kdo chodí na koncerty České filharmonie, mohl v letošní sezóně slyšet dvě, které uvedené tvrzení podporují – totiž Sedmou a Devátou (na portále Opera PLUS jsou uvedeny recenze). Jestli Mahler poskytuje na mnoha místech pravdivý obraz atmosféry Rakouska-Uherska a Vídně, pak Šostakovič sovětské společnosti, Moskvy a Leningradu. U obou skladatelů se setkáváme s pravdivými, mnohdy hořkými popisy. Pátá symfonie Dmitrije Šostakoviče podává smutný obraz dobových nálad zasazený do lesku slavnostních pochodů dechových hudeb hrajících na prospektech při oslavách sovětského impéria. Jaký to přesah do dnešní doby!

Kompozice Šostakovičovy Páté je utkána z neuvěřitelně skromných motivických jader do rozlehlého symfonického plátna. To je rozděleno do čtyř vět relativně pravidelného sonátového cyklu. Je s podivem, kolik dramatismu i čistého citu Šostakovič vytěžil z jednoduchého dvojtónového motivu vytvářející témata první věty (Moderato) svým melodickým houpáním nahoru či dolů. Druhá věta (Allegretto) je scherzem karikujícím dialog mocného s bezmocným stylem známých animovaných filmů ruské provenience „Nu pagadí Zajac“, třetí charakterizuje hluboký beethovenský ponor podpořený čistým tonálním prostředím. Šostakovič zde dokonce připomíná známý basový recitativ k závěrečné větě Beethovenovy Symfonie č. 9 d moll „S ódou na radost“. Zde ale zaznamenáváme také stylizovanou znělku ruského rozhlasu v závěrečném spojení harf a celesty či jiné názvuky. Lze zachytit jeden zajímavý kompoziční postup – autor přenáší instrumentaci téhož úseku ze smyčcového aparátu do dřevěné harmonie, tedy bez příměsí jiných nástrojových skupin, což u polyfonizované hudby přináší míru kontrastu odpovídající kontrastu -tematickému. V poslední části se střídají pasáže slavnostního defilé s lyrickými, mnohdy zahořklými epizodami. Dílo pak končí heroickým závěrem. Výše uvedené obsahové aspekty jsem si zpřesnil právě díky interpretaci Semjona Byčkova na sledovaném koncertě. Skladbu znám v mnoha interpretacích západních orchestrů i světoznámých dirigentů, ale také ze starých ruských dlouhohrajících desek (Světlanov, Leningradská filharmonie apod.). Semjon Byčkov s Českou filharmonií volí – oproti nim – vysokou tempovou proměnlivost v rámci vět, která však vždy podporuje ostrou charakteristiku každé fráze. Díky uvedené metodě se rodí mnoho dříve skrytých obsahů. Nejvíce je to patrné v první větě, kdy její nemilosrdně koncentrovaný tematický aparát potřebuje silnou interpretační profilaci. Semjon Byčkov se svým orchestrem nacházeli mnoho náladových ilustrací také ze zákoutí Moskvy či Petrohradu.

Kompozice Symfonie č. 5 Dmitrije Šostakoviče v řešení bombastického závěru dirigentovi příliš nepomáhá. Skladbu ukončuje dlouhá coda přinášející mnohokrát se opakující „píseň hrdinů“. Semjon Byčkov tento interpretační problém vyřešil, jak nejlépe mohl. Velkou část závěrečné věty spojil do jednoho již slavnostně laděného tempa, a tím vytvořil velkou plochu ukončující celé symfonické dílo.

Česká filharmonie provedla tak symfonii pod taktovkou šostakovičovského znalce. Také toto dílo Semjon Byčkov dirigoval zpaměti. Orchestr reagoval s velkou citlivostí na jeho tempové posuny i tvořil s ním poutavé detaily. Bylo by nespravedlivé vyjmout z tak koncízního uměleckého tělesa jednotlivce. Naše poděkování za krásný a obsahově hutný večer si zaslouží všichni. Panu dirigentovi Semjonu Byčkovi přejeme k 70. narozeninám pak pevné zdraví a další světové umělecké úspěchy.